Novinky zahraniční knihovnické literatury

BONDARENKO, Jelena A. Belorusskaja akademičeskaja nauka glazami bibliografa [Běloruská akademická věda očima bibliografa]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2015, no 6. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2015/6/ntb_6_7_2015.pdf

Ústřední vědecká knihovna Národní akademie věd Běloruska (NAN, http://nasb.gov.by/rus/organizations/library.php, resp. http://csl.bas-net.by/) zhodnocuje materiál shromážděný za léta práce na tvorbě biobibliografické kartotéky „Akademici a členové-korespondenti NAN Běloruska“ (kartotéka se budovala od 60. let 20. století) a jejího pokračování – už v podobě elektronické databáze – „Biobibliografie vědeckých pracovníků NAN Běloruska“. O převedení „staré“ papírové kartotéky do elektronické podoby bylo rozhodnuto vzhledem k tomu, že kartotéka je stále významným informačním zdrojem pro dějiny běloruské vědy, neztrácí svoji aktuálnost. Databáze obsahuje již přes 35 tisíc bibliografických záznamů, stala se podkladem pro zpracování elektronické publikace „Prezidenti Národní akademie věd Běloruska“ (osobnosti od roku 1928, kdy byla běloruská Akademie věd založena). Autorka popisuje postup prací na převodu a faktickém sloučení obou zdrojů, strukturu biobibliografického záznamu, činnosti, které jsou podmínkou dalšího zkvalitnění obsahu záznamů (např. zdroje soustavného doplňování informací o jednotlivých vědcích). Data jsou zpřístupňována v rámci elektronického zdroje „Dějiny NAN Běloruska v personáliích“(„Istorija nauki v licach“ – http://csl.bas-net.by/Web/Pages/Science-history/Persons/persons-sh.asp).

DIVNOGORCEV, Aleksandr L. Biblioteki – gospitaljam: k 70-letiju Velikoj Pobedy [Pomoc knihoven nemocnicím: k 70. výročí Velkého vítězství]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2015, no 5. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2015/5/ntb_5_6_2015.pdf.

Knihovnické služby v nemocnicích, kde byli léčeni ranění vojáci a důstojníci z front Velké vlastenecké války, měly velký význam jak pro proces vyléčení – pro ty raněné, kteří se pak navraceli ke svým útvarům na frontu, tak pro ty, jejichž zranění takový návrat vylučovalo a potřebovali se připravit na práci v týlu. Už 26. července 1941 byl velením armády vydán pokyn urychlit organizaci knihovnických služeb v nemocnicích z vlastních zdrojů a ve spolupráci se státními orgány školství a kultury zorganizovat ve vojenských nemocnicích služby civilních knihoven. Archivní dokumenty (Státního archivu Ruské federace, Ruské státní knihovny (Moskva), Ústředního archivu Ministerstva obrany) ukazují, že již v říjnu 1941 nabyla práce knihoven ve vojenských nemocnicích velkého rozsahu. V hodnocení se objevuje i konstatování některých problémů: nedostatek speciální technické literatury a literatury v jazycích různých národů SSSR, jejichž příslušníci byli povoláni do armády, a také nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Postupně byl v nemocnicích vytvářen stálý fond literatury a cirkulační fond, který byl doplňován z civilních knihoven meziknihovní výpůjční službou. V zemi byla zorganizována kampaň-sbírka knih pro vojenské nemocnice; jen v Moskvě bylo za tím účelem shromážděno v létě 1942 300 tisíc knih. Knihovny blokádního Leningradu si vzaly patronát nad nemocnicemi svého města, které bylo vlastně městem frontovým. Archivní materiály dokládají, jak obtížná byla práce knihovníků (včetně dobrovolníků) v nemocnicích, jejich čtenáři byli jak vysoce vzdělaní lidé, tak i ti, kteří sotva uměli číst. Problém měly nemocnice, které se nacházely daleko od oblastních a republikových center. Na územích obsazených dočasně nepřítelem byly ztráty knihovních fondů gigantické. Přesto až do konce války byla věnována pozornost zlepšení práce s knihou v nemocnicích. Státním orgánům se ukládalo, aby pro každou nemocnici byla určena státní nebo odborová knihovna, která bude poskytovat literaturu a služby, pro nemocnice ve vzdálených oblastech aby se organizovaly cirkulační soubory z fondů městských a okresních knihoven. Taková organizace práce byla potřebná ještě i po ukončení války v Evropě: v nemocnicích se doléčovali ranění z evropských bojišť, a v srpnu 1945 k nim přibyli další, kteří byli raněni na sovětsko-japonské frontě na Dálném východu. Knihy pomáhaly přežít duševní a fyzická strádání těchto lidí, a také je připravit na život v podmínkách míru.

