Novinky zahraniční knihovnické literatury 2021/1

AMAR, Muriel. Les bibliothèques publiques sur les réseaux sociaux, pour quoi faire?: Retour sur l’enquête „Des Tweets et des Likes en bibliothèque“ [Veřejné knihovny na sociálních sítích, proč vlastně?: Ještě k anketě „Tweety a lajky v knihovně“]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016. Dostupné také z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Jedním z hlavních cílů studijního programu, jenž stál na počátku iniciativy „Tweety a lajky v knihovně“, bylo poskytnout veřejným knihovnám argumenty a prostředky, na základě kterých by se rozhodly (ne)vytvořit svoje profily na sociálních sítích. Program byl uskutečněn pracovníky pařížské Veřejné informační knihovny (Bpi, https://pro.bpi.fr/etudes) ve spolupráci s francouzským ministerstvem kultury a komunikace, výsledná studie vyšla v roce 2018 (https://presses.enssib.fr/catalogue/des-tweets-et-des-likes-en-bibliotheque). Výzkumu se účastnily dvě velké městské knihovny: Brest (na Facebooku od roku 2004) a Metz (Méty, na Facebooku od roku 2008), menší instituce byly zastoupeny mediatékou v Quimperlé (tamtéž od roku 2010) a pařížskou knihovnou Louise-Michel (od roku 2014). Součástí studie v terénu byla infometrická analýza, na kterou navázal sociologický průzkum vedený formou rozhovorů, doplněných rozhovory se třemi zástupci významné digitální knihovny Gallica z dílny Francouzské národní knihovny BnF.

Výsledky byly v publikaci zpracovány do třech kapitol: hlavní kapitola představuje infometrické analýzy: technickou a didaktickou, tzn., objasňuje indikátory a to, k čemu nám v knihovně jsou. Druhá kapitola přináší analýzu rozhovorů s knihovníky, třetí s uživateli. Výzkum byl zaměřen na stálé, aktivní uživatele knihovních profilů na sociálních sítích a přinesl jeden z důležitých výsledků studie: přítomnost knihoven na sociálních sítích (zejména dvou z nich) vedla spíše k prohlubování vztahů s dosavadními uživateli než k získávání uživatelů nových.

Jestliže kolem roku 2010 platil hlavní argument knihovníků pro přítomnost na sociálních sítích „být tam, kde jsou naši uživatelé“, o několik let později již nejsou očekávané výhody tak zřejmé. Někteří knihovníci přiznávají, že sociální sítě neslouží k nalézání nových čtenářů v okolí. Mnohem účinnější jsou osobní doporučení, pořádání nebo spolupořádání kulturních akcí. Navíc získávání nových čtenářů prostřednictvím sociálních sítí je pro každou knihovnu personálně i finančně nákladné. Autoři studie navrhují veřejným knihovnám postupovat společně a spojit se například s komunitou youtuberů, která je již v propagaci knih aktivní. Dalším nepřekvapivým výsledkem studie je fakt, že nejpopulárnějšími posty jsou vtípky a posty, v nichž si ze sebe knihovníci dělají legraci. Jak ale komentuje jeden z pracovníků knihovny: „Tohle nemá nic společného s kulturou a literaturou.“ Na druhou stranu vidíme, že knihovny si prostředí sociálních sítí dobře osvojily a obstojí v konkurenci ostatních institucí a podniků.

Jaké závěry lze ze studie vyvodit ohledně přítomnosti městských knihoven na sociálních sítích v souvislosti s návštěvností nebo počtem půjčených dokumentů? Velký vliv je zřejmý u stávajících uživatelů, u neuživatelů je prakticky nulový. Stávající uživatelé bývají nejlepšími „ambasadory“ služeb knihovny na sociálních sítích a bylo by dobré, aby se jejich síly spojily. Příkladem může být federace komunit digitální knihovny Gallica. Virtuální propagace však funguje na úplně jiných základech než knihovna: na sociálních sítích převažují obrázky a videa, zatímco knihovny nabízejí většinou tištěné publikace, stručné zprávy na sítích doporučují dlouhé knihovní texty, opakované vyvěšování postů během dne by mělo podněcovat k dlouhodobé přízni… Účel světí prostředky, ale nejedná se o paradox?

ARENES, Cécile. Réseaux sociaux de la recherche et bibliothèques, où en est-on? [Knihovny a sociální sítě pro vědu, jak jsme daleko?]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016. Dostupný také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Studie francouzského vysokoškolského konsorcia Couperin z roku 2014 (https://www.couperin.org/images/stories/openaire/Couperin_RSDR%20et%20OA_Etude%20exploratoire_2014.pdf), uskutečněná mezi vědeckými pracovníky, ukázala, že téměř polovina respondentů používá služeb akademických sociálních sítí. Často do nich vkládají své publikační výstupy, aniž by znali podmínky jejich užívání a své povinnosti vůči nakladatelům.

Viditelnost, zviditelňování se staly nutností. Mladí vědci se v první řadě snaží vytvořit si dokonalou digitální identitu, protože vědí, že je budoucí zaměstnavatelé budou „googlovat“. Recenzenti povzbuzují vědce k online existenci, aby si usnadnili přístup k souhrnu jejich prací. Akademické sociální sítě fungují velmi jednoduše a vyplňují prostor, který instituce zanedbaly. Institucionální stránky vědeckých pracovníků jsou zastaralé nebo vůbec neexistují, sami vědci nemají možnost je spravovat a aktualizovat. Hledají jiný způsob zhodnocení své práce a akademické sociální sítě se k tomuto účelu hodí ideálně. Profily na dvou hlavních z nich (ResearchGate a Academia.edu) jsou vyhledávači dobře vyhledatelné a časté notifikace jsou dalším důvodem pro vkládání nových článků.

Vše má ale své limity. Cílem obou výše zmíněných sítí je tvorba zisku. Academia.edu je využívána zejména vědci z humanitních a sociálních oborů, ResearchGate láká jejich kolegy z přírodních věd a medicíny. Vědec se díky nim rychle stane známým, ale stane se i uznávaným? Někdy jsou oba fenomény v rozporu: přílišná viditelnost na sociálních sítích může vést k malému uznání ze strany vědecké obce. Akademické sociální sítě mohou používat vlastní citační indexy založené na množství publikovaných pdf souborů. Tato skutečnost vedla k vlně nespokojeností, následkem čehož Academia.edu na konci roku 2016 vyhledávání pdf souborů zpoplatnila a mnoho vědeckých pracovníků začalo svoji přítomnost na akademických sociálních sítích zvažovat.

Nakladatelé sledují počínání vědeckých pracovníků na akademických sociálních sítích velmi pozorně. Někteří žalují sítě za nedovolené zveřejňování postprintů vzešlých z jimi vydávaných časopisů. Jiní změnili strategii a nějaké z akademických sociálních sítí nakoupili.

