Biblioterapie: Když knihy mají moc uzdravovat lidskou duši

Představte si, že držíte v rukou monografii, která nejenže vám dokáže přinést radost, inspiraci či dobrodružství, ale také pomáhá lépe porozumět sobě samým a situacím, jimiž procházíte. Knihu, která umí konejšit, podporovat a vést. Právě to je podstatou biblioterapie – léčivé síly literatury a textu jako takového.

Krátký náhled do historie biblioterapie

Biblioterapie není novým objevem. Již staří Řekové nazývali knihovny „léčebnami duše“ a Aristoteles popisoval, jak poezie dokáže přinášet úlevu. Moderní historie biblioterapie však začíná v roce 1916, kdy tento termín poprvé použil americký esejista Samuel McChord Crothers. Od té doby se myšlenka terapeutického čtení a léčebného působení předčítaného textu rozšířila po celém světě a stala se cenným nástrojem například v oblasti psychologie, psychiatrie, pedagogiky, knihovnictví i sociální práce.

V průběhu 20. století se biblioterapie etablovala především v USA, Velké Británii a Skandinávii. Už v roce 1955 se na mezinárodním knihovnickém kongresu v Bruselu hovořilo o tom, jak knihy pomáhají nemocným. Později začaly vznikat specializované kurzy pro psychology, terapeuty i knihovníky, kteří se učili, jak správně vybírat a doporučovat literaturu pro různé životní situace a potíže.

V českém prostředí se o biblioterapii zasloužili odborníci jako F. Engelsman, E. Syřišťová nebo O. Klímek. Velkou popularizátorkou v oblasti biblioterapie a rovněž bibliopedagogiky byla paní Lidmila Vášová, která poukazovala na to, jak může literatura pomoci nejen zdravotně znevýhodněným lidem, ale i těm, kteří se ocitli v těžké životní situaci. Právě bibliopedagogika společně s bibliopsychologií měly významný příznivý dopad na následné rozvíjení biblioterapie, jež dozrála ke svému rozkvětu zejména v USA, Velké Británii a Skandinávii ve 20. století. Tématem biblioterapie se v roce 1955 zabýval kongres IFLA (International Federation of Library Associations and Institutions), jenž se konal v Bruselu na téma „Kniha v rukou nemocných“. Knihovníci a lékaři zde zformulovali základní podmínky a předpoklady pro realizaci biblioterapie a stanovili úlohy, jimiž by se měly dále zabývat knihovny určené pro nemocné pacienty. V roce 1962 se můžeme poprvé setkat s termínem „klinický knihovník“ a začaly být organizovány kurzy biblioterapie pro knihovníky a psychology.

Biblioterapie je oborem, jenž úzce souvisí s naším oborem knihovnictví, neboť je přímo spojen s četbou a čtenářstvím, výběrem informačních pramenů s léčebným potenciálem, se znalostmi z oblasti literatury. Osvědčuje se, když biblioterapeut konzultuje výběr biblioterapeutické literatury s knihovníky a terapeuty.

Biblioterapie v praxi

Jak si lze představit biblioterapii v praxi? Biblioterapie může mít mnoho podob. Někdy jde o individuální předčítání doporučené biblioterapeutické knihy, jež je zacíleno na osobité potřeby daného konkrétního člověka, s respektem k jeho příběhu, životní situaci a naladění, v němž se nachází. Jindy se jedná o skupinová setkání, během kterých se o přečteném biblioterapeutickém textu diskutuje a dochází k jeho reflexi. Každý člověk může v příbězích nalézt něco jiného – útěchu, pochopení, inspiraci, porozumění, podporu a mnohé další. Správně vybraná kniha může pomoci překonat úzkost, smutek, osamělost a další trápení, s nimiž se každý z nás může v průběhu života potýkat.