NIKOLAJENKO, Natal´ja Nikolajevna. Upravlenčeskij personal kak faktor povyšenija effektivnosti innovacionnoj dejatel´nosti bibliotek [Řídící pracovníci jako faktor zvýšení efektivnosti inovační aktivity knihoven]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2014, no 11. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2014/11/ntb_11_2_2014.pdf.

Ukrajinský autor se zabývá potřebností inovačních aktivit v knihovnách, které se stávají vědecko-informačními středisky (a např. v univerzitách – garanty informačního doprovodu vzdělávacího procesu a vědecké činnosti) a v té souvislosti úlohou řídících pracovníků jako určujícího faktoru aktivizace inovační činnosti knihoven.

Úspěšnost inovační činnosti v mnohém závisí na efektivním řízení a „inovátorské orientaci“ řídících pracovníků. Činnost směřující k inovacím vyžaduje od řídícího personálu vysoký stupeň profesionality, progresivní myšlení a připravenost k přijetí inovací, schopnost přistupovat tvůrčím způsobem k jednotlivým pracovním úsekům. Obecně platí, že řadoví zaměstnanci se snadno přizpůsobují k podmínkám, do nichž vstupují, a v dané infrastruktuře se rychle stávají konzervativními a pasivními. Na druhé straně k tomu dochází i na úrovni managementu, zvlášť v situaci nepromyšlené kádrové politiky. Přitom manažer by měl být lídrem inovací.

Důležitou součástí efektivního inovačního procesu je vytváření podmínek pro zvyšování produktivity práce všech pracovníků: pro svobodnou tvůrčí činnost a projevení iniciativy, pro stimulování tvůrčí individuality jednotlivých pracovníků, pro zvyšování inovačního potenciálu celé organizace. Z mnoha podmínek, které by měl splňovat vedoucí pracovník v knihovně, má-li být lídrem v oblasti inovací, jsou nejdůležitějšími:

-       osobní inovativní aktivita a iniciativa, manažer by měl být generátorem myšlenek, nositelem inovačního stylu práce,

-       emocionalita, komunikativnost a otevřenost novým idejím a návrhům, s nimiž přicházejí kolegové a partneři, schopnost „vtahovat“ do inovačního procesu nové partnery, využívat všechny dostupné možnosti pro propagaci nových řešení,

-       schopnost předvídat, jak se budou rozvíjet události; v souvislosti s tím efektivně plánovat změny, potřebné zdroje, rozdělovat úkoly a kontrolovat průběh prací, předpokládat neočekávané situace,

-       schopnost vytvářet tvůrčí atmosféru, podporovat a oceňovat autory tvůrčích myšlenek a realizátory nových projektů,

-       schopnost vytvořit v kolektivu „inovační klima“, kultivace pozitivního myšlení a vytváření přívětivého vnitřního klimatu v knihovně…

Jak ukazuje praxe, vysoký koeficient intelektu (inteligenční kvocient, IQ), který je důležitou podmínkou úspěšného výkonu vedoucí práce, sám o sobě ještě není garantem úspěchu. Velký význam má emoční inteligence (EQ), finanční inteligence (FQ) a inteligence interpersonálních vztahů (RQ). Na rozdíl od IQ, který se podle vědců zakládá na genetickém principu, je možné ostatní způsobilosti natrénovat, naučit se jim. Kritériem způsobilosti pro efektivnosti řídicí práci není hodnota osobního IQ sama o sobě, ale právě „velká trojka“ – hodnoty IQ, EQ a RQ.

