Informační vzdělávání na cestě k inkluzi

PLANKOVÁ, Jindra. Informační vzdělávání na cestě k inkluzi. In INFORUM 2017 : 23. ročník konference o profesionálních informačních zdrojích, Praha 30. - 31. května 2017 [online]. Praha : AiP Praha, 2016. [cit. 2017-06-19]. Dostupné z: http://www.inforum.cz/pdf/2017/plankova-jindra.pdf .

Moderní informační věk klade před člověka mnohé úkoly a stanovuje nové výzvy. Stejně jako v předchozích historických obdobích prožíváme zásadní společenské a sociální změny a jen stěží si dovedeme představit, jak budou tyto změny vypadat v konkrétních případech. Na druhou stranu jsme schopni čerpat z výsledků předešlých revolucí a tyto pak využít k stanovení aktuálního směru vývoje a nových změn. Pokud dnes hovoříme o proměnách lidské společnosti, tyto jsou nejviditelněji spojeny s pracovním životem člověka a procesy jeho výchovy a vzdělávání, na všech stupních. Učení, vzdělávání a výchova jsou pro člověka celoživotním procesem, který je v prvních desetiletích spojen s formálními vzdělávacími institucemi. Pro ty platí státem stanovené normy a obsah vzdělávání je prostřednictvím zákonů a vládních nařízení podřízen právnímu řádu jednotlivých států. Rovněž pro oblast profesního pracovního vzdělávání existují platné normy a předpisy profesních komor a odborových organizací. Forma dalšího odborného vzdělávání a její obsah podléhá směrnicím a cílovému zaměření závěrečných certifikátů a hodnocení. Přitom právě tato oblast je důležitou součástí procesů celoživotního vzdělávání moderního člověka, resp. učení se vhodným zásadám prohlubování přípravy na společenské a sociální změny.

V této souvislosti jsou v příspěvku zmíněny základní specifikace pojmu inkluze, které odrážejí dosud nesjednocený pohled na samotné definování pojmu a odkazují na klíčové dokumenty a mezinárodní úmluvy v oblasti vzdělávání, které specifikují zásadní pojem inkluze, ve vztahu ke kompetencím. V nich je pojem chápán ve významu konceptu, dle nějž by měly být vzdělávány v hlavním vzdělávacím proudu všechny věkové skupiny obyvatelstva, a to bez ohledu na jakoukoli jejich odlišnost. Inkluzivní vzdělávání je pak chápáno jako přístup, kdy do škol hlavního vzdělávacího proudu na všech úrovních, s patřičně připraveným zázemím, jsou zařazovány všechny subjekty, které mají podléhat vzdělávacímu procesu, tj. děti, dospívající, dospělí i senioři. V tomto pojetí inkluzivní školy neoddělují děti, adolescenty, dospívající, ani dospělé se speciálními vzdělávacími potřebami, od dalších studujících osob. V jedné inkluzivní škole a v jedné inkluzivní učebně se pak společně vzdělávají děti, či studenti zdravotně postižené, nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti.

V českém prostředí se zejména od základního školství očekává poskytování solidního všeobecného vzdělání, orientovaného na situace blízké životu, na zadávání konkrétních úloh a na praktické jednání. Teprve s přechodem na střední školy, gymnázia a odborná učiliště se setkáváme ve školních osnovách s určitými náznaky klíčových kompetencí. Tyto pak zahrnují celé spektrum dovedností i návyků přesahujících hranice jednotlivých odborností. Většinou jsou výrazem schopnosti člověka chovat se přiměřeně situaci, v souladu sám se sebou, tedy jednat kompetentně. Mít kompetenci pro člověka znamená, že je vybaven složitým souborem vědomostí, dovedností a postojů, díky nimž dokáže úspěšně zvládnout úkoly a situace, do kterých se dostává při studiu, v práci i osobním životě. Mít určitou kompetenci znamená, že se dokážeme v určité přirozené situaci přiměřeně orientovat, provádět vhodné činnosti a zaujmout přínosný postoj.

