Novinky zahraniční knihovnické literatury 2025/1
La revue de la BNU (Bibliothèque nationale et universitaire de Strasbourg), Francie
SANDOVAL, Laurine a DE VAULX, Marielle. Le Centre Gutenberg, un projet de l’Espace Européen Gutenberg [Centrum Gutenberg, projekt Evropského prostoru Gutenberg]. La Revue de la BNU. 2022, č. 25, s. 8‒17. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.3903. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/3903.
Díky své poloze na významném evropském toku (řeka Rýn) a statusu svobodného města byl Štrasburk na konci středověku důležitým intelektuálním a obchodním střediskem. Platilo to ostatně pro celou oblast Porýní, kde po Gutenbergových experimentech vzniklo mnoho knihtiskařských dílen i tiskovin. Řadíme sem vynález a vývoj litografie a vznik prvního „časopisu“ Relation roku 1605 právě ve Štrasburku.
V těchto důležitých historických a geografických souvislostech chce být Gutenbergovo centrum (Centre Gutenberg) příkladem novátorského, ambiciózního projektu a připomenout někdejší slávu Štrasburku jako tiskařského centra. Jedinečnost projektu spočívá i v široké paletě osob, které na díle spolupracují. Představují kulturní a profesní směsici se společným cílem: zprostředkovat dialog mezi kulturním dědictvím, uměním řemesla, kreativními a podnikatelskými projekty, průmyslovými technikami a novými technologiemi v oblasti tisku a vizuálního umění. Jak představit oblast na pomezí inovace a kulturního dědictví? Jak toto dědictví zpřístupnit skutečně všem vrstvám společnosti?
V dnešní době plné změn a zmatků se potřeba vytvořit centrum, které by spojovalo předchozí a současné generace, zdá velmi opodstatněná. V roce 2004 vznikla organizace Espace Européen Gutenberg (Evropský prostor Gutenberg, https://espace-gutenberg.fr), zejména kvůli záchraně materiálů ze zrušených tiskáren. Zprvu se zaměřovala na prosté přijímání objektů do sbírek, později se snažila šířit povědomí o tiskařství a grafickém umění (písmo, kresba, malba, rytectví, sochařství a fotografie), například znovuobnovením Tiskařských slavností (La Fête des imprimeurs) K projektu se postupně přidávali další odborníci, kteří přinášeli novou energii. Současný projekt hybridního Centra Gutenberg stojí na spolupráci neziskové organizace se společenstvím podniků z tiskařského sektoru a grafických umění. Zakládá se na sdílení znalostí a kompetencí a je zamýšlen jako kreativní a sjednocující prostor pro aktivity ekonomické, umělecké a kulturní. Skládá se ze tří vrstev:
V mezigeneračním muzeu je návštěvník zván do tiskařské dílny, kde bude moci prozkoumat zásadní tiskařské vynálezy, Gutenbergovo podnikatelské dobrodružství a jeho dopady na typografii, rozvoj litografie, modernizaci sítotisku a revoluci, kterou přinesly fotosazba a digitalizace.
Přechodový prostor experimentů a tvoření se skládá z dílny typografické, litografické, rytecké, sítotiskové, předtiskové, dokončovací, 3D tisku na textilie, digitálního studia aj. Návštěvníci zde budou moci vidět profesionály při práci. Některé z dílen nabídnou zasvěcení do činnosti, ale i školení pro umělce či profesionály v oblasti komunikace, tisku nebo textilu. Protože se nezapomíná na příští generace, projekt je pojat nízkonákladově a nízkoodpadově.
Prostor nových technologií je koncipován zejména pro profesionály v oblasti designu, průmyslu, vědy a výzkumu pro jejich společná setkání, konference a školení. V showroomu budou moci odborníci z různých oborů představit nebo testovat nejnovější technologie a inovace.
Činnost centra se neomezuje na správu fondů a přijímání návštěvníků. Je třeba promýšlet způsoby rozšiřování sbírek a roli instituce ve městě, regionu i na mezinárodní úrovni. Asociace navazuje kontakty s profesionály tisku a grafických umění, kteří se mohou stát klienty i donátory. Během roku pořádá kulturní akce pro veřejnost, například dílny různých tiskařských technik, a nabízí je i partnerským institucím. Na tiskařské stezce (Sur la route des imprimeurs) je projekt, jenž s využitím rozšířené reality zpřístupňuje hravou formou nedostupné nebo zmizelé kulturní dědictví. Pravidelné stáže pro umělce, kteří zase jinak komunikují s veřejností, jsou přínosné pro obě strany. Počítá se i s knihovnou využitelnou při realizaci projektů a výzkumů v zainteresovaných oborech. Bude součástí sítě knihoven města Štrasburku i specializovaných sítí pro grafická umění a tak přístupna co nejširšímu okruhu potenciálních uživatelů.
Centrum Gutenberg je dnes součástí projektu Agoratrium (https://lirenotremonde.strasbourg.eu/le-blog/actualites/agoratrium-un-projet-de-campus-creatif-et-innovant), kreativního kampusu pro obory tiskařské a grafických umění.
FULACHER, Pascal. L’Imprimerie nationale: entre passé et avenue [Národní tiskárna: mezi minulostí a budoucností]. La Revue de la BNU. 2022, č. 25, s. 18‒27. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.3908. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/3908.
