SANDOVAL, Laurine a DE VAULX, Marielle. Le Centre Gutenberg, un projet de l’Espace Européen Gutenberg [Centrum Gutenberg, projekt Evropského prostoru Gutenberg]. La Revue de la BNU. 2022, č. 25, s. 8‒17. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.3903. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/3903.

Díky své poloze na významném evropském toku (řeka Rýn) a statusu svobodného města byl Štrasburk na konci středověku důležitým intelektuálním a obchodním střediskem. Platilo to ostatně pro celou oblast Porýní, kde po Gutenbergových experimentech vzniklo mnoho knihtiskařských dílen i tiskovin. Řadíme sem vynález a vývoj litografie a vznik prvního „časopisu“ Relation roku 1605 právě ve Štrasburku.

V těchto důležitých historických a geografických souvislostech chce být Gutenbergovo centrum (Centre Gutenberg) příkladem novátorského, ambiciózního projektu a připomenout někdejší slávu Štrasburku jako tiskařského centra. Jedinečnost projektu spočívá i v široké paletě osob, které na díle spolupracují. Představují kulturní a profesní směsici se společným cílem: zprostředkovat dialog mezi kulturním dědictvím, uměním řemesla, kreativními a podnikatelskými projekty, průmyslovými technikami a novými technologiemi v oblasti tisku a vizuálního umění. Jak představit oblast na pomezí inovace a kulturního dědictví? Jak toto dědictví zpřístupnit skutečně všem vrstvám společnosti?

V dnešní době plné změn a zmatků se potřeba vytvořit centrum, které by spojovalo předchozí a současné generace, zdá velmi opodstatněná. V roce 2004 vznikla organizace Espace Européen Gutenberg (Evropský prostor Gutenberg, https://espace-gutenberg.fr), zejména kvůli záchraně materiálů ze zrušených tiskáren. Zprvu se zaměřovala na prosté přijímání objektů do sbírek, později se snažila šířit povědomí o tiskařství a grafickém umění (písmo, kresba, malba, rytectví, sochařství a fotografie), například znovuobnovením Tiskařských slavností (La Fête des imprimeurs) K projektu se postupně přidávali další odborníci, kteří přinášeli novou energii. Současný projekt hybridního Centra Gutenberg stojí na spolupráci neziskové organizace se společenstvím podniků z tiskařského sektoru a grafických umění. Zakládá se na sdílení znalostí a kompetencí a je zamýšlen jako kreativní a sjednocující prostor pro aktivity ekonomické, umělecké a kulturní. Skládá se ze tří vrstev:

V mezigeneračním muzeu je návštěvník zván do tiskařské dílny, kde bude moci prozkoumat zásadní tiskařské vynálezy, Gutenbergovo podnikatelské dobrodružství a jeho dopady na typografii, rozvoj litografie, modernizaci sítotisku a revoluci, kterou přinesly fotosazba a digitalizace.

Přechodový prostor experimentů a tvoření se skládá z dílny typografické, litografické, rytecké, sítotiskové, předtiskové, dokončovací, 3D tisku na textilie, digitálního studia aj. Návštěvníci zde budou moci vidět profesionály při práci. Některé z dílen nabídnou zasvěcení do činnosti, ale i školení pro umělce či profesionály v oblasti komunikace, tisku nebo textilu. Protože se nezapomíná na příští generace, projekt je pojat nízkonákladově a nízkoodpadově.

Prostor nových technologií je koncipován zejména pro profesionály v oblasti designu, průmyslu, vědy a výzkumu pro jejich společná setkání, konference a školení. V showroomu budou moci odborníci z různých oborů představit nebo testovat nejnovější technologie a inovace.

Činnost centra se neomezuje na správu fondů a přijímání návštěvníků. Je třeba promýšlet způsoby rozšiřování sbírek a roli instituce ve městě, regionu i na mezinárodní úrovni. Asociace navazuje kontakty s profesionály tisku a grafických umění, kteří se mohou stát klienty i donátory. Během roku pořádá kulturní akce pro veřejnost, například dílny různých tiskařských technik, a nabízí je i partnerským institucím. Na tiskařské stezce (Sur la route des imprimeurs) je projekt, jenž s využitím rozšířené reality zpřístupňuje hravou formou nedostupné nebo zmizelé kulturní dědictví. Pravidelné stáže pro umělce, kteří zase jinak komunikují s veřejností, jsou přínosné pro obě strany. Počítá se i s knihovnou využitelnou při realizaci projektů a výzkumů v zainteresovaných oborech. Bude součástí sítě knihoven města Štrasburku i specializovaných sítí pro grafická umění a tak přístupna co nejširšímu okruhu potenciálních uživatelů.

Centrum Gutenberg je dnes součástí projektu Agoratrium (https://lirenotremonde.strasbourg.eu/le-blog/actualites/agoratrium-un-projet-de-campus-creatif-et-innovant), kreativního kampusu pro obory tiskařské a grafických umění.

FULACHER, Pascal. L’Imprimerie nationale: entre passé et avenue [Národní tiskárna: mezi minulostí a budoucností]. La Revue de la BNU. 2022, č. 25, s. 18‒27. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.3908. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/3908.

Příspěvek se věnuje historii francouzské Národní tiskárny a jejím dnešním aktivitám. Společnost s dnešním názvem IN Groupe se zaměřuje především na vývoj a výrobu dokumentů s ochrannými prvky, Národní tiskárna – Imprimerier nationale – je ale stále její součástí: Pomáhá zachovat již vzácné dovednosti jako rytectví raznic nebo odlévání znaků, disponuje výjimečným historickým sbírkovým fondem oboru tiskařství. Její Ateliér krásné knihy a tisku ve městě Flers en Escrebieux (http://www.atelier-du-livre-art-imprimerienationale.fr/) umožňuje od počátku 20. století umělcům a nízkonákladovým tiskařům realizaci knih pro bibliofily a milovníky umění. Jako nejstarší stále činná tiskárna v Evropě přijímá inovace, aniž by popírala svou historii. Spojuje využití nejtradičnějších dovedností a nejnovějších technologií, a nachází se na špici ve svém oboru i v realizaci knih.

Národní tiskárna byla oficiálně založena roku 1640, ale její kořeny sahají až do roku 1538, kdy král František I. ustanovil prvního „královského tiskaře pro řečtinu“, což je dnes považováno za zakládající akt v podstatě veškerého tiskařství ve Francii. Postupně vznikla sbírka 700 000 rytých součástí, z nichž 500 000 představuje světově jedinečné raznice, od roku 1946 značených jako historické dědictví. O založení královské tiskárny bylo rozhodnuto v roce 1639. Kardinál Richelieu usiloval o instituci, která by se vyrovnala slavným podnikům holandským a vatikánským. Krásnými tisky chtěl šířit slávu krále, církve a vzdělanosti. Zároveň potřeboval mít větší kontrolu nad vydáváním oficiálních tiskovin. Královská tiskárna byla umístěna do jedné z galerií muzea Louvre.

Autor vyjmenovává tiskaře, rytce, umělce i vydaná díla, která stála za věhlasem Královské tiskárny od založení, přes období Císařské tiskárny za Napoleona Bonaparte na počátku 19. stol. (za jeho vlády došlo k významnému rozvoji orientálního tisku), až do století dvacátého. V této době začínají v ediční produkci převažovat soukromé objednávky uměleckých publikací. První kniha ilustrovaná významným malířem vychází v tehdy již Národní tiskárně roce 1900 a způsobuje v zainteresovaných kruzích doslova senzaci. Vydávání uměleckých knih v limitovaných edicích v první polovině 20. století vzkvétá. V dalších desetiletích jsou tyto publikace vydávány z iniciativy samotné Národní tiskárny, přičemž po celé století se na jejich produkci podílejí významní malíři a další umělci. V Ateliéru krásné knihy a tisku se Národní tiskárně podařilo zachránit know-how široké škály typografických dovedností a dnes je schopna uspokojit požadavky nejnáročnějších zákazníků z oblasti výtvarného umění, designu, fotografie, videa, sochařství, architektury aj. a spolupracovat s nimi na rozličných projektech.

Instituce se opírá se o bohatou historickou knihovnu 35 000 svazků a neustává v politice zdokonalování a předávání know-how. Na světě v současnosti najdeme pouze dva nebo tři rytce raznic, z nichž jeden působí/il ve francouzské Národní tiskárně. S finanční podporou státu se v letech 2014 až 2017 podařilo toto již nevyučované umění předat vybrané mladé absolventce rytecké školy, která bude dále povolání vykonávat. Podobně došlo k předání dovedností řemesla odlévání znaků. Stalo se tak v rámci programu francouzského Ministerstva kultury, který v Evropě nemá obdoby a mohl by sloužit ostatním zemím jako příklad. Tyto projekty jsou pro udržení Ateliéru krásné knihy a tisku zásadní. V souvislosti s technologickou revolucí v něm došlo k drastickému snížení počtu zaměstnanců, návratnost investic do ateliéru je nejistá. Přesto anebo právě proto se Národní tiskárna rozhodla pokračovat v udržování a předávání vzácných dovedností a další existenci ateliéru finančně podporovat. Ateliér se pyšní stovkami starých tiskařských lisů, z nichž asi polovina je stále funkčních. Některé mohou být obsluhovány pracovníky tiskárny, jiné vyžadují služby externích specialistů.

V současné době tiskne ateliér desítku krásných a uměleckých knih ročně a jeho brány jsou otevřeny návštěvníkům. Tematické výstavy pořádá po celém světě. O bohatství, neustálém vývoji a inovacích Národní tiskárny svědčí osm polic latinských znaků vytvořených od 17. do 21. století i velké množství znaků z Blízkého i Dálného východu (egyptské hieroglyfy, hebrejština, aramejština, runové písmo, siamština, tibetština a mnoho dalších). Díky spolupráci s jinými, nejnovější technikou vybavenými ateliéry bylo možné nabídnout stáž dvěma mezioborovým umělcům. Aby se z Ateliéru krásné knihy a tisku nestalo „mrtvé“ muzeum, zvažuje podnik ve spolupráci s místní samosprávou vytvořit jakousi dílnu-muzeum, která by byla schopná návštěvníkům předvést historické dědictví i know-how a co nejvíce šířit povědomí o nutnosti zachovat a předávat dovednosti těchto neznámých a ohrožených povolání.

HUOT-MARCHAND, Thomas. La recherche par le dessin à l’Atelier national de recherche typographique de Nancy [Výzkum prostřednictvím kreseb v Národním ateliéru typografického výzkumu v Nancy]. La Revue de la BNU. 2022, č. 25, s. 60‒69. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.3983. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/3983.

Po celá staletí mělo vždy pouze několik osob privilegium vytvářet typografické znaky. Rytí raznic i tvorba znaků vyžadovaly velkou trpělivost a zručnost. Na konci 19. století se typografie stává průmyslovým oborem a tvorba znaků se přesouvá na kreslicí stoly. Ve druhé polovině 20. století dochází k dalšímu rychlému vývoji, jedna technika střídá druhou. Nyní si může každý vytvořit typografický znak doma a publikovat ho online.

Ve francouzské Národní tiskárně (o ní více v článku Pascala Fulachera v této rubrice, pozn. red.) byl v roce 1985 založen Národní ateliér typografické tvorby. Dnes nese označení Národní ateliér typografického výzkumu (Atelier national de recherche typographique, ANRT; https://anrt-nancy.fr) a ve spolupráci s Národní vysokou školou dekorativní tvorby (École nationale supérieure des arts décoratifs de Paris, ENSAD) v Paříži je zde absolventům předáváno umění tvorby typografických znaků. Jedná se o pokračování a vlastně záchranu klasické francouzské typografie a ateliér je jedním z posledních míst na světě, kde se typografická tvorba vyučuje. Jeho cílem je uspořádat, digitalizovat a zpřístupnit archiv, to se podařilo v roce 2016; znovu zviditelnit instituci na mezinárodním poli; nabízet postgraduální studium; spolupracovat s partnerskými laboratořemi v jiných oborech aj. Jsou organizovány výstavy, přednášky a mezinárodní konference. Avšak k prestiži instituce nejvíce přispívají projekty studijních a výzkumných programů, v rámci kterých jsou vytvářeny nové typografické nástroje k šíření znalostí v digitálním prostředí.

Studium historie typografie představuje důležitý základ a designéři získané poznatky využívají v praxi, například digitálním znovuvytvořením historických znaků. Dalším směrem výzkumu se ubírají digitální humanitní vědy. V tomto oboru se pracuje s mnoha typografickými problematikami, nejčastěji ve spolupráci s příbuznými disciplínami, jako jsou lingvistika, epigrafika (věda o nápisech), sigilografie (nauka o pečetích) a egyptologie. V širším pojetí je studován vztah typografie k jazyku a vzdělávání ‒ mimo jiné byly uskutečněny výzkumy o dyslexii nebo výuce psaní na prvním stupni základních škol.

Studium světových písem představuje poslední důležité výzkumné pole ateliéru. Program Missing Scripts je realizován ve spolupráci s univerzitami v Německu a Kalifornii. Z 292 živých či zaniklých písem nebylo v době tvorby článku zakódováno (tedy přístupno přes počítač nebo smartphone) asi 45 %, a hrozí tak jejich vymizení. Ve spolupráci s Univerzitou v Berkeley ateliér usiluje o jejich zachování prostřednictvím mezinárodního standardu Unicode a o vytvoření typografické formy. Jedná se o technické a vědecké výzvy, poněvadž v některých případech trvá vývoj fontů několik let.

V posledních deseti letech došlo v Národním ateliéru typografického výzkumu k významné strukturalizaci výzkumné činnosti, mnoho projektů bylo uskutečněno na základě interdisciplinární spolupráce. Ateliér se stal důležitou součástí univerzitního kampusu ARTEM ve městě Nancy. Nabízí specializovaný čtyřsemestrový postgraduální studijní program, jehož absolventi často pokračují v doktorských studiích. Cílem práce Ateliéru je podpora a propagace výzkumu typografie nejen v oblasti designu, ale především prostřednictvím designu, a to výzkumu, který je živen praxí a kresbou.

DUPUIT, Jean-Sébastien. Le prix unique du livre et la loi de 1981: totem et tabou [Jednotná cena knih a zákon z roku 1981: totem a tabu]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 8‒21. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6291. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6291.

Ve Francii se výroba a distribuce knih řídí tzv. Langovým zákonem z politicky přelomového roku 1981 (Jack Lang byl ministrem kultury v letech 1981–1986 a 1988–1992, pozn. red.). Zákon o jednotné (fixní) prodejní ceně knihy stanovuje, že spotřebitelskou cenu knihy určí vydavatel či distributor. Všichni maloobchodníci ji musí respektovat a konečnému zákazníkovi mohou nabídnout maximálně pětiprocentní slevu. V prvních letech po zavedení byl zákon předmětem mnoha polemik, žádná z následujících vlád ho však nezrušila. Během následujících desetiletí se stal jakýmsi pilířem, „totemem“, o kterém již politici nevedou debaty. I když zákon všechny problémy na knižním trhu neřeší, stále významně pomáhá čelit výzvám, které jsou dnes úplně jiné než před padesáti lety. Stanovení jednotné ceny vychází z předpokladu, že kniha je výjimečným produktem, nositelem symbolických a kulturních hodnot, a její výroba něco stojí.