Přestože u nás v České republice není biblioterapie zatím natolik rozšířená jako v zahraničí, její význam a léčebný potenciál stále roste, a to jak v knihovnickém, tak terapeutickém prostředí. Knihy totiž nejsou jen zdrojem vědění či zábavy – jsou také mostem k pochopení sebe i druhých, přístavem v bouřlivých časech a někdy i tím nejlepším lékem na bolavou a osamělou psyché.

Rozdělení biblioterapie

Biblioterapie je jedním z přístupů, které spadají do oblasti speciálně pedagogických terapií. Mezi tyto terapie patří například také muzikoterapie, dramaterapie, teatroterapie, arteterapie, taneční terapie, filmoterapie, pohybová terapie a specifická forma arteterapie využívající řezbářské techniky. V současnosti je stále větší důraz kladen na propojení těchto terapeutických metod a na jejich vzájemnou integraci, známou jako intermodalita. Tento přístup podporuje komplexní a celostní péči o člověka; jsou při něm překonávány hranice mezi jednotlivými terapeutickými směry, které se často využívají současně. Dochází k jakémusi přemostění a propojení. Sama jsem během testování biblioterapeutického programu pro různé cílové skupiny došla ke zjištění, že biblioterapii lze velice dobře propojovat kupříkladu s muzikoterapií, arteterapií, aromaterapií a podobně zaměřenými terapiemi, které mohou biblioterapii vhodně doplňovat a posilovat její terapeutické účinky. Rovněž se mohou stát nástrojem cenné zpětné vazby a možností, jak lze vyjádřit a následně interpretovat prožitky z četby, například prostřednictvím arteterapeutických obrazů.

Biblioterapie nabízí široké spektrum přístupů a metod, které lze rozdělit podle různých kritérií a specifik. Mezi základní typy patří například relaxační, psychosomatická, psychoedukační, narativní či lyrická biblioterapie. Existují také specifické formy, jako je ontogeneticky a psychosociálně orientovaná biblioterapie, polyestetická a virtuální biblioterapie nebo metoda psaní biblioterapeutického deníku. Samostatnou oblast tvoří pohádkoterapie a poetoterapie.

Podle počtu účastníků lze biblioterapii rozdělit na individuální, skupinovou a hromadnou. Individuální přístup umožňuje biblioterapeutovi soustředit se na potřeby jednotlivce a přizpůsobit mu výběr textů. Klient může volit texty podle svých preferencí a své dojmy sdílet s terapeutem, neboť zásadní součástí biblioterapeutického procesu je také rozhovor o přečtené knize. Pokud verbální komunikace není z nejrůznějších (například zdravotních) důvodů možná, může pomoci například arteterapie, která umožňuje sebevyjádření jinou formou. Skupinová biblioterapie spočívá ve společném sdílení příběhů, v diskuzích a vzájemné podpoře, což pomáhá navodit pocity sounáležitosti, vzájemného naslouchání, uvolnění emocí a předejít pocitům osamění. Hovoříme zde o sdílení v kruhu. Hromadná biblioterapie je vzácnější, protože neumožňuje individuální přístup ke každému účastníkovi, má charakter spíše čtenářské besedy.

Pro příznivý průběh biblioterapeutických setkání je zásadní vytvoření důvěrného a respektujícího prostředí. Otevřenost, upřímnost a možnost nastavit si hranice jsou klíčové principy, které přispívají k pocitu bezpečí a umožňují hlubší sdílení. Velmi důležitá je osobnost biblioterapeuta, jenž by měl být empatický, klidný, vyrovnaný, vyčkávající a respektující.

Důležitým faktorem je také prostředí, ve kterém se seance biblioterapie odehrává. Prostředí pro biblioterapeutické aktivity by mělo být klidné, tiché, nabízející dostatek soukromí, prostoru a pohodlí pro klienty. Podle zaměření se rozlišuje psychiatrická biblioterapie, která se využívá v léčebnách a nemocnicích, edukativní biblioterapie, nacházející uplatnění ve školách, dětských domovech nebo domovech pro seniory, a behaviorální biblioterapie, která pomáhá například při léčbě závislostí. Každé prostředí klade na proces biblioterapie jiné nároky, a proto je třeba přizpůsobit metody i přístup konkrétním podmínkám a potřebám klientů.