Příspěvek se věnuje historii francouzské Národní tiskárny a jejím dnešním aktivitám. Společnost s dnešním názvem IN Groupe se zaměřuje především na vývoj a výrobu dokumentů s ochrannými prvky, Národní tiskárna – Imprimerier nationale – je ale stále její součástí: Pomáhá zachovat již vzácné dovednosti jako rytectví raznic nebo odlévání znaků, disponuje výjimečným historickým sbírkovým fondem oboru tiskařství. Její Ateliér krásné knihy a tisku ve městě Flers en Escrebieux (http://www.atelier-du-livre-art-imprimerienationale.fr/) umožňuje od počátku 20. století umělcům a nízkonákladovým tiskařům realizaci knih pro bibliofily a milovníky umění. Jako nejstarší stále činná tiskárna v Evropě přijímá inovace, aniž by popírala svou historii. Spojuje využití nejtradičnějších dovedností a nejnovějších technologií, a nachází se na špici ve svém oboru i v realizaci knih.
Národní tiskárna byla oficiálně založena roku 1640, ale její kořeny sahají až do roku 1538, kdy král František I. ustanovil prvního „královského tiskaře pro řečtinu“, což je dnes považováno za zakládající akt v podstatě veškerého tiskařství ve Francii. Postupně vznikla sbírka 700 000 rytých součástí, z nichž 500 000 představuje světově jedinečné raznice, od roku 1946 značených jako historické dědictví. O založení královské tiskárny bylo rozhodnuto v roce 1639. Kardinál Richelieu usiloval o instituci, která by se vyrovnala slavným podnikům holandským a vatikánským. Krásnými tisky chtěl šířit slávu krále, církve a vzdělanosti. Zároveň potřeboval mít větší kontrolu nad vydáváním oficiálních tiskovin. Královská tiskárna byla umístěna do jedné z galerií muzea Louvre.
Autor vyjmenovává tiskaře, rytce, umělce i vydaná díla, která stála za věhlasem Královské tiskárny od založení, přes období Císařské tiskárny za Napoleona Bonaparte na počátku 19. stol. (za jeho vlády došlo k významnému rozvoji orientálního tisku), až do století dvacátého. V této době začínají v ediční produkci převažovat soukromé objednávky uměleckých publikací. První kniha ilustrovaná významným malířem vychází v tehdy již Národní tiskárně roce 1900 a způsobuje v zainteresovaných kruzích doslova senzaci. Vydávání uměleckých knih v limitovaných edicích v první polovině 20. století vzkvétá. V dalších desetiletích jsou tyto publikace vydávány z iniciativy samotné Národní tiskárny, přičemž po celé století se na jejich produkci podílejí významní malíři a další umělci. V Ateliéru krásné knihy a tisku se Národní tiskárně podařilo zachránit know-how široké škály typografických dovedností a dnes je schopna uspokojit požadavky nejnáročnějších zákazníků z oblasti výtvarného umění, designu, fotografie, videa, sochařství, architektury aj. a spolupracovat s nimi na rozličných projektech.
Instituce se opírá se o bohatou historickou knihovnu 35 000 svazků a neustává v politice zdokonalování a předávání know-how. Na světě v současnosti najdeme pouze dva nebo tři rytce raznic, z nichž jeden působí/il ve francouzské Národní tiskárně. S finanční podporou státu se v letech 2014 až 2017 podařilo toto již nevyučované umění předat vybrané mladé absolventce rytecké školy, která bude dále povolání vykonávat. Podobně došlo k předání dovedností řemesla odlévání znaků. Stalo se tak v rámci programu francouzského Ministerstva kultury, který v Evropě nemá obdoby a mohl by sloužit ostatním zemím jako příklad. Tyto projekty jsou pro udržení Ateliéru krásné knihy a tisku zásadní. V souvislosti s technologickou revolucí v něm došlo k drastickému snížení počtu zaměstnanců, návratnost investic do ateliéru je nejistá. Přesto anebo právě proto se Národní tiskárna rozhodla pokračovat v udržování a předávání vzácných dovedností a další existenci ateliéru finančně podporovat. Ateliér se pyšní stovkami starých tiskařských lisů, z nichž asi polovina je stále funkčních. Některé mohou být obsluhovány pracovníky tiskárny, jiné vyžadují služby externích specialistů.
V současné době tiskne ateliér desítku krásných a uměleckých knih ročně a jeho brány jsou otevřeny návštěvníkům. Tematické výstavy pořádá po celém světě. O bohatství, neustálém vývoji a inovacích Národní tiskárny svědčí osm polic latinských znaků vytvořených od 17. do 21. století i velké množství znaků z Blízkého i Dálného východu (egyptské hieroglyfy, hebrejština, aramejština, runové písmo, siamština, tibetština a mnoho dalších). Díky spolupráci s jinými, nejnovější technikou vybavenými ateliéry bylo možné nabídnout stáž dvěma mezioborovým umělcům. Aby se z Ateliéru krásné knihy a tisku nestalo „mrtvé“ muzeum, zvažuje podnik ve spolupráci s místní samosprávou vytvořit jakousi dílnu-muzeum, která by byla schopná návštěvníkům předvést historické dědictví i know-how a co nejvíce šířit povědomí o nutnosti zachovat a předávat dovednosti těchto neznámých a ohrožených povolání.
HUOT-MARCHAND, Thomas. La recherche par le dessin à l’Atelier national de recherche typographique de Nancy [Výzkum prostřednictvím kreseb v Národním ateliéru typografického výzkumu v Nancy]. La Revue de la BNU. 2022, č. 25, s. 60‒69. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.3983. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/3983.
Po celá staletí mělo vždy pouze několik osob privilegium vytvářet typografické znaky. Rytí raznic i tvorba znaků vyžadovaly velkou trpělivost a zručnost. Na konci 19. století se typografie stává průmyslovým oborem a tvorba znaků se přesouvá na kreslicí stoly. Ve druhé polovině 20. století dochází k dalšímu rychlému vývoji, jedna technika střídá druhou. Nyní si může každý vytvořit typografický znak doma a publikovat ho online.