Po roce 1945 se knižní trh ve Francii rychle zotavuje, knihy se prodávají za „doporučenou“ cenu (podle režimu zavedeného v roce 1924). Šedesátá léta představují zlatý věk knihy – v té době již vychází populární nízkonákladové edice „do kapsy“ (Livres de poche) a vznikají čtenářské kluby. Tradiční knihkupectví však zaostávají v modernizaci. Velcí distributoři začínají těžit z popularity bestsellerů a mimoškolních knih a nabízejí slevy. V 70. letech jsou navíc ve velkých městech otevírány moderní obchodní domy FNAC s širokou nabídkou levných knih. Mnoho malých knihkupců zejména v Paříži krachuje, ti zbývající požadují jednotnou cenu knih. Autor v příspěvku podrobně popisuje následný boj na trhu s knihami, jehož jednotlivé bitvy budou odrazem pravicových či levicových politických záměrů. Až v roce 1981 zvolený první levicový prezident země François Mitterrand ustanovuje ministrem kultury Jacka Langa. Jím navržený zákon prochází parlamentem a senátem celkem snadno a začíná platit od 1. ledna 1982. Přijetí zákona by v té době nebylo možné bez ustanovení dvou výjimek, pro které zastropování slev neplatilo: školní učebnice a knihovny.

Toto velké vítězství ale neznamená konec války. Odpůrci zákona se ho budou čtyři roky snažit očerňovat v tisku, napadat u soudu či vynalézavě přestupovat. Zejména zástupci velkých obchodních domů projeví obrovskou představivost ve způsobech, jak jej lze obcházet. Konečně rozhodnutím Evropského soudního dvora v roce 1985 je uznána platnost francouzského zákona.

V roce 1986 se prezidentem stává pravicový Jacques Chirac, obavy ze zrušení zákona se však nenaplnily. Naopak, od této chvíle už nebude hrozit, aby se stal politickým tématem.

Avšak více než deset let po přijetí se stále častějším předmětem debat stávají výjimky ze zákona: nepřítomnost zastropování slev pro školní učebnice a pro územněsprávní celky, což po masivním zakládání veřejných knihoven v 80. letech 20. století již nedává smysl. Proč by knihovny měly za stejnou knihu platit méně než koneční uživatelé, když jsou navíc jejich dokumenty čteny tolikrát? Ani autoři z tohoto systému netěžili. Až po roce 2000 ministerstvo otevírá jednání, jehož výsledkem je dohoda o zastropování slev pro knihovny ve výši 9 %. Knihkupci budou z prodeje knihovnám odvádět 6 % na autorská práva, což jim stát vrátí ve formě zvláštních dotací. Zákon začal platit v polovině roku 2003, ale neřešil problematiku chybějícího zastropování slev školních učebnic.

Ani nástup digitálních technologií na přelomu tisíciletí zákonem z roku 1981 neotřásl. V roce 2011 byl přijat zákon, který zahrnuje elektronické knihy do systému jednotných cen, přičemž cenu stanoví vydavatel. S rozvojem online prodeje knih přichází další boje o zákazníky. Například Amazon je schopen, na rozdíl od menších dodavatelů, doručit knihy zdarma. Až zákon z konce roku 2021 stanovuje dodnes velmi diskutabilní minimální tarif za balné a poštovné. V roce 2014 dochází k ustanovení „ombudsmana knih“ („ombudsman filmů“ funguje již od roku 2003), a to za podpory širokého politického spektra.

V závěrečném shrnutí autor označuje zákon za paradoxně v plném slova smyslu liberální, nikoli dirigistický, jelikož nastavuje vyrovnanější podmínky mezi nabídkou a poptávkou a zachovává konkurenceschopnost. Francouzský zákon posloužil jako příklad pro podobné předpisy v Japonsku, Koreji, Mexiku nebo Německu. Významně pomáhá zachovat síť malých knihkupectví, ale nemůže zaručit výnosnost tohoto podnikání ‒ ta může být nízká zejména v centrech měst s vysokými nájmy. Novým vydavatelům usnadňuje vstup na trh, avšak neupravuje vztahy mezi autory a vydavateli.

Pokud knihy nečeká stejný osud jako kompaktní disky, které byly navzdory podobné legislativě i ve Francii „převálcovány“ novými způsoby poslechu (a jejich prodejci dávno vymizeli), mohla by i tomuto zákonu být v budoucnu přiznána ústavní hodnota.

GESLOT, Jean-Charles. Le prix du livre au 19e siècle [Cena knih v 19. století]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 58‒67. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6321. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6321.

Autor v článku vysvětluje, proč bylo 19. století pro vývoj cen knih ve Francii přelomovým. V té době byly knihy již dávno obchodním artiklem a poprvé došlo k dostatečně rychlému a trvalému poklesu jejich cen, takže se staly běžně dostupnými výrobky. Ve 2. polovině 19. století spolu s novinami představovaly jeden z prvních nosičů opravdové masové kultury. S ohledem na vývoj příjmů se kupní síla knih mezi lety 1830 a 1910 zvýšila téměř čtyřikrát. Pokles cen byl ovlivněn mnoha faktory, především postupným snižováním nákladů na výrobu díky technickému pokroku. Velký vliv měli také vydavatelé, noví „páni světa tisku“.

Náklady na pracovní sílu pravděpodobně k poklesu cen knih nepřispěly, zato zdokonalování postupů, mechanizace a později typografická sazba umožnily vyrábět rychleji a ve větším množství. Zároveň došlo ke zlevnění vstupních surovin, zejména papíru. V papírenském průmyslu nejdříve všeobecná mechanizace nahradila tradiční výrobní postupy (na přelomu století), další revoluci představoval počátek výroby papíru z dřevěné hmoty. Produkce papíru se od roku 1830 do začátku 1. světové války zněkolikanásobila a významně zlevnila. Do hry vstoupily i náklady na reklamu, na rozesílání děl, marže pro vydavatele a autorská práva. Ta po celé století představovala 10 až 12 % ceny titulu, jen výjimečně více. Zvláště v populární literatuře začínají vládnout vydavatelé a jejich obchodní politika.

Zásadní moment nastal před polovinou 19. století, kdy ceny románů, tehdy nejpopulárnějšího žánru, klesly dokonce na desetinu. Lavinu spustil pařížský vydavatel Gervais Charpentier, jenž se rozhodl reagovat na trojí konkurenci: čtenářské kluby, díky kterým byly knihy za symbolický poplatek dostupné i bez nutnosti nákupu; padělky dovezené z Belgie, kde od roku 1814 neplatila autorská práva u zahraničních děl; a romány na pokračování v tisku. Charpentier začal tisknout romány v menším formátu za výrazně nižší ceny a konkurenti ho museli chtě nechtě následovat. Michel Lévy vydal kompletní dílo Alexandra Dumase po dvou francích za svazek, Alexandre Poulin „knihovnu do kapsy“ a Louis Hachette „knihovnu na železnici“. Další nakladatelé se přidali na konci století.

Snížení cen se ale netýkalo jen beletrie. Almanachy, modlitební knihy či učebnice se daly sehnat za nízkou cenu dokonce dříve než romány. Stále ovšem existovala poptávka po dražších knihách. Jednalo se o staré knihy a sběratelské edice, ale také o nákladnější nová díla kvalitní v mnoha ohledech: papír, typografie, vazba, řemeslné provedení. Nabídka reagovala na poptávku, a náklady na výrobu některých děl zůstaly vysoké navzdory zlevnění vstupních materiálů a zdokonalení výroby. Týkalo se to především ilustrovaných knih. Někteří nakladatelé začali nabízet nízkonákladové edice na pokračování a zároveň dražší a kvalitnější vydání týchž děl, aby oslovili co nejvíce potenciálních čtenářů. S touto situací však nebyli spokojeni knihkupci, kteří by mohli být považováni za hlavní oběti poklesu cen knih v 19. století.

Až zhruba do poloviny 19. století přijímali knihkupci do obchodů knihy bez vyznačených cen a do určité míry měli v jejich stanovení volnou ruku. Po skokovém zlevnění, jak bylo popsáno výše, byly ceny knih stanovovány vydavatelem a čím dál častěji uváděny na svazcích nebo v katalozích. V druhé polovině 19. století přišla další destabilizace sektoru způsobená širší konkurencí: významně se zvýšil počet tradičních knihkupců, knihy byly prodávány ve školách i vesnických obchodech, vznikaly obchodní domy a velká knihkupectví, která si mohla dovolit nabízet slevy. Ty byly dvojí: od knihkupce zákazníkovi, ale i od vydavatele knihkupci v případě velkých objednávek téhož titulu. Malí knihkupci byli doslova přiškrceni, především ve větších městech. Zároveň došlo k rozvoji korespondenčního prodeje, kdy čtenáři zejména v Paříži nakupovali přímo od vydavatele a knihkupce obcházeli. Mezi roky 1880 a 1910 klesl počet knihkupců ve Francii o třetinu. Ještě před koncem století došlo k založení knihkupeckých organizací a začalo se vyjednávat. Podařilo se zastropovat výši slev a zafixovat tarify u odborných knih a turistických průvodců.

Čím dál víc bylo jasné, že bude nutné hledat řešení, ze kterých by těžili všichni účastníci obchodu s knihami. Na státní zásah tehdy nikdo nepomýšlel, tato otázka bude nastolena až mnohem později.

LE CAM, Stéphanie. Prix du livre et situation sociale des auteurs aujourd’hui [Ceny knih a ekonomická situace autorů dnes]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 68‒77. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6331. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6331.

Na žádost francouzského Ministerstva kultury byla v roce 2020 dokončena zpráva nazvaná Autor a tvorba (L’auteur et l’acte de création, předložil ji Bruno Racine) obsahující 23 návrhů na zlepšení životních podmínek autorů. Upozorňuje na rostoucí sociální křehkost tohoto povolání, a to navzdory všeobecnému rozkvětu kulturních průmyslů. Doporučuje posílit práva autorů ve smluvních vztazích, kde jsou ve srovnání s editory a vydavateli autoři většinou slabším článkem. Upozorňuje na nedostatky v sociální podpoře autorů, zejména co se týká nároku na starobní důchod, a na jejich nízkou přímou podporu z veřejných zdrojů. V debatách na toto téma hlas autorů chybí, přitom se jich bezprostředně týkají. I přelomový zákon Jacka Langa z roku 1981 o cenách knih mluví o vydavatelích, knihkupcích a čtenářích, ale slovo autor zmiňuje jen jednou (!). Přesto měl pro autory pozitivní dopad. Francouzští autoři tehdy podpořili přijetí zákona, který malým i velkým prodejcům stanovil povinnost dodržovat nakladatelem určenou cenu knih a omezil výši slev. Autorka článku uvádí domněnku, že zachování volné konkurence mezi prodejci by vyvolalo šmelinářství a pravděpodobně by přispělo k zániku tzv. náročné četby. Ale bylo stanovení jednotné ceny knih zárukou stabilního odměňování autorů?

V roce 2021 započala tehdejší ministryně kultury nový dialog ohledně spravedlivějšího odměňování v knižním sektoru. Jmenovala prostředníka vyjednávání mezi autory a vydavateli (prof. Pierre Sirinelli, právník, odborník v oblasti duševního vlastnictví), ovšem zástupci vydavatelských organizací odmítli podepsat i dílčí dohody týkající se větší transparentnosti informací, které mají autorům poskytovat, a odmítli se zúčastnit jakékoli diskuse ohledně zvyšování autorských odměn. Autorské organizace na oplátku po ministerstvu požadovaly záruky, že se vláda bude tématem odměňování autorů i nadále zabývat. Uspěly, i když s bezprostředně následujícími kroky ministerstva spokojeny nebyly.

Pokud se přijetím zákona z roku 1981 začalo ve Francii na knihy pohlížet jako na zvláštní produkty, které je třeba tímto způsobem chránit, jejich autorům zvláštní ochrana ve smyslu přiznání spravedlivé odměny chybí. Jsou vydáni na pospas konkurenci, ale bez silného postavení a právní ochrany je jejich ekonomická situace velmi nejistá. Dlouhodobé smlouvy s vydavateli, o jejichž obsahu se většinou nevyjednává, pro ně nebývají příliš výhodné. Je nejvyšší čas, aby byl autorům přiznán profesionální status. Jsou pracující jako všichni ostatní a čelí podobným existenčním problémům, i když je jakési historické a romantické představy oddělují od jiných smrtelníků. Jestliže je kreativní činnost chápána jako nadání a dar, není nijak jako profese chráněna.

Profesionální organizace ve Francii již několik let upozorňují na chudnutí autorů, které nevyhnutelně povede k úbytku talentů. Psaní se stává čím dál vzácnějším a brzy se mu budou věnovat jen ti, kdo si to budou moci dovolit, a pro některé společenské třídy se toto povolání stane nepřístupným. Dosavadní zákony pomáhají zachovat kulturní diverzitu podporou malých knihkupců a vydavatelů, ale dostatečně nechrání kreativní povolání. Na konci příspěvku autorka volá po zákonu, který by zabránil vymizení nejohroženějších autorů ve Francii.

PFLÜGER, Thomas. Les réformes du droit d’auteur pour la recherche et l’enseignement entre 2003 et 2021 en Allemagne [Reformy v oblasti autorských práv ve vědě a vzdělávání mezi roky 2003 a 2021 v Německu]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 78‒85. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6341. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6341.

Evropská směrnice z roku 2001 známá jako InfoSoc (2001/29/EG ‒ o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti) odstartovala maraton reforem v členských zemích a poukázala na rostoucí počet elektronických děl chráněných autorskými právy.

V Německu byl zákon přijímán ve třech etapách. Zatímco mezi roky 2003 a 2012 se postupovalo malými krůčky, během druhé etapy byl v roce 2014 přijat zákon o právu na znovuvydání publikací pro vysokoškolské a vědecké pracovníky. Poslední etapa do roku 2021 pokračovala ve stejné dynamice a otevřela další palčivá témata. V roce 2017 byl přijat a o čtyři roky později uveden do praxe zákon o autorském právu a znalostní společnosti. Tyto reformy probíhaly souběžně s velkými změnami v terciárním vzdělávání, vědě a výzkumu, které měly významný dopad pro studenty i publikační aktivity vědeckých pracovníků. Jednalo se o Boloňskou reformu či strukturální reorganizaci vědy a výzkumu v zemi v souvislosti s nárůstem konkurence, systematickým hodnocením vědy a možnostmi financování z externích zdrojů.

Článek 52 zákona o autorském právu a znalostní společnosti umožnil vysokoškolským a vědeckým institucím za určitých podmínek elektronicky zpřístupnit omezenému okruhu osob díla chráněná autorskými právy, a to ke studijním a výzkumným účelům. Platnost zákona byla nejdříve kvůli obavám vydavatelů z ušlého zisku omezena, od roku 2014 platí bez omezení. Od roku 2008 mohly knihovny elektronické dokumenty zpřístupnit na studijních počítačích a kopie rozesílat na požádání, tisknout je a ukládat. Platby byly stanoveny podle toho, zda se jedná o komerční či nekomerční uživatele, studenty apod.

V roce 2017 bylo přijato ustanovení o výjimkách pro dolování textů (TDM) v rámci vědeckého výzkumu (čl. 60d UrhG, https://www.gesetze-im-internet.de/urhg/__60d.html, UrhG je zkratka pro autorský zákon – Urheberrechtgesetz, pozn. red.), nový článek týkající se knihoven a rozmnožování děl z vlastních fondů (čl. 60e UrhG, https://www.gesetze-im-internet.de/urhg/__60e.html).

Po vzniku a rozšíření iniciativy za otevřený přístup ve vědě (Open Access, OA), což představovalo reakci na příliš vysoké náklady a pro knihovny až nedostupnost odborné literatury, byly ve spolkové republice stanoveny dva způsoby publikování: „zelený“ prostřednictvím otevřených univerzitních archivů a „zlatý“ za použití licencí vyjednaných konsorcii. V prvním případě zákon umožnil autorům odborných článků znovu a neziskově publikovat v modelu OA po uplynutí určitého časového embarga. Tímto významným krokem k podpoře inovací ve vědě a výzkumu získali autoři posílený právní status. Současně konsorcium v Bádensku-Württembersku při univerzitě ve Frieburgu vyjednalo přístup k licencovaným zdrojům pro všechny univerzity v této spolkové zemi („zlatý“ způsob publikování). Projekt byl finančně podpořen Ministerstvem pro vědu, z regionálních i federálních zdrojů. Sloužil jako příklad pro celostátní projekt.

