S vročením 2025 vyšel na bratislavské Univerzitě Komenského již 31. ročník sborníku Knižničná a informačná veda. V přehledu publikací Katedry knižničnej a informačnej vedy Filozofické fakulty je oproti předchozím ročníkům označen jako editovaná monografie; v této recenzi je pro stručnost označován jako sborník či šířeji jako publikace.

Již číselné označení ročníku naznačuje návaznost na dlouhou publikační historii, jejíž počátek sahá až do první poloviny 70. let 20. století. Aktuální ročník sborníku je k dispozici i v tištěné podobě (ISBN 978-80-223-5891-0); recenze byla vytvořena výhradně s využitím online verze (ISBN 978-80-223-5892-7).

Sborník, který byl připraven v rámci projektu financovaného z Plánu obnovy a odolnosti SR, sestavila prof. PhDr. Jela Steinerová, Ph.D., která je rovněž autorkou úvodu, první kapitoly a závěru. Vedle ní se na textech podílelo celkem deset dalších autorů; s jedinou výjimkou, kdy na jednom textu pracoval tým dvou autorů, jde vždy o texty připravené jedním autorem. Z hlediska zemí je zastoupeno Slovensko, Česká republika i Maďarsko; z hlediska institucí převažuje Katedra knižničnej a informačnej vedy Filozofické fakulty Univerzity Komenského, zastoupena je i Katedra aplikovanej informatiky Fakulty matematiky, fyziky a informatiky téže univerzity, dále Centrum vedecko-technických informácií SR, Slovenská národná knižnica a Ústav informatiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Medailonky autorů v angličtině (u slovenských autorů také ve slovenštině a u české autorky v češtině) jsou k dispozici na posledních stránkách sborníku.

Tematicky se sborník zaměřuje na oblast informační tvořivosti a umělé inteligence.

Po úvodu je zařazen příspěvek Jely Steinerové s názvem Informačná tvorivosť: konceputálne a ekologické základy. Za cíl si klade nově vymezit pojem informační tvořivost člověka a naplňuje jej jednak v textové podobě, jednak v podobě grafické prostřednictvím modelu rozměrů informační tvořivosti (na s. 26) a tabulky zachycující pojmový rámec tvořivých (či možná v češtině raději tvůrčích) informačních strategií (s. 30). Jak na s. 31 naznačuje sama autorka, předložené modely mohou být prakticky využitelné např. při přípravě vzdělávacích aktivit.

Druhý příspěvek připravil prof. PhDr. Jaroslav Šušol, Ph.D., a nazval jej Interakcie tvorivosti a informačných systémov v digitálnom veku. Cílem příspěvku, který má charakter metaanalýzy, je nově vymezit hranice vzájemného působení tvořivosti a informačních systémů v digitálním věku a poskytnout přehled jejich projevů a vlivů. Na s. 50 a 51 autor prezentuje množinový model pojetí informačních systémů, na s. 52 následuje model sémantický a konečně na s. 57 až 59 pohled na dvě typologie informačních systémů z hlediska míry uplatnění tvořivosti.

Autorem třetího příspěvku nazvaného Informačná tvorivosť ako prostriedok a cieľ IKT gramotnosti je PhDr. Jakub Fázik, Ph.D. Autor v příspěvku zkoumá vztah ICT gramotnosti k informační tvořivosti či tvořivosti obecně. Zmiňuje mj. i v praxi často používaný rámec DigComp 2.2. Umělé inteligenci se věnuje spíše okrajově (na posledních cca dvou stranách textu); zdůrazňuje mj. tvůrčí vklad člověka, který nejprve formuluje problém a následně hodnotí, vylepšuje, upravuje a ověřuje výstupy umělé inteligence.

Čtvrtý příspěvek Generatívna umelá inteligencia a jej vplyv na kreatívne kompetencie človeka pochází z pera Mgr. Zuzany Struhárikové, Ph.D., a jeho cílem je představit pojem umělé inteligence v kontextu kreativity a kreativního myšlení, a to včetně souvisejících rizik. Autorka zdůrazňuje sociokulturní kontext vzniku díla a finální odpovědnost člověka za to, jak naloží či nenaloží s výstupy umělé inteligence, ale i to, že člověk může vyvážit slabé stránky umělé inteligence a ta naopak slabé stránky člověka.

Pátý příspěvek Gramotnosť, kreativita a umelá inteligencia vo vzdelávaní společně sepsaly PhDr. Ľudmila Hrdináková, Ph.D., a Ing. Miriam Ondrišová, Ph.D. Jako cíl si stanovily vymezit kreativitu a její průniky s informační gramotností a inteligencí, nastínit úlohu vzdělávání (včetně celoživotního) v jejich rozvoji a kriticky zhodnotit zařazení umělé inteligence do vzdělávacího procesu. V tab. 1 na s. 110 jsou porovnány modely kreativity a informační gramotnosti. Autorky konstatují, že kompetence v oblasti informační gramotnosti jsou podmínkou pro efektivní tvůrčí proces. Stejně jako Jakub Fázik zmiňují čtyři scénáře budoucího vývoje vztahů mezi kreativitou člověka a stroje, jak je v roce 2023 se svými kolegy nastínil Florent Vinchon¹.

Jako šestý v pořadí je zařazen text Conversational AI: Crafting Creative Cognition PhDr. Ing. Tomáše Gála, Ph.D. připomíná mj. (na s. 129) nutnost vytvoření etických zásad pro vývoj a nasazení umělé inteligence.

Sedmý příspěvek nazvaný The Many Faces of Creativity in Studying Data Literacy připravil Dr. habil. Tibor Koltay, PhD. Zaměřuje se na procesy v oblasti datové gramotnosti (včetně související umělé inteligence), pro něž je charakteristická kreativita.

Autorem osmého příspěvku nazvaného Zdravotná (informačná) gramotnosť: súvislosti tvorivosti a generatívnej umelej inteligencie je Mgr. Jakub Zábojník, Ph.D. Přibližuje, jak mohou nové přístupy potenciálně zvýšit zájem o zdravotní (informační) gramotnost a pomoci překonávat bariéry v této oblasti. Součástí příspěvku je metaanalýza studií zaměřených na využití umělé inteligence (konkrétně nástroje ChatGPT) ve zdravotnictví. V tomto směru lze více než kladně hodnotit přesné uvedení použitých metod (včetně znění dotazu položeného ve Web of Science).

Devátý příspěvek s názvem Informační tvořivost seniorů v digitálním prostředí napsala PhDr. Jindra Planková, Ph.D. Jeho první část má spíše charakter učebního textu, druhá část již prezentuje výsledky průzkumu informačního vzdělávání seniorů v konkrétním sociálním zařízení v Moravskoslezském kraji (přímo v textu není zmíněno, že jde o Denní stacionář pro seniory provozovaný Charitou Opava; tento údaj je však možné dohledat v seznamu citovaných zdrojů). Pro informační profesionály může být užitečná typologie seniorů uvedená v diskusi (průhledný spotřebitel, informační narkoman, neustále se učící současník, informační asketa, svéprávný světoobčan). O umělé inteligenci se však příspěvek nezmiňuje a informační tvořivosti se navzdory svému názvu věnuje spíše okrajově.

Autorem desátého příspěvku nesoucího název Umelá inteligencia v mediálnom priemysle: možnosti využitia a potenciálne negatívne dosahy je Mgr. Tomáš Mirga. Příspěvek si klade za cíl poskytnout ucelený přehled o vlivu umělé inteligence na mediální sektor. Od ostatních příspěvků ve sborníku se liší praktičtějším zaměřením; zmiňuje např. nejrůznější konkrétní nástroje a postupy. Výrazně upozorňuje na rizikové oblasti (mj. omezení tvůrčí svobody, šíření dezinformací nebo předpojatost).

V závěrečném shrnutí Jela Steinerová na základě průzkumu předložených textů pojmenovává hlavní kategorie informační tvořivosti ve vztahu k umělé inteligenci a nabízí i vizualizaci informační krajiny informační tvořivosti.

Pokud se týká jazykové stránky sborníku, převažuje slovenština se sedmi příspěvky, dva příspěvky jsou publikovány v angličtině, jeden v češtině a úvod a závěr jsou v úplnosti dostupné dvojjazyčně (slovensky a anglicky). Pozitivní je, že všechny texty (s výjimkou úvodního a závěrečného slova) jsou doprovázeny resumé ve slovenštině a v angličtině (pouze u českého příspěvku je zvolena kombinace češtiny a angličtiny). Díky tomu se s obsahem sborníku mohou snadněji seznámit i případní zájemci, kteří nerozumí slovenštině nebo češtině; příspěvek, který je zajímá, si mohou nechat (nejjednodušeji právě s využitím nástrojů na bázi umělé inteligence) strojově přeložit.

Vzhledem k převažujícímu jazyku příspěvků lze ale očekávat, že hlavní cílovou skupinou jsou slovenští a čeští čtenáři. Je proto přínosné, že v publikaci byla alespoň doplňkově (na s. 22) zmíněna i osobnost prof. PhDr. Marie Königové, CSc., která působila jako profesorka informační vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a ve svých přednáškách i knihách se věnovala právě rozvíjení kreativity. Českého čtenáře dále jistě potěší, že na s. 154 jsou stručně zmíněny výsledky českého reprezentativního průzkumu zdravotní gramotnosti realizovaného v roce 2014.

Přínosný může být pohled různých autorů na informační tvořivost; např. hned v úvodu (na s. 6) Jela Steinerová vymezuje informační tvořivost informačních profesionálů jako „komplex tvorivých postupov pri práci s informáciami, od vyhľadávania a využívania informácií po tvorbu a komunikáciu informačných produktov, informačných systémov a služieb s pridanou hodnotou“.

Pozitivně lze hodnotit také skutečnost, že v publikaci zaznívají nejen klady, které jsou spojeny s masivním nástupem umělé inteligence do informační praxe, ale i zápory, resp. převážně rizika, na která je třeba nezapomínat.

S některými tvrzeními uvedenými v publikaci je však možné polemizovat. Např. na s. 32 Jela Steinerová uvádí, že „[m]edzi inovatívne tvorivé metódy možno zaradiť aj metaanalýzy a interdisciplinárne a transdisciplinárne metodologické prístupy“. Tyto přístupy či postupy se však v informační vědě používají spíše tradičně než nově.

Z mého pohledu nelze souhlasit ani s tvrzením Zuzany Struhárikové, že „aspekt užitočnosti nie je nevyhnutný pri posudzovaní jednotlivých diel z hľadiska ich kreativít“ (s. 86). Ostatně Mark A. Runco a Garrett J. Jaeger z Univerzity v Georgii již v roce 2012² naznačili, že pokud bychom poskytli opicím textový procesor a nechali je vytvořit text, vznikl by výtvor, který by byl zajisté originální, nikoliv však užitečný.

V diskusi o domněnkách a faktech na s. 131 Tomáš Gál zmiňuje, že umělá inteligence může na základě dostupných informací nějaké tvrzení či fakt přijmout jako pravdivý, přestože toto tvrzení či tento fakt nemusí být ověřeny. Tím se však neliší od člověka, u něhož může dojít k témuž. Jinak bychom v praxi těžko naráželi např. na problémy spojené s dezinformacemi, kyberkriminalitou apod.

V příspěvku Jakuba Fázika o informační gramotnosti by mohlo být věnováno více pozornosti také schopnosti pracovat s nedigitálními informacemi, a tedy umět se pohybovat i v nedigitálním informačním prostředí. Právě tato schopnost se totiž může v krizových situacích bez dostupnosti digitálních prostředků, na něž již jinak běžně spoléháme, ukázat jako klíčová. Krizovými situacemi, které mám na mysli, mohou být např. rozsáhlé výpadky elektřiny nebo kyberútoky, tedy realizace jedné z forem tzv. hybridních hrozeb.

Byť byl sborník vydán v roce 2025, z řady citovaných zdrojů (z roku vydání nebo z data citování, je-li v konkrétních záznamech uvedeno) lze usuzovat, že texty vznikaly v roce 2023, popř. v prvním čtvrtletí roku 2024. Lze v každém případě doporučit, aby byla v dalším ročníku sborníku u příspěvků (či jejich dílčích částí) jednoznačně určena doba, kdy vznikaly a ke které jsou aktuální. Příkladem hodným následování je v tomto směru příspěvek Tomáše Gála, viz s. 130 – upřesnění „(at the beginning of 2024)“. Uvození věty výrazem „Do dnešného dňa“ v příspěvku Zuzany Struhárikové (viz s. 89) naopak nechává čtenáře na pochybách, o který den by mohlo jít.