Ve francouzské Národní tiskárně (o ní více v článku Pascala Fulachera v této rubrice, pozn. red.) byl v roce 1985 založen Národní ateliér typografické tvorby. Dnes nese označení Národní ateliér typografického výzkumu (Atelier national de recherche typographique, ANRT; https://anrt-nancy.fr) a ve spolupráci s Národní vysokou školou dekorativní tvorby (École nationale supérieure des arts décoratifs de Paris, ENSAD) v Paříži je zde absolventům předáváno umění tvorby typografických znaků. Jedná se o pokračování a vlastně záchranu klasické francouzské typografie a ateliér je jedním z posledních míst na světě, kde se typografická tvorba vyučuje. Jeho cílem je uspořádat, digitalizovat a zpřístupnit archiv, to se podařilo v roce 2016; znovu zviditelnit instituci na mezinárodním poli; nabízet postgraduální studium; spolupracovat s partnerskými laboratořemi v jiných oborech aj. Jsou organizovány výstavy, přednášky a mezinárodní konference. Avšak k prestiži instituce nejvíce přispívají projekty studijních a výzkumných programů, v rámci kterých jsou vytvářeny nové typografické nástroje k šíření znalostí v digitálním prostředí.
Studium historie typografie představuje důležitý základ a designéři získané poznatky využívají v praxi, například digitálním znovuvytvořením historických znaků. Dalším směrem výzkumu se ubírají digitální humanitní vědy. V tomto oboru se pracuje s mnoha typografickými problematikami, nejčastěji ve spolupráci s příbuznými disciplínami, jako jsou lingvistika, epigrafika (věda o nápisech), sigilografie (nauka o pečetích) a egyptologie. V širším pojetí je studován vztah typografie k jazyku a vzdělávání ‒ mimo jiné byly uskutečněny výzkumy o dyslexii nebo výuce psaní na prvním stupni základních škol.
Studium světových písem představuje poslední důležité výzkumné pole ateliéru. Program Missing Scripts je realizován ve spolupráci s univerzitami v Německu a Kalifornii. Z 292 živých či zaniklých písem nebylo v době tvorby článku zakódováno (tedy přístupno přes počítač nebo smartphone) asi 45 %, a hrozí tak jejich vymizení. Ve spolupráci s Univerzitou v Berkeley ateliér usiluje o jejich zachování prostřednictvím mezinárodního standardu Unicode a o vytvoření typografické formy. Jedná se o technické a vědecké výzvy, poněvadž v některých případech trvá vývoj fontů několik let.
V posledních deseti letech došlo v Národním ateliéru typografického výzkumu k významné strukturalizaci výzkumné činnosti, mnoho projektů bylo uskutečněno na základě interdisciplinární spolupráce. Ateliér se stal důležitou součástí univerzitního kampusu ARTEM ve městě Nancy. Nabízí specializovaný čtyřsemestrový postgraduální studijní program, jehož absolventi často pokračují v doktorských studiích. Cílem práce Ateliéru je podpora a propagace výzkumu typografie nejen v oblasti designu, ale především prostřednictvím designu, a to výzkumu, který je živen praxí a kresbou.
DUPUIT, Jean-Sébastien. Le prix unique du livre et la loi de 1981: totem et tabou [Jednotná cena knih a zákon z roku 1981: totem a tabu]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 8‒21. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6291. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6291.
Ve Francii se výroba a distribuce knih řídí tzv. Langovým zákonem z politicky přelomového roku 1981 (Jack Lang byl ministrem kultury v letech 1981–1986 a 1988–1992, pozn. red.). Zákon o jednotné (fixní) prodejní ceně knihy stanovuje, že spotřebitelskou cenu knihy určí vydavatel či distributor. Všichni maloobchodníci ji musí respektovat a konečnému zákazníkovi mohou nabídnout maximálně pětiprocentní slevu. V prvních letech po zavedení byl zákon předmětem mnoha polemik, žádná z následujících vlád ho však nezrušila. Během následujících desetiletí se stal jakýmsi pilířem, „totemem“, o kterém již politici nevedou debaty. I když zákon všechny problémy na knižním trhu neřeší, stále významně pomáhá čelit výzvám, které jsou dnes úplně jiné než před padesáti lety. Stanovení jednotné ceny vychází z předpokladu, že kniha je výjimečným produktem, nositelem symbolických a kulturních hodnot, a její výroba něco stojí.
Po roce 1945 se knižní trh ve Francii rychle zotavuje, knihy se prodávají za „doporučenou“ cenu (podle režimu zavedeného v roce 1924). Šedesátá léta představují zlatý věk knihy – v té době již vychází populární nízkonákladové edice „do kapsy“ (Livres de poche) a vznikají čtenářské kluby. Tradiční knihkupectví však zaostávají v modernizaci. Velcí distributoři začínají těžit z popularity bestsellerů a mimoškolních knih a nabízejí slevy. V 70. letech jsou navíc ve velkých městech otevírány moderní obchodní domy FNAC s širokou nabídkou levných knih. Mnoho malých knihkupců zejména v Paříži krachuje, ti zbývající požadují jednotnou cenu knih. Autor v příspěvku podrobně popisuje následný boj na trhu s knihami, jehož jednotlivé bitvy budou odrazem pravicových či levicových politických záměrů. Až v roce 1981 zvolený první levicový prezident země François Mitterrand ustanovuje ministrem kultury Jacka Langa. Jím navržený zákon prochází parlamentem a senátem celkem snadno a začíná platit od 1. ledna 1982. Přijetí zákona by v té době nebylo možné bez ustanovení dvou výjimek, pro které zastropování slev neplatilo: školní učebnice a knihovny.