Dalším faktem je rivalita akademických sociálních sítí a platforem pro open access (otevřený přístup). Autorka uvádí, že například články z medicínských oborů nejsou do francouzského otevřeného archivu HAL vkládány vůbec, zato v ResearchGate se objevují systematicky. Někteří vědci začínají hovořit o black open access (černý otevřený přístup).

V tomto kontextu se může zdát přítomnost knihoven na akademických sociálních sítích více než žádoucí. Kde jinde propagovat u vědeckých pracovníků myšlenky otevřeného přístupu? Avšak ResearchGate a Academia.edu jsou logicky určeny pouze jednotlivcům, není možné si na nich vytvořit institucionální profil. Knihovnám proto nezbývá, než vzdělávat klasickou cestou a zaměřit se na mladé vědce. Protože ti zatím nemají jinou možnost publikovat, není na místě jim říkat, aby se na akademické sociální sítě nehlásili. Naopak, po důkladném studiu prostředí těchto sítí je třeba jim osvětlit jejich fungování a popsat výhody institucionálního repozitáře pro otevřenou vědu. Bezpečnost, sklízení dat antiplagiátorskými softwary, trvalé uchovávání článků a ochrana autorských práv jsou argumenty ve prospěch institucionálního repozitáře. Knihovníci také mohou mladým vědcům představit co nejširší galerii vědeckých profilů na akademických sociálních sítích a ukázat možnosti, které se nabízejí. Jedná se o základ pro diskuzi a nasměrování mladých vědců při tvorbě jejich digitální existence, která se pro ně stala strategickou a bez níž se již neobejdou.

ARUTJUNOV, Valerij Vagaršakovič. Analiz vostrebovannosti itogov naučnoj dejatel´nosti po osnovnym napravlenijam nauk o Zemle [Analýza využívání výsledků vědecké práce podle základních oborů věd o Zemi]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2020, 2. DOI: https://doi.org/10.33186/1027-3689-2020-2-91-104.
ISSN 1027-3689 [Print], ISSN 2686-8601 [Online]. 
Dostupné také z: https://ellib.gpntb.ru/subscribe/ntb/2020/2/NTB2_2020_6.pdf.

Rozvoj věd o Zemi, znalost podstaty geologických procesů jsou významnými faktory pro celostní uchopení a poznání všeho, co tvoří životní prostředí člověka. Tyto vědy umožnily hlubokou interdisciplinární syntézu vědeckého poznání (jež byla formulována v pracích V. I. Vernadského). Poznání Země je podstatné pro ekologicky bezpečné nakládání s přírodními zdroji, pro prognózování rizik spojených s přírodními geologickými procesy (zemětřesení, výbuchy sopek, sesuvy půdy atd.) a dalšího možného vývoje biosféry Země jako takové, ale i pro ryze praktické činnosti (bezpečná výstavba, vyhledávání ložisek potřebných nerostů aj.).

Příspěvek přináší výsledky analýzy publikační aktivity a využívání publikací (výsledků výzkumů) za léta 2012–2018 v oborech geologie, geofyziky, geografie, hornictví, geodézie a kartografie, a to na základě údajů ruské citační databáze RINC (Rossijskij indeks naučnogo citirovanija, angl. Russian science citation index, RSCI). Při analýze byly sledovány tyto naukometrické ukazatele: publikační aktivita vědců (množství publikací za rok), citovanost těchto publikací a využití vědeckých prací.

Výsledkem je popis dynamiky ukazatelů publikační aktivity vědeckých pracovníků. Byly vysledovány vysoké hodnoty v případě geologie a geofyziky, a minimální v případě geodézie a kartografie. Vědecké práce v geologii vykazují relativní stabilitu počtu publikací od roku 2015, přičemž ostatní analyzované oblasti vykazují pokles počtu publikací (od roku 2017). Ve všech oborech se ukazatele citovanosti od roku 2017 postupně snižují. Současně v geofyzice tyto ukazatele 3–4krát převyšují analogické hodnoty pro geografii a 7–9krát hodnoty pro hornictví. Nejvyužívanější jsou výsledky výzkumu v geofyzice, nejméně využívané – v geodézii a kartografii. Přitom ukazatele využití výsledků v geofyzice překračují analogické ukazatele z geografie o 15–20 % a z geodézie a kartografie – zhruba 1,5krát. Zajímavé je srovnání s tradičními lídry přírodovědných oborů – s fyzikou a chemií. Ukázalo se, že hodnoty, jichž dosahuje geofyzika, přibližně 1,5krát převyšují analogické ukazatele pro chemii a fyziku, což svědčí o zvýšeném významu výzkumu v geofyzice.

V závěru autoři upozorňují, že ukazatele publikační aktivity a citovanosti dovolují hodnotit výsledky vědecké práce vědců a organizací, ale jsou jen jedním z komponentů hodnocení vědecké aktivity a nemohou tedy být jediným kritériem efektivity vědecké práce. Komplexní hodnocení mohou provést jen odborníci vysoce kvalifikovaní pro danou oblast na základě pečlivého zkoumání konkrétních prací za určité období. Text je doplněn tabulkami a grafy.

BARTHET, Emilie a Lorine BANDIER. Tu likes ou tu likes pas?: de l’usage professionnel des réseaux sociaux dans les BU Jean Moulin Lyon 3 [Lajkuješ, nebo nelajkuješ?: o profesionálním využití sociálních sítí v univerzitních knihovnách Jean Moulin Lyon 3]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Facebookový účet knihoven francouzské univerzity Jean Moulin Lyon 3 byl založen v roce 2011. Zpočátku se o něj starala jedna osoba, později se přidali další dobrovolníci. Jenže příspěvky vyznívaly rozdílně, neexistovala ediční linie, a hlavně tato aktivita nebyla řádně ukotvena v celkové organizaci práce knihoven. Přednost měly jiné činnosti. O rok později se knihovny objevily na Twitteru, ovšem z nedostatku času se jednalo pouze o kopírování obsahu z Facebooku bez přizpůsobení se novému formátu i komunikačnímu stylu. V roce 2014 byla vytvořena speciální skupina („komunikační mise“), která sociální sítě rozlišila podle nejpočetnějších skupin uživatelů: Facebook pro bakaláře, Twitter pro nástavbové magisterské a doktorské studium a vyučující. Koordinaci příspěvků si vzal na starost k tomu určený zaměstnanec. O rok později došlo k vytvoření účtu na Instagramu. V roce 2017 byl pro tuto činnost zaměstnán community manager.