Proč je časové hledisko tak důležité? Odpověď je v tomto konkrétním případě velmi prostá. Jedno z vybraných témat – nyní mám na mysli umělou inteligenci – se natolik prudce rozvíjí, že úvahy a myšlenky, které před přibližně dvěma lety mohly být nové a provokovat čtenáře k zamyšlení, jsou nyní již nějaký čas součástí stavu poznání, o němž se navíc vzhledem k jeho celospolečenskému významu hojně píše i v běžných médiích, nikoliv tedy pouze v profesní literatuře. Z významných a bohatě mediálně pokrytých událostí lze zmínit např. Artificial Intelligence Act³, který vstoupil v platnost již v srpnu 2024 a věnuje se i etickým aspektům umělé inteligence, jež ve svém příspěvku zmiňuje Tomáš Gál. Inovativnost myšlenek bychom měli správně hodnotit ve vztahu k době, kdy vznikaly; nutným předpokladem ale je, aby tato doba byla čtenáři bezpečně známa.

Na otázku, zda „umelá inteligencia môže byť z právneho hľadiska považovaná za tvorcu“, položenou na s. 89, byla již nalezena vcelku jednoznačná odpověď, totiž že nikoliv (viz např. nahrávku webináře Obrázky z internetu a autorské právo z roku 2024⁴ či podrobnější rozklad v novějším článku Johannese Fritze z roku 2025⁵). Mimochodem – je škoda, že ve sborníku nezbyl příliš velký prostor pro legislativní otázky, byť jsou v informační praxi v souvislosti s tvořivostí a umělou inteligencí poměrně důležité.

Jestliže je na s. 94 uvedeno, že „existuje len malá pravdepodobnosť masívneho nahrádzania ľudí digitálnymi technológiami“, skutečnost je již jiná, viz např. článek ze zpravodajského serveru BBC z října 2025⁶ (byť nutno podotknout, že ne vždy mohou být deklarované důvody propouštění pracovníků zcela shodné s důvody skutečnými). Skutečnost roku 2025 je i v samotném sborníku lépe vystižena na s. 128 („the biggest threat appears to be for the jobs of clerks, accountants, translators, and even workers in the creative industries“) a na s. 186 („[n]apriek týmto pozitívnym aspektom však nemožno prehliadať potenciálne negatívne dosahy vrátane ohrozenia pracovných miest“); obdobné formulace jsou uvedeny ještě na s. 192.

V příspěvku Jakuba Zábojníka mohla být věnována větší pozornost možnému vlivu verzí nástroje ChatGPT na výsledky zkoumaných studií, neboť výstupy např. z konce roku 2022, kdy byl tento chatbot spuštěn, a z dalších let se z hlediska své kvality mohou dramaticky lišit. V diskusi je na s. 166 zmíněno, že není k dispozici funkce tvorby vhodných vizuálních pomůcek, které by mohly ulehčit porozumění prezentovaným informacím. Záleží pochopitelně na tom, jak konkrétně by si vizualizaci autor představoval, nicméně do řady svých odpovědí již ChatGPT určité formy vizualizace (přinejmenším názorných tabulek) začleňuje.

Z formálního hlediska spatřuji určité rezervy v oblasti práce s literaturou, mj. s nejednotnou podobou záznamů použitých zdrojů, pokud jde o uvádění DOI. Některá DOI jsou uváděna v historicky preferované podobě, tedy nikoliv jako URL (u nich pak v souboru ve formátu PDF chybí i hypertextový odkaz); u některých zdrojů (např. z renomovaného vydavatelství Springer), která disponují DOI, jsou naopak uváděna cílová URL, nikoliv původní DOI. Nejednotnost se objevuje i u volby prvků pro vyznačení kurzivou či u uvádění znaků oddělujících první a poslední stránku článků nebo jiných příspěvků.

Na s. 34 je v seznamu použitých zdrojů pravděpodobně duplicitně uveden článek prof. Huvily Making and Taking Information, o dvě strany dále jsme patrně svědky nesprávného řazení položek literatury (jde o záznamy publikací Jely Steinerové).

Na s. 41 je název článku autorského kolektivu Müller, Ulrich a Nielsen z roku 2014 přeložen do slovenštiny, přestože názvy ostatních dokumentů jsou uváděny v původním znění.

Mj. u záznamů vztahujících se k Janu i Michalu Černému chybí zpřesnění; mohl být přinejmenším doplněn název konference (Informačné interakcie 2023), popř. i odkaz na abstrakt příspěvků ve sborníku (k 31. 12. 2025 byl k dispozici na adrese https://informationinteractions.weebly.com/uploads/8/1/8/5/8185625/inf_int_23_zbornik_abstraktov.pdf).

V jinak anglicky psaných příspěvcích Tomáše Gála a Tibora Koltaye se v sekci References jazykově nelogicky vyskytují výrazy „Dostupné na:“.

K příspěvku Tomáše Gála se ještě vracím. Obsahuje sice seznam použitých zdrojů, ale s výjimkou poznámky na s. 133, kde je citován jeden konkrétní zdroj, se v textu poměrně nestandardně neobjevuje ani jedna citace. V tab. 1 až 3 na s. 133 až 135 je uvedena řada procentuálních hodnot, ale bohužel bez upřesnění, jaké metody a postupy byly použity k jejich zjištění. V poznámce pod čarou je vedle jednoho konkrétního dohledatelného zdroje uvedeno, že údaje byly obohaceny o informace z workshopu z února 2024 a z autorova nezveřejněného výzkumu; další detaily však již chybí.

V příspěvku Tibora Koltaye u většiny citovaných zdrojů chybí URL, resp. DOI v podobě URL. To by přitom především čtenáři online verze sborníku velmi usnadnilo přechod na citovaný zdroj.

V příspěvku Ľudmily Hrdinákové a Miriam Ondrišové je na rozdíl od ostatních částí sborníku pro umělou inteligenci místo běžně používané zkratky AI používána zkratka UI vycházející ze slovenského označení pojmu, tj. umelá inteligencia. Toto řešení nepokládám za šťastné, a to jednak z toho důvodu, že jinde v publikaci se konzistentně používá zkratka AI, jednak kvůli tomu, že v oblasti informačních a komunikačních technologií se zkratka UI používá v jiném smyslu (user interface, tj. uživatelské rozhraní). Zkratka je navíc v příspěvku poprvé použita na s. 101, ale vysvětlena je až na s. 112.

Přes výše uvedené dílčí nedostatky lze říci, že pro informační profesionály se zájmem o problematiku tvořivosti a/nebo umělé inteligence může být sborník užitečnou pomůckou jak pro informační praxi, tak pro ukotvení úvah o přínosech i rizicích používání umělé inteligence. O tom, že téma se nejen velmi rychle vyvíjí v čase, ale ani není černobílé, ostatně svědčí i to, že automatizace se na jedné straně čím dál více uplatňuje u rutinních úloh, na druhé straně je umělá inteligence využitelná i pro podporu některých částí tvůrčího procesu (např. brainstormingu).

Poznámky

1 VINCHON, Florent, et al. Artificial Intelligence & Creativity: A Manifesto for Collaboration. Online. Journal of Creative Behavior. 2023, vol. 57, issue 4, s. 472–484 . Dostupné z: https://doi.org/10.1002/jocb.597. [cit. 2025-12-31].

2 RUNCO, Marc A. a JAEGER, Garret J. The Standard Definition of Creativity. Creativity Research Journal. 2012, vol. 24, no. 1, s. 92–96. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/10400419.2012.650092. [cit. 2025-12-31].

3 EVROPSKÁ UNIE. Regulation (EU) 2024/1689 of the European Parliament and of the Council of 13 June 2024 laying down harmonised rules on artificial intelligence and amending Regulations (EC) No 300/2008, (EU) No 167/2013, (EU) No 168/2013, (EU) 2018/858, (EU) 2018/1139 and (EU) 2019/2144 and Directives 2014/90/EU, (EU) 2016/797 and (EU) 2020/1828 (Artificial Intelligence Act) (Text with EEA relevance). Online. Official Journal of the European Union. L Series. 12. 7. 2024. 2024/1689. Document 32024R1689. Dostupné z: http://data.europa.eu/eli/reg/2024/1689/oj. [cit. 2025-12-31].

4 WIKIMEDIA ČESKÁ REPUBLIKA. Obrázky z internetu a autorské právo | Wikimedia Česká republika | Týden pro Digitální Česko. Online, video. 5. 12. 2024. Dostupné z: YouTube, https://youtu.be/xnca-XXMXkU?si=Au_R26Jutf_hpgP9&t=810 (čas 13:30). [cit. 2025-12-31].

5 FRITZ, Johannes. Understanding authorship in Artificial Intelligence-assisted works. Online. Journal of Intellectual Property Law & Practice. May 2025, vol. 20, issue 5, s. 354–364. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/jiplp/jpae119. [cit. 2025-12-31].

6 KAYE, Danielle. The AI job cuts are here – or are they? Online. BBC. 29 October 2025. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/articles/clyk7zg0gzvo. [cit. 2025-12-31].

Dějinám vzdělávání se historikové věnují už dlouho, často s cílem odhalit vzorce minulosti, které vedly k nespravedlivostem či nerovnoprávnostem. Přitom ale moderní společnost dlouho přehlížela, že svět našich předků byl silně polarizovaný – jiného vzdělání se dostávalo chlapcům, jiného dívkám, a významnou roli hrálo i společenské postavení. V každém případě dívkám zůstávaly nejvyšší úrovně vzdělání prakticky nedostupné, bez ohledu na to, do jak bohaté či urozené rodiny se narodily. Po komplexních studiích univerzitního vzdělávání či farních, městských a klášterních škol určených pro chlapce se v posledních desetiletích zájem historiků začal více obracet právě k vzdělávání žen. K tomuto tématu přispívá i recenzovaná kniha.

Autorka Gabriela Signori¹ se dlouhodobě ve svém výzkumu věnuje pozdně středověké kultuře². Zaměřuje se zejména na německé oblasti, ale velice často si ve svých pracích všímá okolních slovanských zemí, tj. Čech či Polska. Tak je tomu i v této knize.

Už v úvodu si autorka klade řadu otázek: Jakého vzdělání mohly dosáhnout tak významné ženy, jako byla mystička, lékařka a autorka Hildegarda z Bingenu, básnířka Hrotsvita či spisovatelka Kateřina Sienská? Kdo je vzdělával, s jakými prostředky a knihami pracovaly? Na tyto i další otázky se snaží kniha odpovědět, i když některá témata zůstávají pouze načrtnutá a čekají na hlubší zpracování. Autorka se soustřeďuje především na pozdní středověk, raný středověk je pro ni spíše okrajový.

V první kapitole se podrobně věnuje učebním plánům, textům určeným pro vzdělávání a obsahu dívčího vzdělávání. Jako příklad uvádí Jeronýmův biblický sylabus pro malou Pavlu, dále žalmy a Jeronýmovy dopisy – tedy materiály dobře známé i z českých klášterních knihoven. Od 14. století zdůrazňuje nástup národních jazyků do vzdělávací praxe, což souviselo s šířením vernakulární kultury³. Zajímavé je, že mezi žánry zakázané pro čtení mladých dívek patřily kromě milostných románů také válečné příběhy a dobrodružná literatura. Vyšší vrstvy žen však často disponovaly značnými jazykovými znalostmi – mnohé ovládaly latinu, některé dokonce řečtinu či hebrejštinu. Zejména v raném středověku se objevují ženy s medicínským vzděláním, například proslulá Trotula⁴. Klíčovou roli při vzdělávání dívek hrály matky, které rozhodovaly, jaké znalosti svým dcerám předají nebo jakou vzdělávací instituci pro ně vyberou. Ve dvorském prostředí se dívky učily spíše od starších žen, přičemž čtení zde zpočátku nemělo pevnou pozici. Dívky se seznamovaly s texty převážně poslechem a znalost psaní již zřejmě zůstávala vzdálená. To se začalo měnit zejména v pozdním středověku a v raném novověku, kdy urozené ženy – jako třeba dcera českého krále Jiřího z Poděbrad a míšeňská markraběnka Zdeňka z Poděbrad – už vedly čilou osobní korespondenci.

Své vzdělávání dívky začínaly učením se číst, a to ze žalmů, modliteb, knih hodinek, deseti přikázání nebo z Donáta. Jako ideál dívčí zbožnosti se často objevovala svatá Anna učící malou Marii, což se promítlo i do četných vyobrazení Zvěstování, kde Panna Maria bývá zachycena s knihou v ruce nebo u čtenářského pultu. Ženám však bylo doporučováno číst především zbožné knihy, nikoli dvorské romány. Autorka na konkrétních příkladech (např. Ippolita Maria Sforza, Ursula Canter, Juliana Peutinger) dokládá, že v některých případech se na vzdělávání dívek výjimečně podíleli i otcové.

Kniha je plná jmen žen, které svou inteligencí a vzděláním často předčily své mužské současníky a vzbuzovaly jejich respekt i údiv. Příběhy těchto žen značně přesahují možnosti recenze – vřele proto doporučuji knihu k přečtení. Je fascinující sledovat osudy žen, které se dokázaly prosadit i v intelektuálně náročném, dominantně mužském prostředí.