Bádensko-Württembersko bylo zároveň jedinou spolkovou zemí, která v roce 2014 uzákonila povinnost zdarma zpřístupňovat výsledky vědy financované z veřejných zdrojů. Pro univerzitní odborníky to znamenalo povinnost znovu publikovat své texty v otevřených archivech, k tomuto účelu univerzitami zřizovanými. Krok se v roce 2015 stal inspirací pro celoněmecký projekt DEAL, iniciovaný Aliancí německých vědeckých organizací.

Cílem je uzavřít licenční smlouvy s velkými mezinárodními vydavateli Wiley, Springer Nature a Elsevier, a to tak, aby členové konsorcia neměli pouze přístup k článkům, ale aby odborní pracovníci zapojených univerzit mohli přímo publikovat v modelu Open Access (tzv. push and lead licence). Do doby publikování článku byly uzavřeny smlouvy se dvěma vydavateli, s Elsevierem se vyjednávalo. Cílů projektu včetně legislativních změn bylo dosaženo díky úzké a velmi dobré spolupráci mezi zeměmi a odbornými institucemi na jedné straně a Ministerstvem školství a vědy na straně druhé. Jednotlivým spolkovým zemím se podařilo stanovit body, ze kterých neustoupí. V jiných případech byly ústupky nutné a něco zůstává přáním do budoucna. Právní úprava ohledně elektronických výpůjček nebyla v době vydání článku schválena.

GÖTZ, Georg a SCHAAB, Rupert. Entretien autour du prix unique du livre avec Georg Götz, professeur d’économie industrielle, politique de la concurrence et régulation économique à l’Université de Gießen [Rozhovor o jednotné ceně knih s Georgem Götzem, profesorem industriální ekonomie, konkurenční politiky a ekonomické regulace na Univerzitě v Gießenu]. La Revue de la BNU. 2023, č. 27, s. 92‒95. DOI: https://doi.org/10.4000/rbnu.6361. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/6361.

Německý zákon o jednotné (fixní) ceně knih oslavil v roce 2023 dvacet let trvání. V souvislosti s harmonizací s evropským právem nahradil podobný předchozí předpis. Profesor Götz byl Svazem německých knihkupců požádán o analýzu ekonomických dopadů jednotné ceny knih. Projekt v podobě empirického výzkumného projektu byl zahájen v roce 2018 a díky podpoře Svazu vznikla jedinečná databáze týkající se vývoje knižního trhu. Na jejím základě je možné analyzovat roli tradičních knihkupců v prodeji knih obecně i při nástupu bestsellerů.

Německá antimonopolní komise v expertní zprávě z roku 2018 uvedla, že systém jednotné ceny knih je nedokonalý a nevede k očekávanému cíli ochrany knihy jako objektu kulturního bohatství. Profesor Götz takovému závěru oponuje. Zpráva sice pokládá zásadní otázku, zda je omezení cenové konkurence mezi knihkupci kompenzováno jinými výhodami pro spotřebitele, například širším výběrem knih. Uvedená odpověď ale podle něj není dostatečná. V době, kdy si lidé mohou knihy sami vydávat, je těžké hodnotit diverzitu nabízených titulů. V Německu klesl počet knihkupců a Komise z toho jednoduše vyvozuje, že jednotná cena knih není účinná. Neodhaduje ale, jak by se situace vyvíjela bez jednotné ceny, ani neporovnává hustotu sítě knihkupců se situací v jiných zemích. Zprava navíc konstatuje, že pokles počtu knihkupců nepředstavuje pro zákazníky problém, poněvadž mohou nakupovat online (to ale neplatí pro starší generaci).

Ze závěrů studií profesora Götze naopak vyplývá, že prodej knih klesá v souvislosti s poklesem počtu knihkupců. Ze srovnání s rozdílným přístupem ve Spojeném království je zřejmé, že relativně hustá síť knihkupců, která se v Německu udržela díky jednotné ceně knih, má pozitivní dopad na diverzitu prodaných knih. Různí (nezávislí) knihkupci doporučují nejrůznější knihy, zatímco ve Spojeném království tvoří bestsellery větší podíl prodeje.

Rostoucí inflace, a zejména zvýšené náklady na energii, představují pro tradiční knihkupce problém, jelikož jednotná cena knih jim nedovolí tuto situaci přímo kompenzovat zvýšením cen. Avšak vydavatelství při stanovování cen nezapomínají na přínos malých knihkupců v zásobování knihami po celém území Německa a na jejich knihkupecké služby. Na příkladu jiných zemí je možné si navíc představit, že jednotná cena knih se po uplynutí určité doby stane cenou minimální, a knihkupci budou mít možnost ceny zvýšit.

Jaké dopady by nastaly na trhu s knihami, pokud by autoři z veřejných institucí (např. vyučující na veřejných univerzitách) museli povinně zpřístupňovat své odborné publikace v modelu Open Access? Profesor Götz si nemyslí, že by takové tituly představovaly významnou část všech publikací na trhu. Například odborné publikace z pera univerzitních vyučujících, jako jsou monografie, učebnice či komentáře k zákonům, těmto nařízením nepodléhají a jejich autoři zůstávají držiteli autorských práv. Každý samozřejmě může svoje texty, stejně jako nahrávky přednášek, zpřístupnit zdarma. Pokud by to ovšem byla povinnost, pravděpodobně by vedla k drastickému snížení počtu kvalitních odborných děl.

ZELLER, Madeleine. Les mémoires manuscrits du relieur d’art Ernest Valenta [Rukopisné paměti uměleckého knihvazače Ernesta (Arnošta) Valenty]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. DOI: https://doi.org/10.4000/12rry. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/7328.

V roce 2023 obdržela Národní a univerzitní knihovna ve Štrasburku (https://bnu.fr/fr) soubor šesti negativů na skle s reprodukcemi knižních vazeb umělce českého původu Ernesta (Arnošta) Valenty (1883‒1967). O rok později je doplnily umělcovy rukopisy. Mezi nimi se nacházelo rozměrné autobiografické album Erinnerungen aus meinem Leben von Ernest Valenta (Vzpomínky mého života), jež v roce 1957 věnoval své ženě. Vazbu sám zhotovil z vepřové kůže. Je zdobena barevným květinovým motivem v mozaikové kůži na vnější straně obálky a zlatou a hnědou krajkou na vnitřních deskách. Text, celý v němčině, je kaligraficky vyveden a iluminován autorem na velínovém papíře Arches. Knihu otevírá portrét Valenty ‒ nedokončená kresba alsaského malíře a básníka Henriho Solveena, kterou započal krátce před svou smrtí v roce 1956.

E. Valenta svoje vzpomínky chronologicky zařadil do kapitol. Popsal v nich svůj život včetně dětství v české obci Rybná (zřejmě v Orlických horách – ale tam se nacházejí minimálně dvě obce toho jména. Na jejich obecních stránkách informace o případném slavném rodáku není. Pozn. překl.). Řemeslu se naučil v rodné zemi, načež se vydal do světa. V roce 1908 přichází do Štrasburku, kde získává diplom, a v roce 1911 si zde otevírá vlastní dílnu na náměstí Sv. Štěpána. Vyučuje na tamější Škole uměleckých řemesel a je aktivní v cechu knihvazačů. Vyprávění je doplněno originálními fotografiemi, autorovými kresbami a zajímavými ex-libris od tehdejších umělců a Valentových přátel.

Toto originální svědectví o životě knihvazačského mistra bylo v roce 1959 prodáno spolu s dalším jeho velkoformátovým dílem týkajícím se nominace do Čestné legie (Francouzského řádu za zásluhy). Obsahuje mnoho dopisů, vizitek a fotografií, na kterých lze rozpoznat osobnosti města.

Třetím dílem v souboru je vzácný deník českého dohazovače, také německy psaný. Dědeček Arnošta Valenty Josef Kropf byl zprostředkovatelem sňatků v Orlických horách a do deníku si zapisoval texty, požehnání a básně, které používal při setkávání s rodinami při výkonu svého povolání. V roce 1910 věnoval malý sešitek vnukovi, který kaligraficky vyhotovil titulní stranu. Ve sbírkách Národní a univerzitní knihovny ve Štrasburku se jedná o unikátní svědectví tohoto druhu. Text je doplněn fotografiemi každého z výše zmíněných děl.

HAQUET, Claire. À la recherche des bibliothèques saisies par la Révolution [Po stopách knihoven zabavených ve víru Velké francouzské revoluce]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. DOI: https://doi.org/10.4000/12rrl. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/7143.

Revoluční rok 1789 se ve Francii významně promítl i do našeho oboru. Knihovny klášterů, učených společností, univerzit, parlamentů, zámků, jejichž majitelé emigrovali, a dalších institucí předešlého režimu byly dány k dispozici národu a veřejným knihovnám zakládaným v každém okresním městě. V revoluční době ale nebyl přesný původ dokumentů považován za věc hodnou zaznamenání do knihovních katalogů; přitom ex-libris bývalo zachováno. Stručnou informaci o původu obsahují pouze záznamy rukopisů, knih a objektů tvořící v současné době jádro sbírek národního kulturního dědictví. Původní vlastnictví zabavených dokumentů, jež dnes patří státu, se často ztratilo v čase a pravděpodobně s nimi bylo zacházeno jako s ostatními dokumenty veřejných knihoven.

V souvislosti s aktualizací zákoníku o kulturním dědictví, části III. týkající se knihoven, vydalo v roce 2019 francouzské Ministerstvo kultury průvodce (Guide de la gestion des fonds patrimoniaux en bibliothèques territoriales), ve kterém (znovu)otevřelo otázku vlastnictví fondů kulturního dědictví v okresních knihovnách. Dokumenty, jejichž vlastníkem je stát, musí být v katalozích jasně označeny. Kromě fondů zkonfiskovaných po revoluci se jedná o další tři kategorie dokumentů: tzv. ministerská oprávnění knihovnám převážně z 19. století, díla konfiskovaná z církevních knihoven po odluce francouzského státu od církve v roce 1905 a dokumenty mající charakter povinného výtisku. Knihovny musí takové dokumenty ve svých sbírkách najít, ověřit jejich původ a do inventárního seznamu zaznamenat vlastnictví.

Autorka příspěvku je ředitelkou Stanislavovy knihovny v Nancy (https://www.reseau-colibris.fr/iguana/www.main.cls?surl=bibliotheque_stanislas). Na konkrétním příkladu popisuje, že identifikace těchto fondů se rovná doslova honu za pokladem. V této knihovně naštěstí nebylo třeba vařit z vody, neboť disponuje třemi registry děl zabavených náboženským komunitám, emigrantům nebo odsouzeným k smrti v Nancy a okolí. Tehdejší ředitel veřejné knihovny v Nancy Justin Favier sepsal na přelomu 19. a 20. století článek, ve kterém vyjmenovává sbírky knih zabavené tamějším klášterům. Avšak nikdo nikde nezmiňuje další osud zkonfiskovaných dokumentů. Mnohé se staly skutečně součástí knihovních sbírek veřejných knihoven, jiné byly restituovány, další prodány, zničeny, směněny. Nemálo hodnotných historických fondů se do městských knihoven dostalo v 19. století jako dary od soukromých vlastníků a patří městu, i když by dnes mohly být mylně považovány za konfiskované, tedy patřící státu. Situaci neusnadňují ani různé reorganizace, během nichž byly dokumenty v knihovnách postupně přemísťovány či nově signovány. Ani ruční prohlížení dokumentů nemusí přinést jednoznačnou informaci o vlastnictví, poněvadž nevíme, do jaké míry bylo připojování ex-libris systematické.

Nakonec nezbylo nic jiného než pečlivě porovnat záznamy revolučních registrů s informatizovaným katalogem a katalogem oddělení. S mravenčí prací pomáhají vysokoškoláci příbuzného oboru v rámci své praxe, znalost latiny a paleografie je podmínkou. Výsledkem by měl být soubor „podezřelých“ dokumentů, u nichž bude ručně kontrolována přítomnost ex-libris. Od roku 2021, kdy se touto metodou začalo postupovat, se podařilo projít asi čtvrtinu inventáře. Dosud nejlepšího výsledku – 10 % nalezených dokumentů – bylo dosaženo v případě augustiniánské knihovny v Nancy.

Přes chabé výsledky přináší tato důkladná, nezáživná práce mnoho překvapení a nese první ovoce: obohacení katalogizačních záznamů o autoritu „dřívější vlastník“, použití právě osvědčené metody v novém projektu „Veřejná knihovna založená polským králem“ (určení jádra městské knihovny), rešerše dokumentů patřících státu v dalších šesti knihovnách založených v době císařství a podněty k hlubšímu vědeckému zkoumání některých sbírek.

Zpracovala: Mgr. Veronika Tichá

Redakčně upravila: PhDr. Anna Machová

Specializace Information documentaire (česky doslova dokumentové informace, volněji zpracování informací) Vysoké školy správní v Ženevě připravuje odborníky více než sto let. Byla založena v roce 1918 jako součást Školy sociálních věd pro ženy, v roce 1948 se z ní stává Škola knihovníků Ženevy a v roce 1990 konečně Vysoká škola informačních věd (Ecole supérieure d’Information documentaire, ESID), jejíž programy lépe reagují na požadavky knihovní praxe. Od roku 1999 je jako specializace součástí Vysoké školy správní (https://www.hesge.ch/heg).

V uplynulých desetiletích byl při tvorbě studijních programů kladen důraz na obsahovou náplň předmětů. Nyní je toto paradigma převráceno – studenti mají v prvé řadě získat kompetence a z nich vyplývající schopnosti, aby byli schopni obsah vytvářet (výstupem by měly být „spíše hlavy dobře zformované než dobře naplněné“). Studenti získávají a rozvíjejí kompetence odborné i osobní, sociální, metodologické a samozřejmě oborové. V informačních vědách jsou klíčovými kompetence týkající se zpracování knih, archiválií a dalších dokumentů a jejich co nejrychlejšího zpřístupnění. Klíčové kompetence v informační vědě by mohly být odvozeny ze schopnosti umět vytvářet metadata a zacházet s nimi, ať se jedná o popis výše zmíněných jednotek informací nebo šířeji o veškerou manipulaci s daty, informacemi a znalostmi.

V tomto kontextu bylo jasné, že je třeba změnit směřování oboru. V roce 2020 bylo zahájeno přepracování studijního plánu. V prvním kroku učitelský sbor analyzoval a identifikoval informační kompetence na základě podrobného studia čtyř mezinárodních referenčních dokumentů: The digital competence framework 2.0 for citizen (2016; identifikuje klíčové složky digitálních dovedností, celkem 21 dovedností v pěti oblastech: informační a datová gramotnost, komunikace a spolupráce, tvorba digitálního obsahu, bezpečnost, řešení problémů), The Digital Preservation Outreach and Education (DPOE; program zpracovaný v roce 2014 v Kongresové knihovně ve Washingtonu na podporu povědomí a vzdělávání o digitálním uchovávání), The SCONUL Seven Pillars of Information Literacy (The Society of College, National and University Libraries UK & Ireland, 2011; model popisující soubor dovedností, které jsou zásadní pro rozvoj informační gramotnosti ve vysokoškolském vzdělávání), The BIG6 (Eisenberg a Berkowitz, 1990; model šesti kroků, který má komukoli pomoci řešit problémy nebo se rozhodovat pomocí informací).

Následovalo studium a porovnávání studijních plánů desítky jiných škol. Tento krok odhalil mezery v současné nabídce a přinesl inspiraci pro nové kurzy. Poté byla uskutečněna anketa mezi studenty, absolventy a profesionály o tom, jaký mají názor na nová témata navržená pro zařazení do studijního programu. Nakonec byly vytyčeny čtyři oborové specializace: knihovnictví, archivnictví, monitoring informací a zpracovávání rešerší, informační technologie.