Biblioterapie tedy přináší mnohovrstevnatý a rozmanitý přístup, který otevírá prostor pro léčivou sílu příběhů, podporuje sebereflexi a poskytuje bezpečné místo pro sdílení a osobní růst.

Funkce biblioterapeutické literatury

Jaro Křivohlavý, významný český psycholog zaměřující se na psychologii zdraví a pozitivní psychologii, definoval sedm funkcí literatury, které hrají klíčovou roli i v biblioterapii.

Jednou z nich je informační funkce. Četba slouží jako zdroj poznání a rozšiřuje čtenářovy obzory nejen v populárně naučných či odborných textech, ale také v beletrii. Příběhy mohou přinášet nové informace, podněcovat přemýšlení a rozvíjet vzdělání. Informační funkce je dobře uplatňovaná v případě, že se klient potřebuje dozvědět více informací například o nemoci, s níž se potýká. Lze ji také využít v případě, kdy rodiče potřebují poznatky a doporučení ohledně zdravotního znevýhodnění svého dítěte.

Další je výchovná funkce, která ovlivňuje čtenářovy postoje, hodnoty a morální přesvědčení. Chování literárních postav ho může inspirovat při hledání řešení vlastních životních situací. Literatura mu tak nenásilně ukazuje různé způsoby, jak se vyrovnávat s problémy a dilematy.

Neméně důležitá je rovněž funkce „zrcadla“. Při četbě dochází ke konfrontaci vlastních názorů s myšlenkami obsaženými v textu. Tento proces může vést k hlubšímu sebepoznání, změně postojů nebo k přehodnocení pohledu na určité otázky.

S tím souvisí i identifikační funkce, která umožňuje čtenáři nalézt podobnosti mezi svým životem a osudy literárních postav, o nichž v knize čte. Tato identifikace a ztotožnění se s literární postavou a jejím příběhem může poskytnout útěchu, motivaci či inspiraci k řešení obtížných situací. Pokud se člověk v knize „najde“ a utvrdí se ve svých názorech a jednáních, hovoříme o potvrzovací funkci, která posiluje jeho sebevědomí.

Očistná funkce, známá také jako katarze, je jedním z klíčových prvků biblioterapie a biblioterapeutického procesu. Četba může vyvolat silné emoce a pomoci čtenáři přehodnotit svůj pohled na vlastní životní situaci. Tento proces vnitřního očištění a uvolnění emocí může klientovi přinést úlevu a vést ke změně myšlení. V biblioterapeutickém procesu je, obzvlášť v této fázi, velice důležité vytvoření bezpečného a empatického prostředí, v němž je možné prožít uvolnění, sebevyjádření a následné přijetí.

Biblioterapeutická literatura může mít také estetickou funkci. Přináší čtenáři nejen hlubší významový zážitek, ale oslovuje ho i svou formou – jazykem, stylem, ilustracemi či grafickým zpracováním. Krása literárního díla obohacuje a kultivuje jeho vkus.

Nakonec nelze opomenout relaxační funkci. Čtení umožňuje člověku vyváznout ze stresu a každodenních starostí, uvolnit se, zasmát se a načerpat novou energii. Pohlcení příběhem přináší čtenáři odpočinek, oddech a duševní osvěžení.

K těmto sedmi funkcím doplňuje paní Slávka Pilarčíková-Hýblová ještě prestižní funkci. Ta spočívá ve spojení čtenáře s určitou společenskou nebo zájmovou skupinou, která je v literatuře kladně zobrazena a s níž se čtenář ztotožňuje. Tím získává pocit sounáležitosti a uspokojení z toho, že je součástí něčeho většího, co jej přesahuje.