Hlavními centry vzdělávání dívek byly ženské kláštery. Klášterní knihovny uchovaly řadu dokladů o vzdělávací praxi, například Učební sešit z Ebstorfu. Výuka zpravidla začínala učením latiny. Autorka připomíná, že v českých zemích byl pozorovatelný rychlý nástup národních jazyků do klášterního prostředí, protože ne všechny ženy zvládaly složitosti latiny a čtení ve vlastním jazyce bylo snazší. Důkazem jsou četné překlady i slovníky.

Pokud jde o osoby, které se podílely na vzdělávání dívek, v městských školách si žactvo často dělila učitelská rodina: mistr učil chlapce, mistrová dívky. V klášterech se výuce dívek věnovaly novicmistryně⁵, zatímco na dvorech předávaly znalosti starší ženy. Ve šlechtických rodinách se uplatňovali domácí učitelé, kteří vzdělávali jak chlapce, tak dívky. Jediným prostředím, kam ženy neměly přístup až hluboko do 20. století, zůstávala univerzita.

Existovaly tedy vzdělané ženy a ženy, které se dokonce živily intelektuální činností? Odpověď je jednoznačná: ano, a bylo jich víc, než bychom čekali. Urozené ženy zvládaly vlastní korespondenci, v měšťanském a klášterním prostředí působily písařky či iluminátorky. Dokonce známe i případy ženských notářek. Mnohé ženy vedly účetnictví svých manželů nebo synů. Od vrcholného středověku narůstá počet básnířek, překladatelek i spisovatelek.

Pro řadu žen bylo psaní nejen duchovní službou, ale i povoláním. Jeptišky chápaly psaní jako službu Bohu. Ve světském prostředí znamenalo psaní využití volného času nebo zdroj obživy. Ženy však nebyly pouze pasivními opisovačkami: v klášterech sepsaly řádové kroniky, anály nebo mystická vidění svých spolusester.

Poněkud méně propracovanou částí knihy je kapitola o ženských knihovnách. Autorka zde spíše vybírá několik zajímavých příkladů z různých prostředí. Každá zmíněná knihovna by přitom vydala na vlastní publikaci. Nejčastěji jsou zmiňovány knihovny manželek vladařů, například Mechtildy z Falce. Zajímavým poznatkem je, že v měšťanském prostředí ženy častěji, než muži odkazovaly knihy ve svých závětích. Speciálním tématem jsou pak knihovny ženských klášterů, které autorka v této knize zmiňuje jen stručně – především ve vztahu k výpůjčkám knih mezi jednotlivými kláštery.

V závěru knihy autorka shrnuje význam psaného slova pro různé společenské vrstvy a hledá společné znaky. Dějiny čtení se u žen vyvíjely odlišně než dějiny psaní – zjednodušeně řečeno: více žen umělo číst než psát. Ženy v duchovním společenství měly přístup pouze ke zbožné literatuře, zatímco ve dvorském prostředí byl výběr knih pestřejší a knihy se často půjčovaly, darovaly či dědily (např. knihy hodinek, modlitební knihy). Ženské kláštery byly samostatným kulturním světem, v němž se ve středověku pěstovala vzdělanost i knižní kultura. Shrnuto: Mnohé ženy a dívky pozdního středověku četly – a mnohé z nich i psaly!

Poznámky

1 Gabriela Signori je švýcarská historička, která působila dlouhodobě na univerzitě v Münsteru. V současnosti je profesorkou Kostnické univerzity. Je velice milá, s neutuchající energií, příjemným vystupováním a vztahem k českým zemím.

2 Hamburger, Jeffrey F., ed. a Signori, Gabriela, ed. Catherine of Siena: the creation of a cult. Turnhout: Brepols, ©2013. ix, 338 s. Medieval women: texts and contexts; vol. 13. ISBN 978-2-503-54415-1; Signori, Gabriela, ed. a Studt, Birgit, ed. Das Konstanzer Konzil als europäisches Ereignis: Begegnungen, Medien und Rituale. Ostfildern: Jan Thorbecke, ©2014. 416 s., [20] s. obr. příl. Vorträge und Forschungen; Bd. 79. ISBN 978-3-7995-6879-1; Signori, Gabriela, ed. Die lesende Frau. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2009. 475 s. Wolfenbütteler Forschungen, Bd. 121. ISBN 978-3-447-06007-3; Diekjobst, Anne, ed. et al. Nonnen: starke Frauen im Mittelalter. Berlin: Hatje Cantz, [2020]. 156 stran. ISBN 978-3-7757-4619-9;

3 Pod pojmem vernakulární literatura se rozumí literatura psaná v národních jazycích, v českých zemích tedy v němčině a češtině.

4 Trottula (také Trota) ze Salerna byla lékařka a autorka žijící ve 12. století. Pod názvem trotula rozumíme latinský text zachycující některé z jejích terapií a týkal se zejména ženského lékařství.

5 Novicmistryně měla v klášteře na starosti novicky a jejich přípravu na duchovní život. Obvykle byly do této pozice voleny intelektuálně zdatné a v rámci možností vzdělané ženy. Úzce spolupracovaly nejen s abatyší a převorkou, ale také s hlavní zpěvačkou a knihovnicí, blíže MODRÁKOVÁ, Renáta. Středověké rukopisy z knihoven zrušených českých ženských klášterů: Vzdělávací zdroje pro dívky a mladé ženy ve středověku a na prahu novověku. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 34–61. ISSN 1801-3252. Dostupné také z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2024-2/recenzovane-prispevky/stredoveke-rukopisy-z-knihoven-zrusenych-ceskych-zenskych-klasteru.

PhDr. Renáta Modráková

doc. PhDr. Richard Papík, Ph. D. / Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě

Ostrava a knihovny. Letos jsou v „ocelovém srdci“ naší republiky dvě velká a zajímavá a vlastně hrdá výročí, která se k ostravským knihovnám vztahují. Knihovna města Ostravy a Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě jsou ve věkovém odstupu obdobně jako matka a dcera. Městská knihovna se dostala do klubu stoletých a krajská knihovna slaví sedmdesátiny. 70 let – věk, v němž je dnes mnoho seniorů ještě velice aktivních (a brzy to možná bude i hranice odchodu do důchodu, takže sedmdesátka je skoro i střední věk…). Prizmatem „cimrmanovské metodiky“ se obě výročí také dobře pamatují a jsou i v ideálním zapamatovatelném rozestupu. Přestože recenzně posuzuji publikaci o krajské vědecké knihovně, je pro mne milé a důležité zmínit obě jubilea. Jsou podstatná pro kraj a metropoli moravskoslezského území, a také pro celou naši pěknou zemi a pro naše knihovnictví, které svou kvalitou patří ve světě mezi uznávané – i když ve světě se také stále inspiruje v zájmu svého dalšího rozvoje, protože vždy je co zlepšovat.

Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě (dále MSVK) patří mezi nejvýznamnější krajské knihovny v České republice a její historie a hlavně odborné činnosti jsou opravdu úctyhodné a nelze nepřejít tedy 70 let jejího činění.

Dílo, které vyšlo ke konci roku 2020 nejen v tištěné, celkem reprezentativní podobě, ale je dostupné i elektronicky, považuji za důležité nejen z pohledu knihovnicko-informačního, ale i historického a svým způsobem „politického“, neboť síť knihoven České republiky patří k nejhustším ve světě a pokračování této tradice (od roku 1919 založené zákonně) závisí na rozhodování vzdělaných politiků, kteří si uvědomují, jaký je význam knihoven pro rozvoj moderní a konkurenceschopné České republiky, a to v mnoha ohledech – odborných, ekonomických, ale také sociálních. Publikace nabízí nejen historii, ale i argumenty pro podporu knihoven a informačních institucí v ČR. Proto i úvodní slovo hejtmana kraje profesora Iva Vondráka dodává tomuto dílu o historii a vývoji MSVK důležitosti, stejně tak jsou zajímavá úvodní slova významného a dlouholetého emeritního ředitele Moravské zemské knihovny v Brně docenta Jaromíra Kubíčka.

Obsah díla je dobře a funkčně koncipován a členěn, staví na kvalitně a objektivně popsané minulosti rozdělené do několika kapitol (etap), doplňovaných podkapitolami vztahujícími se ke službám, fondům, prostorům a aktivitám knihovny, pochopitelně technologiím a jejich postupným nasazováním a lidem MSVK, a zároveň také nabízí vize do budoucna. Na historii knihoven si lze uvědomit vývoj celého knihovnicko-informačního oboru (knihoven, ale i dřívějších středisek VTEI) i období oněch 70 let, kterými Československo a Česká republika prošly od roku 1951.

Trochu mne zmátl název publikace a přemýšlel jsem o něm ve více souvislostech, než je oficiální, tedy 70 let vědecké knihovny v Ostravě. Možná bych z nejrůznějších důvodů navrhl delší název, včetně podnázvu – tak jak píši v nadpisu této recenze, ale to je jen úvaha recenzenta, nemá to možná žádné opodstatnění, jde jen o můj subjektivní a pocitový názor.

Oceňuji na díle soupis literatury a bibliografické přehledy, formální a grafickou úpravu lze respektovat. Kniha je po formální i obsahové stránce přehledná, fotografie a další obrazové přílohy jsou celkem kvalitní a komplementární k celému dílu a oživují je. Při pročítání a posuzování publikace už během jejího vzniku jsem si uvědomil, že podobná díla by někdy mohla být i zajímavým (v nadsázce konstatováno) doplňujícím učebním textem, který je propojen s teoriemi o knihovnách, jejich službách, historii, souvislostech s dalšími aspekty knihovnictví. Vše toto zmiňované jsem si při čtení uvědomoval a spatřuji v tom také jistou edukativní dimenzi této publikace, přestože její účel je především vzpomínkový, oslavný a historický. Dílu přeji ediční a čtenářský úspěch.

Richard Papík

PhDr. Renáta Modráková

Publikace The Witchcraft Reader (ve volném překladu Studie o čarodějnictví) je komplexní, a přitom nesmírně zajímavý soubor statí od různých autorů. Pro české čtenáře je zajímavá nejen svým atraktivním titulem, ale také tím, že se zabývá tituly, kterou jsou běžnou součástí našich fondů (například Malleus Maleficarum, tedy Kladivo na čarodějnice). Některé studie zabíhají do oboru dějin knižní kultury, literatury, historie, dějin umění a dále. V neposlední řadě je také novinkou v příruční knihovně Oddělení rukopis a starých tisků Národní knihovny ČR.

Kniha sleduje recepci čarodějnictví, magie a kouzelnictví v soudobých rukopisných a tištěných pramenech až po současné projevy různorodých čarodějnických kultů, jak se odrážejí v odborných i populárních médiích. Celkem obsahuje 43 statí dělených do deseti kapitol. Každá kapitola je uvozena shrnující statí editora, která vysvětluje nejen rozřazení, ale také vyzdvihuje nejdůležitější fakta a zjištění z jednotlivých následujících statí. Některé statě jsou doprovázeny také obrazovou přílohou, i když ta je velice skrovná. Tato publikace vychází již ve třetím vydání. Editor v úvodu k celé knize a také v úvodních statích ke každému článku reflektuje doplňky a případná přepracování starších článků oproti předchozím vydáním.

První část je věnovaná období čarodějnických procesů pozdního středověku (klíčová a úvodní stať Richarda Kieckhefera „Witch Trials in Medieval Europe“) s přesahem do 16. a 17. století (zejména stať Wolfganga Behringera „Weather, Hunger and Fear: Origins of the European Witch-Hunt in Climate, Society and Mentality“). V této době exponenciálně rostl počet titulů věnovaných čarodějnictví, magii, nekromancii atd. Tehdejší literaturou odbornou i populární se prolínal strach z imaginárních čarodějnických kultů (například Gustav Henningsen ve stati „From Dream Cult to Witche´s Sabbath“). Vše bylo ovládáno náboženskými idejemi o ďáblu v kombinaci s genderovým aspektem (zejména Norman Cohn a jeho stať „The Demonisation of Medieval Heretics“). Publikace samozřejmě sleduje i zajímavé období útlumu a revize vnímání čarodějnictví (v 9. kapitole zejména Brian P. Levack „The Decline of Witchcraft Prosecutions“ nebo Marijke Gijswijt-Hofsra ve stati „Witchcraft after the Witch Trials“). Reminiscence negativního vnímání čarodějnictví ve společnosti vnímáme v oslabené míře i dnes, jak je dobře představeno v závěrečné části sborníku

Jednotlivé stati pokrývají prakticky celou oblast Evropy, i když tzv. východním zemím, mezi něž jsme – opět a bohužel – počítáni i my, je věnována podstatně menší pozornost. Těžiště se nachází zejména v oblastech dnešní Anglie (v samotné Anglii například Charlotte-Rose Millar ve stati „The Devil and Familiar Spirits in English Witchcraft“, ale také konkrétně například ve Skotsku u Joyce Miller „Witches and Charmers in Scotland“), Francii a Německu (například H. C. Erik Midelfot a jeho stať „The Devil and the German People“), i když v mnohých případech je též zmíněna situace ve Španělsku, Itálii a v severských zemích. Bohužel momenty důležité pro naše dějiny, které je třeba zasadit do celoevropských dějin „čarodějnického šílenství“, jakými byly například čarodějnické procesy na panství Velké Losiny, jsou zcela opomenuty. Stejně tak chybí pojetí čarodějnictví a kouzelnictví mimo katolickou sféru v českých zemích, tj. v raných fázích husitského hnutí a později v utrakvismu.