Toto velké vítězství ale neznamená konec války. Odpůrci zákona se ho budou čtyři roky snažit očerňovat v tisku, napadat u soudu či vynalézavě přestupovat. Zejména zástupci velkých obchodních domů projeví obrovskou představivost ve způsobech, jak jej lze obcházet. Konečně rozhodnutím Evropského soudního dvora v roce 1985 je uznána platnost francouzského zákona.
V roce 1986 se prezidentem stává pravicový Jacques Chirac, obavy ze zrušení zákona se však nenaplnily. Naopak, od této chvíle už nebude hrozit, aby se stal politickým tématem.
Avšak více než deset let po přijetí se stále častějším předmětem debat stávají výjimky ze zákona: nepřítomnost zastropování slev pro školní učebnice a pro územněsprávní celky, což po masivním zakládání veřejných knihoven v 80. letech 20. století již nedává smysl. Proč by knihovny měly za stejnou knihu platit méně než koneční uživatelé, když jsou navíc jejich dokumenty čteny tolikrát? Ani autoři z tohoto systému netěžili. Až po roce 2000 ministerstvo otevírá jednání, jehož výsledkem je dohoda o zastropování slev pro knihovny ve výši 9 %. Knihkupci budou z prodeje knihovnám odvádět 6 % na autorská práva, což jim stát vrátí ve formě zvláštních dotací. Zákon začal platit v polovině roku 2003, ale neřešil problematiku chybějícího zastropování slev školních učebnic.
Ani nástup digitálních technologií na přelomu tisíciletí zákonem z roku 1981 neotřásl. V roce 2011 byl přijat zákon, který zahrnuje elektronické knihy do systému jednotných cen, přičemž cenu stanoví vydavatel. S rozvojem online prodeje knih přichází další boje o zákazníky. Například Amazon je schopen, na rozdíl od menších dodavatelů, doručit knihy zdarma. Až zákon z konce roku 2021 stanovuje dodnes velmi diskutabilní minimální tarif za balné a poštovné. V roce 2014 dochází k ustanovení „ombudsmana knih“ („ombudsman filmů“ funguje již od roku 2003), a to za podpory širokého politického spektra.
V závěrečném shrnutí autor označuje zákon za paradoxně v plném slova smyslu liberální, nikoli dirigistický, jelikož nastavuje vyrovnanější podmínky mezi nabídkou a poptávkou a zachovává konkurenceschopnost. Francouzský zákon posloužil jako příklad pro podobné předpisy v Japonsku, Koreji, Mexiku nebo Německu. Významně pomáhá zachovat síť malých knihkupectví, ale nemůže zaručit výnosnost tohoto podnikání ‒ ta může být nízká zejména v centrech měst s vysokými nájmy. Novým vydavatelům usnadňuje vstup na trh, avšak neupravuje vztahy mezi autory a vydavateli.
Pokud knihy nečeká stejný osud jako kompaktní disky, které byly navzdory podobné legislativě i ve Francii „převálcovány“ novými způsoby poslechu (a jejich prodejci dávno vymizeli), mohla by i tomuto zákonu být v budoucnu přiznána ústavní hodnota.
GESLOT, Jean-Charles. Le prix du livre au 19e siècle [Cena knih v 19. století]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 58‒67. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6321. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6321.
Autor v článku vysvětluje, proč bylo 19. století pro vývoj cen knih ve Francii přelomovým. V té době byly knihy již dávno obchodním artiklem a poprvé došlo k dostatečně rychlému a trvalému poklesu jejich cen, takže se staly běžně dostupnými výrobky. Ve 2. polovině 19. století spolu s novinami představovaly jeden z prvních nosičů opravdové masové kultury. S ohledem na vývoj příjmů se kupní síla knih mezi lety 1830 a 1910 zvýšila téměř čtyřikrát. Pokles cen byl ovlivněn mnoha faktory, především postupným snižováním nákladů na výrobu díky technickému pokroku. Velký vliv měli také vydavatelé, noví „páni světa tisku“.
Náklady na pracovní sílu pravděpodobně k poklesu cen knih nepřispěly, zato zdokonalování postupů, mechanizace a později typografická sazba umožnily vyrábět rychleji a ve větším množství. Zároveň došlo ke zlevnění vstupních surovin, zejména papíru. V papírenském průmyslu nejdříve všeobecná mechanizace nahradila tradiční výrobní postupy (na přelomu století), další revoluci představoval počátek výroby papíru z dřevěné hmoty. Produkce papíru se od roku 1830 do začátku 1. světové války zněkolikanásobila a významně zlevnila. Do hry vstoupily i náklady na reklamu, na rozesílání děl, marže pro vydavatele a autorská práva. Ta po celé století představovala 10 až 12 % ceny titulu, jen výjimečně více. Zvláště v populární literatuře začínají vládnout vydavatelé a jejich obchodní politika.
Zásadní moment nastal před polovinou 19. století, kdy ceny románů, tehdy nejpopulárnějšího žánru, klesly dokonce na desetinu. Lavinu spustil pařížský vydavatel Gervais Charpentier, jenž se rozhodl reagovat na trojí konkurenci: čtenářské kluby, díky kterým byly knihy za symbolický poplatek dostupné i bez nutnosti nákupu; padělky dovezené z Belgie, kde od roku 1814 neplatila autorská práva u zahraničních děl; a romány na pokračování v tisku. Charpentier začal tisknout romány v menším formátu za výrazně nižší ceny a konkurenti ho museli chtě nechtě následovat. Michel Lévy vydal kompletní dílo Alexandra Dumase po dvou francích za svazek, Alexandre Poulin „knihovnu do kapsy“ a Louis Hachette „knihovnu na železnici“. Další nakladatelé se přidali na konci století.