Ve francouzsky mluvících zemích je původní pojem documentaliste (česky volně překládáno jako informační pracovník) stále hojně používán, často však označuje velmi rozdílné profesní aktivity. Zaměstnavatelé zároveň používají různá pojmenování pro informační specialisty ve svých týmech. I v oblasti informační vědy vznikají nové profese, zejména profese spojené se zpracováním dat. Z toho důvodu by se zdálo užitečné vytvořit novou oborovou specializaci se zaměřením na data a jejich zpracování, ale toto téma se prolíná všemi existujícími specializacemi. Navazující magisterský program Informační věda je na zpracování dat vysloveně zaměřen. Bakalářský program je pojat šířeji a umožňuje větší kontakt s praxí prostřednictvím různých projektů.

Studium informační vědy se nepřestane v příštích letech a desetiletích vyvíjet jako samostatná disciplína situovaná mezi informatikou a datovou vědou (science des données/data science). Přežití oboru nejen ve Švýcarsku ale bude záviset na tom, zda bude umět upevnit klíčovou kompetenci, tedy tvorbu metadat. To, co odlišuje informační vědu od datové vědy a informatiky, je jejich orientace na člověka – na rozdíl od oborů orientovaných na data a/nebo stroje. Právě tato orientace na člověka, „metabytost par excellence“, zaručí přežití informační vědy za předpokladu, že bude zaručena kontinuita změn.

MAKHLOUF SHABOU, Basma; NICOLET, Aurèle a PELLETIER, Élise. Master en Sciences de l’information: une opportunité d’évolution pour les professionnels de l’information de Suisse romande [Magisterské studium informačních věd: příležitost k rozvoji pro francouzsky mluvící švýcarské informační profesionály]. I2D ‒ Information, données & documents, 2021/2, č. 2, s. 21‒26. DOI: 10.3917/i2d.212.0021. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-i2d-information-donnees-et-documents-2021-2-page-21.htm.

V první části příspěvku autoři popisují spletitou historii jediného navazujícího magisterského studia informační vědy ve francouzsky mluvící části Švýcarska. Od roku 2012 je poskytován Vysokou školou správní v Ženevě (https://www.hesge.ch/heg) ve spolupráci s Odbornou vysokou školou západního Švýcarska; v současnosti nese název Master of Science HES-SO en Sciences de l’information (MSc IS). Obsah studia byl v poslední době několikrát pozměněn, aby budoucí informační pracovníci dobře zvládali výzvy, které je čekají. Jelikož budou pracovat v různých institucích, mají možnost studovat volitelné specializované předměty, a to nyní již od druhého semestru. Podrobnější informace o studiu lze získat na https://www.hes-so.ch/master/sciences-de-linformation.

Jestliže si firmy čím dál více uvědomují hodnotu dat, která produkují, chybí jim zdroje pro jejich zužitkování, zejména ve formě znalostí. Roste proto poptávka po nových povoláních, jež mají co do činění s daty: data scientist, data analyst nebo data engineer. Tyto kompetence se snaží navazující magisterský program rozvíjet: ke studiu jsou bez přijímacích zkoušek přijímáni absolventi bakalářského programu Informatika ve veřejné správě a v nabídce předmětů přibyly data curation (kompetence pro sběr, čištění, přidanou hodnotu a vizualizaci dat) a data science (směřující ke strojovému učení). Studenti mají také možnost seznámit se se základy datové žurnalistiky.

Práce s daty nezahrnuje pouze stránku technickou, ale i etickou a právní, zejména v souvislosti s rostoucí ochranou osobních údajů. I když cílem studia není výchova právníků, vedení školy se rozhodlo navázat spolupráci se specializovaným advokátem.

V souvislosti s hnutím otevřená věda a navazujícími předpisy na národní i evropské úrovni mohou absolventi oboru poskytnout institucím své kompetence v oblasti správy, ochrany a hodnocení informací a dat, mohou se podílet na tvorbě strategie správy dat a vzdělávat vědecké pracovníky. Absolventi jsou jednak informačními specialisty, kteří si uvědomují důležitost dobré správy dat ve vědě a výzkumu, ale i vědeckými pracovníky v případě jeden rok trvajícího výzkumného projektu. V něm dostanou na starost tvorbu rozpočtu a plánu správy dat, a nakonec ve své diplomové práci prezentují výsledky projektu.

Popisované navazující magisterské studium v informační vědě upřednostňuje interdisciplinaritu a takové kompetence, které sice s informační vědou přímo nesouvisejí, ale nyní je potřeba je do studia zahrnout. I proto jsou ke studiu přijímáni absolventi nejrůznějších bakalářských oborů.

MADINIER, Hélène; HAESEN, Stéphanie. Veille et Sciences de l’information en Suisse romande [Monitoring a informační věda ve francouzsky mluvícím Švýcarsku]. I2D ‒ Information, données & documents, 2021/2, č. 2, s. 27‒36. DOI: 10.3917/i2d.212.0027. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-i2d-information-donnees-et-documents-2021-2-page-27.htm.

Stejně jako v mnoha jiných regionech, i ve francouzsky mluvícím Švýcarsku mnohé podniky pojem monitoring znají, uvědomují si jeho význam a tuto metodu používají. Výsledky anket to potvrzují. Ale na druhou stranu z průzkumů vyplývá, že monitoring je prováděn neformálně a nepravidelně. Kvůli nedostatku času, odborných a finančních zdrojů a znalostí oboru je ne vždy dosahováno hmatatelných výsledků. Jen minimum z dotazovaných organizací se obrátilo na vnější poskytovatele nebo vlastní potřebné struktury a zdroje. Přesto nezanedbatelná část přiznává, že by vnější pomoc či lepší nástroje potřebovala. A to je oblast, ve které může pomoci obor Informační vědy Vysoké školy správní v Ženevě (https://www.hesge.ch/heg).

Z rešerší provedených v různých švýcarských univerzitních repozitářích a otevřených archivech vyplývá, že mezi lety 2006 až 2020 zde vzniklo 37 dokumentů týkajících se monitoringu. Jsou mezi nimi diplomové práce, preprinty, články, výzkumné zprávy. Osmnáct z nich, tedy 45 %, vzešlo z oboru informační vědy.

Pokud mluvíme o přípravě na profesionální monitorování, ve francouzsky mluvícím Švýcarsku rozlišujeme počáteční vzdělávání (bakalářské, magisterské, doktorské) a vzdělávání pokračující pro osoby zaměstnané nebo zaměstnání hledající, kteří obvykle již počáteční vzdělávání absolvovali a v oboru pracují či pracovali minimálně tři roky. Na rozdíl od Francie zde neexistuje obor věnovaný přímo monitoringu a informacím pro podporu rozhodování (Business Intelligence, BI), ale toto zaměření je nabízeno v kurzech či modulech počátečního vzdělávání, bakalářského (https://www.hesge.ch/heg) i magisterského studia (https://www.hesge.ch/heg/formations/masters/sciences-information#apercu-de-la-formation). V pokračujícím vzdělávání mohou studenti získat magisterský titul (po získání 60 kreditů), diplom (po získání 30 kreditů) nebo certifikát (po získání 10 kreditů). Placený kurz věnující se monitoringu a BI vede k certifikátu. Neotevírá se každý rok, ale na základě poptávky. Je určen v prvé řadě vedoucím pracovníkům v informačních službách, marketingu, vědě a výzkumu. Kurz je tvořen pěti moduly po dvou kreditech. Je možné absolvovat celý kurz nebo jen vybrané moduly. Věnují se metodologii, nástrojům monitoringu, strategiím, vlivu a bezpečnosti informací. V posledních letech vzrůstá poptávka po krátkých kurzech (jeden či dva dny) zaměřených na metodologii a nástroje monitoringu. Tento formát vzdělávání přináší škole cenný pravidelný kontakt s pracovníky v praxi.

Současně s rozvojem robotizace a umělé inteligence v posledních letech vyvstává otázka (ne)nahraditelnosti informačních pracovníků v monitoringu. Na rozdíl od strojů jsou specialisté schopni analýzy (poptávky, potřeb i analýzy kontextuální), profesionální práce se znalostmi a užití doplňkových nástrojů v této oblasti. Přesto organizace neusínají na vavřínech a hledají cesty, kterými by v této situaci měli profesionálové i studenti úspěšně pokračovat. Právě používání profesionálních metod a nástrojů, jež vede k lepšímu oběhu informací v organizaci, může být tím správným řešením: organizaci přinese cennou službu a poukáže na nepostradatelnost informačních pracovníků v monitoringu.

GORIN, Michel. Le monde associatif suisse dans le domaine des sciences de l’information: enjeux, défis, dynamisme! [Švýcarská sdružení v oboru informační vědy: otázky, výzvy, dynamika!]. I2D ‒ Information, données & documents, 2021/2, č. 2, s. 38‒44. DOI: 10.3917/i2d.212.0038. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-i2d-information-donnees-et-documents-2021-2-page-38.htm.

Podle výsledků švýcarského statistického úřadu se v roce 2019 téměř 60 % švýcarské populace angažovalo v nějakém spolku či svazu nebo nějaké sdružení podporovalo. V oboru informační vědy jsou nejvýznamnějšími spolky knihovnický Bibliosuisse (https://bibliosuisse.ch/fr/) a Svaz švýcarských archivářů (https://vsa-AAS.ch/fr/). Bibliosuisse vznikl v roce 2019 sloučením Švýcarské informační knihovny a podobné asociace veřejných a školních knihoven. Je společným mluvčím pro odborné (informační) a veřejné knihovny ve federaci. Propaguje knihovny a jejich služby ve veřejnosti a hájí zájmy knihoven ve styku s politiky a státní správou. Své členy (instituce i osoby) podporuje a doprovází v kariéře. Mimoto ve Švýcarsku existují svazy regionální či úžeji odborně zaměřené.

Bibliosuisse a Svaz švýcarských archivářů jsou rovněž zodpovědné za kvalitní počáteční vzdělávání pracovníků knihoven. Prakticky zaměřené studium trvá tři roky a navazuje na povinnou školní docházku. Pokud se absolventi rozhodnou doplnit studium maturitou, mohou pokračovat ve studiu oboru na specializovaných vysokých školách. I zde mají svazy důležitý úkol: koordinaci a zajištění komplementarity kurzů na jedné straně a dohled nad tím, aby cena kurzu netvořila bariéru vzdělávání na straně druhé ‒ někteří zaměstnanci stále očekávají, že časové i finanční investice do vzdělávání leží plně na bedrech zaměstnavatelů; ti mohou být ale velmi „šetřiví“.

Knihovní a informační svazy si jsou vědomy toho, že lobování a hájení zájmů jsou nedílnými součástmi jejich činnosti a investují do nich čím dál více energie i omezených finančních prostředků. Například Bibliosuisse se podařilo  v roce 2016 zabránit „zdanění výpůjček“ v knihovnách (odvádění části poplatků, které knihovny vybírají od čtenářů, např. roční zápisné, poplatky za výpůjčky, kolektivním správcům), které mělo být zavedeno autorským zákonem. Podařilo se vyjednat, že autorské poplatky jsou místo toho hrazeny z veřejných zdrojů na úrovni jednotlivých kantonů.

Výměna informací mezi odborníky z institucí napříč obcemi a kantony je zajištěna vydáváním celostátních odborných časopisů ARBIDO (https://arbido.ch/) a Bibliosuisse Info (https://www.bibliosuisse.ch/mitglieder/bibliosuisseinfo), provozováním specializovaných webů a pořádáním odborných akcí. Členové svazů neplatí členské příspěvky pouze pro dobrý pocit sounáležitosti s odbornou komunitou. Očekávají, že se jim investice vrátí; děje se tak například v podobě nových směrnic nebo etických kodexů.

Švýcarské svazy a spolky však čelí několika výzvám. Čtyři národní jazyky jsou základní překážkou jakékoli spolkové práci, jelikož stále méně Švýcarů je bilingvních. Spolky a svazy jsou z velké části závislé na dobrovolnické práci členů, kteří by byli ochotni svůj čas a energii této činnosti věnovat. Některé z asociací proto mají o nové členy nouzi. Je jasné, že si asociace budou muset hledat nové zdroje příjmů.

Na závěr článku autor na základě svých zkušeností vyzývá informační profesionály k větší angažovanosti ve spolcích a svazech. Měli by maximálně využívat, co jim je nabízeno (účastnit se setkávání, vzdělávat se, používat směrnice a kodexy); spolupracovat s dalšími asociacemi, sdílet svoje těžkosti i úspěchy, povzbuzovat se, společně lobovat a hájit se; přímo se angažovat ve fungování spolků (ve výborech, komisích), být aktivními členy pracovních skupin, kolokvií apod. K tomu je ovšem třeba, aby zaměstnavatelé pochopili, že pokud vyhradí zaměstnanci, který má chuť se zapojit do asociace, čas pro tuto aktivitu, budou z toho těžit všichni. Na druhou stranu by tito zaměstnanci měli být ochotni věnovat i trochu ze svého vlastního volného času. Silné asociace s aktivními členy mohou zlepšit reputaci a status knihovníků, podpořit jejich profesionalitu a etické chování.

MARTY, Thomas a KÜSSOW, Jürgen. Swisscovery, un réseau et un outil unique au service des bibliothèques académiques [Swisscovery, síť a jedinečný nástroj pro univerzitní knihovny]. I2D ‒ Information, données & documents, 2021/2, č. 2, s. 45‒49. DOI: 10.3917/i2d.212.0045. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-i2d-information-donnees-et-documents-2021-2-page-45.htm.

Švýcarská platforma swisscovery (https://swisscovery.slsp.ch) byla uvedena do provozu na konci roku 2020. Spojuje 470 knihoven vědeckých, univerzitních nebo knihoven kulturního dědictví různých velikostí a je podporována i z národních fondů. Nahrazuje šest dříve existujících knihovních sítí a je výsledkem šestiletého úsilí patnácti univerzit, vysokých škol a knihoven.

Aby byla možná spolupráce různých knihoven v jednom systému, bylo třeba najít řešení týkající se katalogizačních norem a autoritních záznamů. Technicky je možné paralelně pracovat se soubory autorit GND (Gemeinsame Normdatei) pro katalogizaci německojazyčných dokumentů, IdREF-Rameau pro frankofonní dokumenty a Nuovo Soggetario/SBT pro dokumenty v italštině. Standardizace nebyla jednoduchá, ale výsledkem je společná katalogizace v několika jazycích.

Svým celonárodním záběrem a vícejazyčností je swisscovery unikátním příkladem spolupráce. Způsob, jakým sdružuje zdroje zúčastněných knihoven, překonává kolaborativní projekty, které dosud ve Švýcarsku existovaly. Uživatelé využívají sjednocených výpůjčních služeb i poplatků u dokumentů, které si mohou vypůjčit z kterékoli ze zapojených knihoven. Každý dokument má přiřazen pouze jeden bibliografický záznam, na nějž je navázána celá paleta dalších služeb. Bibliografické záznamy jsou vytvářeny společně a jakákoli ze zapojených knihoven je může použít při vlastní akvizici a katalogizaci. Platforma je provozována pro tento účel speciálně vytvořenou agenturou SLSP (Swiss Library Service Platform, https://slsp.ch/en/about-slsp/), jež zajišťuje i technický dohled. Zároveň doprovází knihovny v jejich inovativních projektech.