Čarodějnické procesy jsou v našem historickém vnímání obvykle spojovány s katolickou církví. Ve skutečnosti se objevovaly také v protestantském prostředí u různých nominací, i když v poněkud jiné síle a formě. Tomu se věnuje zejména čtvrtá kapitola. Stuart Clark se přímo zaměřil na srovnání čarodějnictví u protestantů a katolíků („Protestant Witchcraft, Catholic Witchcraft“). Alison Rowlands předložila kratší zpracování tématu u luteránů („A Lutheran Response to Witchcraft and Magic“). A konečně Gary K. Waite nabídl zajímavé pojetí ďábla u anabaptistů („Anabaptists and the Devil“).

Mezi sledované prameny nepatří jen výslechy obětí inkvizičních procesů nebo dobové polemiky. V řadě studií je reflektována také soudobá románová tvorba, novinové články, pamflety (například u Marion Gibson ve stati „The Decline of the Witchcraft Pamphlet“), tedy značně široký soubor materiálu. Pokud jde o současnost, je přihlédnuto také k televizní tvorbě a filmovému průmyslu. Sociální sítě prozatím stály mimo zájem autorů, ale třeba se jim dostane pozornosti v dalším revidovaném vydání.

Značná pozornost je věnována klíčovým spisům, které formovaly a akcelerovaly čarodějnické procesy. Jedním z titulů je Malleus Maleficarum Heinricha Kramera, který známe v četných vydáních (již od nejstarších prvotisků) i z našich knihoven. Recepce tohoto spisku v německých oblastech nabízí logické konsekvence také pro české země (zejména Hans Peter Broedel ve stati „The Malleus Maleficarum and the Construction of Witchcraft“). Sledovaných titulů je ale podstatně více a mnohé jsou pro české čtenáře zajímavé. Tak tomu je v případě Ulricha Molitora (zemř. před 1507). Tomu se výtečně věnuje Charles Zika ve svém revidovaném příspěvku („Ulrich Molitor and the Imagery of Witchcraft“).

Někteří autoři postavili své statě na základě sledování procesů s konkrétními jedinci (například Jacqueline Simpson ve stati „Margaret Murray´s Witch Cult“). Dlužno dodat, že vesměs se jednalo o ženy (například Louise Jackson „Witches, Wives and Mothers“). Ostatně v publikaci je na mnohých místech zdůrazněno, že až ze čtyř pětin byly oběťmi čarodějnických procesů ženy.

Otázce genderu a čarodějnictví je věnována samostatná sedmá část, zahájená úvodní statí Karen Jones a Michaelem Zellem („Women and Witchcraft before the Great Witch-Hunt“). Mezi sledovaná témata patří také úzké hranice mezi ženami – léčitelkami a porodními bábami, které byly nezřídka obviňovány (stať Jane P. Davidson „The Myth of the Persecuted Female Healer“). Tuto uvedenou část uzavírá E. J. Kent, zaobírající se otázkou maskulinity a mužských čarodějnických procesů v Anglii („Masculinity and Male Witches in Old and New England“).

Závěrečná kapitola pojednává o recepci čarodějnictví v současnosti. Sleduje nejen starší kulty pod vše shrnujícím názvem New Age (viz Diane Purkiss ve stati „Modern Witches and Their Past“), ale také různé varianty kultů Wicca ve stati Ethana Doyle White „Wicca as Witchcraft“. Zobrazení ďábla a jeho přisluhovačů ve filmech a soudobé literatuře nabízí zajímavé paralely k minulosti a ukazuje, jak je v soudobé společnosti stále ještě velmi živý strach, který je nadále živen (Julian Goodacre ve stati „Modern Western Images of Witches“). Nemluvě o možná poněkud úsměvných faktech, jako je třeba odsouzení populárních dětských knih Joan Rowlingové o Harrym Potterovi, na které upozorňuje Marion Gibson („Harry Potter in America“). Méně úsměvné je potom vyřazování těchto knih z dětských knihoven v některých amerických státech, popřípadě jejich rituální pálení. Není to nic, co bychom v minulosti neznali – stejně tak moc dobře víme, kam se vše může zvrhnout.

Daná publikace je vskutku komplexní prací sledující značnou šíři dílčích témat. Náročné odborné stati, pro někoho „těžko stravitelné“, se střídají s odlehčenými, populárněji zaměřenými příspěvky, takže po knize mohou sáhnout i méně poučení čtenáři, kteří nejsou specialisty na danou tematiku.

Touto připomínkou publikace připravené k loňskému stému výročí vzniku pražské Slovanské knihovny a vydané v roce 2024 (vročení v knize uvádí rok 2023) se, obrazně řečeno, tak trochu vracíme do období oslav tohoto jubilea. Kniha si informaci v našem časopise, byť mírně opožděnou, bezpochyby zaslouží, neboť jde o publikaci navýsost reprezentativní, bohatě ilustrovanou a zároveň informačně „nabitou“.

Obsah knihy, kterou autor, ředitel Slovanské knihovny Lukáš Babka, v podtitulu právem nazývá průvodcem, je přehledně členěn: dějiny knihovny podle jednotlivých etap jejího vývoje (text je doplněn medailonky ředitelů, významných donátorů a odborníků knihovny), následuje vlastní Průvodce knihovním fondem s kapitolami věnovanými jednotlivým národním oddělením (běloruské, bulharské, jihoslovanské, lužickosrbské, polské, ruské, slovenské a ukrajinské oddělení, a také oddělení všeobecně slavistické). Zvláštní kapitolu zaujímá popis sbírek politické emigrace z bývalého Ruského impéria (fond vznikl i díky publikační činnosti ruské, běloruské a ukrajinské diaspory v Československu v letech 1918–1945; připomínáme, že kolekce emigrantských periodik byla v roce 2007 zapsána do seznamu světového písemného dědictví UNESCO „Paměť světa“). Další významnou sbírkou je fond rukopisných knih 16.–20. století (církevněslovanské i světské dokumenty, nejstarší památkou pak je pergamenový list pocházející z přelomu 11. a 12. století). Sbírka map, plánů a atlasů není podle autora rozsahem velká, ale i tak čítá několik set kartografických dokumentů pocházejících z 16. až počátku 20. století a reprezentujících „celý slovanský svět“. Ke sbírkám speciálních dokumentů se řadí listinné dokumenty (korespondence, původní archivní materiály a rukopisné práce významných slavistů, historiků a dalších osobností kulturního světa). Fond plakátů dokládá období 1914–1945 převážně z Ruska a Sovětského svazu. Sbírka výtvarných děl ukrajinské emigrace představuje práce vytvořené na území Československa příslušníky ukrajinské diaspory (studenty a učiteli Ukrajinského studia výtvarných umění v Praze). Sbírky dokumentů o veřejném životě ruské a ukrajinské emigrace v letech 1918–1945 jsou dokladem aktivit kulturních, dobročinných, církevních, politických, národnostních i odborných emigrantských organizací působících na našem území. Jedinečnou kolekcí je fotografická sbírka nazvaná podle původce fotografií, českého úředníka, překladatele z ukrajinštiny a amatérského fotografa Rudolfa Hůlky. Na 4400 fotografií a dalších materiálů zachycuje především svět Podkarpatské Rusi 20. let 20. století. Historickou a výtvarnou hodnotu má i sbírka bankovek a dalších platidel především z území Ruska.

Je třeba ocenit promyšlenou koncepci knihy a pečlivost jejího zpracování, a to jak jazykovou stránku, tak bohatství ilustračního a dalšího doprovodného materiálu. Je cenným zdrojem komplexních informací pro odborníky i laické zájemce. Poskytuje plný text souběžně v češtině a v angličtině, určitě tedy přesáhne naše teritorium. Obsahuje české a anglické resumé, bibliografie (Výběrový soupis literatury k dějinám a sbírkám Slovanské knihovny, Soupis publikací vydaných Slovanskou knihovnou – ten obsahuje celkem 222 položek od roku 1926 do roku 2023, resp. do doby před vydáním recenzované publikace), bohatý poznámkový aparát, bibliografické odkazy a jmenný rejstřík.

K publikaci, která je v tomto pojetí první svého druhu, autorovi i dalším jeho spolupracovníkům, a vůbec Slovanské knihovně, můžeme jen blahopřát.

PhDr. Anna Machová

DOMBROVSKÁ, Michaela a ŠIDLICHOVSKÁ, Zuzana. Informační detox: jak si zjednodušit život v digitální době. První vydání. Praha: Grada, 2021. 191 s. ISBN 978-80-271-2920-1.

Vždy je příjemné, když lidé našeho oboru (knihovnictví a informační věda, informační studia a knihovnictví, ve světě se užívá pro náš obor termín library and information science, LIS) dokáží napsat publikaci, která míří spíše na běžné uživatele informačního světa v širším pojetí, i když si takové publikace mohou číst informační profesionálové včetně knihovníků, neboť vždy je něco nového a k poučení.

Již v minulých několika desítkách let se relativně střídmě, ale ne zase tak úplně ztraceně, objevoval termín informační hygiena. Tento termín se v publikaci sice nepoužívá, ale odpovídá dřívějším pramenům k podobnému tématu, které si zvolily autorky pro jejich knihu. Před desítkami let se termínu informační hygiena dotknuli např. představitelé našeho oboru, jako byl Karel Janoš nebo Jiří Cejpek, také i další představitelé zejména sítě VTEI (vědecké, technické a ekonomické informace). Termín informační hygiena je sice staršího data, svým způsobem ale nadčasový, ne však zase tak zabydlený mezi knihovníky a informačními pracovníky, ale stojí za poznání.

Také se časem přidaly další termíny s podobným směřováním, i když přeci jen relativně jinak a ve struktuře více do šířky a obsahově více do vědecké hloubky. Takovým pojetím je termín informační ekologie (také není v publikaci používán, autor recenze dává jen do souvislostí). Koncept informační ekologie byl v minulém desetiletí publikačně více než u nás akcentován na Slovensku, např. profesorkou informační vědy z Univerzity Komenského v Bratislavě Jelou Steinerovou, a k tématu se vztahovaly projekty, mezinárodní konference a semináře, sborníky, články, diskuze, ale lidé z České republiky se na nich publikačně rovněž mírně podíleli nebo se jich účastnili a zapojovali do debat.

Určitě je dobře, že se tématy informační hygieny, která má v některých aspektech blízko k duševní hygieně (není to ovšem totéž, přestože řada lidí v tom téměř vidí totéž) v oboru zabýváme, neboť to souvisí s problematikou kvantitativního nárůstu informací označovaného někdy jako informační exploze, informační krize apod., a potažmo s tzv. informačním přetížením či informačním zahlcením, což jsou oblasti, kde se informační věda také ráda výzkumně pohybuje. V odborném článku vědeckého časopisu by asi termín informační detox působil pro mnohé dráždivě, v oblasti popularizace efektivní práce s informacemi, s informačními technologiemi a s uměním si od všeho i odpočinout je na místě, neboť je relativně srozumitelný.

Autorky díla mají částečný studijní původ v oboru informačních studií a knihovnictví (obě obhájily před několika lety dizertační práce na doktorském programu Informační věda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy) a informační svět je zajímá po odborné i popularizační stránce. Mají za sebou více publikačních aktivit. Za zmínku stojí např. nedávná publikace Michaely Dombrovské. Rád bych na tomto místě připomněl její odbornou monografii (vycházející mj. z její dizertační práce) vydanou v roce 2018 pod názvem Informační gramotnost jako veřejný zájem, politika a norma.

Protože autorky mají i jiné zájmy (včetně např. jógy nebo témat lidského rozvoje), pojaly publikaci sice populárně, ale zároveň se opírají o vlastní zkušenosti čerpané ze studia informační vědy nebo z praxe a je cítit, že za čtivě a populárně psaným textem se ukrývají odborné argumenty a zkušenost.