Rovina klíčových kompetencí člověka, které by měl získat v průběhu školního vzdělávání, je spojena zejména s kompetencemi k učení, k řešení problémů, komunikačními kompetencemi, kompetencemi sociálními a personálními a kompetencemi v rovině občanské

a pracovní. Z pohledu informačního vzdělávání, které je v příspěvku primárně specifikováno, by měl být kladen největší důraz právě na rozvoj sociálních kompetencí. Ty jsou v současné době velmi důležité, zejména v souvislosti s propojováním jednotlivců na různé úrovni vzdělání i komunikativnosti a schopnostmi čelit výzvám světa informací. Nejen, že v sobě nesou důležitou schopnost týmové práce, spolupráce a kooperace, ale také zahrnují poznání odlišností jednotlivců i podstaty faktu, že lišit se je normální. Tedy faktu, vedoucího k vzájemné integraci, integritě a inkluzi v celé šíři spektra společnosti, tedy i přístupu k informacím, informačnímu vzdělávání, informační a mediální gramotnosti a knihovnicko-informačním institucím.

Následující část textu se plně věnuje otázkám specifických poruch učení (SPU), které provázejí člověka od raného dětství, až do dospělosti. Nejsou tedy záležitostí pouze prvního stupně základních škol, kde se projevují nejvýrazněji, ale jsou běžnou součástí pedagogické práce na všech stupních školského vzdělávacího systému v České republice. Přesto můžeme v praxi narazit na stále opomíjenou skupinu lidí se specifickými poruchami učení v dospělém věku, kam bezesporu řadíme i studenty vysokých škol. To se odráží i v problematice diagnostiky specifických poruch učení, která je lépe propracována v dětském věku, zatímco o diagnostice poruch učení v období dospívání a v dospělém věku, to již nelze říci. V běžné praxi dnes vznikají různorodé diagnostické materiály, které se postupně adaptují také v prostředí vysokých škol. Vzhledem k této skutečnosti je důležité, aby pracovníci vysokých škol byli obeznámeni s uvedenou problematikou a byli schopni chápat, vnímat a reagovat na specifické požadavky studentů. Jako zvlášť podstatný prvek spolupráce obou zúčastněných stran lze vnímat fakt, že z mnoha přímých účastníků vzdělávacích procesů jsou to často právě informační pracovníci knihoven, kteří v pozicích asistentů vzdělávání do značné míry určují a ovlivňují úspěch či neúspěch inkluzivního vysokoškolského vzdělávání dospělých.

Problematika studentů s SPU na vysokých školách je v porovnání s jinými typy postižení odlišná. V jistém směru jednodušší, protože studenti s SPU nejsou tolik limitováni. Přesto je sama přítomnost SPU vážným zásahem nejen do procesu učení se, ale i do celého života jedince. V případě SPU dochází ke zdůraznění skutečnosti, že se jedná o obtíže při osvojování a používání dovedností, jakými jsou čtení, psaní, matematické usuzování, počítání, apod., a to pod vlivem dysfunkce centrálního nervového systému, či vlivem genetických náležitostí. Nejedná se však o snížení inteligence, jak primární příčiny SPU.

Podstatnou součástí příspěvku je také specifikace možností podpory studentů s SPU na vysokých školách, která se postupně stává důležitým posilujícím prvkem a stimulačním faktorem pro mnohé jedince studující na vysokých školách v ČR. Samy osoby s postižením to nikdy neměly ve společnosti jednoduché. Úplně tak snadné, jak by se mohlo zdát, to nemají ani dnes. Zákonem je sice zajištěn rovný přístup ke vzdělávání, ovšem řada předsudků, mýtů a bariér v naší společnosti stále přetrvává. Je proto nutností zvyšovat povědomí o skupině studentů s SPU a vytvořit potřebné podmínky pro podporu jejich studia na vysokých školách.