Právní forma agentury SLSP je ve švýcarském akademickém prostředí neobvyklá, je neziskovou akciovou společností. Akcionáři jmenovaná správní rada má velký vliv na rozvoj a směřování sítě. Dříve byly švýcarské knihovní sítě buď cele financované státní správou, a tedy závislé na aktuální politické podpoře, nebo se jednalo o konsorcia institucí, kdy rizika plynoucí z velkých investic ležela obvykle na bedrech jediné velké univerzitní knihovny. Nyní nese rizika agentura a investice jsou zabezpečeny. Navíc byla zvolena zvláštní forma financování, ve švýcarském univerzitním světě dosud nepoužitá. Kromě poměrně nízkého základního kapitálu poskytlo 15 akcionářů agentuře půjčku ve výši více než 10 milionů švýcarských franků (přibližně 9,1 milionu EUR), která má být splacena během následujících 10 let. Další zdroje plynou z národních akademických fondů (švýcarská konference rektorů, swissuniversities).

Součástí sítě jsou i malé knihovny se specializovanými fondy. Pro ně agentura SLSP zajišťuje správu a konfiguraci systému a některé další úkony, které velké knihovny vykonávají samy. Zapojení institucí různých velikostí a zaměření do jediné sítě tvoří sílu swisscovery. I do budoucna bude agentura SLSP rozšiřovat paletu služeb a do sítě budou přijímány nové instituce. Dojde k rozšíření dostupných sbírek a zvýšení počtu uživatelů.

ERKEN, Benoit a PRONGUÉ, Nicolas. Un système de gestion de bibliothèque Open Source et une complicité helvético-belge: RERO ILS [Otevřený systém pro správu knihoven a švýcarsko-belgická spolupráce: RERO ILS]. I2D ‒ Information, données & documents, 2021/2, č. 2, s. 50‒55. DOI: 10.3917/i2d.212.0050. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-i2d-information-donnees-et-documents-2021-2-page-50.htm.

RERO ILS je otevřený software pro správu knihoven (ILS – Integrated Library System, https://bib.rero.ch). Opírá se o vícejazyčnou službu MEF (Multilingual Entity Fail), která pracuje s entitami (autoritami) pocházejícími z různých mezinárodních rejstříků (především německého GND – Gemeinsame Normdatei a francouzského IdRef – Identifiants et référentiels). Je výsledkem spolupráce mezi dvěma partnery: švýcarským projektem RERO+ a Katolickou univerzitou v Lovani (Belgie).

RERO+ je centrum služeb pro knihovny sídlící ve švýcarském městě Martigny (https://www.rero.ch). Kromě projektu RERO ILS, do něhož je ve Švýcarsku zapojeno asi šedesát knihoven, nabízí tato nadace také služby pro archivy. Katolická univerzita v belgické Lovani (https://uclouvain.be) je součástí konsorcia BORéAL, v němž spolupracuje se dvěma dalšími belgickými univerzitami. Zástupci partnerů ze dvou různých zemí nyní tvoří jeden vývojový tým, jehož členové se pravidelně na dálku scházejí. Na jejich pracovní metody lze nahlédnout ze čtyř perspektiv:

Jako metoda vývoje byla zvolena populární tzv. agilní metodika Scrum (rozdělení velkých a složitých projektů na malé úkoly, které jsou rychleji splnitelné, důraz na komunikaci v týmu a na samoorganizaci týmu, pozn. red.), kterou si tým podle svých zkušeností a potřeb přizpůsobil. V první fázi se na projektu podíleli specialisté z knihovního prostředí a vývojáři IT. Spolupráce na projektu RERO ILS hranice mezi povoláními rozmělnila, až vznikly smíšené profily. I tento aspekt celý projekt obohacuje.

Otevřenost je základním kamenem projektu, je viditelná na všech úrovních: většina specifikací je online přístupná v backlogu na platformě Taiga, kde je k nahlédnutí i tabulka aktuálních úkolů pro každého člena týmu. Zdrojový kód je volně k dispozici via Github. Samotný software je volně přístupný na stránce demoverze.

Vývojářský tým si brzy osvojil nástroje spolupráce na dálku. Díky tomu byl tým připraven i na omezení způsobená pandemií covid-19.

Asi dva roky po zahájení projektu bylo jasné, že do procesu vývoje je třeba přizvat knihovníky. Již předtím měly všechny knihovny, s nimiž se v projektu do budoucna počítá, možnost průběžně zkoušet otevřené demoverze systému, nyní byla použita skutečná data z knihoven z obou zemí. Tímto krokem byly vyřešeny problémy a doplněny chybějící funkcionality, ale hlavně byl představen a použit participativní přístup. Knihovníci byli zároveň včas připravováni na nelehkou změnu softwaru.

Autoři v závěru příspěvku uvádějí, že v době vzniku textu (rok 2021) byl RERO ILS v podstatě novým systémem, jenž ještě nenabízel takovou škálu funkcí, jakou mohly tehdy nabídnout jiné zavedené systémy. Vývoj ale nekončí. I do dalších fází a zlepšování jsou zahrnuty knihovny. Budou brány v potaz potřeby konečných uživatelů i knihovníků a vývojářský tým z obou zemí bude aktivně pracovat na dalším rozvoji systému a integraci nových zainteresovaných knihoven.

VOISARD, Laurent. Bibliomedia, une actrice majeure de la mutualisation et de la mise en réseau des bibliothèques publiques suisses [Nadace Bibliomedia, důležitý hráč v oblasti vzájemné pomoci a spolupráce švýcarských veřejných knihoven]. I2D ‒ Information, données & documents, 2021/2, č. 2, p. 56‒67. DOI: 10.3917/i2d.212.0056. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-i2d-information-donnees-et-documents-2021-2-page-56.htm.

Švýcarská nadace Bibliomedia (https://www.bibliomedia.ch/de) byla založena roku 1920 na pomoc právě vznikajícím veřejným knihovnám. Od začátku své existence je podporovaná ze státních prostředků. Jako jediná národní instituce pro veřejné knihovny je přítomna ve všech třech hlavních jazykových oblastech se svými „zdrojovými knihovnami“ ve městech Lausanne (francouzsky mluvící), Soleure (německy mluvící) et Biasca (italsky mluvící část). Od počátku spolupracuje se školami, a i jinými cestami podporuje vzdělávací proces. Během prvních šedesáti let se zaměřovala na doplňování knihovních fondů veřejných knihoven s cílem pozvednout intelektuální, morální i odbornou úroveň pracujících tříd a předcházet prohlubování sociálních nerovností.

S narůstající migrací nastává v 80. letech změna: je potřeba knihovnám pomoci s doplňováním fondů v cizích jazycích. Protože bylo nutné dostatečně zajistit všechny hlavní jazyky migrantů, byl zvolen formát výměnného fondu. Zpočátku se jednalo o španělštinu, portugalštinu, turečtinu a angličtinu, později o jazyky zemí bývalé Jugoslávie (chorvatština, srbština, albánština) a v poslední době o jazyky národností geograficky vzdálenějších – nemalý zájem je o dokumenty v tamilštině a arabštině. Jako reakce na velkou migrační vlnu roku 2015 byl zahájen projekt Willkommen, určený knihovnám, na které se začaly obracet vlny migrantů z celého světa. Byla navázána spolupráce s migračními centry a nabídnuty učebnice, slovníky a hry k osvojení základů jazyků přijímající země. Projekt byl již ukončen, dokumenty zařazeny do knihovních fondů a dále pomáhají s adaptací nově příchozích.

Půjčování tištěných knih bylo od roku 1920 hlavní myšlenkou projektu. Postupem času došlo přirozeně k vývoji poptávky a knihovny začaly nabízet i specificky zaměřené fondy: kromě cizojazyčných se jedná o dokumenty psané velkými písmeny či zjednodušenou četbu. Fondy projektu Bibliomedia jsou určeny všem věkovým kategoriím čtenářů a knihovnám všech velikostí; těm malým velmi usnadní práci. Knihovny si mohou vypůjčit soubory od 10 do 3500 dokumentů až na dobu jednoho roku.

S finanční podporou státu byla v listopadu 2014 zveřejněna platforma pro půjčování elektronických knih s názvem e-bibliomedia. Knihovny, jež se rozhodly se zapojit, mohou svým dospělým a dospívajícím uživatelům nabídnout výběr převážně z beletrie a dokumentů ve francouzštině, angličtině a španělštině. Každoročně do projektu finančně přispívají v závislosti na svém akvizičním rozpočtu, vybrané peníze slouží k úhradě licenčních poplatků. Od roku 2020 e-bibliomedia nakupuje audioknihy s možností simultánního přístupu, přičemž knihovny mohou podávat návrhy na nákup těchto zvukových knih prostřednictvím elektronického knihkupectví Feedbooks (https://market.feedbooks.com/).

Dalším projektem je experimentální Laboratoř (Laboratoire des bibliothèques). Nabízí celou škálu příkladů kulturních aktivit a nástrojů jako pomoc knihovnám při organizaci nejrůznějších akcí. Cokoli, co je v rámci projektu Bibliomedia vytvořeno a nabízeno, mohou knihovny bezplatně použít. Populární akcí je předčítání dětem (školním třídám) profesionálními herci přímo v knihovnách. V rámci školního projektu následuje diskuse nad obsahem textu. Knihovna může také začít pracovat s takovou institucí, jejíž uživatelé (zatím) nejsou typickými návštěvníky knihovny (nemocnice, věznice). Herec se promění v jakousi živou knihovnu a hlasitě předčítá z fondů zjednodušené četby. Na webu Bibliomedia jsou k dispozici další nápady využitelné v knihovnách jako například kvalitní pracovní listy pro literární dílny a dílničky, katalog nápadů pro rozvoj knihoven, kanál youtube, kde lze zhlédnout přednášky a školení.

Z Laboratoře vzešel také projekt vytvoření sbírky Zjednodušené četby, která nabízí přes 900 tištěných a zvukových knih. Veřejné knihovny mohou do svých fondů zařadit formát, který ocení nejstarší čtenáři, hendikepovaní, dyslektici nebo ti, kdo se (v daném jazyce) teprve učí číst. Knihovny obdrží i praktického metodologického průvodce, jak tyto fondy nejlépe čtenářům přiblížit.

Od roku 2008 dostává každý novorozený švýcarský občánek kufřík se dvěma obrázkovými dětskými knížkami v němčině, francouzštině nebo italštině, podle územní příslušnosti. Rodiče k němu obdrží průvodce v 16 jazycích a na internetu si mohou stáhnout překlady těchto knížek (nabízí se 30 jazyků). Akce je součástí národního projektu Narozen, aby četl (Né pour lire – Buchstart – Nati per leggere – Naschì per leger), na kterém se podílí i nadace Bibliomedia (pozn. red.: přehled darovaných titulů za 15 let trvání projektu viz https://www.nepourlire.ch/storage/Mn95H99w7nsAC7B4bCo14DL7Zf4NxKpeaLixrJO3.pdf).

Ke stému výročí vzniku nadace v roce 2020 byl vydán katalog s nápady na inovace ve veřejných knihovnách. Byla zveřejněna výzva k podávání inovativních projektů. Tímto způsobem byly knihovny povzbuzovány ke změnám a na této cestě doprovázeny. Ze sta přihlášených projektů jich bylo vybráno a finančně podpořeno 22. Všechny jsou v závěru článku stručně představeny.

Zpracovala: Mgr. Veronika Tichá

Redakčně upravila: PhDr. Anna Machová

CHARTIER, Natacha. Répondre aux besoins d’un département aux multiples facettes géographiques: le défi de la Biblio64 [Jak reagovat na potřeby departementu s rozmanitou geografií: výzva pro oblastní knihovnu Biblio64]. Online. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2025, č. 2. e-ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2025-00-0000-038. [cit. 2026-01-11].

Departement Pyrénées-Atlantiques na jihozápadě Francie se vyznačuje velmi rozmanitým reliéfem: města, pobřežní oblasti, podhůří i hory. Knihovny musí své služby přizpůsobovat daným podmínkám a specifickým potřebám uživatelů, ale i vytvářet nové prostory a přicházet s inovacemi. Departement se rozkládá na ploše 7645 km² a skládá se ze tří velkých celků: Atlantické pobřeží, dlouhé asi padesát kilometrů, je velmi urbanizovanou a turistickou oblastí. Béarnské podhůří tvoří přechod mezi pobřežím a horami s kopci, zemědělsky využívanými údolími a malými městy. Pro Pyreneje jsou typické kruté zimy a rozptýlené vesnice s omezenou dopravní dostupností. Pro mnoho obyvatel horských oblastí je cesta do mediatéky dlouhá a zejména v zimě komplikovaná. Vesnice mnohdy nejsou schopny zajistit fungování knihoven také proto, že náklady na výstavbu a údržbu budov jsou kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám vysoké. Knihovní služby bývají provozovány bibliobusy nebo školami. Existující malé knihovny v horských oblastech však nezahálejí a pro obyvatele organizují velmi potřebný doprovodný kulturní program.

Pracovníci oblastní knihovny Biblio64 (https://www.biblio64.fr/; označení „64“ odkazuje k číslu departementu jako administrativní jednotky Francie) ve městě Pau začali v roce 2022 vytvářet nové schéma rozložení veřejných knihoven departementu. Stanovili si jednoduchý cíl: knihovny musí být dostupné pro každého obyvatele, a to do 20 min. cesty autem. Ovšem obce, kterých se vytvoření nebo rozšíření knihoven týká, mají velmi omezené finanční zdroje. Navíc některé nemohou pojmout nové stavby z důvodu nedostatečné dopravní dostupnosti, rizika povodní nebo jiných územních omezení. Departementální knihovna se proto rozhodla rozšířit nabídku digitálních zdrojů; zprostředkovává katalog tisíců elektronických knih doplněný moduly pro samostudium, a na vyžádání i přístup ke koncertům pařížské filharmonie.

Tím je však otázka fyzické dostupnosti vyřešena jen částečně. Oblastní knihovna v Pau dál hraje strategickou roli při podpoře iniciativ v obcích, kde zřízení knihovny není vždy vnímáno jako potřebná přidaná hodnota. Spolupráce se zastupiteli je prioritou a speciální školení mají zvýšit povědomí o významu knihoven jako veřejných služeb v obci. Ty totiž mohou čerpat finanční prostředky na renovace, rekonstrukce a rozšiřování služeb pro obyvatelstvo a v uplynulých letech takto v departementu vznikl více než tucet knihoven. Pracuje se s tématy udržitelného rozvoje, strukturálních a udržitelných projektů, turistické atraktivity atd.

V posledních zhruba dvaceti letech bylo také pro regionální, ale i státní správu vytvořeno několik studií, které vyhodnocují přínosy a potřeby sítě veřejných knihoven a z nichž vyplývá, ve kterých konkrétních oblastech je pokrytí knihovními službami nedostatečné. V jedné z oblastí, Pays de Nay (území mezi městem Pau a prvními pyrenejskými podhůřími), bylo v roce 2024 otevřeno kulturní centrum zahrnující prostor pro hraní stolních her, digitální muzeum a galerii Micro-Folie, mediatéku a kino. Nachází se v bývalé četnické stanici a spravuje síť osmi menších knihoven s celkem třemi zaměstnanci a více než 50 dobrovolníky. Zajímavostí je, že v knihovní síti departementu pracuje 820 osob, z nichž je více než 500 dobrovolníků, kteří (většinou velmi dobře) zajišťují činnost knihoven ve venkovských a horských oblastech. V přepočtu vychází jeden knihovní zaměstnanec na 2500 obyvatel z celkových 700 000, přičemž na území najdeme celkem 161 knihovních budov.