Náplň práce community managera je tvořena pěti hlavními aktivitami: sběr informací, plánování a tvorba příspěvků, jejich analýza a vyhodnocování, monitoring a komunikace se studenty. Sběr informací probíhá na úrovni různých oddělení všech univerzitních knihoven. V klidných obdobích (prázdniny) jsou na Facebooku vysílána předem připravená oznámení např. o poskytovaných službách, aby účet nebyl neaktivní. V případě Twitteru je využíváno funkce live tweet pro přímý přenos pořádaných přednášek. Na Instagramu lze využít krátká videa (stories) k představení toho, co se děje za knihovními kulisami: cesta publikace od objednání do zařazení na police nebo metody ukládání doktorských prací. Objasnění interních činností se setkalo se zájmem studentů.

Kvůli posouzení účinnosti a viditelnosti vysílaných zpráv se každý měsíc studují statistická data na každém účtu, zveřejňuje se grafické zobrazení vrcholů návštěvnosti. Dále je prováděn monitoring účtů a aktivit jiných knihoven, čili pozorování tendencí. Nejužitečnějším se jeví sledování influencerů v oboru, např. stránek studentských asociací. Stalo se dokonce, že influenceři byli zaujati nějakou z nabízených knihovních služeb (školení) a doporučili ji ostatním studentům. Nechybí online komunikace se studenty, jsou posíleny vazby mezi knihovnami a jejich uživateli. Snad bychom mohli hovořit o citové vazbě studenta k univerzitní knihovně.

Po letech experimentování na sociálních sítích převažují kladné zkušenosti ve smyslu vytváření dobrého jména univerzitních knihoven a hlubších znalostí potřeb uživatelů. Přesto zůstávají limity i nezodpovězené etické otázky, zejména nepředvídatelnost toho, které příspěvky se uchytí, a také pomíjivost. Nejdůležitější informace jsou z těchto důvodů šířeny e-mailem, stále nejmocnějším komunikačním kanálem. Algoritmy vyvěšování postů jsou neprůhledné a nestálé. Navíc jsou v živé paměti nedávné skandály, množí se etické otázky.

BROHÉE, Marc. Itinéraire d’un community manager [Itinerář community managera]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91 (octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Autor pracuje v centru inovací a vzdělávání LILLIAD (https://lilliad.univ-lille.fr), v příspěvku shrnuje svou cestu k pozici community managera a mj. ukazuje, jak je možné se ve Francii tímto specialistou stát. Znění anotace je záměrně ponecháno v první osobě:

V roce 2011 jsem dokončil studia historie, ale zápal pro kulturu mě pobízel k profesi knihovníka-informačního pracovníka. Diplom v tomto oboru jsem získal na univerzitě v Lille, kde jsem během četných praxí měl možnost zblízka poznat různé fasety tohoto povolání a absolvovat první kurzy komunikace. Tehdy jsem měl účet pouze na Facebooku, v problematice internetu jsem se příliš nevyznal. Ale brzy jsem se nadchnul pro sociální sítě, tento nový způsob sdílení a komunikace. Při návštěvách knihoven jsem proto pokládal stejnou otázku: „Jste na sociálních sítích?“ Z odpovědí jsem byl zklamaný, nicméně nakonec jsem objevil činnost univerzitní knihovny v Angers a Veřejné informační knihovny (BPI) v Paříži. Od té doby mi bylo jasné, že bych jednou chtěl v knihovně pracovat s internetem a sociálními sítěmi. Tehdy byl na univerzitě v La-Roche-sur-Yon uveden bakalářský studijní program se zaměřením na informační a komunikační technologie a moderování sítí a komunit. Přihlásil jsem se a během studia jsem při práci s ostatními studenty, kteří měli na rozdíl ode mne diplom nebo kompetence v oblasti komunikací, začal přemýšlet jako komunikant, ne pouze jako knihovník. Během tříměsíční stáže v dokumentačním oddělení univerzity v Angers jsem měl za úkol provést audit komunikace na sociálních sítích a nabídnout scénář krátkodobého i dlouhodobého vývoje. Nabídla se mi možnost pracovat v týmu, který na tomto poli udával směr, naučil jsem se spoustu praktických věcí a získal důvěru ve svůj vlastní projekt.

V roce 2014 jsem získal své první zaměstnání v Knihovně práva a zdraví v Lille. Po příchodu jsem se připojil k již existující pracovní skupině dokumentačního oddělení, jež se zabývala komunikací na sociálních sítích. Hlavním cílem bylo omladit obraz knihovny v očích uživatelů, k čemuž bylo třeba změnit styl komunikace a porozumět, proč uživatelé vidí knihovnu zrovna tak, jak ji vidí. Dříve než se vůbec začalo hovořit o tom, které účty založit, bylo třeba definovat ediční linii a odpovědět na otázky: Kdo? Co? Kde? Kdy? Jak? Kolik? Proč? Není totiž možné se vrhnout do prostředí sociálních sítí, aniž bychom chápali, jak fungují. Následně bylo v problematice postupně zaškoleno mnoho pracovníků knihovny z různých oddělení. Měli si osvojit image, který bude chtít knihovna šířit, a stát se pravidelnými přispěvateli. Poté byly ustanoveny týmy fungující podle propracovaného systému dělby práce a střídání služeb. K tomu určený referent na jejich činnost dohlížel, kontroloval komunikační styl, zabýval se edičním plánováním a v případě potřeby nahradil chybějícího člena týmu.

Vytvoření účtů na různých sociálních sítích bylo doprovázeno humornou kampaní stárnoucí knihovny, která se chce změnit. Zabralo to, uživatelé se nechali ve velkém počtu nalákat na právě vytvořené profily. Chtěli jsme se k nim přiblížit užíváním jejich jazyka a popularizací našeho povolání. Studenti byli překvapeni.

O rok později jsem jako community manager nastoupil do komunikačního oddělení, které zrovna procházelo proměnou ve studijní centrum Lilliad. Zpočátku jsem měl za úkol usnadnit uživatelům přechod od klasických knihoven, které znali, k novému modelu. Dnes shromažďuji jejich názory na fungování centra, komunikuji s nimi a pomáhám jim, snažím se porozumět jejich potřebám. Není možné přestat se přizpůsobovat novým zvyklostem na sociálních sítích. Klíčovými slovy pro community managera, stejně jako pro knihovníka, jsou inovace a adaptace. Community manager musí být kreativní, empatický a především zvídavý. Fungování knihovny musí znát do detailu, protože ji na sociálních sítích reprezentuje, a musí reagovat minimálně během otevírací doby instituce, i když zrovna není v práci. Jeho úkolem je zjednodušovat dialog mezi knihovnou a uživateli, je zástupcem obou stran. Proto je toto povolání tak zajímavé…

HERTZUM, Morten a Preben HANSEN. Empirical studies of collaborative information seeking: a review of methodological issues [Empirické výzkumy společného vyhledávání informací: přehled metodologických otázek]. Journal of Documentation [online]. 14 January 2019, vol. 75, no. 1 [cit. 2020-07-14]. ISSN 0022–0418.
Pro oprávněné uživatele dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-05-2018-0072

Článek analyzuje metodologické otázky vztahující se ke zkoumání tzv. společného vyhledávání informací (angl. collaborative information seeking). Východiskem se stalo 69 empirických výzkumů z let 1993 až 2017. Protože společné vyhledávání informací v sobě zahrnuje hlediska více oborů, bylo nutné určitým způsobem vymezit i předkládanou analýzu. Ta se zaměřuje na psychologická, společenská a zčásti organizační hlediska vyhledávání informací, kterého se účastní více osob. Empirické výzkumy byly porovnávány z hlediska své podrobnosti, metod sběru dat, skupin účastníků, typů sbíraných dat a metod jejich analýzy.