Publikace má 5 bloků a několik desítek menších kapitol, které se dotýkají i jakéhosi harmonického uspořádaní záležitostí domova, práce, dokumentů, našich schopností soustředit se, zvládat kognitivní zátěže, anebo také odpočívat a relaxovat na různé způsoby, být si vědomi kritického myšlení, nepodléhat zmatku světa sociálních médií i dezinformací. Autorky nezapomněly zmínit i období covidové.

Po grafické a typografické stránce je publikace příjemná, čtivá a čitelná, zvýrazňovaná opěrná slova nebo věty umožňují rychlejší orientaci v textu i efektivní čtení, obrysové čtení, listování, kniha se nemusí číst lineárně, ale výběrově, skokově. Seznam použité a doporučené další četby je rozsahem celkem přiměřený, je také mezioborový, upozorňuje spíše na popularizující tituly publikací. Zde bych sice rád viděl více informačních pramenů z informační vědy, které byly napsány v minulých desetiletích zejména v zahraničí, a také mohla být vedena detailnější rešerše do tuzemských pramenů v historickém záběru několika desítek let, ale pak by dílo nemuselo působit tak uvolněně a bylo by spíše oborovou monografií. Cílem publikace tedy nebylo dělat nějaký výzkum, srovnání, odborné závěry, ale poskytnout populární pohled na náš život pracovní či osobní, někde poučit více, někde jen upozornit, naťuknout, jinde poskytnout návody, jak žít s informacemi a informačními technologiemi radostněji, vyrovnaněji a nenechat se tímto světem přetížit, naopak umět jej zvládat. A udělat si občas informační detox.

V čem mi tato kniha pomohla?

Tato kniha mne zaujala hned na první pohled. Potřebovala jsem prostě vědět, „jak na sítě“. Četla jsem ji delší dobu, nikoli proto, že by snad byla nečtivá, ale proto, že jsem se vracela k určitým místům několikrát. Ano, přiznám se, že na začátku ve mně vyvolávala otázky jako: Není to jenom pro komerční sféru? Copak já mám nějakou značku?

Kniha je napsaná srozumitelně i pro laiky jako jsem já. Začínala jsem jako asi každý založením svého profilu na Facebooku a zjistila jsem, že Facebook mi opravdu může sloužit jako moje kronika, přesně jak píšou autorky na s. 243. Nedlouho poté jsem se stala správcem stránky Knihovnický institut NK ČR – informační služby. A to bez zkušeností s vedením takové stránky. Napadaly mne otázky, jako: Jsou naše příspěvky dost čtivé/atraktivní? Čte je vůbec někdo, a jestli ano, tak kdo? Dá se vůbec knihovnickou tematikou, navíc vlastně knihovnickou metodikou, zaujmout? Jak často tam mám něco dát?

Kdyby tehdy byla na světě tato kniha, mnohé by mi bylo jasnější a srozumitelnější. Na většinu svých otázek jsem v knize našla odpověď. Je zřejmé, že ji psaly odbornice, které dané problematice rozumí.

Michelle Losekoot a Eliška Vyhnánková jsou držitelkami několika cen, mimo jiné ceny Křišťálová Lupa 2020 v kategorii Marketingová inspirace či Zlatý středník 2020 (1. místo v kategorii Využití sociálních sítí). Dlouhodobě se zabývají problematikou sociálních sítí.

V knize předkládají důvody, někdy překvapivé, proč založit sociální síť či proč pobývat v prostředí sociálních sítí. Dále autorky vysvětlují, že v prostředí sociálních sítí se musí přemýšlet jinak, neboť se v online prostředí celkově chováme odlišně než ve skutečném světě. V době, kdy na sociálních sítích trávíme čím dál více času, je potřeba o této oblasti více přemýšlet.

Popisují, proč na sociální sítě „chodíme“ a jak se na sociálních sítích chováme. Současně se zabývají důvody, zda a kdy potřebujeme placenou reklamu. Samy autorky nabádají k šetrnosti a umírněnosti. Můžeme vyhodnocovat například prostřednictvím Google Analytics. Současně vyvracejí i některé mýty a omyly s tím spojené, jako například „nic to nestojí“, „nemusíte na to nic umět“ apod.

Proč trávíme svůj volný čas na sociálních sítích? Kolik ho tam trávíme? Na kterých sociálních sítích – Facebook, Twitter, LinkedIn, Instagram, YouTube? Velice oceňuji, že autorky popsaly rozdíly mezi výše jmenovanými sociálními sítěmi. Napsaly, v čem jsou jedinečné, co si pohlídat a co funguje. Také uvedly, pro koho či pro jaké účely je která z těchto sociálních sítí nejvíce vhodná. Okrajově se věnují skrytým nebezpečím, která vyplývají z enormního trávení volného času v této oblasti, jako je sociální izolace apod. Možná by rizika mohla být více zdůrazněna a propracována, ale to by asi bylo na další knihu.

Dále předkládají strategie, jak vést sociální sítě, jak budovat a motivovat tým spravující profil, jak dělat marketing sociálních sítí.

Ač byla tato kniha vydána již v roce 2019 (záměrně píši již, neboť všichni víme, jak rychle běží čas v oblasti IT a sociálních sítí), má stále co nabídnout. Autorky předkládají čtyři klíčové dovednosti: Zaujmi. Naslouchej. Vyprávěj. Vyhodnocuj. Na konci knihy autorky doporučují další materiály ke studiu. Kniha byla trefně zařazena do edice Žádná velká věda. Člověk má po přečtení této knihy pocit, že vedení sociálních sítí není věda, ale jedno velké dobrodružství.

Věděli jste, že se musíte zabývat obsahovým marketingem? Že opravdu nemusíte dávat příspěvky na svůj profil denně? Že méně je někdy více i v této oblasti? Stačí dát jeden kvalitní a zapamatovatelný příspěvek jednou týdně. Nebo že je lépe, když sociální síť spravují dva správci, kteří k ní mají heslo a přístup. Že je důležité, aby profil byl veden v jednotném duchu a v jednotném jazyce/rétorice? Že obsah je lépe rozvrhnout a rozhodně se nemá na sociálních sítích lhát! Že máte sledovat přátele, ne známé, stanovit si hranice… ale více se dočtete v této výborné publikaci.

P.S. Jen je škoda, že redakce vydavatele se více nevěnovala českému jazyku, prohřešky proti češtině nemají místo ani v knize s „odlehčeným“ textem.

Když před cca patnácti lety sociolog Miloslav Petrusek publikoval soubor esejí Společnosti pozdní doby¹, v němž nabídl sumář více než stovky různých charakteristik společností naší euroamerické, demokratické a na tržním hospodářství založené civilizace, tak pojmy „společnost metrická“ nebo „společnost hodnocení“ tehdy ještě nezmínil. Zdá se tedy, že v devadesátých letech 20. století, kdy Petrusek na knize převážně pracoval, nebyly tyto metafory ještě tak (samo)zřejmé jako dnes. Jedenáct let po vydání Společností pozdní doby (a pět let po Petruskově smrti) však již německý makrosociolog Steffen Mau, působící na Humboldtově univerzitě v Berlíně, věnoval oběma pojmům celou knihu, kterou nyní máme k dispozici také v češtině (po anglickém překladu jde teprve o druhý jazyk, do kterého byla převedena). A je nutné zdůraznit, že překladatel Jan Petříček odvedl vynikající práci, stejně jako nakladatelství Karolinum, do jehož edice Studia nových médií byla zařazena.

V samotném úvodu knihy Metrická společnost věnuje Steffen Mau relativně velký prostor mnohostrannému zhodnocení vlivu pronikání čísel, číselně vyjadřovaných hodnocení a vůbec obecně kvantifikace do našich životů. Upozorňuje, že jednostranná kulturní kritika těchto fenoménů by byla nespravedlivá a že i ony v sobě mohou skrývat emancipační potenciál. Mohou nám na příklad pomoci odkrýt některá diskriminační jednání nebo upozornit na zdánlivě „přirozené“ nerovnosti. Celkově je však text knihy nesen spíše v kritickém tónu, přičemž autor své precizně vystavěné argumenty dokládá celou řadou zcela konkrétních důkazů, zejména tam, kde se opírá o výzkumy provedené jinými badateli a badatelkami v minulosti. Poučený čtenář sice v knize nic zásadně překvapivého neobjeví, ale již kvůli důkladnosti myšlení, s nímž se na necelých dvou stech stranách shledá, stojí Mauova kniha určitě za přečtení. Její velkou předností je totiž myšlenková sevřenost, hutnost a preciznost argumentace.

Co tedy podle Maua charakterizuje dnešní metrickou společnost, resp. společnost hodnocení? Ve stručnosti to, že všechno a všechny podrobuje hodnocení na základě kvantitativních dat a že tomuto tlaku už takřka nelze uniknout. Mau ale zároveň v úvodních dvou kapitolách poukazuje na historický rozměr celého procesu a připomíná, že snadná dostupnost číselně vyjádřených informací a s tím související kvantifikace života občanů umožnily vznik moderního byrokratického aparátu, který se zároveň stal zásadním producentem dat a zpětně snadněji dokázal své snahy legitimizovat v očích těch, kteří do této činnosti nebyli „zasvěceni“. Tím také tento aparát nabýval značné symbolické moci. S odkazem na historii, ale i zcela aktuální současnost, připomíná Mau ambivalenci moci, na niž kladl důraz již Michel Foucault. Moderní, byrokratický stát, který má k dispozici nepřeberné množství dat, není ve snaze docílit minimálně vnějšího dohledu nad jedinci za pomoci výkonného aparátu zcela sám. Občané si totiž postupem času část těchto technik kontroly zvnitřnili, „optimalizují se“ a společně s druhými přispívají k budování „normalizující společnosti“, v níž se (auto)regulace a disciplinace vzájemně doplňují.

Historické příklady již detailně popsal právě Foucault a mnozí jeho následovníci. Mau se ale zabývá především dneškem, a tak důkladně popisuje, jak mnozí z nás přispívají k vlastní objektivizaci intenzivním využíváním technologických nástrojů (mobilní aplikace, chytré hodinky), které sledují, zaznamenávají a mnohdy i s dalšími lidmi sdílejí naše údaje. Mau v tomto kontextu odkazuje na italského filozofa Luciana Floridiho a jeho pojmy „průhledné tělo“ a „sdílené tělo“. První odkazuje ke zviditelňování ohromného množství tělesných dat, zatímco druhý k jejich proplétání s daty dalších lidí. V jiné části své knihy jde Mau dokonce ještě dále a s odkazem na korejsko-německého filozofa Byung-Chul Hana píše o tom, že v digitální době se každý subjekt sám spontánně „osvětluje“, a tak je zároveň svým vězněm i dozorcem, tedy „svým vlastním panoptikonem“. To vše je důležité shrnout proto, abychom si uvědomili, že tento v dějinách lidstva zcela mimořádný fenomén kvantifikace není pouze výsledkem nějakého vnějšího tlaku na nás, ale že se mu mnohdy poměrně ochotně – výměnou za domnělé nebo skutečné výhody – poddáváme.

V něčem je ale celý proces utváření „metrické společnosti“ velmi specifický a pevně zakotvený v současných socioekonomických kontextech. Mau tento proces vidí přímo jako logickou součást neoliberalismu, který zavádí systém kontrol a zkoušek, v němž se musí každý jedinec neustále znovu osvědčovat. Ekonomizace všech oblastí života společnosti, tedy i např. školství či kultury, které se dříve řídily jinou logikou než hledisky finanční rentability, vede k neustálému hodnocení a srovnávání s druhými, přičemž se zaměřuje pouze na ty aspekty, které jsou kvantifikovatelné. Jedním z přímých důsledků dominance těchto principů tak je obtížné, ba takřka nemožné utváření solidárních sítí ve společnosti. Jak kategoricky tvrdí Mau v závěru knihy, „(m)etrická společnost je masa soutěžících jednotlivců, nikoli solidární nebo kooperativní společenství“ (s. 180).

Velmi podnětných postřehů lze v knize najít opravdu hodně. Mau například charakterizuje společnost hodnocení také jako společnost zpětných vazeb, ve které se z příležitostí podat zpětnou vazbou stává faktická povinnost, a tak mnozí z nás tráví hodiny ročně vyplňováním zpětnovazebních dotazníků. V této souvislosti stojí za zamyšlení, nakolik k tomu každý z nás přispívá, a také, zda s výsledky dotazníků pracujeme vždy tak, abychom maximálně využili dobrovolnou práci respondentů. Mau si totiž správně všímá, že v roli zákazníků všichni tak trochu přebíráme práci za vedení firem, jejichž produkty a služby si pořizujeme, a to vždy, když provádíme hodnocení spokojenosti s nákupem. V očích managementu mají zákazníci vždycky pravdu, a tak z něj tato hodnocení snímají část odpovědnosti za případnou kritiku. Společnost hodnocení je zkrátka společností, ve které každý neustále může, ba dokonce by i měl, hodnotit ostatní.