Z mého pohledu má každá z funkcí své místo v procesu biblioterapie a velmi záleží na tom, s jakou cílovou skupinou pracujeme, jak pozorně vnímáme její specifické potřeby. Například identifikační funkci literatury lze vhodně využít v případě, že klient prožívá tíživou životní situaci a naším biblioterapeutickým cílem je navození pocitu, že není sám a že je mnoho dalších lidí, kteří podobnou těžkost prožili a zvládli ji, z čehož může čerpat sílu a porozumění. Očistná funkce literatury je podle mých zkušeností aplikovatelná zejména v případě, že je již mezi námi a klientem či skupinou klientů vybudována určitá důvěra a dobře se s nimi známe, protože s sebou může přinést silné emoce, s nimiž je potřebné umět bezpečně pracovat. Relaxační funkce se dobře osvědčila v případě biblioterapie určené pro seniory, kteří mnohdy touží se zasmát, uvolnit, pobýt společně s dalšími vrstevníky, povídat si a zapomenout na chvíli například na fyzickou bolest nebo osamělost, kterou mohou ve stáří prožívat.

Inspirace z Polska: bajkoterapie

Polsko je nám blízké nejen geograficky, ale i jazykově. Navíc zde má biblioterapie výrazně pevnější a zakotvenější místo než u nás – je široce využívaná a podporovaná například také ve vzdělávání. Proto je pro nás srovnání s Polskem inspirativní a na polské zkušenosti lze nahlížet jako na příklad dobré praxe.

Jednou z nejvýznamnějších osobností v této oblasti je paní dr. Wanda Matras-Mastalerz, se kterou jsem měla možnost se setkat v Krakově. Její přednáška o bajkoterapii, tedy terapii pohádkou, mi ukázala sílu příběhů při práci s dětskými čtenáři.

Pohádky mohou pomoci dětem lépe porozumět vlastním emocím, zvládat náročné situace (kupříkladu v rodině či ve škole) a rozvíjet schopnost řešit problémy.

Klíčovým prvkem je individualizace. Každá pohádka pracuje s konkrétní situací dítěte a její hrdina, často pod vedením „experta“ v příběhu, se učí, jak daný problém zvládnout. Důraz je kladen na porozumění emocím, pochopení problému a hledání cest k jeho řešení. V mateřských školách se bajkoterapie využívá k rozpoznávání a pojmenovávání emocí, ke zlepšení mezilidských vztahů i ke zvládání složitých životních situací. Pokud dítě prochází náročným obdobím, je možné pohádkovou terapii přizpůsobit jeho potřebám a nasměrovat ji ke spolupráci s rodiči dětského čtenáře.

Paní dr. Wanda Matras-Mastalerz na základě svých letitých zkušeností z praxe zdůrazňuje, že současná dětská literatura stále více propojuje literární a vizuální složku, opouští čistě didaktický přístup a směřuje k naučné, relaxační a terapeutické funkci. Příběhy často oslovují nejen děti, ale i dospělé, jsou hravé, nápadité a nechybí jim humor. Zároveň podporují představivost a fantazii a jejich hrdinové bývají dětem blízcí.

Správně zvolená kniha může pomoci dítěti nejen vyrovnat se s náročnými chvílemi, ale také přirozeně rozvíjet jeho myšlení, vnímání a schopnost vyjádřit své pocity. Literatura tak otevírá svět, ve kterém děti mohou bezpečně prozkoumávat své emoce a učit se, jak se s nimi vyrovnat.

Na přednášce o bajkoterapii jsem mohla u paní dr. Wandy Matras-Mastalerz vidět nádherné biblioterapeutické knihy, které mají trojrozměrnou podobu a lze v nich nalézt krásné, propracované a jemné ilustrace, jež jsem vnímala jako pohlazení pro dětskou duši (i tu, která je v nás, dospělých).