V článku je věnována pozornost i samotnému pojmu společné vyhledávání informací. Nejprve se objevovaly definice, jejichž základem bylo vyhledávání prováděné jednotlivcem. Společné vyhledávání informací bylo charakterizováno jako vyhledávání, které se zaměřuje na to, jak si skupiny osob uvědomují informační potřeby, jak se připravují na vyhledávání, jak získávají informace, jak je interpretují, jak sdílejí výsledné poznatky a jak je využívají při pracovních či volnočasových aktivitách. Později byly formulovány propracovanější definice. V článku je za společné vyhledávání informací pokládáno studium systémů a technik, které jednotlivcům umožňují spolupracovat během přípravy vyhledávání, vlastního vyhledávání a získávání informací.

Výzkumný vzorek, jehož výsledkem byl výběr zmíněných 69 studií, autoři článku sestavili tak, že nejprve identifikovali zdroje výzkumů. Protože společné vyhledávání informací nemá svůj vlastní časopis nebo svou vlastní konferenci, přistoupili autoři k průzkumu nedávno vydaných monografií, sborníků, recenzí a úvodních článků k tématu. Tím získali deset zdrojů, které obsahovaly celkem 1261 záznamů publikací; po odstranění duplicit zůstalo 743 záznamů. Ty však představovaly jak záznamy z žádoucí tematické oblasti, tak další záznamy. Autoři článku si proto stanovili osm kritérií, které publikace musí splňovat, aby byla zařazena do seznamu. Tímto způsobem došlo k zúžení na 186 položek. Dalším krokem bylo získání jejich úplných textů. Po opětovné aplikaci osmi stanovených kritérií dospěli autoři článku k výsledné množině 69 dokumentů. Obsah těchto dokumentů byl pro přehlednost zachycen prostřednictvím kódů, které vyjadřovaly, jaký byl účel popisovaného výzkumu, jak byl výzkum podrobný, zda byly výslovně uvedeny hypotézy, zda se jednalo o komparaci, kdo se účastnil výzkumu, o jak pokročilé účastníky se jednalo, jak byla data získána a analyzována, o jaká data se jednalo a kolik účastníků se do konkrétního výzkumu zapojilo.

Výzkumný vzorek obsahoval publikace ze 16 různých časopisů, 21 konferenčních sborníků a jedné monografie. Tento záběr dokládá víceoborovost tématu a může naznačovat značnou variabilitu metodologických přístupů.

Bylo zjištěno, že ve většině ze 69 výzkumů se jednalo o výzkum explorativní, jehož cílem bylo potvrdit existenci jevu nebo naznačit konkrétní příklady pojmů či vztahů. První výzkum, který lze označit jako analytický, pocházel z roku 2001, a jediný výzkum, který obsahoval hypotézy, byl popsán v roce 2015. To může dokládat, že jednotlivé výzkumy na sebe systematicky nenavazují.

Pokud jde o sběr dat, nejčastěji se uplatňovaly laboratorní experimenty (nejvíce výzkum interakce uživatele s konkrétním informačním systémem), pozorování (ve všech případech šlo o pozorování chování účastníků výzkumu při práci s konkrétním informačním systémem) a průzkumy (převážně explorativní, nekomparativní a zkoumající chování).

Výzkumů se v přibližně stejné míře účastnili pokročilí uživatelé, začátečníci, experti a další osoby. Téměř všechny výzkumy obsahovaly údaje o chování, tj. konkrétně o tom, jak zúčastněné osoby společně vyhledávaly informace a jak je interpretovaly.

Data byla ve výzkumech zpracovávána kvantitativními i kvalitativními metodami, ale také pomocí obsahové analýzy, kterou autoři zařazují jako speciální kategorii.

Převaha explorativních metod naznačuje, že jde o novou oblast výzkumu, která zatím hledá své hlavní pojmy a modely. Za velkou metodologickou výzvu autoři článku pokládají skutečnost, že aktivity vztahující se ke společnému vyhledávání informací jsou vyvíjeny po delší dobu a účastní se jich osoby, které se mohou nacházet na různých místech. Výrazným omezením je skutečnost, že není zřejmé, do jaké míry jsou výsledky zkoumaných studií specifické z hlediska osob, úkolů nebo informačních systémů. Ukazuje se, že by bylo výhodné vytvořit obecný model nebo rámec společného vyhledávání informací. Za tím účelem by bylo předložené výsledky užitečné doplnit analýzou publikací zaměřených ne empiricky, ale teoreticky.

HJØRLAND, Birger. A foundation of information science: one world or three? A discussion of Gnoli (2018) [Základ informační vědy: jeden svět nebo tři? Diskuse o Gnoliho příspěvku (2018)]. Journal of Documentation [online]. 14 January 2019, 75, 1 [cit. 2020-07-14]. ISSN 0022-0418.
Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-06-2018-0100.

Článek si klade za cíl kriticky rozebrat návrh sjednocení kognitivního a sociologického pojetí knihovní a informační vědy a pořádání informací, které v roce 2018 nastínil Claudio Gnoli mj. s využitím myšlenek Karla Poppera, Nikolaje Hartmanna a pojmu mentefakt. Gnoli argumentuje tím, že kognitivní pohled v knihovního a informační vědě zdůrazňuje roli mysli při tvorbě, pořádání a vyhledávání informací, zatímco pohled sociologický se zaměřuje na úlohu společnosti. Každý z těchto pohledů ale představuje pouze částečný obrázek. Gnoli proto vytvořil zastřešující teoretický rámec, ve kterém vycházel z Hartmannovy a Popperovy filosofie.

Hartmann rozlišuje čtyři hlavní úrovně reality: materiální, organickou, psychickou a spirituální. Poslední úroveň dále člení na tři vrstvy – osobní, objektivní a objektivizovanou.

Popper přišel s myšlenkou objektivního poznání a tří světů. Ty tvoří (zhruba řečeno) hmota, vědomí a kultura. Svět tři (svět kultury) Gnoli pokládá za obdobu Hartmannovy objektivizované vrstvy.