Velkým tématem zasahujícím hned do několika kapitol knihy, je vztah svobody jednání a všudypřítomného hodnocení. Steffen Mau se zaměřuje na velmi rozšířenou a mnohdy nekriticky přijímanou funkci různých rankingů a ratingů a ukazuje, jaké nezamýšlené důsledky mohou mít například na akademickou činnost. Nejen zde totiž vedou k „fetišizaci vnějšího obrazu“. To, na čem nově záleží, je vypadat dobře a ne nutně být dobrý. Mau připomíná minimálně všem v akademickém prostředí známou skutečnost, kterak důraz na umístění v různých osobních (H-index) či institucionálních (univerzitní rankingy) žebříčcích změnil praxi samotného výzkumu. Koneckonců český „kafemlejnek“, založený na sčítání bodů za dosažené vědecké výsledky a jejich mechanickém přepočtu na peníze, je ukázkovým příkladem tohoto globálního fenoménu, který českou vědu a výzkum ovlivnil na více než jedno desetiletí a jehož stínu jsme se nedokázali plně zbavit dodnes.

Knihu Steffena Maua tak lze číst i jako svého druhu varování: kvantifikace uvádí do hierarchického vztahu to, co dříve srovnatelné nebylo. Nově jsme konfrontováni s vyčíslováním skutečností, které byly tohoto režimu dosud ušetřeny, např. sektor veřejných služeb. Navíc se nejedná jen o činnost profesionálních byrokratů, kteří tento sektor novému režimu podrobují. Sami zástupci sledovaných sektorů si již tyto přístupy zvnitřnili, reprodukují je a tím i podporují. Mau proto svou knihu končí faktickým varováním: „...výkonnostní metriky tvoří hlavní součást společenského hodnocení; často jsou však založeny na reduktivní představě o tom, co bychom měli vnímat jako relevantní výkon. Systémy pozorování a hodnocení často zohledňují jen to, co je kvantifikovatelné“ (s. 187).

Kniha Steffena Maua přináší na relativně malé ploše velké množství témat dotýkajících se naší současné společnosti a vybízí nás k úvahám o jejich (ne)samozřejmosti. Poukazuje na historické kořeny naší posedlosti čísly, daty (dnes tak populární zásada „data based decision making“), žebříčky, skóre a hodnoceními. Na platformě Goodreads měla Mauova práce v době psaní tohoto textu hodnocení 3,57 z maxima pěti hvězdiček. Jsem přesvědčen, že si rozhodně zaslouží hodnocení vyšší.

Poznámky

1 PETRUSEK, Miloslav. Společnosti pozdní doby. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006. 459 s. Knižnice Sociologické aktuality; sv. 12. ISBN 80-86429-63-6.

Tato publikace je součástí řady Daily Life alias Každodenní život, vydávané nakladatelstvím Greenwood Press Daily Life Through History Series. Tato série sleduje formou cíleně zaměřených textů různé formy každodennosti v historii lidstva, mezi různými skupinami obyvatelstva a také na pozadí rozličných sociálních jevů.³

Již samotný anglický jazyk naznačuje silnou orientaci na anglicky mluvící prostředí. Autorka si je zcela jista v tamních reáliích. Díky citované literatuře se více méně orientuje ještě v německém a francouzském prostředí. Bohužel ostatní oblasti Evropy zůstávají spíše opomíjeny, i když se nahodile citovanými pracemi snaží autorka zmínit i je. Při čtení publikace tak může čtenář snadno nabýt dojmu, že kulturní vývoj Evropy se odehrával jen v anglicky, německy a francouzsky mluvících oblastech. V podstatě vypadla celá oblast severní a centrální Evropy. Celý rozsáhlý slovanský region nestál autorce za bližší prozkoumání. České ženy ve středověku jsou až na dvě kratší zmínky zcela opomenuty.

Již název tedy naznačuje klady a zápory tohoto díla. Hlavním kladem je ucelený pohled na život žen ve středověku, který lze použít pro další výzkum nebo prostě jen pro lepší představu o životech středověkých žen. Velkým záporem je jednoznačná plochost a malý ponor do hloubky. Publikace je tedy vhodná pro široké spektrum čtenářů, od začínajících specialistů až po poučené laiky. Každý si v publikaci může najít to své.

Je nutné zdůraznit, že o podobné počiny se pokoušeli již jiní a tento je jen dalším příspěvkem do celé řady kompendií⁴. Jeho jednoznačným kladem je shrnutí moderní anglické literatury, která je zde, i když v nedostatečné šíři, reflektována. Pro české publikum je to tedy vhodné téma, zvláště uvážíme-li, že podobné moderní kompendium pro české středověké dějiny stále ještě chybí.⁵ Pevně věřím, že spolu se mnou by jej česká čtenářská obec uvítala.

Publikace je systematicky členěna do sedmi kapitol, přičemž poslední, sedmá kapitola obsahuje krátké medailonky zajímavých středověkých žen (mezi mnohými například Trota ze Salerna, Hildegarda z Bingen, Kristýna Pisánská a mnohé další). Jednotlivé kapitoly si pravidelně všímají šlechtičen, měšťanek, tzv. prostých žen, jeptišek i žen na okraji společnosti. V krátkosti jsou zahrnuty také ženy z minoritních náboženských skupin, zejména židovských a muslimských. Největší pozornost je potom s ohledem na dochované prameny věnována šlechtičnám. První obsáhlá kapitola, zabývající se manželstvím a sexualitou, je jednou z nosných a nejčtivějších kapitol celé knihy. Značná pozornost je také věnována druhé kapitole, sledující ženské životní cykly, plodnost a neplodnost, rození dětí a jednotlivé etapy života ženy. Bohužel v určitých pasážích je patrna určitá tendenčnost sledující návrat a oslavu tradičních společenských hodnot a návrat k ženství. Méně pozornosti se poté neprávem dostalo pracovním činnostem žen ve středověku. Čtvrtá kapitola si všímá jen šlechtičen, a to zejména v anglickém a francouzském prostoru. Pátá kapitola (náboženství a církev) je velmi oslabená a notně marginalizovaná. Autorka smíchala dohromady denní náboženskou praxi, nové i staré řády, laická bratrstva a bekyně, mysticismus a Johanku z Arku. Zmínila také Blaženu, údajnou českou princeznu (snad sestru svaté Anežky České), která měla v Miláně založit sektu. Tato kapitola je i svým rozsahem značně podceněná. Podobně zjednodušená je také předposlední kapitola sledující ženy na okraji společnosti. V ní jsou nahodile „rozpracovány“ čarodějnice spolu s heretičkami, kriminálnice (slovy dnešní společnosti) spolu s oběťmi násilí a mnohé další. Tyto kapitoly by si jistě zasloužily více zájmu. Mimochodem, z českého prostředí zde autorka akcentuje aktivity Milíče z Kroměříže a založení domu magdalénitek pro prostitutky na Starém Městě pražském.

V publikaci se objevují témata, která silně rezonují v naší moderní společnosti. Jedním z mnoha je především pojetí násilí v dějinách, ať už přímo násilí vůči ženám a dětem takříkajíc vnější (války, genocidy atd.), ale také vnitřní, v rámci rodin. Tady se přece jen autorce nepodařilo zůstat zcela nestrannou. Podobně jako v jiných kapitolách této publikace nepracovala přímo s prameny a nepodrobila je kritice. Spíše se zaměřila na sekundární literaturu, která také z povahy věci byla tendenční.

Zajímavým oživením publikace jsou četné černobílé obrázky z materiálů různého typu. Přinášejí českému čtenáři informaci o méně známých pramenech a dokumentují tak v plné šíři probíraná témata.

Celkově lze říci, že recenzovaná publikace může být prvním odrazovým můstkem v případě bližšího zájmu o pojetí každodennosti ve středověku. Českému čtenáři sice nenabídne adekvátní pramennou základnu pro české dějiny, ale umožní vytvořit si určitý přehledný obrázek. Pro českou vědeckou obec může být také vhodným signálem k sestavení obdobné publikace týkající se již jen našich reálií.

PhDr. Renáta Modráková

Poznámky

1 TUTEN, Belle S. Daily life of women in Medieval Europe. Santa Barbara, California; Denver, Colorado: Greenwood, an imprint of ABC-CLIO, LLC, 2022 (ISBN 978-1-4408-7234-1).

2 Autorka je profesorkou historie na Juniata College v Huntingdonu (Pennsylvania). Ve svém výzkumu se zaměřuje na historii žen, historii ženských klášterů a pojetí genderu ve středověké medicíně.

3 Do současnosti bylo v této řadě vydáno 84 titulů. Dostupné z: https://www.bloomsbury.com/uk/series/the-greenwood-press-daily-life-through-history-series/?Page=7 [citováno 2023-08-29].

4 Mezi mnohými zejména ENNEN, Edith. Ženy ve středověku. Praha: Argo, 2001; ERLER, Mary. Women, Reading and Piety in Late Medieval England. Cambridge: Cambridge University Press, 2002; PHILLIPS, Kim M. Medieval Maidens: Young Women and Gender in England, 1270–1540. Manchester: Manchester University Press, 2003; D´ARCENS, Louise, FEROS RUYS, Juanita. Maistresse of my Wit: Medieval Women, Modern Scholars. Turnhout: Brepols, 2004; KERBY-FULTON, Kathryn, OLSON, Linda (edd.) Voices in Dialogue: New Problem in Women´s Cultural History. Notre Dame: University of Notre Dame Press, 2005; HAMBURGER, Jeffrey F., JÄGGI, Carola, MARTI, Susan, RÖCKELEIN, Hedwig (edd.) Frauen – Kloster – Kunst: Neue Forschungen zur Kulturgeschichte des Mittelalters. Beiträge zum Internationalen Kolloquium vom 13.-16. Mai 2005 in Mülheim/Ruhr. Turnhout: Brepols, 2007; RUSSELL, Jeffrey B., ALEXANDER, Brooks. A History of Witchcraft: Sorcerers, Heretics and Pagans. 2. ed. London: Thames and Hudson, 2007; CLASSEN, Albrecht. The Power of a Woman´s Voice in Medieval and Early Modern Literatures: New Approaches to German and European Women Writers and to Violence Against Women in Premodern Times. Berlin: De Gruyter, 2007; SIGNORI, Gabriela (ed.) Die lesende Frau. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2009; AMT, Emilie (ed.) Women´s Lives in Medieval Europe: A Sourcebook. 2. ed. London: Routledge, 2010; GREEN, Dennis H. Women Readers in the Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 2011; BENNETH, Judith M., KARRAS, Ruth Mazo (edd.) The Oxford Handbook of Women and Gender in Medieval Europe. Oxford: Oxford University Press, 2013; BURTON, Janet, STÖBER, Karen (edd.) Women in the Medieval Monastic World. Turnhout: Brepols, 2015; MORRISON, Susan Signe. A Medieval Woman´s Companion: Women´s Lives in the European Middle Ages. Oxford: Oxbow, 2016; WARD, Jennifer. Women in Medieval Europe, 1200–1500. 2. ed. London: Routledge, 2016.

5 Je nutné zdůraznit, že nakladatelství Argo má ucelenou řadu Každodenní život, ve které vycházejí četné překlady sledující různé aspekty každodennosti v období středověku a novověku. V této řadě také vyšel titul ŠMAHEL, Karel a Martin NODL (eds.) Člověk českého středověku. Praha: Argo, 2002. Dále se tématu systematicky věnují Dana Dvořáčková Malá v rámci svého výzkumu dvorů a dvorské kultury (zejména DVOŘÁČKOVÁ MALÁ, Dana a Martin HOLÝ, Tomáš STERNECK, Jan ZELENKA a kolektiv. Děti a dětství: od středověku na práh osvícenství. Praha: NLN, 2019). Z posledních zejména KOLÁŘOVÁ TAKÁCSOVÁ, Kornélia. Ženy ve středověku: zakladatelky, mecenášky, matky. Praha: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2022.

Dvě autorky, korektorky se zkušeností pořádání workshopů na téma e-mailové korespondence, shrnuly svoje zkušenosti a vytvořily sympatickou příručku pro ty, kteří při psaní e-mailů tápou. Jejich cílem bylo přispět ke zlepšení elektronické komunikace v českém prostředí.