V příspěvku jsou dále podrobněji popsány dva úspěšné projekty nově otevřených knihoven v menších sídlech. Turistická obec Arette s tisíci stálými a dalším tisícem přechodných obyvatel se nachází v údolí Barétous, zhruba 30 min. cesty od většího města Oloron (asi 10 000 obyvatel). Nové kulturní centrum zde bylo založeno na základě odkazu malíře Paula Ambilla, který si přál, aby jeho majetek sloužil kultuře a mladé generaci. Díky tomu byla v jedné z jeho nemovitostí zřízena knihovna, výstavní sál s umělcovými díly, posluchárna a prostory pro výuku hudby. Dalším projektem je zámek Lissague/Lizaga, ve kterém obec Saint-Pierre-d’Irube plánuje otevřít moderní mediatéku. Polovinu hudebního fondu budou tvořit díla místních umělců a desetinu knižního fondu dokumenty v baskickém jazyce. Kromě francouzštiny a baskičtiny se v oblasti mluví dalšími třemi regionálními jazyky a knihovny tuto skutečnost ve svých fondech zohledňují. Dokumenty s regionální tematikou tvoří nezanedbatelnou část sbírek.

Departementální knihovna v Pau hraje v oblasti, která se vyznačuje členitým reliéfem, klimatickou rozmanitostí, nerovnoměrnou hustotou obyvatelstva a bohatým kulturním dědictvím, nezastupitelnou roli v předávání kultury a vytváření příležitostí pro setkávání obyvatel.

GRELIER, Damien. Une ruralité solidaire: la coopération comme boussole du développement culturel et des bibliothèques en Mayenne [Vzájemná podpora na venkově: spolupráce jako základ rozvoje kultury a knihoven v departementu Mayenne]. Online. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2025, č. 2. e-ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2025-00-0000-040. [cit. 2026-01-16].

Francouzský departement Mayenne se rozkládá na severu regionu Pays de la Loire na ploše 5175 km², což z něj činí nejmenší departement v zemi. Území se vyznačuje mírným reliéfem; střídají se zde louky, lesíky a zemědělské pozemky – tři čtvrtiny rozlohy jsou zemědělsky využívány. 4400 aktivních farem vytváří ekonomiku zaměřenou především na chov dobytka. Hlavní město Laval s 50 000 obyvateli je sídlem nadnárodní mlékárenské společnosti Lactalis, jednoho z nejvýznamnějších zemědělsko-potravinářských koncernů v zemi.

Hustota zalidnění je nízká, stejně jako urbanizace: 168 z 240 obcí má méně než 1000 obyvatel. Populace spíše stárne, severovýchod dokonce zaznamenává úbytek obyvatel. Míra nezaměstnanosti je poměrně nízká, mnoho mladých však opouští domov kvůli studiu na vysoké škole. Mayenne je sice ryze venkovským územím, ale nepůsobí jako izolovaná oblast. Komunita je tradičně liberálně křesťansko-demokratická a ve většině případů věrná principům vyjednávání mezi zúčastněnými stranami. Tato skutečnost dlouhodobě usnadňuje meziobecní spolupráci, zejména v oblasti kultury.

Činnosti uměleckých škol, kulturních zařízení a knihoven představují kulturní pilíře oblasti. Místní iniciativy jsou podporovány na úrovni departementu i státu, tudíž je možné přicházet s originálními, někdy i hybridními projekty. To je případ budoucího meziobecního kulturního centra v městečku Ernée. Jeho otevření je plánováno na rok 2029 a bude zahrnovat kino, knihovnu a prostory pro uměleckou školu, a to nad rámec pouhého sdílení budovy. Cílem je nabídnout obyvatelstvu skutečně citlivý, otevřený a pluralitní koncept.

Knihovny spolupracují v sítích kolem větších sídel. K několika velkým a profesionálním mediatékám – mezi nimiž vyniká Grand Nord de Mayenne, otevřená v roce 2010 – se řadí místní knihovny, často provozované týmy dobrovolníků za podpory obcí. Nabídka dokumentů je pravidelně obměňována prostřednictvím výměnných fondů. Uskutečňuje se projekt jednotného knihovního systému na úrovni departementu, který již sdružuje sedm z devíti sítí. V oblasti tvořené malými vesnicemi je obtížné zakládat knihovny v jednotlivých obcích. Díky meziobecní spolupráci a sdílení zdrojů je však možné knihovní služby zajišťovat. Příkladem je sdružení obcí Bocage Mayennais, jehož dvě nejlidnatější obce, Gorron a Ambrières-Les-Vallées, nedosahují ani 2500 obyvatel. Sdružení spravuje síť devíti knihoven s rozmanitými fondy a bezplatnou registrací.

I když se podařilo dosáhnout poměrně vysoké míry registrace – přibližně 15 % obyvatel departementu mělo po roce 2010 průkazku do knihovny oproti přibližně 5 % před rokem 1996 – rozvoj veřejných knihoven dnes poněkud zpomaluje.

Problémy, které musí obce řešit, a současný nedostatek financí nejsou příliš příznivými faktory pro rozvoj nebo posílení knihovních služeb. Zároveň je třeba obnovovat stárnoucí vybavení a prostory. Po roce 2000 bylo založeno jen málo středně velkých profesionálních knihoven, které by disponovaly dostatečně dlouhou otevírací dobou a pravidelně obměňovaly nabídku služeb. V roce 2025 nebylo ani patnáct knihoven v regionu otevřeno více než dvacet hodin týdně, a i když 95 % obyvatel bydlí v docházkové vzdálenosti menší než 10 minut, více než 80 % uživatelů se soustřeďuje do čtvrtiny z nich. V uplynulém desetiletí došlo obecně k výrazné diverzifikaci úkolů a rolí knihoven, a místním knihovnám se ne vždy dařilo „držet tempo“. Digitální služby, půjčování předmětů, větší zapojení obyvatel, debatní prostory, výrazné prodloužení otevírací doby, podpora uměleckého a kulturního vzdělávání, hybridizace prostor... To vše jsou trendy, které je třeba zavést v prostředí, které bylo původně navrženo jen pro půjčování knih. Významné zastoupení dobrovolníků v knihovnách (a jiných zařízeních) je pro severozápadní regiony Francie typické a bezesporu přínosné. Transformace těchto služeb však vyžaduje nové odborné kompetence a v tomto kontextu se může dobrovolnictví stát slabinou, někdy i brzdou. Příspěvek obsahuje mimo jiné mapku departementu, která vykresluje míru pokrytí knihovními službami a ze které vyplývá, že z celkových 240 obcí jich 202 disponuje knihovnou, jež je otevřena méně než 8 hodin týdně, nebo nemá knihovnu žádnou. V takových obcích žije 42 % obyvatel departementu.

Provozovat ve venkovských oblastech veřejnou knihovnu, která by byla blízká občanům a reagovala na probíhající změny a neustálý vývoj knihovních služeb, se na první pohled jeví jako nemožné... V departementu Mayenne proto bude v roce 2026 přijato nové schéma služeb veřejných knihoven. V první řadě bude nutné posílit meziknihovní spolupráci a vytypovat knihovny, kde by bylo možné rozšířit portfolio nabízených služeb, a celkově je transformovat (i po ekologické stránce), aby se staly skutečnými místy setkávání a sdílení. Další priorita bude spočívat v posílení spolupráce s jinými institucemi (školami, sociálními zařízeními, občanskými spolky), ale i se zastupiteli, které se ne vždy daří přesvědčit, že existence knihovny v obci je téma, jímž by se měli zabývat. Pro departementální knihovnu to v první řadě znamená doprovázet obce při přehodnocování modelu fungování jejich knihoven a při formulování očekávaných cílů. Není možné jednoduše kopírovat modely z jiných regionů a už vůbec nelze nadále jen slepě konstatovat, že se knihovny nacházejí na celém území. Bude třeba zhodnotit jejich schopnost poskytovat skutečné služby, a to jak z hlediska kvality informací a nabízeného obsahu, tak z hlediska vazeb se sociálními a kulturními institucemi na daném území.

OULC'HEN, Enora. „Mondes en réduction“: les bibliothèques des îles bretonnes du Ponant [„Zmenšené světy“: knihovny bretaňských ostrovů Ponant]. Online. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2025, č. 2. e-ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2025-00-0000-041. [cit. 2026-01-17].

Ostrovy fascinují. Dlouho byly považovány za území, která se nepodřizují kontinentálním pravidlům: místa utopických představ a mýtů, laboratoře pro pozorování společenských jevů. „Zmenšené světy“, jak je nazývá francouzská geografka Françoise Péron, jsou charakterizovány komplexním a extrémně pečlivým plánováním a zástavbou, které musí brát ohled na přírodní faktory (půda, sluneční svit, blízkost moře) a zajistit, aby každý obyvatel měl k dispozici zdroje a služby k pokrytí základních potřeb.

Ostrovní knihovny čelí řadě geografických omezení: odlehlost, izolace, obtížná dostupnost, nepředvídatelné mořské a meteorologické jevy, omezené zdroje. Jakým způsobem to ovlivňuje jejich činnost? Případová studie vychází z analýzy skupiny ostrovů, které jsou si geograficky blízké a administrativně patří k regionu Bretaň: ostrovy Ponant.

Podél bretaňského pobřeží se nachází více než 750 ostrovů a ostrůvků, z toho je 11 trvale obydlených. Deset z nich jsou samostatné obce (Bréhat, Batz, Ouessant, Molène, Sein, Groix, Houat, Hoëdic, Île-aux-Moines, Île d’Arz) a na jedenáctém, Belle-Île-en-Mer, najdeme obce čtyři. Tento ostrov je s 8563 hektary největší, nejmenší je 60hektarový Sein. Frekvence dopravních spojů s pevninskou Francií se liší podle sezóny a ostrova a je závislá na povětrnostních a klimatických podmínkách ‒ často dochází k rušení spoje či zpožděním. Dalším faktorem, který ovlivňuje míru izolace ostrova, je dostupnost prvního většího města na kontinentu. Populace se v poslední době stabilizovala na přibližně 11 200 stálých obyvatelích, průměrný věk ostrovanů je 52 let. Demografické statistiky je však třeba brát s rezervou ‒ mnoho obyvatel tráví část roku na ostrově a část na pevnině, přibývá chalupářů a turistů, nicméně zachování služeb v místě má zásadní význam pro udržení stálého obyvatelstva. (Zajímavost uvedená v rámečku: Vzdělávání prvního stupně je zajištěno na všech ostrovech. Výuka druhého stupně je spravována z Brestu a je organizována na šesti ostrovech, kam učitelé za žáky dojíždějí. Žáci ze zbývajících ostrovů, které jsou však nejblíže kontinentu, denně využívají námořní přepravu k cestě do školy.)

Z 11 obydlených ostrovů má 10 alespoň jednu obecní knihovnu a pro stálé obyvatele jsou knihovny často jediným kulturním zařízením dostupným po celý rok. Vzhledem ke klimatickým podmínkám (vítr, vlhkost, slanost) je při stavbě a údržbě budov třeba věnovat zvláštní pozornost materiálům, větrání a utěsnění. Na nejvíce exponovaných ostrovech musí mít veřejné budovy pohotovostní plány pro případ výpadku elektřiny. Občanská vybavenost je nutně miniaturizovaná a promyšlená. Nelze plýtvat prostorem, ale naopak jej obohacovat a komplexněji využívat. Knihovny proto často sdílejí budovu s jinými obecními službami: poštou, společenskou místností, druhým stupněm základní školy. Od začátku roku 2020 byly na ostrovech realizovány dva velké knihovní projekty. V obci Palais na největším ostrově Belle-Île byla v roce 2023 otevřena Bibliothèque du Génie (Knihovna talentů). Je výsledkem dlouhotrvajících přípravných prací a náročného hledání kompromisů při výběru pozemku, architektonického řešení a energetické koncepce. Při stavbě bylo třeba dodržet řadu opatření a omezení týkajících se ochrany pobřeží, krajiny, kulturního dědictví a biologické rozmanitosti. Vzdálenost od pevniny a zhoršené povětrnostní podmínky navíc způsobují zpožďování a zvýšené náklady na dopravu materiálů, hospodaření s energiemi, odpady nebo vodou. Druhý projekt byl realizován na malém ostrově Hoëdic s pouhým 100 stálých obyvatel, ale v létě, díky rekreačním rezidencím, s až 3 000 lidmi. Již dvacet let zde existovala malá knihovna, kterou dobrovolně provozovala jedna ze zastupitelek. V roce 2020 se obec rozhodla knihovnu přestěhovat do nepoužívaného a chátrajícího majáku s cílem vytvořit větší prostor pro kulturní aktivity a znovuoživit krásnou a opuštěnou stavbu.

Frekvence akvizic nebo MVS se na ostrovních knihovnách přizpůsobuje lodnímu řádu, nákladům na dopravu a turistickým sezónám, přičemž existují určitá rizika spojená s přílivem a odlivem, s námořními a meteorologickými podmínkami. V některých případech je možné knihy nakoupit u místního knihkupce. Velmi se osvědčila spolupráce knihoven zapojených do sítí – profesionálové z mediaték na pevnině pomáhají s výběrem dokumentů, poskytují časopisy, filmy, přístup k elektronickým zdrojům. Dobrovolníci na ostrovech zase lépe znají místní poměry. Z přiložené tabulky vyplývá, že z deseti uvedených (ostrovních) knihoven pouze dvě největší mají zaměstnance na plný úvazek. Celkem na ostrovech vypomáhá 55 knihovníků-dobrovolníků, kteří mají možnost absolvovat úvodní školení a online se účastnit porad s kolegy na pevnině. Ostrovní knihovny jsou poměrně hojně navštěvovány, v létě počet návštěv výrazně stoupá díky turistům a chalupářům. Stálým obyvatelům jsou mimo sezónu nabízeny kulturní akce, pracovní prostory (ceněné zejména těmi, kdo pracují z domova) nebo stolní hry.

Fondy jsou často obohacovány o dokumenty regionálního charakteru (příroda, námořní dědictví, jazyk, paměť ostrova) a od místních autorů. Knihovny pořádají workshopy o moři, o vázání námořnických uzlů, o vytváření akvárií s mořskou flórou, ale i akce v bretonštině a dílny tvůrčího psaní, jelikož odříznutí od okolního světa přirozeně podněcuje kreativitu, a zapojují se do dalších kulturních akcí na ostrovech.

Ostrov, obklopený ze všech stran vodou, je území jako stvořené pro snění a prožívání dobrodružných příběhů. V literatuře se ostrovy vyskytují stejně dlouho jako základní mýty. I dnes ostrovy dokáží překvapit. Není náhodou, že se některé knihovny nacházejí v majácích: jsou nenápadným, ale stále přítomným orientačním bodem a útočištěm.

RENOUF, Brigitte. En direct du Japon: les impacts des catastrophes naturelles sur les bibliothèques [Přímý vstup z Japonska: dopady přírodních katastrof na knihovny]. Online. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2025, č. 2. e-ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2025-00-0000-042. [cit. 2026-01-22].

Japonské souostroví je kvůli své geografické poloze a podnebí pravidelně postihováno přírodními katastrofami: tajfuny, přívalovými dešti, sopečnými erupcemi, zemětřeseními a tsunami. Intenzivní seismická aktivita je pečlivě sledována Japonskou meteorologickou agenturou a lze tak s jistotou říci, že země se třese každý den. Studie odhadují riziko zemětřesení v některých oblastech země na 70 %. Obávají se jevu „Big One“, obrovského zemětřesení, které by mohlo v příštích třiceti letech zcela zničit megalopoli Tokio. V těchto zoufalých situacích si svou daň vybírají i knihovny. V závislosti na závažnosti katastrof jsou poškozovány budovy, sbírky a služby se stávají nedostupnými.