Snížení cen se ale netýkalo jen beletrie. Almanachy, modlitební knihy či učebnice se daly sehnat za nízkou cenu dokonce dříve než romány. Stále ovšem existovala poptávka po dražších knihách. Jednalo se o staré knihy a sběratelské edice, ale také o nákladnější nová díla kvalitní v mnoha ohledech: papír, typografie, vazba, řemeslné provedení. Nabídka reagovala na poptávku, a náklady na výrobu některých děl zůstaly vysoké navzdory zlevnění vstupních materiálů a zdokonalení výroby. Týkalo se to především ilustrovaných knih. Někteří nakladatelé začali nabízet nízkonákladové edice na pokračování a zároveň dražší a kvalitnější vydání týchž děl, aby oslovili co nejvíce potenciálních čtenářů. S touto situací však nebyli spokojeni knihkupci, kteří by mohli být považováni za hlavní oběti poklesu cen knih v 19. století.
Až zhruba do poloviny 19. století přijímali knihkupci do obchodů knihy bez vyznačených cen a do určité míry měli v jejich stanovení volnou ruku. Po skokovém zlevnění, jak bylo popsáno výše, byly ceny knih stanovovány vydavatelem a čím dál častěji uváděny na svazcích nebo v katalozích. V druhé polovině 19. století přišla další destabilizace sektoru způsobená širší konkurencí: významně se zvýšil počet tradičních knihkupců, knihy byly prodávány ve školách i vesnických obchodech, vznikaly obchodní domy a velká knihkupectví, která si mohla dovolit nabízet slevy. Ty byly dvojí: od knihkupce zákazníkovi, ale i od vydavatele knihkupci v případě velkých objednávek téhož titulu. Malí knihkupci byli doslova přiškrceni, především ve větších městech. Zároveň došlo k rozvoji korespondenčního prodeje, kdy čtenáři zejména v Paříži nakupovali přímo od vydavatele a knihkupce obcházeli. Mezi roky 1880 a 1910 klesl počet knihkupců ve Francii o třetinu. Ještě před koncem století došlo k založení knihkupeckých organizací a začalo se vyjednávat. Podařilo se zastropovat výši slev a zafixovat tarify u odborných knih a turistických průvodců.
Čím dál víc bylo jasné, že bude nutné hledat řešení, ze kterých by těžili všichni účastníci obchodu s knihami. Na státní zásah tehdy nikdo nepomýšlel, tato otázka bude nastolena až mnohem později.
LE CAM, Stéphanie. Prix du livre et situation sociale des auteurs aujourd’hui [Ceny knih a ekonomická situace autorů dnes]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 68‒77. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6331. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6331.
Na žádost francouzského Ministerstva kultury byla v roce 2020 dokončena zpráva nazvaná Autor a tvorba (L’auteur et l’acte de création, předložil ji Bruno Racine) obsahující 23 návrhů na zlepšení životních podmínek autorů. Upozorňuje na rostoucí sociální křehkost tohoto povolání, a to navzdory všeobecnému rozkvětu kulturních průmyslů. Doporučuje posílit práva autorů ve smluvních vztazích, kde jsou ve srovnání s editory a vydavateli autoři většinou slabším článkem. Upozorňuje na nedostatky v sociální podpoře autorů, zejména co se týká nároku na starobní důchod, a na jejich nízkou přímou podporu z veřejných zdrojů. V debatách na toto téma hlas autorů chybí, přitom se jich bezprostředně týkají. I přelomový zákon Jacka Langa z roku 1981 o cenách knih mluví o vydavatelích, knihkupcích a čtenářích, ale slovo autor zmiňuje jen jednou (!). Přesto měl pro autory pozitivní dopad. Francouzští autoři tehdy podpořili přijetí zákona, který malým i velkým prodejcům stanovil povinnost dodržovat nakladatelem určenou cenu knih a omezil výši slev. Autorka článku uvádí domněnku, že zachování volné konkurence mezi prodejci by vyvolalo šmelinářství a pravděpodobně by přispělo k zániku tzv. náročné četby. Ale bylo stanovení jednotné ceny knih zárukou stabilního odměňování autorů?
V roce 2021 započala tehdejší ministryně kultury nový dialog ohledně spravedlivějšího odměňování v knižním sektoru. Jmenovala prostředníka vyjednávání mezi autory a vydavateli (prof. Pierre Sirinelli, právník, odborník v oblasti duševního vlastnictví), ovšem zástupci vydavatelských organizací odmítli podepsat i dílčí dohody týkající se větší transparentnosti informací, které mají autorům poskytovat, a odmítli se zúčastnit jakékoli diskuse ohledně zvyšování autorských odměn. Autorské organizace na oplátku po ministerstvu požadovaly záruky, že se vláda bude tématem odměňování autorů i nadále zabývat. Uspěly, i když s bezprostředně následujícími kroky ministerstva spokojeny nebyly.
Pokud se přijetím zákona z roku 1981 začalo ve Francii na knihy pohlížet jako na zvláštní produkty, které je třeba tímto způsobem chránit, jejich autorům zvláštní ochrana ve smyslu přiznání spravedlivé odměny chybí. Jsou vydáni na pospas konkurenci, ale bez silného postavení a právní ochrany je jejich ekonomická situace velmi nejistá. Dlouhodobé smlouvy s vydavateli, o jejichž obsahu se většinou nevyjednává, pro ně nebývají příliš výhodné. Je nejvyšší čas, aby byl autorům přiznán profesionální status. Jsou pracující jako všichni ostatní a čelí podobným existenčním problémům, i když je jakési historické a romantické představy oddělují od jiných smrtelníků. Jestliže je kreativní činnost chápána jako nadání a dar, není nijak jako profese chráněna.