Příručka se zabývá formální, firemní, oficiální korespondencí, ale pro srovnání obsahuje i příklady korespondence neformální. Autorky ukazují, jak při redakci e-mailů postupovat, a to od samého začátku: od vytvoření adresy, volby fotografie k e-mailu, správné formulace předmětu e-mailu (jsou uvedeny příklady, jak by předmět vypadat neměl). Jak správně formálně oslovit (a která oslovení jsou spíše neformální, tj. nevhodná v oficiálním písemném styku) a jak se rozloučit; jak se vypořádat s nepřechýlenými ženskými příjmeními a s víceslovnými příjmeními, jak správně a v jakém pořadí uvádět akademické a další tituly a jakých chyb se při používání titulů vyvarovat; jak má vypadat samotné sdělení (tělo e-mailu) a jak postupovat při jeho kontrole (jak vyzrát na „autorskou slepotu“); co do formální korespondence nepatří (pozor na zkratky, dvojsmysly, vtipy a emotikony), jak má vypadat e-mail po vizuální stránce (odstavce, oddělování oslovení, odstavců atd. mezerami), jak používat interpunkční znaménka typu vykřičníku, otazníku (jsou uvedeny příklady nevhodného užití), jaké jsou správné (české!) uvozovky, jaký je rozdíl mezi spojovníkem a pomlčkou atd. Autorky nezapomněly na kapitolu s přehledem klávesových zkratek pro znaky a symboly.

Je zařazena kapitolka o ochraně osobních údajů s uvedením pravidel a doporučení (jak vytvořit silné heslo, jak často ho měnit, zálohovat data…).

Styl publikace je odlehčený, text se dobře čte. Velmi sympatickým rysem této příručky je důraz na správnou češtinu, upozornění na obtížnější gramatické a stylistické jevy, uvedení příkladů správného zápisu – kromě již zmíněných titulů – kalendářních dat, časových údajů, používání malých a velkých písmen, hovorových a nespisovných výrazů a frází (Zejtra vám v 10 brnknu…).

Pár chyb a neobratností se ovšem objevuje i v autorském textu. Některé jsou spíše stylistické povahy (Podoba e-mailové adresy by tedy mohla vypadat…, příliš rušivé pozadí či pestrobarevné oblečení mohou působit rušivě…). Zamrzel mě ale výraz „potencionální“ (na str. 159, „e-mail od potencionální klientky“), správně je potenciální. To vše se dá spravit v dalším vydání…

Je však dobře, že autorky upozorňují na nešvary, které se v e-mailové korespondenci objevují v důsledku tlaku angličtiny. V knize je samostatná kapitolka o rozdílech českého a anglického úzu formální korespondence (oslovení, rozloučení – kde s čárkou a kde bez čárky?, pokračovat malým nebo velkým písmenem po oslovení adresáta?). V českých textech (a nejen v korespondenci) se pod vlivem angličtiny objevují „krkolomné fráze“ (hezká formulace z pera autorek) vycházející z doslovných nebo špatných překladů frází anglických; proto např. místo Mějte hezký den (Have a nice day) používejme raději české Přeji Vám hezký den. Karamboly mohou nastat při mechanickém použití překladačů (z řady uvedených příkladů jeden: Tvé oči září – Your Eyes September…).

Text příručky je doplněn mnoha konkrétními náměty, které čtenářům pomohou v jejich korespondenční praxi. Za každou kapitolou následuje krátké shrnutí a navíc cvičení – malý test (určit vhodné a nevhodné předměty e-mailů, jak oslovit adresáta ve formálním e-mailu, jak se správně představit, co je formální a co neformální rozloučení…); na konci knihy je pak klíč ke cvičením, a také nejčastější dotazy, které byly autorkám zadávány při workshopech, s odpověďmi.

Knížka je i zábavná – hned na straně 19 autorky varují před přílišným spoléháním se na funkci autokorekce při rychlé e-mailové komunikaci z chytrého telefonu a uvádějí výsledné formulace (vařený pane, odporná práce, vdaná faktura, souhlas s oplozením pozemku…). Ilustrace v publikaci jsou veselé, ale nevtíravé (ilustrátorkou je Anna Macková), celkové typografické řešení příjemné (snad jen kromě stránky s obsahem – bílé písmo na světle modrém pozadí není příliš čitelné). Autorkám však myslím můžeme poděkovat a popřát jim hodně sil do další práce, při níž se s námi budou dělit o své znalosti a zkušenosti.

Bc. Dana Karulová

Metodická príručka Jak řídit knihovnu: příručka pro začínající vedoucí/ředitele knihoven, ktorá vyšla v Knihovnickém institutu Národní knihovny ČR, prináša prehľad kompetencií a postupov potrebných k zvládnutiu všetkých úloh spojených s riadením neziskovej inštitúcie poskytujúcej služby akou je knižnica. Cieľom publikácie nie je zahltiť čitateľa množstvom manažérskych definícií a postupov, ale poskytnúť mu praktický pohľad na činnosť a správu knižnice. Autori predkladanej publikácie sú sami riadiacimi pracovníkmi alebo zastávajú odborné pozície na rôznych úsekoch v knižniciach, čo je bezpochyby vidieť aj na výbere tém a ich spracovaní.

Knižnice ako informačné, kultúrne a vzdelávacie inštitúcie majú v spoločnosti dlhodobú históriu a tradíciu. Dnešné knižnice sa nachádzajú vo svete turbulentných zmien, ktoré prinášajú výzvy, ale aj existenčné riziká. Preto je zrejme potrebné, aby sa riadiaci pracovníci knižnice vedeli pripraviť na zmeny prostredia a adekvátne reagovať na nové potreby spoločnosti. Dôležitou činnosťou je aj prezentácia úloh a cieľov knižnice voči svojim zriaďovateľom a používateľom a napĺňanie inštitucionálnych a právnych rámcov knižnice. V neposlednom rade veľký dôraz by mal každý vedúci a riaditeľ klásť na vedenie a motiváciu svojich zamestnancov. Knižnica ako inštitúcia musí spĺňať pravidlá a zásady, ktoré jej vyplývajú z jej právnej a hospodárskej formy a z predmetu činnosti. Pre naplnenie týchto pravidiel a zásad je potrebné sa vedieť orientovať v mori právnych predpisov, metodik, noriem a ďalších dokumentov, ktoré ich určujú. Autori metodickej príručky Jak řídit knihovnu dokážu prostredníctvom vybraných kľúčových oblastí poskytnúť kompas k zorientovaniu sa v množstve administratívnych a právnych úkonov a odpovedať na otázky, s ktorými sa stretne väčšina vedúcich pracovníkov knižníc: Čo by mala obsahovať zriaďovacia listina? Aké ďalšie kroky je potrebné urobiť po založení knižnice? Čo je etický kódex? Aké zákony si treba preštudovať, aby sme sa vedeli vysporiadať k autorskými právami a ochranou osobných údajov? Aké sú práva a povinnosti riaditeľov príspevkových organizácií? Ako na organizačnú kultúru a manažérske činnosti knižnice? Akú agendu je potrebné viesť pre ekonomické riadenie knižnice, verejné zákazky a ako naložiť s majetkom knižnice? Ako motivovať a hodnotiť zamestnancov knižnice? Čo všetko by mali poskytovať knižničné služby a aká je regionálna funkcia knižníc? Čo je benchmarking knižníc? Ako môžeme spolupracovať s inými knižnicami a inštitúciami? Aké priestory a vybavenie by mala knižnica mať a ako zabezpečiť bezbariérový prístup? A čo ak potrebujem vedieť viac? V 14 kapitolách, ktoré obsahujú odporúčanú literatúru a prílohy tak čitateľ nájde odpovede na dané otázky a oboznámi sa s problematikou vonkajšieho a vnútorného procesu fungovania verejných knižníc v českom prostredí.

Obzvlášť vhodnou formou príručky je jej elektronická verzia, ktorá vyšla rok po vydaní tlačenej verzie a je voľné prístupná všetkým záujemcom. Elektronická verzia je rozšírená o ďalšie prílohy, ktoré obsahujú prehľady, návody, vzory dokumentov a príklady z knižníc. V elektronickej verzii sú priamo v texte odkazované dokumenty prepojené na ich online verziu, a tak si čitateľ môže pozrieť legislatívne, metodické a ďalšie dokumenty priamo. Ďalšou veľkou výhodou tejto elektronickej verzie príručky je prísľub priebežného aktualizovania. Príručka je prehľadná a doplnená o piktogramy, ktoré upozorňujú na doplňujúce informácie, ktoré by čitateľovi nemali chýbať.

Aj keby sa na prvý pohľad mohlo zdať, že príručka prináša ľahký úvod k problematike riadenia knižníc, po dôkladnom preštudovaní jednotlivých kapitol bude so mnou súhlasiť asi väčšina čitateľov, že sa jedná o prepracovaný a komplexný súbor pokynov, zákonov, noriem, štúdií a príkladov. Príručka sa tak stáva neoceniteľným nástrojom pre začínajúcich vedúcich pracovníkov, riaditeľov, ale aj pre študentov knihovníckych odborov. Myslím si, že príručka bude dobrým a prehľadným radcom aj pre skúsenejších riadiacich pracovníkov knižníc, ktorí chcú mať všetky potrebné informácie po ruke.

Richard Papík

V roce 2023 vyšla péčí Národní knihovny ČR (a zde Knihovnického institutu, rád nezapomínám na další donátory dobrých počinů a rád konkretizuji zásluhy dalších z pozice svobody recenzenta) publikace respektované autorky a odbornice nejen v pedagogice, ale i v knihovnicko-informační oblasti Pavlíny Mazáčové.

Doktorka Pavlína Mazáčová je v problematice propojení pedagogických disciplín a knihovnicko-informační oblasti známa již řadu let. Má na čem stavět z hlediska své vlastní pedagogické praxe, a navíc i řídící v této oblasti. Je pak obohacením, že přešla do sféry knihovnictví a informačních studií a dnes působí na Katedře informačních studií a knihovnictví Masarykovy univerzity v Brně.

Recenzi pak poskytly renomované odbornice, jako je Zlata Houšková, která se ve vzdělávacím procesu knihovnic a knihovníků pohybovala desítky let a tento proces se pro ní stal doslova posláním a celoživotním profesním naplněním spolu s aktivitami v oblasti řízení lidských zdrojů v našem oboru (např. aktivity směřující na Národní soustavu kvalifikací), nebo druhou recenzentkou se stala Dagmar Chytková, která přinesla svými vstupy praktickými i publikačními řadu oživení v řadě metodických materiálů použitelných ihned v praxi. Velice rád sleduji tyto pohyby v oblasti knihovnictví. Osobně mne mj. fascinuje posláním (a potenciálním hřištěm učícího knihovníka), přestože není hlavním profesním zaměřením, role a činnost školních knihoven. To zde v publikaci řečeno není, ale vidím v tom rozvíjení mnoha výzev pro knihovnictví a školství navzájem.  Ano, všímám si recenzentů, protože jsou důležití a často ne formálně uvedení, podepisují se pod hodnocení práce autorky / autora nejen podpisem posudku díla, ale i svým odborným kreditem. Ukazují zde také nepřímo, že tato problematika není nová, je aktuální a velice důležitá pro nejen knihovnicko-informační sféru, ale pro celou společnost a navíc v mezinárodním kontextu. Pojem „teaching librarian“ je totiž jedním z hlavních a hojně diskutovaných témat nejen veřejného knihovnictví, ale také tématem akademických knihoven ve světě a u nás (u nás tedy vysokoškolských v používané terminologii).

Publikace Pavlíny Mazáčové je přístupná v tištěné i elektronické formě, a to volně v prostředí volného internetu, ve webovém prostředí, a ve formátu PDF.   Publikace je v souladu nejen s koncepcemi našeho knihovnictví, ale i v souladu se světovými trendy a výzvami v dané oblasti. Zákonitě musí být mezioborová a pracovat s terminologií knihovnictví i pedagogiky. Takže čtenář je vzděláván nejen v pojmech a obsahu formálního a neformálního vzdělávání, ale stejně tak v tom, co znamená rámcový vzdělávací program, je spraven o tvorbě kurikul a všech aspektů kolem nich (cíle, výstupy, kompetence apod.). Je zde vazba na předškolní aspekty, základní školství a střední školy všeobecné i odborně zaměřené.  Stejně tak je probíráno v samostatné kapitole celoživotní vzdělávání a kompetence pro celoživotní učení. Potěšující je vidět všechny výše uvedené problematiky v kontextu různých druhů kompetencí a gramotností, například čtenářské, informační nebo mediální.  Celá publikace má nejen teoretické zázemí, ale i dopad na vyučovací (učící) praxi. Publikace má řadu tabulek, které jsou přehledné a mají vazbu na metodické materiály ve školství i v našem oboru. Grafická úprava je velice pěkná a funkční.