Některé z uváděných forem podpory jsou běžnou součástí nabídky možností studia v podmínkách českých vysokých škol, jiné mohou být inspirací. Následující popsaná řešení složité situace studentů vysokých škol s SPU představují možnosti, jak těmto studentům pomoci překlenout bariéry, které jim brání plně rozvinout jejich vzdělávací a pracovní potenciál. Z nejpodstatnějších oblastí podpory pro studenty s SPU na vysokých školách vybírám následující:

• Zkvalitnění přípravy průběhu přijímacího řízení – přípravné kurzy na přijímací zkoušky pro adepty o studium s SPU; zohlednění samotného přijímacího řízení u uchazečů s SPU; navýšení času pro vykonání písemné přijímací zkoušky.
• Informovanost studentů s SPU o podpoře ze strany univerzity - většinou jsou studenti informováni o možnostech a systému podpory SPU; využití různých informačníchmateriálů a tiskovin; využití osobního poradce; informační semináře; adaptační kurzy, aj.
• Informační webové stránky pro studenty s SPU – tvorba, udržování a aktualizace specifických webových stránek univerzity, kde se studenti mohou dovědět mnohé informace a předávat vlastní zkušenosti, příp. poskytovat podporu ostatním studentům. Zajištění kontaktu na univerzitní poradnu, resp. kontaktní osobu, informace o kompenzačních pomůckách a jiných podpůrných prvcích, základní doporučení pro tvorbu kompenzačních strategií, aj.
• Semináře zaměřené na výuku studijních dovedností a strategií učení se – pomoc pro dosažení větší nezávislosti ve čtení, zapisování poznámek z přednášek, psaní seminárních či výzkumných prací a osvojení strategie pro zvládání zkoušek, zápočtu, aj. Seznámení studentů s nejrůznějšími styly učení a správnou organizací učení.
• Vypracování systému zvláštních opatření při zkouškách – možnost volby mezi písemnou a ústní formou zkoušky, přesné vymezení prostor, času i prostředí pro zkoušky, přítomnost facilitátora, či asistenta při zkouškách, aj.
• Vytvoření inkluzivního studijního prostředí – individualizace a vytvoření vlastního okruhu kompenzačních pomůcek či prostředků, jejich využívání při záznamech přednášek i vlastním procesu učení se, např. diktafony, notebooky, aj.
• ICT kompenzační pomůcky a nástroje, specifické SW – poměrně široká škála možností, prostředků a nástrojů, které je možné dnes využít k podpoře výuky a vzdělávání studentů s SPU.
• Zpřístupnění distanční formy studia – zejména podpora, příprava a další úpravy e-learningových opor a materiálů pro studenty.

Důležitou součástí informačního vzdělávání v oboru informačních studií a knihovnictví je nutnost neustálého rozvoje odborných znalostí a dovedností, směrem k individuálním i specifickým kompetencím v oblasti vzdělávání a inkluze. Podstatným prvkem je zachování smyslu pro realitu a možnosti adaptace specifických potřeb studentů v prostředí vysokých škol, s cílem vzájemně propojených kroků směrem k inkluzivnímu vzdělávání. Významným prvkem v tomto směru mohou být kroky státní vzdělávací politiky, která chápe inkluzivní vzdělání jako důležitou součást integrace každého jedince do procesu vzdělávání a učení.

Závěrem jsou shrnuty nejpodstatnější kroky pro směrování inkluzivního vzdělávání do budoucnosti. Je kladen důraz na využití stávajících prvků výuky, resp. vzdělávání a rozvoj jejich dalších možností v oblasti funkčních opatření, které by měly být zásadním přínosem pro každý subjekt vzdělávacího procesu. A to jednak ve funkci determinantů zmírňujících rizika spojená s odlišností a zároveň posilujících možnosti procesních, výchovných, vzdělávacích a informačních úkolů, svázaných s integrací, resp. inkluzí.