Profesionální organizace ve Francii již několik let upozorňují na chudnutí autorů, které nevyhnutelně povede k úbytku talentů. Psaní se stává čím dál vzácnějším a brzy se mu budou věnovat jen ti, kdo si to budou moci dovolit, a pro některé společenské třídy se toto povolání stane nepřístupným. Dosavadní zákony pomáhají zachovat kulturní diverzitu podporou malých knihkupců a vydavatelů, ale dostatečně nechrání kreativní povolání. Na konci příspěvku autorka volá po zákonu, který by zabránil vymizení nejohroženějších autorů ve Francii.
PFLÜGER, Thomas. Les réformes du droit d’auteur pour la recherche et l’enseignement entre 2003 et 2021 en Allemagne [Reformy v oblasti autorských práv ve vědě a vzdělávání mezi roky 2003 a 2021 v Německu]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 78‒85. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6341. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6341.
Evropská směrnice z roku 2001 známá jako InfoSoc (2001/29/EG ‒ o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti) odstartovala maraton reforem v členských zemích a poukázala na rostoucí počet elektronických děl chráněných autorskými právy.
V Německu byl zákon přijímán ve třech etapách. Zatímco mezi roky 2003 a 2012 se postupovalo malými krůčky, během druhé etapy byl v roce 2014 přijat zákon o právu na znovuvydání publikací pro vysokoškolské a vědecké pracovníky. Poslední etapa do roku 2021 pokračovala ve stejné dynamice a otevřela další palčivá témata. V roce 2017 byl přijat a o čtyři roky později uveden do praxe zákon o autorském právu a znalostní společnosti. Tyto reformy probíhaly souběžně s velkými změnami v terciárním vzdělávání, vědě a výzkumu, které měly významný dopad pro studenty i publikační aktivity vědeckých pracovníků. Jednalo se o Boloňskou reformu či strukturální reorganizaci vědy a výzkumu v zemi v souvislosti s nárůstem konkurence, systematickým hodnocením vědy a možnostmi financování z externích zdrojů.
Článek 52 zákona o autorském právu a znalostní společnosti umožnil vysokoškolským a vědeckým institucím za určitých podmínek elektronicky zpřístupnit omezenému okruhu osob díla chráněná autorskými právy, a to ke studijním a výzkumným účelům. Platnost zákona byla nejdříve kvůli obavám vydavatelů z ušlého zisku omezena, od roku 2014 platí bez omezení. Od roku 2008 mohly knihovny elektronické dokumenty zpřístupnit na studijních počítačích a kopie rozesílat na požádání, tisknout je a ukládat. Platby byly stanoveny podle toho, zda se jedná o komerční či nekomerční uživatele, studenty apod.
V roce 2017 bylo přijato ustanovení o výjimkách pro dolování textů (TDM) v rámci vědeckého výzkumu (čl. 60d UrhG, https://www.gesetze-im-internet.de/urhg/__60d.html, UrhG je zkratka pro autorský zákon – Urheberrechtgesetz, pozn. red.), nový článek týkající se knihoven a rozmnožování děl z vlastních fondů (čl. 60e UrhG, https://www.gesetze-im-internet.de/urhg/__60e.html).
Po vzniku a rozšíření iniciativy za otevřený přístup ve vědě (Open Access, OA), což představovalo reakci na příliš vysoké náklady a pro knihovny až nedostupnost odborné literatury, byly ve spolkové republice stanoveny dva způsoby publikování: „zelený“ prostřednictvím otevřených univerzitních archivů a „zlatý“ za použití licencí vyjednaných konsorcii. V prvním případě zákon umožnil autorům odborných článků znovu a neziskově publikovat v modelu OA po uplynutí určitého časového embarga. Tímto významným krokem k podpoře inovací ve vědě a výzkumu získali autoři posílený právní status. Současně konsorcium v Bádensku-Württembersku při univerzitě ve Frieburgu vyjednalo přístup k licencovaným zdrojům pro všechny univerzity v této spolkové zemi („zlatý“ způsob publikování). Projekt byl finančně podpořen Ministerstvem pro vědu, z regionálních i federálních zdrojů. Sloužil jako příklad pro celostátní projekt.
Bádensko-Württembersko bylo zároveň jedinou spolkovou zemí, která v roce 2014 uzákonila povinnost zdarma zpřístupňovat výsledky vědy financované z veřejných zdrojů. Pro univerzitní odborníky to znamenalo povinnost znovu publikovat své texty v otevřených archivech, k tomuto účelu univerzitami zřizovanými. Krok se v roce 2015 stal inspirací pro celoněmecký projekt DEAL, iniciovaný Aliancí německých vědeckých organizací.
Cílem je uzavřít licenční smlouvy s velkými mezinárodními vydavateli Wiley, Springer Nature a Elsevier, a to tak, aby členové konsorcia neměli pouze přístup k článkům, ale aby odborní pracovníci zapojených univerzit mohli přímo publikovat v modelu Open Access (tzv. push and lead licence). Do doby publikování článku byly uzavřeny smlouvy se dvěma vydavateli, s Elsevierem se vyjednávalo. Cílů projektu včetně legislativních změn bylo dosaženo díky úzké a velmi dobré spolupráci mezi zeměmi a odbornými institucemi na jedné straně a Ministerstvem školství a vědy na straně druhé. Jednotlivým spolkovým zemím se podařilo stanovit body, ze kterých neustoupí. V jiných případech byly ústupky nutné a něco zůstává přáním do budoucna. Právní úprava ohledně elektronických výpůjček nebyla v době vydání článku schválena.