Bezpečnost budov je v zemi dlouhodobě velmi důležitým tématem a promítá se do preventivních opatření a specifických technických řešení. Všechny nové budovy, zejména veřejné, jsou vybaveny speciálními konstrukcemi, které absorbují vibrační energii otřesů již v základech. V horních částech budov tlumí otřesy a snižují kymácení. Opatření prokázala svoji účinnost například při velkém zemětřesení a tsunami v oblasti Tōhoku v březnu 2011, kdy nedošlo k významným škodám na mediatéce v Sendai v prefektuře Miyagi. Byla postavena v roce 1998 podle platných norem a její konstrukce velmi dobře odolala. Velkolepá knihovna prefektury Ishikawa v Kanazawě z roku 2022, nacházející se asi sto kilometrů od epicentra zemětřesení na poloostrově Noto, rovněž neutrpěla žádné škody. Bezpečnost starších budov je zvyšována speciálními stavebními úpravami. V základech Mezinárodní knihovny dětské literatury, sídlící v budově z červených cihel z roku 1906, byly provedeny seizmické izolační práce. V hlavní betonové budově z 60. let byla okna zpevněna ocelovými konstrukcemi. Velká univerzitní knihovna v Sendai si nechala včas zpevnit zdi, a v březnu 2011 neutrpěla významné škody. Pokud však k vážným poškozením dojde a budovy nelze opravit, bývají znovu postaveny (městská knihovna v Kensennuma, Rikuzentakata a Minamisanriku). Zatímco je možné budovy určitým způsobem zajistit před dopady zemětřesení, preventivní a ochranná opatření proti tsunami spočívají ve výstavbě bariér a pobřežních hrází. Ne vždy jsou však tato opatření dostatečná.

Co se týká sbírek, jsou nejvíce ohroženy otřesy a vodou z tajfunů, přívalových dešťů a tsunami. Při zemětřesení se mohou regály zřítit během několika minut, kompaktní regály se zhroutí jako domino. Zároveň dochází k více či méně závažnému poškození dokumentů (odtržené stránky nebo obálky, zlomené hřbety atd.). V březnu 2011 se s tímto problémem muselo vypořádat mnoho knihoven. Kantó, metropolitní oblast Tokia sousedící s regionem Tōhoku, byla rovněž silně postižena. Jen v hlavní budově Národní parlamentní knihovny (National Diet Library, https://www.ndl.go.jp/en, je jedinou národní knihovnou v zemi, i když je lokalizována do dvou míst – Tokio a Kansai-Kan; pozn. red.) spadlo na zem 1,8 milionu dokumentů. Metody k zamezení pádu regálů a knih se vyvíjejí. Základním řešením je upevnění regálů k pevným částem budovy ‒ k podlaze, stropu a různým bodům na stěnách. Existují i způsoby, jak na policích udržet dokumenty. Vedle improvizovaných postupů (např. vybavení polic zesílenými papírovými pásy, které brání pohybu dokumentů) existují i propracovanější řešení. Japonští výrobci navrhují regály, ze kterých se v případě otřesů spustí kovové tyče a překryjí police tak, aby knihy zůstaly na svém místě. Velkým knihovnám je doporučena výstavba podzemních skladů, kde bývají otřesy ve srovnání s nadzemím slabší, a sbírky jsou tak lépe chráněny.

V zemi, která je pravidelně sužována přívalovými dešti, povodněmi a tsunami, je druhým hlavním rizikem voda: způsobuje poškození či úplné zničení děl, vlhkost, znečištění blátem, poškození mořskou vodou a solí, plíseň. V roce 2011 došlo k nevyčíslitelným škodám. Vlna vysoká 10, na některých místech až 40 metrů, zaplavila území v délce deseti kilometrů a smetla vše, co jí stálo v cestě. Následně byly ve spolupráci mnoha institucí zahájeny operace k záchraně archivních fondů a dokumentů kulturního dědictví. V této nouzové situaci hrála důležitou roli koordinátora Národní parlamentní knihovna (je od roku 1989 jedním z regionálních center IFLA/Preservation and Conservation pro Asii), jež se podílí na záchraně dokumentů v regionu organizací školení a konferencí a technickou pomocí.

Pokud dojde k přírodní katastrofě, bývají běžné činnosti knihoven na několik dní, týdnů nebo dokonce let přerušeny. Po odeznění živlu je nejdříve třeba zajistit bezpečný přístup do budovy a k fondům. Služby jsou obnovovány postupně, nastává fáze hledání náhrad za poškozené a zničené dokumenty. Například knihovna ve městě Kensennuma byla na popud radnice velmi provizorně znovuotevřena krátce po zemětřesení v roce 2011. Cílem bylo rychle poskytnout občanům prostor, kde by mohli najít útěchu a znovu navázat sociální kontakty. K obsluze postižených oblastí a poskytování služeb uprchlým a rozptýleným obyvatelům se nejlépe hodí bibliobusy.

Přírodní katastrofy jsou součástí života a historie země a bývají pravidelně připomínány. V březnu 2026 uplyne 15 let od „velkého zemětřesení na východě“, jak jej nazvala japonská vláda. Všechny knihovny v regionu Tōhoku disponují specializovanými fondy o této katastrofě. Národní parlamentní knihovna provozuje archiv, který shromažďuje dokumenty, webové stránky, databáze a metadata k události, aby příští generace mohly získané poznatky využívat během obnovy postižených oblastí. Při každém výročí katastrofy knihovny organizují akce a výstavy. Tyto iniciativy udržují paměť země, která bývá těžce zasažena, ale je schopná znovu prokazovat odvahu a odolnost.

MANILLIER, Hélène a VIDAL, Isabelle. Des bibliothèques premières de cordée: accompagner le changement climatique dans les Alpes du Nord [Knihovny v čele horolezecké výpravy: jak reagovat na klimatickou změnu v severních Alpách]. Online. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2025, č. 2. e-ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2025-00-0000-044. [cit. 2026-01-24].

Jaká jsou specifika knihoven v horských oblastech? Téma bylo předmětem diplomové práce obhájené na francouzské Národní vysoké škole informačních věd a knihovnictví Enssib v roce 2021 (https://www.enssib.fr/bibliotheque-numerique/notices/70167-lecture-publique-en-zone-de-montagne-au-dela-des-contrastes-et-des-contraintes-les-bibliotheques-alpines-au-service-de-la-recomposition-des-territoires) a o dva roky později se jím na jednodenní konferenci zabývaly úzce spolupracující departementální knihovny Savojska a Horního Savojska.

Horské knihovny se v mnohém podobají partnerským institucím v jiných částech země. Nicméně díky své poloze jsou silně vystaveny dopadům klimatických změn, což vyvolává řadu otázek ohledně vývoje služeb, kompetencí nebo toho, jak by mohly přispívat k trvalé atraktivitě daného území. V horách je knihovna snadno dostupným kulturním zařízením, ale i místem, kde se vytvářejí a podporují sociální vazby a pocit sounáležitosti. V době měnícího se ekosystému se ukazuje, že knihovny mohou obyvatele v nové situaci doprovázet.

Horské oblasti jsou plné kontrastů a život v odlehlých vesnicích, průmyslových oblastech, turistických střediscích i velkých městech je silně ovlivňován okolním přírodním prostředím. V posledních letech dochází k výraznému zhoršování klimatické nestability; přírodní kalamity se stále častěji odehrávají v blízkosti obydlí a mají trvalý dopad na každodenní život obyvatel i turistů. To byl případ nedávných sesuvů skal, které je možné vysvětlit zrychlením geologických změn v důsledku oteplování. Rostoucí povědomí o těchto změnách lze pozorovat u obyvatel i v oficiálních dokumentech: zastupitelé s tématem oteplování počítají při vytváření strategií a cílů. Mění se veřejný diskurs: i mezi širokou veřejností roste shoda ohledně křehkosti horských oblastí, která se nyní více než před několika málo lety shoduje s varováními aktivistické občanské společnosti. Projekty představující environmentální rizika jsou nyní veřejností obtížněji přijímány, jak dokazuje smíšené, nebo dokonce negativní přijetí nedávných projektů vodních nádrží na svazích kopců (nádrže kvůli zachycení vody pro umělé zasněžování; nejméně jeden z těchto projektů byl soudem pozastaven; byla zpracována analýza Účetního dvora, který mj. varuje před důsledky výroby umělého sněhu na koloběh vody a přírodní prostředí). Objevují se také výhrady k organizaci zimních olympijských her v Alpách v roce 2030. V tomto případě skupina občanů podala v roce 2025 stížnost u dozorčího orgánu OSN a správního soudu, neboť tito alpští obyvatelé již měsíce požadují veřejnou debatu o této megaakci, která vyžaduje značnou sněhovou pokrývku a výstavbu nové infrastruktury v době, kdy jsou horské ekosystémy vážně poškozovány změnou klimatu.

Knihovna je skutečnou veřejnou službou, nepochybně i díky knihovnímu zákonu z roku 2021, který komunitní roli knihoven upevňuje. Nyní je důležité rozhodovacím orgánům ukázat, že knihovny nezaspaly a reagují na aktuální potřeby obyvatel, že mají kapacitu být místem pro diskusi o ekonomické, turistické a ekologické proměně oblasti a místem, kde se soustřeďují zdroje pro takovou diskusi.

Výstupem iniciativy, kterou v roce 2024 vyhlásila Asociace knihovníků Francie (ABF) s cílem zapojit knihovny do ekologické transformace, je nový přeshraniční projekt ESCAPE (https://www.biblio7374.fr/escape-mission-transition.aspx). Na italské straně se do něj zapojí metropole Turín, provincie Piemont, ve Francii město Chambéry a departementy Savojsko a Horní Savojsko, jež budou koordinovat další místní projekty. O co přesně jde? ESCAPE je zkratkou pro Évasion scientifique pour construire un avenir plus écologique (Vědecký exkurz k vybudování ekologičtější budoucnosti), což naznačuje cíl projektu: vzdělávat mladou generaci, aby se připravila na výzvy, které život v horách přinese. Konkrétní metodou je nyní putovní interaktivní výstava, kde se hravou formou pracuje například s tématy: spotřebovávat méně, nebo konzumovat jinak? Přizpůsobit se, nebo se přestěhovat? Odpad, nebo zdroje? Chceme sníh, nebo ne? Je možné některým katastrofám zabránit? Program je určen pro širokou veřejnost, zvláště pro mladé lidi ve věku 11 až 15 let, tedy budoucí občany a představitele na obou stranách hranice. V úvodní fázi organizuje oblastní knihovna departementů Savojsko a Horní Savojsko (https://www.biblio7374.fr/) školení zaměstnanců institucí, které budou tyto dílčí projekty hostit (knihovny, muzea, vědecké popularizační instituce, střední školy atd.). Školení se zaměřuje na dovednosti, které jsou zejména pro knihovníky relativně nové. Je důležité, aby se do projektu zapojily všechny, i ty nejmenší knihovny, jelikož iniciativa je přínosná pro ně i pro obyvatelstvo, jemuž nabízejí své služby.

BATS, Raphaëlle, CAULE-MAILLARD, Béatrice, GARNIER, Mathilde a SASSO-LAUNAY, Diane. Écrire les territoires en transitions: des ateliers de „science slamée“ à la bibliothèque [Jak psát o krajině, která se mění: workshopy „vědeckého slamování“ v knihovně]. Online. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2025, č. 2. e-ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2025-00-0000-045. [cit. 2026-02-07].

Klimatické výkyvy, častější povodně, sesuvy pobřeží či lesní požáry mění vzhled krajiny a ohrožují obyvatele. Jak tyto skutečnosti přijmout a přizpůsobit se jim, je tématem mnoha komunálních i celostátních politických strategií ve Francii. Zdá se, že knihovny v této otázce trochu zaspaly, i když jsou francouzským státem považovány za jednoho z aktérů mobilizace občanů v oblasti ekologie. A co kdyby naopak udělaly krok navíc a inovovaly formy přístupu k informacím, k vytváření sociálních vazeb a kolektivní paměti? V rámci projektu ECODOC (https://ecodoc.u-bordeaux.fr/) Univerzity v Bordeaux se knihovny ve městech Floirac a Arès zúčastnily experimentu citlivé vědecké osvěty týkající se výzkumu stromů a lesů po požárech, které v roce 2022 zpustošily departement Gironde. Ve spolupráci s asociací Street Def Records uspořádaly workshopy s využitím možností „slamu“ vědeckých dat (výraz „slam“ zřejmě převzat z oblasti „slam poetry“, pozn. red.), ve kterých měli občané možnost vyjádřit se k otázce proměny krajiny prostřednictvím vědy a poezie. Článek je ohlédnutím za akcí, při níž se sešli účastníci ve věku od 11 do 83 let a vyprodukovali více než 150 textů vědeckého slamu; zmíněny jsou i další inspirativní aktivity mediaték – jak jsou dnes knihovny ve Francii zvány.

V departementu Gironde stále častěji dochází k lesním požárům, povodním a záplavám v okolí řek a potoků či sesuvům pobřeží. Aby se obyvatelé mohli nové situaci přizpůsobit, musí porozumět tomu, co se děje. V mediatéce ve Floiracu pravidelně vypracovávají bibliografie související s aktuálními ekologickými událostmi (mezinárodní summity, akce celostátního i regionálního rozměru), pořádají akce pro školy i veřejnost, např. v tematicky zaměřených čtenářských skupinách. V Arès přispívá mediatéka k osvětě prostřednictvím Slavnosti stromů a rostlin, čtení pro děti a propagací fondu zaměřeného na biodiverzitu a botaniku.

Nicméně odborné články zůstávají pro veřejnost často nesrozumitelné, navíc jsou šířeny hlavně v akademickém prostředí, odkud regionální knihovny zdroje nezískávají. A tak ve Floiracu nabízejí sbírku dokumentárních komiksů, které v kombinaci s kvalitní grafikou zpřístupňují vědecké informace běžné populaci. Mediatéka v Arès spolupořádá festival Svátek vědy a popularizační workshopy na různá témata.

S měnící se krajinou však nastávají i změny sociální a ekonomické: lesní požáry mají dopad na obyvatele postižených oblastí, zaměstnanost v lesnictví, turistický ruch atd. Individuální i kolektivní odpovědnost je možné vybudovat pomocí empatie. Avšak mluvit o tom, co nás ohrožuje, je velmi intimní a těžko se obejde bez emocí. Proto se organizátoři rozhodli nabídnout vyjádření prostřednictvím slamu, performativní poezie, která odmítá elitářství a pracuje se smíchem a radostí, ale umožňuje vyjádřit i hněv, smutek, zklamání. Během workshopů Od stromu k listu pořádaných knihovnou ve Floiracu měli účastnice a účastníci za úkol vytvořit slamové texty na základě odborných dokumentů z oboru lesní ekologie (grafy, mapy, obrázky, skeny, texty, fotografie, komiksy atd.). Tvůrčí proces byl podpořen přítomností slamerů a speciálním pomocníkem při psaní, nástrojem zvaným slamalauréat. 146 účastníků dokázalo do všech typů předložených odborných dokumentů proniknout a nechat se inspirovat k vytvoření textů o stromech a lesích. Cílem workshopu nebylo dokonale popsat vědecký projekt, ale osobně jej interpretovat. Účastnice a účastníci si s odborným jazykem hráli a učili se získávat vědecké informace týkající se proměn jejich území. Knihovna tak zábavnou formou naplnila roli zprostředkovatele informací.

Slamy byly v lednu 2024 předvedeny na Univerzitě v Bordeaux a pro odborníky zabývající se lesní ekologií se staly cenným materiálem o tom, jak je tato problematika veřejností vnímána. Nakonec byly vydány v samostatné sbírce. Pořádání podobných akcí přispívá k budování mostů mezi běžnými obyvateli a odborníky. Mediatéka naplňuje své poslání být místem setkávání, dialogu a výměny názorů a plně hraje roli demokratického pilíře měnící se krajiny a společnosti.