Hjørlandovi v Gnoliho teorii chybí posun o úroveň výš, která je pro informační vědu nejpodstatnější – chybí v ní objekt, který v informační vědě hraje klíčovou roli, tedy struktura samotného poznání.

Tento nedostatek Hjørland navrhuje odstranit pomocí monismu, tedy teorie, podle které (na rozdíl od dualismu nebo méně obvykle pluralismu) existuje pouze jeden základní druh, jedna kategorie věci nebo jeden princip. Popperovu světu tři, Hartmannovu objektivizovanému duchu nebo obdobně pojatým artefaktům a mentefaktům, je možno rozumět jako součásti vyšších forem vývoje mysli. Artefakty jsou míněny všechny hmotné objekty vytvořené člověkem, kdežto za mentefakty jsou považovány všechny lidské výtvory nemateriálního rázu, tj. např. teorie. Platí, že mentefakty jsou vyjadřovány prostřednictvím artefaktů.

Podle Hjørlanda ale artefaktu v informační oblasti odpovídá zavedený pojem dokument. Myšlenku, že právě dokument by mohl být jedním z hlavních pojmů informační vědy, ve svých dílech podpořila řada autorů. Dalším podobně důležitým pojmem je dílo. Zmínit je třeba i objekty (informativní či informační), neboť informační hodnotu mohou mít objekty jakéhokoliv typu, nikoliv pouze artefakty.

Hjørland dále vyjadřuje názor, že je v tomto kontextu problematické pracovat s pojmy subjektivního a objektivního poznání, které rozvinul Popper a s nimiž pracoval i Gnoli. Tyto pojmy se často nevhodně zaměňují s pojmy osobního a veřejného poznání. Podle Hjørlanda mají navíc i publikované poznatky subjektivní charakter v tom smyslu, že vyjadřují subjektivní pohled svého původce. V tomto směru Hjørland připomíná Kuhnův obecně přijatý závěr, že vědecké poznání vyjadřuje teoretický názor, tradici nebo paradigma svého původce. I když tedy vědecká obec dospěje ke konsenzu, není zaručeno, že jde o objektivní poznání, pokud stejné paradigma sdílí celá vědecká obec. Paradigma se může později změnit; to může zapříčinit, že původní poznání bude nově považováno za subjektivní.

Gnoli pracuje s kognitivní úrovní, která se vztahuje k mysli jednotlivce, a se společenskou úrovní, která se vztahuje k oboru. Podle Hjørlanda je ale nemožné tyto dvě úrovně sjednotit, resp. jednotně zastřešit. Jako příklad uvádí nemožnost sjednotit kognitivní a oborový pohled na indexaci.

Podle Hjørlanda se informační věda zabývá především interakcí člověka s univerzem zaznamenaného poznání; musí se však dávat pozor, aby se to mylně nezaměňovalo s interakcí člověka s počítačem, byť ta v současné době silně převažuje a bude tomu tak i v budoucnu. Informační věda se tedy zajímá o to, jak je poznání vyjadřováno a pořádáno a snaží se přispět k jeho optimálnímu využívání.

HUGOT, Christophe. Bibliothèques académiques & Twitter [Akademické knihovny a Twitter]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Na začátku článku autor připomíná tzv. Bílou knihu o komunikaci v akademických knihovnách (https://adbu.fr/livre-blancde-la-communication-enbibliotheque-academique), vydanou v roce 2017 francouzskou asociací ADBU (Asociace ředitelů a vedoucích pracovníků univerzitních knihoven a dokumentace), kde je aktivita knihoven na sociálních sítích chválena.

Univerzitní knihovny mají mnoho možností, jak pracovat s Twitterem: někde zřizují jeden společný účet, jinde má každá knihovna nebo její pobočka účet svůj. V každém případě Twitter postrádá hierarchické uspořádání, neustále šíří tok nenormovaných a neověřených obsahů a ponechává prostor spontaneitě i fake news. Možná proto knihovnám dlouho trvalo, než do tohoto prostoru vstoupily, a proto zde mluví více méně jen o sobě.

Twitter se dá využívat různě: k šíření praktických oznámení, která by jinak visela jen na nástěnkách, nebo informací o nově zakoupených publikacích a zdrojích, ale najdeme zde i reakce na aktuální dění s připomenutím, jaké publikace k tématu se nachází v knihovních fondech. Je možné vytvářet krátké reportáže o uskutečněné akci, nabídnout pohled do zákulisí knihovny, představit předmět kulturního dědictví. Někdy uživatelé s knihovnou prostřednictvím Twitteru komunikují.

Obecně vzato, pokud knihovny na Twitteru komunikují o něčem jiném než samy o sobě, jde o informačně-dokumentační činnosti, monitoring elektronických zdrojů a open access. Ale univerzitní knihovna může rovněž propagovat vědní disciplíny svého zaměření a prokazovat odborné kompetence. Příkladem jde dokumentační centrum univerzity v Caen s twitterovými účty podle vědních disciplín nebo účty @BibSTAPS, @NHA_bib, @ScPoBibli. Jejich správci se stávají subject librarians, uznávanými experty, kteří zhodnocují určitý vědní obor a poskytují informace i mimo okruh uživatelů z domovské univerzity a knihovny.

Co může být v této situaci pro knihovnu obtížné, je volba vhodného komunikačního stylu. Uživateli jsou univerzitní studenti, ale i středoškoláci nebo špičkoví vědečtí pracovníci a pedagogové univerzity. Přitom jazyk sociálních sítí není příliš akademický… Knihovny se musely sžívat s jednoduchou komunikací, začít vtipkovat, vkládat obrázky a animace (někdy se dostávají na tenký led ohledně autorských práv). Některé knihovny (např. univerzitní knihovna Jeana Moulina v Lyonu) se proto rozhodly cílit na mladší uživatele prostřednictvím účtu na Facebooku a Twitter používají spíše pro vyšší ročníky a akademické pracovníky.

Sociální síť Twitter je nástrojem monitoringu, který je založen na vzájemné komunikaci. Pokud však některé účty univerzitních knihoven čítají pouze několik desítek sledujících, svědčí to o ne příliš velké ochotě knihovny komunikovat. Často sice sleduje své partnerské instituce, zaměstnance, místní organizace i významné instituce, ale ani zde se nejedná o velký dialog. Knihovny by rovněž měly brát v úvahu statistiky využívání twitterového účtu (např. kolikrát byl který tweet zhlédnut). Tím vším mohou být prostřednictvím Twitteru zhodnoceny služby univerzitních knihoven, upevněna jejich identita a odborné kompetence.