GÖTZ, Georg a SCHAAB, Rupert. Entretien autour du prix unique du livre avec Georg Götz, professeur d’économie industrielle, politique de la concurrence et régulation économique à l’Université de Gießen [Rozhovor o jednotné ceně knih s Georgem Götzem, profesorem industriální ekonomie, konkurenční politiky a ekonomické regulace na Univerzitě v Gießenu]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 92‒95. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6361. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6361.
Německý zákon o jednotné (fixní) ceně knih oslavil v roce 2023 dvacet let trvání. V souvislosti s harmonizací s evropským právem nahradil podobný předchozí předpis. Profesor Götz byl Svazem německých knihkupců požádán o analýzu ekonomických dopadů jednotné ceny knih. Projekt v podobě empirického výzkumného projektu byl zahájen v roce 2018 a díky podpoře Svazu vznikla jedinečná databáze týkající se vývoje knižního trhu. Na jejím základě je možné analyzovat roli tradičních knihkupců v prodeji knih obecně i při nástupu bestsellerů.
Německá antimonopolní komise v expertní zprávě z roku 2018 uvedla, že systém jednotné ceny knih je nedokonalý a nevede k očekávanému cíli ochrany knihy jako objektu kulturního bohatství. Profesor Götz takovému závěru oponuje. Zpráva sice pokládá zásadní otázku, zda je omezení cenové konkurence mezi knihkupci kompenzováno jinými výhodami pro spotřebitele, například širším výběrem knih. Uvedená odpověď ale podle něj není dostatečná. V době, kdy si lidé mohou knihy sami vydávat, je těžké hodnotit diverzitu nabízených titulů. V Německu klesl počet knihkupců a Komise z toho jednoduše vyvozuje, že jednotná cena knih není účinná. Neodhaduje ale, jak by se situace vyvíjela bez jednotné ceny, ani neporovnává hustotu sítě knihkupců se situací v jiných zemích. Zprava navíc konstatuje, že pokles počtu knihkupců nepředstavuje pro zákazníky problém, poněvadž mohou nakupovat online (to ale neplatí pro starší generaci).
Ze závěrů studií profesora Götze naopak vyplývá, že prodej knih klesá v souvislosti s poklesem počtu knihkupců. Ze srovnání s rozdílným přístupem ve Spojeném království je zřejmé, že relativně hustá síť knihkupců, která se v Německu udržela díky jednotné ceně knih, má pozitivní dopad na diverzitu prodaných knih. Různí (nezávislí) knihkupci doporučují nejrůznější knihy, zatímco ve Spojeném království tvoří bestsellery větší podíl prodeje.
Rostoucí inflace, a zejména zvýšené náklady na energii, představují pro tradiční knihkupce problém, jelikož jednotná cena knih jim nedovolí tuto situaci přímo kompenzovat zvýšením cen. Avšak vydavatelství při stanovování cen nezapomínají na přínos malých knihkupců v zásobování knihami po celém území Německa a na jejich knihkupecké služby. Na příkladu jiných zemí je možné si navíc představit, že jednotná cena knih se po uplynutí určité doby stane cenou minimální, a knihkupci budou mít možnost ceny zvýšit.
Jaké dopady by nastaly na trhu s knihami, pokud by autoři z veřejných institucí (např. vyučující na veřejných univerzitách) museli povinně zpřístupňovat své odborné publikace v modelu Open Access? Profesor Götz si nemyslí, že by takové tituly představovaly významnou část všech publikací na trhu. Například odborné publikace z pera univerzitních vyučujících, jako jsou monografie, učebnice či komentáře k zákonům, těmto nařízením nepodléhají a jejich autoři zůstávají držiteli autorských práv. Každý samozřejmě může svoje texty, stejně jako nahrávky přednášek, zpřístupnit zdarma. Pokud by to ovšem byla povinnost, pravděpodobně by vedla k drastickému snížení počtu kvalitních odborných děl.
ZELLER, Madeleine. Les mémoires manuscrits du relieur d’art Ernest Valenta [Rukopisné paměti uměleckého knihvazače Ernesta (Arnošta) Valenty]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. DOI: https://doi.org/10.4000/12rry. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/7328.
V roce 2023 obdržela Národní a univerzitní knihovna ve Štrasburku (https://bnu.fr/fr) soubor šesti negativů na skle s reprodukcemi knižních vazeb umělce českého původu Ernesta (Arnošta) Valenty (1883‒1967). O rok později je doplnily umělcovy rukopisy. Mezi nimi se nacházelo rozměrné autobiografické album Erinnerungen aus meinem Leben von Ernest Valenta (Vzpomínky mého života), jež v roce 1957 věnoval své ženě. Vazbu sám zhotovil z vepřové kůže. Je zdobena barevným květinovým motivem v mozaikové kůži na vnější straně obálky a zlatou a hnědou krajkou na vnitřních deskách. Text, celý v němčině, je kaligraficky vyveden a iluminován autorem na velínovém papíře Arches. Knihu otevírá portrét Valenty ‒ nedokončená kresba alsaského malíře a básníka Henriho Solveena, kterou započal krátce před svou smrtí v roce 1956.
E. Valenta svoje vzpomínky chronologicky zařadil do kapitol. Popsal v nich svůj život včetně dětství v české obci Rybná (zřejmě v Orlických horách – ale tam se nacházejí minimálně dvě obce toho jména. Na jejich obecních stránkách informace o případném slavném rodáku není. Pozn. překl.). Řemeslu se naučil v rodné zemi, načež se vydal do světa. V roce 1908 přichází do Štrasburku, kde získává diplom, a v roce 1911 si zde otevírá vlastní dílnu na náměstí Sv. Štěpána. Vyučuje na tamější Škole uměleckých řemesel a je aktivní v cechu knihvazačů. Vyprávění je doplněno originálními fotografiemi, autorovými kresbami a zajímavými ex-libris od tehdejších umělců a Valentových přátel.