Úspěšné zavádění novinek – s ohledem na teorii a praxi inovační činnosti – v mnohém závisí na úspěšném řešení manažerských úkolů, k nimž patří vyhledávání a podpora spolupracovníků schopných iniciovat a generovat nové myšlenky a zavádět novinky, informování spolupracovníků o změnách a zapojení lidí do řízení, organizace práce projektových skupin a vytváření kolektivu, který bude realizovat projekty; vytváření podmínek podporujících tvůrčí aktivitu (systém zvyšování kvalifikace, bonusy, způsoby materiální a nemateriální stimulace, organizace konkurzů, báze nápadů…). Tyto úkoly nejsou pro většinu řídicích pracovníků nijak nové; důležitý však je systémový přístup a soustředění se na přípravu zaměstnanců k inovacím. Docílit dobrých výsledků pomáhá organizování pravidelných motivačních seminářů nebo porad s účastí všech zaměstnanců knihovny atd. Je nutná změna stylu řízení: opustit autoritářské metody řízení, využívat osobní iniciativu zaměstnanců, delegovat pravomoci na různé úrovně hierarchické pyramidy, dbát o neustálé zvyšování kvalifikace, umožnit všem, aby projevili iniciativu, dbát na zkvalitňování celého kolektivu.

Podstatnou část příspěvku tvoří popis konkrétní inovační činnosti mateřské instituce autorky, Vědecké knihovny Ukrajinské inženýrsko-pedagogické akademie (http://library.uipa.edu.ua/), jíž N. N. Nikolajenko ředitelkou. Stručně popisuje aktivity zaměřené na inovace v oblasti organizační, produktové, technicko-technologické a manažerské, uvádí národní korporativní projekty, jichž se knihovna účastní, upozorňuje na vlastní nově zpracované zdroje (např. k metodice inženýrské pedagogiky – http://library.uipa.edu.ua/engeneers-pedagogik.html, elektronický repozitář ELAR UIPA – http://repo.uipa.edu.ua/jspui/), hovoří o kolektivní práci nad strukturou webu knihovny aj.

SOLJANIK, Alla A. Vektory modernizacii bibliotečno-informacionnogo obrazovanija na Ukraine [Směry modernizace knihovnicko-informačního vzdělávání na Ukrajině]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2015, no 2. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2015/5/ntb_5_2_2015.pdf

Autorka se zamýšlí nad otázkami modernizace vysokého knihovnicko-informačního školství na Ukrajině v souvislosti s přijetím a účinností nového zákona Ukrajiny „O vysokém školství“ (Про вищу освіту) z 1. 7. 2014 (dostupný z http://zakon4.rada.gov.ua/laws/show/1556-18?test=4/UMfPEGznhhbnp.ZiP56P56HI4ZUs80msh8Ie6). Zákon s ohledem na evropské demokratické hodnoty postuluje mimo jiné, že kvalitu výuky kontroluje nezávislá Národní agentura pro zajištění kvality vzdělávání; vyžaduje naprostou průhlednost činnosti vysokých škol (povinnost publikovat na svých oficiálních webech dokumenty týkající se majetkových a finančních záležitostí), silnou studentskou samosprávu, umožňování výběru učebních předmětů a vyučujících (nejméně z 25 %), akademickou mobilitu. Tuto mobilitu má podpořit mj. zavedení pěti kvalifikačních úrovní, které jsou přijaty ve většině evropských zemí, úplný přechod na kreditní systém atd. Modernizace je ale složitá v situaci, kdy v zemi byly fakticky zrušeny jednotné standardy vzdělávání. Na Ukrajině se organizačním centrem „pedagogické samosprávy“ fakticky stala sekce knihovnického vzdělávání Ukrajinské knihovnické asociace (UBA), která se snaží zpracovat nomenklaturu povinných disciplín pro bakalářskou úroveň, organizuje za tím účelem konference a semináře a chystá se vytvořit vědecko-metodickou radu pro zpracování základních modulů jednotlivých disciplín zahrnutých do učebních programů. Autorka upozorňuje na publikace ruských autorů A. V. Sokolova a Ju. N. Stoljarova, kteří se zabývali analýzou knihovnicko-informačního vzdělávání (koncepce, standardy a jejich proměny v čase) v Ruské federaci a navrhují i novou koncepci vysokoškolského magisterského programu (viz např. Koncepcija realizacii bibliotečno-informacionnoj magistratury v Rossii, článek dostupný z http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2014/11/ntb_11_1_2014.pdf). Jejich přístupy a závěry ukazují na společné problémy Ruska a Ukrajiny v dotčené oblasti. Tito autoři varují před „rozpadem profese“, k níž by mohlo dojít v důsledku přílišné liberalizace – k situaci, kdy absolventi různých škol jedné země fakticky přestanou chápat jeden druhého.

Rubriku připravila  PhDr. Anna Machová