CHUITON, Céline, Julien LEGALLE a Jude TALBOT. Construire sa présence sur les réseaux sociaux: l’exemple du SCD de l’université Caen Normandie (UNICAEN) [Jak vybudovat svou existenci na sociálních sítích: příklad dokumentačního centra Univerzity Caen Normandie (UNICAEN)]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Jestliže se přítomnost univerzitní knihovny na sociálních sítích stala dávno samozřejmostí, opravdový smysl dostává teprve tehdy, když se stane součástí skutečného virtuálního ekosystému, kam se počítají blogy, nejrůznější portály a další komunikační zdroje a nástroje na úrovni celé univerzity. Nezanedbávat další formy mediace a komunikace, spravovat mnoho účtů různých zaměření a obsahů zároveň, a přesto si zachovat jednotnou identitu, může představovat v této situaci výzvu.

Po počátečním nadšení, ve kterém se ke správě facebookové skupiny univerzitních knihoven univerzity ve francouzském Caen přihlásila asi čtvrtina dobrovolníků z řad knihovníků, přišlo po několika letech zjištění, že projekt stagnuje a interakce uživatelů významně poklesla. Vedení dokumentačního centra (SCD), které univerzitní knihovny zastřešuje, proto přistoupilo k uzavření skupiny a odchodu z Facebooku. Informace vztahující se ke knihovně měly být nadále šířeny prostřednictvím celouniverzitního facebookového účtu, jenž měl mnohem více odběratelů a jehož správci používali precizní nástroje pro práci na sociálních sítích (např. chartu správného chování nebo nástroje programování a monitoringu). Pokus přinesl své plody: potvrdil nutnost odlehčenější, přímější a méně hierarchické komunikace a otevřel cestu ke Twitteru, čímž konečně došlo ke zviditelnění knihoven.

Na rozdíl od svých institucionálních kolegů se dokumentační centrum této univerzity rozhodlo založit twitterové účty pro jednotlivé disciplíny. Reflektují zaměření knihovních fondů, byla zajištěna propagace sbírek a služeb dané knihovny, ale uživatelé zde najdou i pertinentní a ověřené aktuální informace z daného oboru. Je možné, že účet budou sledovat i poté, co opustí univerzitní posluchárny, a zájem projevuje i širší odborná veřejnost. Prvním z těchto oborových účtů se v roce 2013 stal @BibSTAPS, věnovaný sportu a příbuzným disciplínám. Po velkém úspěchu následovaly @BibSciences (přírodní vědy), @BibSanté (zdravotnictví), @BibLettres (obory filozofické fakulty), @BibEduc (pedagogika).

Postupně vyvstala potřeba vytvořit víceoborový prostor, který by tyto účty spojoval a ze kterého by byla patrná obecná politika a každodenní chod celého dokumentačního centra. Původní a neúspěšný účet na Facebooku byl nahrazen účtem BibUniCaen, založený na několika sociálních sítích. Na každé, podle jejího rázu, je možné nabízet odlišné služby, nástroje i zdroje, jejich funkce se doplňují: fotografie z akcí a jejich archivace, prezentace a návody k používání elektronických informačních zdrojů, vysílání videí z pořádaných přednášek, ukázky přebalů knižních novinek nebo vybraných děl. Některé sociální sítě se příliš neuchytily a jimi šířený obsah byl přesměrován na hlavní portál centra, nebo se objevily sítě nové. Jednotný přístup ke zdrojům informací na různých účtech byl logickým krokem – došlo k jejich organizaci a posílení virtuální identity dokumentačního centra. To vše je funkcí twitterového účtu @BibUniCaen. Stal se spojovacím článkem aktualit z jednotlivých knihoven i celé univerzity, propaguje činnost dokumentačního centra, zhodnocuje hlavní myšlenky hnutí open access (otevřený přístup), otevřených archivů, důvěryhodných informací a knihovní inovace.

Dokumentační centrum univerzity v Caen je na sociálních sítích velmi aktivní, což s sebou nese nelehký úkol zaujmout „hybridní veřejnost“ (rozuměj uživatele). Někteří se drží v povzdálí, jiní o sobě dávají vědět každý den. Jsou jimi studenti i starší uživatelé, mívají odlišné motivace, hledají různé informace a obsahy. Navíc se neustále mění, stejně jako jejich chování na sociálních sítích. Aby neztratili kontakt, musí informační pracovníci pravidelně přicházet s novými projekty. Jedná se o doplňkovou službu ke stále nezbytné asistenci ve studovnách.

KAMYŠEVA, Marina Ivanova. Bibliografičeskaja baza dannych GPNTB Rossii „Bibliotečno-informacionnyje sistemy i innovacii v elektronnoj srede“: analiz sostava dokumentov [Bibliografická databáze Státní veřejné vědeckotechnické knihovny Ruska „Knihovní informační systémy a inovace v digitálním prostředí: analýza souboru dokumentů]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2020, 3.
DOI: 10.33186/1027-3689-2020-3-61-68. ISSN 1027-3689 [Print], ISSN 2686-8601 [Online].
Dostupné také z: https://ellib.gpntb.ru/subscribe/ntb/2020/3/NTB3_2020_5.pdf.

V úvodu autorka stručně charakterizuje obsah a tematiku anotované bibliografické databáze „Knihovní informační systémy a inovace v digitálním prostředí“ (uveden užívaný anglický název databáze: Library Information Systems and Innovations in Digital Environment, zkráceně LIS), budované od roku 2010 ve Státní veřejné vědeckotechnické knihovně Ruska (zkráceně podle názvu v ruštině GPNTB, http://www.gpntb.ru/). Původně to byla služební databáze, na jejímž základě byla měsíčně vydávána tištěná bibliografická příručka (vycházela do roku 2019, v současné době je k dispozici na CD). Výběr materiálu je zaměřen obecně na dokumenty z oboru knihovnictví a bibliografie, avšak s důrazem na inovativní řešení technologického, právního a manažerského charakteru (automatizace knihoven a vysokých škol, internet v knihovnách, vzdělávání a vědecká práce, elektronické knihovny a elektronické publikace, informační procesy ve společnosti; zachycena jsou i související témata: autorské a informační právo, technická ochrana informací, marketing a management, otevřený přístup k informacím, bibliometrie a scientometrie).

Výzkum databáze LIS byl proveden na souboru 13 350 bibliografických záznamů. Struktura vzorku odpovídá struktuře zachycených/excerpovaných zdrojů (685 časopisů, ty tvoří 70 % analyzovaného souboru; 20 % záznamů představují knihy – monografie a stati ze sborníků, 5 % připadá na další seriálové publikace – sborníky, práce vědeckých konferencí, 2 % na elektronické dokumenty, které nemají tištěný analog).