Jak biblioterapie působí

Biblioterapie je především cestou k pozitivní změně. Jak uvádí paní Slávka Pilarčíková-Hýblová, hlavním cílem biblioterapie je dosáhnout u člověka, který ji absolvuje, hlubšího porozumění sobě samému, podpořit jeho emoční pohodu a pomoci mu zvládat životní výzvy. Tento proces může přinést nejen změnu postojů a chování, ale také posílit psychickou odolnost, rozvinout schopnost socializace, zvýšit sebevědomí či nabídnout mentální úlevu v náročných obdobích v životě.

Každý člověk přichází k biblioterapii s vlastním příběhem a jedinečnými potřebami. Proto jsou její konkrétní cíle přizpůsobovány individuálně – mohou zahrnovat podporu při adaptaci na životní změny, nalezení nových zájmů, zlepšení komunikace s okolím či zpracování obtížných emocí. Podle pana Pavla Svobody můžeme tyto cíle shrnout do šesti hlavních oblastí: poučení, povzbuzení, posílení, prozření, propojení s okolím a pozvednutí. Biblioterapie tak nabízí nejen prostor pro sebepoznání, ale i cestu ke změně a růstu. Díky četbě biblioterapeutické knihy můžeme osobnostně vyrůst.

Pan Jaro Křivohlavý zdůrazňuje, že se biblioterapie v mnohém překrývá s psychoterapií, s níž úzce souvisí. Pomáhá lidem vyrovnat se s těžkostmi, které jim život přináší, nalézt vnitřní stabilitu a lépe projít krizovými situacemi. Klíčovým prvkem je přitom empatie a respekt k jedinečnosti každého člověka. Nemoc nebo obtíže, s nimiž se potýká, jej nedefinují – důležité je, aby byl vnímán jako celistvá osobnost, s vlastními sny, emocemi a potřebami.

Síla příběhů spočívá nejen v jejich terapeutickém účinku, ale i v jejich schopnosti přinést úlevu, rozptýlení a radost. Biblioterapie může být hlubokou vnitřní prací na sobě samém, ale také chvílí odpočinku, prostorem pro zastavení a ztišení, možností ponořit se do světa fantazie a na chvíli uniknout od tíhy reality. Čtení může pomoci překonat pocit osamělosti, navázat kontakt s druhými a znovu objevit smysl života i v nelehké situaci.

A právě to je na biblioterapii krásné – jejím cílem není pouze léčit, ale především doprovázet, podporovat a přinášet světlo i do těch nejnáročnějších okamžiků.

Biblioterapie - Krakow	Biblioterapie - Opava

Seznam použitých informačních zdrojů:

MATRAS-MASTALERZ, Wanda. Biblioterapia: Definicje biblioterapii, rodzaje tekstów. Krakow, 2024. Výukový materiál k přednášce o biblioterapii.

SVOBODA, Pavel. Biblioterapie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. Studijní opory. ISBN 978-80-244-3684-5.

PILARČÍKOVÁ-HÝBLOVÁ, Slávka. Biblioterapia. Liptovský Mikuláš: Mgr. Slávka Pilarčíková-Hýblová, 1997.

KOVÁČOVÁ, Barbora a Barbara VALEŠOVÁ MALECOVÁ. Biblioterapia v ranom a předškolskom veku. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2018. ISBN 978-80-223-4487-6.

VÁŠOVÁ, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. Praha: Institut sociálních vztahů, 1995, 189 s. Knihovnictví. ISBN 80-85866-07-2.

KRATOCHVÍL, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. 3., dopl. vyd. Praha: Galén, c2005. 297 s. ISBN 80-7262-347-8.

MATRAS-MASTALERZ, Wanda. Bajkoterapia w nowoczesnym procesie edukacji, wychowania i terapii. Krakow, 2024. Výukový materiál k přednášce o biblioterapii.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie v praxi: biblioterapie. Československá psychologie. Praha: Psychologický ústav AVČR, 1987, XXXI (5), s. 472–473. ISSN 0009-062X.

LYSOŇKOVÁ, Tereza. Aplikace biblioterapie pro vybrané cílové skupiny. Online. Diplomová práce. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě. 2025. Dostupné z: https://is.slu.cz/th/ouufm/.