Vidím jednu věc, která možná nepatří do této recenze z hlediska hodnocení vlastní publikace autorky, které si považuji stejně jako recenzovaného díla, ale je dle mého soudu neuralgickým bodem vzdělávacích aktivit v knihovnách, možná nebo i z hlediska personálního, které by pomohlo zvýšit prestiž konceptu učícího knihovníka, pokud se chce vydat touto cestou profesně nejen z titulu příležitostného odborného učení a přednášení. Tím je, že přestože to není jednoduché a je to složité mezioborově a funkčně a je zde mnoho (byť dobře míněných) partikulárních zájmů, že učící knihovnice / knihovník, pokud nevynaloží silně motivační úsilí nebo nepochází z pedagogického systémového vzdělávání,  učící knihovník v naší tuzemské praxi nedosáhne na tzv. pedagogické minimum.  Ano, je možné být ne dobrým,  dokonce vynikajícím učícím knihovníkem i bez těchto formálních parametrů (osobně nejsem nadšen jen z formálnosti, potkávám ji ve školství často), a naopak učící knihovník vybaven všemožnými kvalifikacemi a certifikacemi nemusí být ani tím dobrým vzdělavatelem v knihovnách.  Nicméně vidím v budování tohoto naplnění nejen chybějící formální záležitost, ale i posun do nových výzev a symbióz nejen knihovnické profese a čtenáře a uživatele, ale i knihovnicko-informační profese a škol. Kdysi jsem se totiž (v roce 1996) seznámil v prostředí dalekém, ale knihovnicko-informačně vyspělém s profesí school library media specialist a ta mne svou rolí a náplní fascinovala. Stejně tak kombinací vzdělání lidí na těchto pozicích. To už nepatří do recenze, ale osobně recenze pojímám i jako zamyšlení v širším kontextu. Hlavně přeji dílu Pavlíny Mazáčové čtenáře a jí, aby se jí na užitečném poli učícího knihovníka nadále dařilo a přenášela své znalosti dalším. Za publikaci ji děkuji i jako čtenář.

Mgr. Ondřej Fúsik / Národní knihovna České republiky

Renáta Modráková ve své knize Kunhuta: Královská dcera a svatojiřská abatyše přináší čtenářům portrét významné ženské osobnosti české historie. Kniha nabízí nejen vhled do života Kunhuty (1265-1321), dcery krále Přemysla Otakara II., ale také osvětluje její roli jako abatyše kláštera svatého Jiří a mecenášky. Tuto biografii zpracovává s využitím bohatého pramenného materiálu, včetně středověkých rukopisů, jejichž vytvoření Kunhuta sama objednala. Rukopisy spojené s osobností Kunhuty, klíčový prvek knihy, odrážejí autorčinu dlouholetou práci jako specialistky na rukopisy Národní knihovny České republiky.

Struktura knihy je rozdělena do několika kapitol, které postupně odhalují různé Kunhutiny životní role od královské dcery přes řadovou klarisku, vévodkyni až po abatyši. Čtenáři se tedy dozvídají o jejím dětství na královském dvoře, vstupu do kláštera klarisek na Starém Městě pražském pod vedením její pratety Anežky Přemyslovny a následném manželství s mazovským vévodou Boleslavem. Kapitola věnovaná životu v Mazovsku přináší i autorčiny úvahy o důvodech, které Kunhutu vedly k rozhodnutí vrátit se zpět do Prahy. Autorka dále rozvíjí úvahy o tom, kam se Kunhuta po návratu do Prahy uchýlila. Domnívá se, že nejprve pravděpodobně pobývala na dvoře svého bratra Václava II.,¹ předtím, než se rozhodla vstoupit do kláštera

Spekuluje, že klášter klarisek, kde Kunhuta dříve působila, nebyl pro její vysoké postavení dostatečně prestižní, zejména proto, že místo abatyše byla již obsazena. Z tohoto důvodu byl vybrán klášter svatého Jiří na Pražském hradě, kde Kunhuta mohla zastávat funkci představené kláštera místo původní abatyše Žofie, která již nebyla schopna činnosti spojené s výkonem práce abatyše fyzicky zvládat. Modráková dále popisuje historii kláštera, jeho fungování a vývoj svatojiřské knihovny před příchodem Kunhuty a po ukončení jejího působení. Autorka také podrobně popisuje svatojiřské skriptorium a vyjmenovává písaře, kteří zde působili. Podává detailní rozbor rukopisů, které Kunhuta nechala zhotovit, a ukazuje, jak Kunhutinu osobnost můžeme poznat právě prostřednictvím „jejích“ rukopisů.

Největší přínos této knihy je skutečnost, že se jedná o první monografii zaměřenou výhradně na Kunhutu. Jak sama autorka přiznává, kniha nemá ambice poskytnout úplné zpracování Kunhutina života. R. Modráková, která se dlouhodobě věnuje tématu svatojiřského kláštera, touto knihou přispívá k pochopení postavení žen ve středověku, a to na příkladu jedné konkrétní ženy. Autorka zasazuje Kunhutin život do širších historických souvislostí a představuje, jak mohl vypadat její každodenní život, prostředí, ve kterém se pohybovala, jaké vzdělání mohla získat. Dále ukazuje, že i přes složité podmínky, v nichž se ženy té doby nacházely, dokázaly najít svou cestu a ovlivnit kulturu a politiku své doby.

Přestože text občas působí méně sourodě, nelze přehlédnout množství práce, které autorka do knihy vložila. I přes určité nedostatky v uspořádání citací a informací kniha poskytuje bohatý a informativní obsah. Zvláště významný je důraz na soubor rukopisů spojených s Kunhutou, což představuje v kontextu českého středověku mimořádný výzkumný materiál. Tato kniha tak představuje vědecko-popularizační počin, který osloví široké spektrum čtenářů, od expertů po laiky se zájmem o historii, zejména o roli žen.

Poznámky

1 Václav II. (1271 – 1305) byl šestým králem Českého království a prvním polským králem z dynastie Přemyslovců.

Od knihoven pro knihovny: tři pilíře Koncepce rozvoje knihoven na léta 2021-2027 s výhledem do roku 2030. Praha: Městská knihovna v Praze, 2020. 17 stran, 5 nečíslovaných stran. Dostupné také z: https://issuu.com/mestskaknihovnavpraze/docs/brozura-koncepce-knihoven-web

Tato malá brožura vznikající v minulém roce v týmovém duchu pod střechou Městské knihovny v Praze (vydavatel) je nesmírně užitečným výstupem připraveným odborným a nadšeneckým redakčním kolektivem (ve složení Tomáš Tománek, Eliška Bartošová, Barbora Buchtová, Lenka Hanzlíková, Alena Tománková, úvodní slovo ve formě vzkazu má Vít Richter) v roce 2020.

Je založena, jak už vyplývá z názvu, na poměrně jasné koncepci knihoven do roku 2027 (s výhledem do roku 2030), která je dokumentově jistě zásadní a zajímavá, ale je škoda ji ponechat jen v archívech úředních dokumentů, na webových stránkách patřičných institucí, zmiňovat ji na setkáních zainteresovaných, neboť jde obecně o velmi zdařilý dokument, který je sice stažitelný ze stránek nejen Národní knihovny ČR, ale přes její obsahový náboj i přehlednost nebude nikdy tak atraktivní pro přiblížení tématu koncepce širší veřejnosti, jako to dokazuje právě recenzovaná brožura. Už jenom proto, že všechny koncepce knihoven, které jsou v posledních letech pod organizační taktovkou Ústřední knihovnické rady (poradní orgán ministra kultury ČR) a pracovních skupin kolem ní, jsou dokumenty strategickými a svým způsoby úředními a ty přitahují jen určitý okruh odborníků nebo lidí zajímajících se o knihovnicko-informační sféru.

Při pročítání této brožury jsem ožil, jak toto může být přehledným nejen popularizačním nebo zvýrazňujícím dokumentem, ale že to půjde jistě navrhnout (nejen) mým studentům jako učební materiál pro knihovnicko-informační školy a pro lidi, co rádi podstatné na několika stranách a přehledně, anebo rádi by se profesně vydali do sféry knihovnického sektoru, ať už knihoven veřejných, vysokoškolských nebo odborných, i když důraz a uváděné příklady v materiálu přeci jen více cílí na veřejné knihovny, které početně převažují nad těmi ostatními. Mohu rád konstatovat, že je tam v podstatě vše a „výjimky potvrzují pravidlo“ jsou spíše na diskuzi než na zatěžování běžného čtenáře.

Líbí se mi, že barevně a graficky (Vojtěch Janoušek) a stylisticky (jazyková korektura Michaela Losíková) jde o přitažlivé dílko zvýrazňující na více místech 3 základní pilíře Koncepce rozvoje knihoven v ČR na léta 2021-2027 s výhledem do roku 2030. Těmi pilíři jsou (opakuji se po koncepci a po recenzovaném díle, ale opakování je důležité i právě v recenzích):

1. Knihovny jako pilíře rozvoje občanské společnosti a přirozená centra komunit
2. Knihovny jako vzdělávací a vzdělanost podporující instituce
3. Knihovny jako správci kulturního a znalostního bohatství

U všech pilířů jsou zdůrazněny strategické cíle a jsou uváděny milé a účelné příklady z té nejběžnější praxe, pochopitelně výběrově a stručně. Nejen laici, ale i samotní knihovníci a informační profesionálové potřebují vytěžit z celé koncepce to, co je v jejich praxi aplikovatelné a zdůrazněné, což brožura celkem velmi poutavě nabízí na několika stranách. Líbí se mi tento dokumentový výstup podporující naši pozornost a další kognitivní schopnosti ho vstřebat a hlavně zamyslet se. Přeji mu hodně štěstí a čtenářů.

PhDr. Irena Prázová, Ph.D. / Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova v Praze

Publikaci Čtení jako dobrodružství vydává Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR (ÚČL AV ČR) a je věnována profesoru Jiřímu Trávníčkovi k jeho šedesátým narozeninám. Vychází na podzim roku 2020 v ÚČL AV v Brně.

Profesor Jiří Trávníček je známý literární teoretik a kritik věnující se české a evropské literatuře a rovněž výzkumům čtení, čtenářství a čtenářské kultuře. Je pracovníkem Ústavu české literatury Akademie věd ČR v Brně a vysokoškolským pedagogem.

Jak sami editoři uvádějí, kniha je především poctou Jiřímu Trávníčkovi – od jeho kolegů, přátel, bývalých studentů, spolupracovníků; poctou Trávníčkově tvorbě, jeho profesnímu zaměření, ale především jeho osobnosti. Na vytvoření knihy se podílelo 28 autorů převážně z Ústavu pro českou literaturu AV v Brně, Masarykovy univerzity, nakladatelství Host a dalších institucí. Kniha je rozdělena do tří částí: Pozdravy a konfese, Studie a interpretace a Čtení a kritika.

První část je nejvíce osobní, jedná se spíše o úvahy a osobní vzpomínky deseti přátel a spolupracovníků Jiřího Trávníčka. Příspěvky jednotlivých přispěvatelů jsou rozmanité, vážnější i vtipné, mají však dva společné jmenovatele, a to poctu literatuře a poctu profesoru Trávníčkovi, který se teorii literatury věnuje svůj celý profesní život.

Ilustrativním počinem této specifické kolektivní publikace je básnické dílo vysokoškolského pedagoga, teoretika literatury a dalšího Trávníčkova kolegy Jiřího Kotena s názvem „Sonet o brněnských znalcích literatury (kteří v hospodě končí většinou dřív než staří básníci)“:

Vzpomíná se tu na Kožmína

Dělá se knih prosýpání

A Bohouš okem sv. Antonína

O pivo zas prosí paní

Dnes Ondřej Sládek sedí v růžku

Daniel ze zdi čte nářek

A Jura rozdal novou knížku

Se statistikou čtenářek

V jedenáct zavírají

Sníh svítí pěnou bílou z piva

Trousí se domů znalci knih

Každý sed si do své tramvaje

Elektrika skřípe    Zpívá

Že sníh zítra v Brně roztaje

Ve druhé části publikace Studie a interpretace se nabízejí literárně teoretické studie související s literaturou a četbou jako takovou. Každý z jedenácti příspěvků je uvozen pasáží o Trávníčkovu práci a osobnost a dále je zaměřen na vlastní autorovu specializaci.

Za zmínku v této části stojí například studie „Jak denní světlo osvětli tmu noci!“ Eschatologické čtení na stránkách Darmstadtské hagady od Daniela Soukupa, která pojednává o čtení židovských textů mužů a žen ve středověku.

Třetí, poslední část recenzované publikace, do níž je zahrnuto sedm autorů, je věnována především literárně kritickým pojednáním, které uvádí text Miroslava Balaštíka Krize důvěry: kritika versus čtenáři.

Není opomenuta ani literární kritika básnické tvorby, které se Trávníček kromě tématu čtení a čtenářství profesně také věnoval. V této části se více textů zabývá samotným čtenářstvím apod.

Autoři zmiňují Jiřího Trávníčka jako odborníka na českou literaturu, literárního teoretika a kritika a především jako milovníka literatury, četby a čtenářství. Klíč ke čtení této mnohovrstevné knihy autoři nenabízejí a naopak nechávají čtenáře najít si svoji cestu k více či méně oblíbené příspěvkům z oblasti teorie a filozofie čtení.

Kniha i přes svou netradiční formu splňuje kritéria vědecké publikace.