Autorka podrobněji analyzuje skupinu časopisů, v tabulce uvádí 20 titulů, které v databázi LIS vedou co do počtu zachycených článků. Věnuje se ale také „neprofilovým“ (z hlediska oboru LIS) časopisům, v nichž se ale vyskytují příspěvky odpovídající LIS a zachycené v databázi. Může jít o naprosto ojedinělé publikace v oborově vzdálených zdrojích – charakteristické pro tento jev jsou témata z okruhu informetrie (bibliometrie, scientometrie, webometrie) vzhledem k univerzalitě využití jejích metod ve všech oborech vědy. Tyto záznamy jsou zachyceny v databázi v rubrice „Analytické materiály, statistika, bibliometrie“ a ilustrují míru diseminace (rozptylu) publikací na tato témata: kromě profilových (jaderných) časopisů z knihovnictví a informační vědy se relevantní články vyskytují ve Zprávách univerzit, sbornících vědeckých konferencí na různá témata, ojedinělé příspěvky např. v časopisech z oboru dobývání ropy a zemního plynu, bytové výstavby, nanotechnologií atd.

Autorka činí závěr, že příspěvky ve zdrojích (monografiích, časopisech, sbornících) z oborů mimo LIS tvoří ve svém souhrnu významný informační masiv a z tohoto důvodu jsou podstatné pro co nejúplnější bibliografickou registraci, tak aby odrážela skutečný stav publikování. Je to důležité pro specialisty LIS, kteří nejčastěji sledují „svoje“ profilové publikace a část literatury by bez této bibliografické registrace zůstávala mimo pole jejich odborného zájmu.

Opět se tak potvrzuje jedna ze základních vlastností vědeckých publikací, a sice zákonitost jejich rozptylu (popsaná již v roce 1934 Samuelem Bradfordem). Podle tzv. Bradfordova zákona, jestliže sumu všech publikací na určité téma považujeme za jeden celek, pak se ve specializovaných časopisech odpovídajícího profilu bude nacházet pouze jedna třetina všech publikací, druhá třetina se bude vyskytovat v tematicky příbuzných časopisech a celá třetí část bude rozptýlena ve velkém množství vědeckých periodik, oborově nesouvisejících se sledovaným tématem. O to důležitější je zachycení všech příspěvků v jedné oborové databázi.

MERLE, Chantal a Dorothée PAIN. Investissement et réactivité permanente: les bibliothèques de l’université Versailles-St-Quentin-en-Yvelines [Investice a neutuchající schopnost reagovat: knihovny univerzity ve Versailles-St-Quentin-en-Yvelines]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Na konci roku 2011 si pět pracovníků z různých univerzitních knihoven francouzské univerzity Versailles-St-Quentin-en-Yvelines založilo profesionální profily na Facebooku. Šli tak vstříc studentům a vedle osobního přijetí v knihovně nabídli přijetí virtuální. Kromě rychlého informování a pozvánek na akce je v tomto prostředí možné přejít k přímějšímu a osobnějšímu tónu komunikace. Po třech letech byla jedna stránka kvůli inaktivitě zrušena.

Se vzděláváním knihovníků v oblasti komunikace na sociálních sítích v těchto knihovnách začali v roce 2011 a od té doby každý nově přijímaný pracovník absolvuje u kolegy zvaného community manager krátké školení na téma fungování sociálních sítí. Počet vytvořených profesionálních profilů knihoven se od té doby zmnohonásobil a pracovníci pověření komunikací s veřejností se zdají být pro jejich správu nejkompetentnější.

Účet univerzitních knihoven na Twitteru (@BIBuvsq) byl založen v roce 2015. Všichni vysoce postavení informační pracovníci zde mohou publikovat a střídavě přispívají (podle rozpisu) po celý rok. K tomuto účelu byla vytvořena charta publikování na Twitteru. Účet cílí zejména na vyučující a vědecké pracovníky univerzity, na partnery v místní správě a odborné pracovníky jiných knihoven.

Kromě sdílení klasických, dalo by se říci provozních informací, vysílají facebookové účty knihoven do světa různé informace: náplň práce jednotlivých pracovníků knihovny, matematické rébusy pro studenty exaktních věd, adventní kalendáře, ve kterých jsou postupně představovány služby knihoven nebo pedagogy doporučovány knihy k přečtení. Velkou pozornost získal St. Claus při představování odpočinkové zóny. Z dalších možností zmiňme „účast“ knihovnic odpovědných za akvizici dokumentů z určitého oboru ve studentských skupinách navazujících magisterských studií. Vždy se dbá na pravidelné přispívání a zachování klidného a přiměřeného tónu při reakcích na dotazy. Pokud se o existujícím problému komunikuje a diskutuje (např. nedostatečné vytápění v zimě), vytváří to jistou solidaritu, tiší hněv a řešení může být snadněji nalezeno.

Aktivně se účastnit virtuálního života na sociálních sítích je pro knihovnu nezbytné, jinak ztratí kontakt se svými uživateli. Dnes už není žádný projekt plánován ani uskutečňován bez náležité propagace na sociálních sítích. Díky tomu, že mají možnost se vyjádřit, se studenti, pedagogové a vědečtí pracovníci podílejí na zdárném rozvoji knihovny. Nic z toho by nebylo možné bez velkého a poctivého zapojení knihovníků.

WAKELING, Simon, Valerie SPEZI, Jenny FRY, Claire CREASER, Stephen PINFIELD a Peter WILLETT. Academic communities: the role of journals and open-access mega-journals in scholarly communication [Akademická společenství: úloha časopisů a megačasopisů s otevřeným přístupem ve vědecké komunikaci]. Journal of Documentation [online]. 14 January 2019, vol. 75, no. 1 [cit. 2020-07-14]. ISSN 0022-0418.
Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-05-2018-0067.

Cílem článku je objasnit praxi publikování článků v časopisech z pohledu akademických pracovníků ze čtyř disciplín – z biověd, astronomie/fyziky, pedagogiky a historie – a formulovat doporučení vztahující se k novým hráčům v oblasti vědecké komunikace, především k otevřeným megačasopisům.

Dosavadní výzkumy ukazují, že přestože je pro megačasopisy charakteristické široké tematické zaměření, uchytily se zejména v oblasti lékařství a věd o živé přírodě. Vědci si cení značky časopisu, impakt faktoru (ten však původně vznikl jenom jako nástroj, který měl knihovníkům usnadnit výběr časopisů) a rychlosti publikování.

V různých disciplínách se uplatňují různé normy, což je zapříčiněno řadou faktorů. V podstatě ve všech disciplínách je ale důležitá prestiž časopisu a jeho cílová skupina. Do publikačního chování vědců výrazně zasahuje i způsob hodnocení jejich práce.