Toto originální svědectví o životě knihvazačského mistra bylo v roce 1959 prodáno spolu s dalším jeho velkoformátovým dílem týkajícím se nominace do Čestné legie (Francouzského řádu za zásluhy). Obsahuje mnoho dopisů, vizitek a fotografií, na kterých lze rozpoznat osobnosti města.
Třetím dílem v souboru je vzácný deník českého dohazovače, také německy psaný. Dědeček Arnošta Valenty Josef Kropf byl zprostředkovatelem sňatků v Orlických horách a do deníku si zapisoval texty, požehnání a básně, které používal při setkávání s rodinami při výkonu svého povolání. V roce 1910 věnoval malý sešitek vnukovi, který kaligraficky vyhotovil titulní stranu. Ve sbírkách Národní a univerzitní knihovny ve Štrasburku se jedná o unikátní svědectví tohoto druhu. Text je doplněn fotografiemi každého z výše zmíněných děl.
HAQUET, Claire. À la recherche des bibliothèques saisies par la Révolution [Po stopách knihoven zabavených ve víru Velké francouzské revoluce]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. DOI: https://doi.org/10.4000/12rrl. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/7143.
Revoluční rok 1789 se ve Francii významně promítl i do našeho oboru. Knihovny klášterů, učených společností, univerzit, parlamentů, zámků, jejichž majitelé emigrovali, a dalších institucí předešlého režimu byly dány k dispozici národu a veřejným knihovnám zakládaným v každém okresním městě. V revoluční době ale nebyl přesný původ dokumentů považován za věc hodnou zaznamenání do knihovních katalogů; přitom ex-libris bývalo zachováno. Stručnou informaci o původu obsahují pouze záznamy rukopisů, knih a objektů tvořící v současné době jádro sbírek národního kulturního dědictví. Původní vlastnictví zabavených dokumentů, jež dnes patří státu, se často ztratilo v čase a pravděpodobně s nimi bylo zacházeno jako s ostatními dokumenty veřejných knihoven.
V souvislosti s aktualizací zákoníku o kulturním dědictví, části III. týkající se knihoven, vydalo v roce 2019 francouzské Ministerstvo kultury průvodce (Guide de la gestion des fonds patrimoniaux en bibliothèques territoriales), ve kterém (znovu)otevřelo otázku vlastnictví fondů kulturního dědictví v okresních knihovnách. Dokumenty, jejichž vlastníkem je stát, musí být v katalozích jasně označeny. Kromě fondů zkonfiskovaných po revoluci se jedná o další tři kategorie dokumentů: tzv. ministerská oprávnění knihovnám převážně z 19. století, díla konfiskovaná z církevních knihoven po odluce francouzského státu od církve v roce 1905 a dokumenty mající charakter povinného výtisku. Knihovny musí takové dokumenty ve svých sbírkách najít, ověřit jejich původ a do inventárního seznamu zaznamenat vlastnictví.
Autorka příspěvku je ředitelkou Stanislavovy knihovny v Nancy (https://www.reseau-colibris.fr/iguana/www.main.cls?surl=bibliotheque_stanislas). Na konkrétním příkladu popisuje, že identifikace těchto fondů se rovná doslova honu za pokladem. V této knihovně naštěstí nebylo třeba vařit z vody, neboť disponuje třemi registry děl zabavených náboženským komunitám, emigrantům nebo odsouzeným k smrti v Nancy a okolí. Tehdejší ředitel veřejné knihovny v Nancy Justin Favier sepsal na přelomu 19. a 20. století článek, ve kterém vyjmenovává sbírky knih zabavené tamějším klášterům. Avšak nikdo nikde nezmiňuje další osud zkonfiskovaných dokumentů. Mnohé se staly skutečně součástí knihovních sbírek veřejných knihoven, jiné byly restituovány, další prodány, zničeny, směněny. Nemálo hodnotných historických fondů se do městských knihoven dostalo v 19. století jako dary od soukromých vlastníků a patří městu, i když by dnes mohly být mylně považovány za konfiskované, tedy patřící státu. Situaci neusnadňují ani různé reorganizace, během nichž byly dokumenty v knihovnách postupně přemísťovány či nově signovány. Ani ruční prohlížení dokumentů nemusí přinést jednoznačnou informaci o vlastnictví, poněvadž nevíme, do jaké míry bylo připojování ex-libris systematické.
Nakonec nezbylo nic jiného než pečlivě porovnat záznamy revolučních registrů s informatizovaným katalogem a katalogem oddělení. S mravenčí prací pomáhají vysokoškoláci příbuzného oboru v rámci své praxe, znalost latiny a paleografie je podmínkou. Výsledkem by měl být soubor „podezřelých“ dokumentů, u nichž bude ručně kontrolována přítomnost ex-libris. Od roku 2021, kdy se touto metodou začalo postupovat, se podařilo projít asi čtvrtinu inventáře. Dosud nejlepšího výsledku – 10 % nalezených dokumentů – bylo dosaženo v případě augustiniánské knihovny v Nancy.
Přes chabé výsledky přináší tato důkladná, nezáživná práce mnoho překvapení a nese první ovoce: obohacení katalogizačních záznamů o autoritu „dřívější vlastník“, použití právě osvědčené metody v novém projektu „Veřejná knihovna založená polským králem“ (určení jádra městské knihovny), rešerše dokumentů patřících státu v dalších šesti knihovnách založených v době císařství a podněty k hlubšímu vědeckému zkoumání některých sbírek.