Výzkum, jehož výsledky jsou v článku prezentovány, byl založen na metodě fokusních skupin (skupinových rozhovorů). Uskutečnil se na pěti vysokých školách ve Velké Británii a byl doplněn rozhovory s prorektory pro výzkum z těchto pěti škol. Fokusních skupin se celkem zúčastnilo 60 osob, přičemž sběr dat probíhal od listopadu 2016 do února 2017. Každé ze setkání trvalo jednu hodinu, byla z něj pořízena zvuková nahrávka a zčásti byl zhotoven její přepis. Při analýze získaných dat byla provedena identifikace hlavních témat. Třemi z nich jsou výběr časopisu, povědomí o megačasopisech a postoje odborníků z dané disciplíny.

Bylo zjištěno, že řada účastníků, především z oblastí mimo přírodní vědy, má již od začátku psaní článku poměrně jasnou představu o tom, do kterého časopisu jej zašle. S tímto vědomím volí i úhel pohledu, který v článku zdůrazní. K otázce reputace časopisu několik účastníků přímo uvedlo, že pozitivněji vnímají reputaci časopisu, který je vydáván učenou společností, než časopisu s jiným vydavatelem. Vědci také mnohdy řeší dilema, zda článek publikovat v úzce zaměřeném časopise (výhodou je mj. možnost zařazení detailnějších výsledků a použití specializované terminologie) nebo v časopise se širším záběrem (výhodou je v tomto případě širší čtenářská obec). Vědci také uváděli, že pokud chtějí své výsledky představit čtenářům mimo akademickou sféru (např. lidem z praxe), musí volit jiný způsob komunikace než časopisecký článek.

Autoři se mnohdy snaží svůj článek publikovat v co nejlepším časopise, přičemž přidanou hodnotou je v tomto případě obvykle užitečnější a podrobnější posudek od recenzentů. Při volbě časopisu je důležitá také předchozí zkušenost s daným titulem.

V britském prostředí hraje výraznou roli metodika hodnocení vědeckých výstupů známá jako REF (Research Excellence Framework, tj. volně přeloženo rámec pro kvalitní výzkum), která již neklade důraz na kvantitu. Přesto vědci zabývající se biovědami a astronomií/fyzikou stále jako velmi podstatný vnímají vysoký impakt faktor časopisu, v němž publikují. Naopak vědci zaměřující se na pedagogiku a historii impakt faktor jako důležitý nevnímají; mají ostatně i nižší povědomí o tom, jak se počítá.

Při výzkumu se ukázalo, že pojem megačasopisu nebyl většině účastníků ani prorektorů pro vědu znám; jedinou výjimku tvořili vědci zabývající se živou přírodou. Někteří účastníci vnímali megačasopis jako totožný s predátorským časopisem. Objevovaly se negativní postoje k megačasopisům; zmiňována byla především nízká pravděpodobnost, že v časopise s vysokým počtem článků získají dostatečnou pozornost své cílové skupiny, dále nižší kvalita časopisu, ale také uplatňovaný model zlatého otevřeného přístupu. Z pozitiv zazněly osobní zkušenosti se čtením podnětných článků v magečasopisech, přínos megačasopisů v oblasti popularizace myšlenky otevřeného přístupu a zveřejňování doplňkových dat (vedle samotných vědeckých článků), a také např. místo, kde lze publikovat výsledky, které by jinak nebyly vůbec zveřejněny.

Účastníci výzkumu nevnímali megačasopis jako výraznou inovaci v oblasti publikování, ale spíše jako doplněk k celému časopiseckému ekosystému. Pokud jde o proces recenzování, který se v megačasopisech zaměřuje pouze na splnění základních vědeckých měřítek, u biovědců a astronomů/fyziků našel podporu, kdežto u historiků a pedagogů nikoliv. Ti však na rozdíl od astronomů/fyziků a biovědců neměli s publikováním v megačasopise vlastní zkušenost.

Řada účastníků výzkumu prokázala podrobné znalosti o časopisech ze svého oboru. Publikování v oborovém časopise vnímali jako prostředek pro oslovení konkrétní skupiny vědců. Objevily se i názory, že vlastně i časopisy přispívají k vytváření takové skupiny. Někteří účastníci zmínili, že se snaží články publikovat v časopisech, v nichž vyšly některé z článků, které oni citují. Naznačili tak snahu o vytvoření jisté konverzace na dané téma ve svém oboru, resp. ve své komunitě (svém společenství).

Komunity samotné je možné charakterizovat různými způsoby. S ohledem na představené výsledky výzkumu se jako klíčové vlastnosti jeví typ (úroveň), funkce a vliv komunity.

Pokud jde o typ (úroveň) komunity, vědci jsou souběžně členy několika komunit, např. vysokoškolské komunity, komunity své instituce, vědecké komunity obecně a společnosti. Prakticky to znamená, že jeden článek je ve výsledku určen více než jedné cílové skupině. Konkrétní časopis si vědci vybírají podle toho, koho chtějí svým sdělením oslovit především. Chtějí-li vědci oslovit širokou veřejnost, upřednostňují časopis s otevřeným přístupem. Podstatnou roli hraje i kvalita procesu recenzování. Obtížně řešitelné je pro vědce rozhodování mezi upřednostněním instituce, která očekává, že článek budou publikovat v časopise s vysokým impakt faktorem, a upřednostněním dalších odborníků z oboru, kteří očekávají spíše specializovaný nebo prakticky zaměřený titul. Z hlediska důvěryhodnosti hrají velmi důležitou úlohu časopisy vydávané učenými společnostmi. Obecně vědci v Británii musejí počítat s tím, že v rámci hodnocení předkládají pouze několik svých výstupů (v roce 2021 to bude pět výstupů); u nich se pak hodnotí originalita, důležitost a preciznost.

Pokud se týká funkce komunity, lze konstatovat, že komunitu ovlivňuje míra inovace. Tradiční praxe se mezi vědci předává z generace na generaci a tím se zužuje prostor pro zavádění inovací ve vědecké komunikaci. Nejčastěji vyjádřeným negativem megačasopisů je ztráta filtrační funkce a ohrožení konverzace jako důležitého prvku vědecké komunikace.

Vliv komunity je vidět na úloze časopisu jako určitého fóra pro konverzaci, kterou usnadňují redaktoři a recenzenti. Ti vlastně slouží jako moderátoři akademického diskurzu. Časopisy samotné pak ovlivňují i směr budoucího výzkumu. Časopisy tedy na jednu stranu utvářejí vědeckou komunitu, na stranu druhou i je utváří sama vědecká komunita.

Nízké povědomí účastníků výzkumu o megačasopisech a jejich nevalné mínění o nich může pramenit právě z toho, že megačasopisy neuspokojují potřeby komunit. Možná právě proto mnozí vědci nechtějí měnit své publikační zvyklosti a jako vrchol stále vnímají prestižní časopisy s vysokým impakt faktorem.

Zpracovaly: Mgr. Veronika Tichá, PhDr. Anna Machová, PhDr. Linda Jansová, Ph.D.

Redakčně připravila: PhDr. Anna Machová