Když mizí kus krajiny, mizí i symboly, se kterými se obyvatelé mohli identifikovat: lesní požáry pohltí kapličku, jež byla svědkem mnoha svateb, sesuvy pobřeží s sebou vezmou orientační body z dětství, jakými byly bunkry či domky pěstitelů ústřic. Knihovny hrají významnou roli při vytváření a uchovávání komunitní paměti. Sbírají životní příběhy místních osobností a zapojují obyvatele do vytváření kulturních programů, doplňování fondů či organizace workshopů, při kterých se setkávají různé generace. Ve Floiracu spolupracovala mediatéka po dobu dvou sezón s divadelní společností Compagnie du Tout Vivant a prostřednictvím setkávání, vyprávění či psaní textů dostávali obyvatelé prostor se k tématu svého nejbližšího okolí vyjádřit. Výsledkem spolupráce jsou dvě divadelní představení. V Arès pořádá mediatéka v rámci Evropských dnů památek přednášky o historii města a setkávání s pamětníky, kteří vyprávějí své příběhy a vzpomínky, často doplněné fotografiemi.

Všechny výše zmíněné aktivity potvrzují roli knihovny při budování odpovědné komunity v měnící se krajině.

ALIX, Yves a SYREN, André-Pierre. La bibliothèque, un territoire incertain [Knihovna, území nejisté]. Online. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2025, č. 2. e-ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2025-00-0000-047. [cit. 2026-02-10].

K jakému typu území se řadí knihovny? Ve středověku byly nazývány podle klášterů, nyní podle správního celku: obecní, městské, okresní, krajské a národní knihovny. Jedny se soustřeďují na uchovávání dokumentů a výzkum, jiné spíše poskytují služby pro danou populaci, univerzitní knihovny se pohybují někde uprostřed. Jakou pozici chce knihovna na svém území mít? Jak je vnímána? Během jedné generace dochází ke změnám názvů, hledání nových forem (learning center, mediatéka nebo dokonce knihovna semen...). Jaký má být cíl knihovních služeb?

Ve Francii v minulosti nedošlo k plošnému zakládání knihoven (jako tomu bylo v Československu v reakci na knihovnický zákon z roku 1919, pozn. red.). Nové (i veřejné) knihovny zde byly a jsou zřizovány průběžně různými správními celky či organizacemi. Nelze přitom reagovat pouze na rozhodnutí „shora“, je třeba jít naproti uživatelům – a těmi jsou čím dál častěji ti, již se potýkají s nerovným přístupem: obyvatelé venkovských oblastí, předměstí, sociálně vyloučených oblastí. Ve vysoce byrokratizované zemi není jednoduché měnit organizaci, a pracovníci knihoven bývají pod tlakem: jak lépe poskytovat služby co nejblíže těm, kdo by je mohli potřebovat, a přitom dobře spolupracovat s nadřízenými stupni státní správy? Nezřídka je to stojí spoustu energie.

Ještě na počátku tohoto století se úvahy o hlavním poslání knihoven soustředily na dokumentační politiku a způsoby, jak zajistit veřejnosti přístup ke sbírkám. Tomu odpovídala i architektura budov; sbírky byly sestaveny, uspořádány a zpřístupněny, později i osobám s fyzickým nebo smyslovým postižením. Modernější mediatéka (knihovna zahrnující různé typy nosičů) zůstala především místem kultury. Diplomová práce Mathilde Servet z roku 2009 (https://www.enssib.fr/bibliotheque-numerique/documents/21206-les-bibliotheques-troisieme-lieu.pdf) představuje ve Francii významný milník. Přispívá k šíření pojmu „třetí místo“ jako přechodu mezi veřejným a soukromým prostorem. Koncept se postupně prosazuje v nových projektech na univerzitách i v místních samosprávách. Knihovna se již na daném území pouze nenachází, stává se nástrojem socializace. Místem, kde se děje kultura a společenský život. Digitální technologie tento jev umocňují. Knihovny již nejsou shromaždištěm dokumentů, ale umožňují přístup k počítačům a jejich původní dokumentační funkce se přesouvá jinam. Rychlý vývoj zaznamenaly zejména univerzitní knihovny, které čelí růstu nákladů na digitální předplatné, často na úkor nákupu tištěných publikací. Nedávný spektakulární rozvoj generativní umělé inteligence tento proces pravděpodobně nezvrátí. Obrazovky poutají naši pozornost v každou možnou chvilku, což posiluje funkci knihoven jako místa skutečného společenského života kampusu nebo v sousedství.

Veřejné knihovny jsou navštěvovány malou částí obyvatel, i když (ve Francii) za posledních padesát let počet návštěv v knihovnách výrazně vzrostl. A zdá se, že důvod návštěvy v mnoha případech překračuje, či se dokonce odklání od pouhého poskytování zdrojů. Jev lze pozorovat nezávisle na statistickém vývoji návštěvnosti a jeho analýza vyžaduje spíše kvalitativní než kvantitativní průzkumy. Příkladem by mohla být Veřejná informační knihovna (známá pod zkratkou BPI) v centru Paříže, jež byla kvůli renovaci Centra Georgese Pompidoua nucena na pět let přesídlit do okrajové čtvrti Bercy. Díky silné vazbě veřejnosti by ale neměla ztratit více než zlomek uživatelů. V univerzitních knihovnách dochází k podobnému jevu. Studenti si přirozeně přivlastňují prostory kampusu, mezi nimiž bývá knihovna oblíbeným prostorem pro práci. Ačkoli covidová krize výrazně ovlivnila návštěvnost, ta podle statistik a průzkumů opět stoupá. Je zřejmé, že studenti upřednostňují studovny, kde mohou pracovat individuálně nebo ve skupinách. Rodinné nebo osobní prostředí nebývá nutně příznivé pro práci.

Fyzická dispozice knihovny se projevuje zasazením do prostoru, tvarem, cestami, které k ní vedou, organizací a vnitřním uspořádáním. V pojetí velkých francouzských multimediálních knihoven s regionální funkcí (BMVR, například knihovna Alcazar v Marseille – https://www.bmvr.marseille.fr/notice?id=h%3A%3A514e621e-5d60-4b71-a51e-e329229660c9&queryId=c837d91e-1634-46bb-9fd4-6b568d947eb1) a dalších (Clermont-Ferrand – https://www.clermontmetropole.eu/grands-projets/grands-projets-equipements/la-bibliotheque-metropolitaine-de-lhotel-dieu/) se podařilo spojit tři důležité aspekty: centrálnost, monumentalitu, mobilitu. Ve městech obecně platí, že čím blíže centru se knihovna nachází, tím je viditelnější fyzicky i v kolektivním povědomí. Ale bez ohledu na velikost města je centrálnost z mnoha důvodů těžko dosažitelná. Nevýhodu je třeba kompenzovat větší viditelností a přístupností. Monumentalita budov měla vždy velký symbolický význam. Již v době realizace staveb však byla kritizovaná, mimo jiné kvůli mimořádně vysokým nákladům na správu a provoz. Velké budovy však mají sloužit jako „městský katalyzátor“, jak vysvětlovali například projektanti knihovny Alexis-de-Tocqueville v Caen (https://www.archistorm.com/bibliotheque-alexis-de-tocqueville-a-caen/), a monumentalita zůstává přítomna v mnoha projektech. V poslední době, kdy je třeba brát v potaz ekonomická a ekologická omezení, se stále více prosazuje architektonická střízlivost a začlenění do stávající městské struktury. Mobilita uživatelů je vysoká, ale málokdy se řídí logikou urbanistů. Je stále více individualizovaná: koloběžky a kola ve velkých aglomeracích... a automobily na venkově!

Nakonec si autoři kladou otázku, zda je knihovna místem ideologickým. Jelikož je institucí veřejné správy, je spojena s politickým systémem. Ačkoli pojmenovávání institucí po význačné osobnosti není nic nového, v posledních letech nabylo nový rozměr a stává se politickým nebo kulturním gestem samosprávy. Knihovny města Paříže, které dříve nesly jméno obvodu, ulice, náměstí nebo čtvrti, jsou dnes pojmenovány po spisovatelích a spisovatelkách, umělcích a umělkyních, kteří jsou považováni za příkladné nebo hodné pocty. Mohlo by to být vykládáno jako možnost umístit instituci a její teritorium pod uměleckou a politickou záštitu této osobnosti. Další města se přidávají. Knihovna jako místo přístupu ke znalostem a kultuře, místo společenského života, nemůže tvrdit, že je neutrálním územím. Veřejné knihovny jsou odjakživa pod dohledem politických institucí a podléhají jejich vlivům. Ale novinkou je, že dnes jsou přímo ohroženy instituce demokratických zemí, nikoli pouze autoritářských režimů a tyranií. Knihovny ve Spojených státech (ale také školy a další kulturní instituce) byly vystaveny tlaku otevřené nebo skryté cenzury již před nástupem D. Trumpa do funkce prezidenta USA. To, co chtěly nedávno udělat krajně pravicové samosprávy ve Francii, se skutečně děje v amerických knihovnách a školách a pod tlakem protidemokratické vlny se zítra může dít téměř všude. V současné době se znovu odhaluje extrémní křehkost a zranitelnost knihoven, tedy i společných území komunit.

The Library Quarterly (USA, University of Chicago Press)

LINDH, Maria a SYDQVIST, Veronica Johansson. Policy Takers or Policy Makers? Internet Use and Privacy in Swedish Public Libraries [Tvůrci politik, nebo ti, kdo se jich sami účastní? Používání internetu a soukromí ve švédských veřejných knihovnách]. The Library Quarterly. 2025, č. 4. ISSN 0024-2519. e-ISSN 1549-652X. https://doi.org/10.1086/737068. Dostupné také z: https://www.journals.uchicago.edu/toc/lq/2025/95/4. [cit. 2026-03-04].

Článek se zabývá nedostatkem empirických znalostí o podmínkách poskytování internetu ve veřejných knihovnách, pokud jde o soukromí uživatelů. Popisuje rozpory mezi využíváním informačních technologií (IT) a politikami v této oblasti, které by mohly ohrozit soukromí uživatelů. Technologie mohou generovat právní problémy související s tím, že veřejné knihovny fungují v ideologickém kontextu, kde je závazek k ideálům anonymity a intelektuální svobody ústřední, ale často v konfliktu.

Stejně jako společnost jako celek se i knihovny vyznačují rozsáhlou digitalizací doprovázenou tvrdou konkurencí a soutěží o pozornost a zájem uživatelů. Aby si knihovna udržela atraktivní služby a funkce, stejně jako aktuálnost a viditelnost aktivit a samotné instituce, je téměř nemožné se vyhnout spolupráci s komerčními a mezinárodními službami, nástroji a aktéry a využívání těchto služeb. Z tohoto důvodu existují rizika týkající se osobního soukromí v knihovnách, například potenciálním zasahováním třetích stran prostřednictvím různých forem používání technologií uživateli v knihovnách. Pro knihovníky je značnou výzvou prosadit svoji profesionální praxi v tomto kontextu složitých, protichůdných a ne vždy dobře známých nebo dobře pochopených právních a technických otázek. Knihovny tyto protichůdné hodnoty a postupy často řeší v každodenní práci pragmaticky.

Jako nedávný příklad toho, jak může regulace ovlivnit postupy v knihovnách, se studie zabývá takovými konflikty ve švédském kontextu, a to v souvislosti s právními změnami v roce 2018, kdy veřejné knihovny čelily nejen novému obecnému nařízení EU o ochraně osobních údajů (GDPR), ale také dodatku ke švédskému zákonu o veřejném přístupu k informacím a utajení (SFS 2009:400, kap. 40, §3) z roku 2020. Nový odstavec švédského zákona o utajení stanoví, že požadavek na utajení všech informací týkajících se výpůjček a rezervací jednotlivce v knihovně má být rozšířen tak, aby zahrnoval všechny informace související s používáním technologií. Celý odstavec zní: „tajemství v knihovním provozu se vztahuje na informace v registrech o výpůjčce, rezervaci nebo jiné formě objednávky jednotlivce a na informace o používání informačních technologií jednotlivcem, pokud není zřejmé, že informace mohou být zveřejněny, aniž by to způsobilo újmu dotyčné osobě nebo někomu jí blízkému“.

Autorky provedly patnáct rozhovorů s manažery knihoven a IT knihovníky z 13 švédských knihoven. Po analýze byly identifikovány tři úrovně rozporů zahrnující napětí související s absencí konzultací profesních etických kodexů, nedostatkem znalostí o tom, kdy a jak chránit soukromí uživatelů, nejistotami ohledně interpretace a implementace důležitých národních a mezinárodních předpisů o ochraně soukromí a výzvami k vyvážení ideálů důvěrnosti s požadavky obecných IT politik. Závěrem argumentují, že knihovny by měly být vnímány nejen jako „přijímatelé“ politik, ale také jako „tvůrci“ politik – s důrazem na potřeby a možnosti knihoven ovlivňovat každodenní interpretace a rozhodnutí týkající se ochrany soukromí uživatelů. Studie je jednou z mála studií, které se zabývají strategiemi knihoven na ochranu soukromí jejich uživatelů v souvislosti s používáním internetu.

JORDAN-MAKELY, Chelsea, AUSTIN, Jeanie, BRAMMER, Charissa a NESS, Nili. „A Collection of Obstacles“: Qualitative Findings from the 2020 Library Services and Incarceration Survey [„Soubor překážek“: Kvalitativní zjištění z průzkumu knihovnických služeb a vězeňství z roku 2020]. The Library Quarterly. 2025, č. 3. ISSN 0024-2519. e-ISSN 1549-652X. Dostupné také z: https://www.journals.uchicago.edu/toc/lq/2025/95/3. DOI: https://doi.org/10.1086/735799. [cit. 2026-03-04].

V letech 2020–2021 se uskutečnil v USA průzkum knihovnických služeb ve vězeních (Library Services and Incarceration Survey, LSIS), který shromáždil informace knihovních a informačních profesionálů poskytujících služby osobám uvězněným nebo jinak negativně ovlivněným vězněním. Vědci chtěli pochopit, jak knihovníci a informační profesionálové reagují na dopad věznění na komunity, kterým slouží. Průzkum potvrdil, že existuje relativně malý, ale rostoucí počet veřejných, akademických a speciálních knihoven, které aktivně poskytují služby osobám ovlivněným vězněním. Shromáždil informace o nabízených službách, o způsobech, jakými respondenti tyto služby propagují a hodnotí, a o překážkách, s nimiž se setkávají. Výzkum také potvrdil důležitost přístupu k informacím uvnitř vězeňských zařízení, obtížnost zajištění tohoto přístupu a důsledky pro knihovní a informační pracovníky, knihovny jako instituce, další programy ve vězeňských zařízeních a veřejnou politiku.

Knjižnica (Slovinsko)

Vitiello, Giuseppe. Poraba v evropskih splošnih knjižnicah: kazalniki in izračuni = Public Library Expenditure in Europe: Indicators and Calculators [Výdaje v evropských veřejných knihovnách: Ukazatele a výpočty]. Knjižnica. 2025, č. 1. ISSN 0024-2519. e-ISSN 1549-652X. Dostupné také z: https://journals.uni-lj.si/knjiznica/article/view/19874/18345. DOI: https://doi.org/10.55741/knj.69.1.4. [cit. 2026-03-04].

Článek se zabývá statistickými ukazateli knihoven a potřebou výpočtů pro tvorbu politik. Jsou prezentovány ukazatele a výpočty týkající se výdajů knihoven, které používá italská knihovnická asociace (agentura) Rete delle Reti (RDR, plný název zní Rete delle Reti di biblioteche italiane – Síť systémů italských veřejných knihoven). Těmito ukazateli jsou: výdaje knihoven na milion hrubého domácího produktu (HDP), výdaje knihoven na milion vládních výdajů a výdaje knihoven jako procento výdajů na kulturní služby. Tyto tři ukazatele lze vypočítat pro každou evropskou knihovnu na místní, regionální nebo národní úrovni a porovnat je s řadou evropských ukazatelů týkajících se výdajů knihoven. První ukazatel – výdaje knihoven na milion hrubého domácího produktu – hodnotí roli knihoven v národním společenství a to, zda jsou knihovny zařazovány mezi hlavní zainteresované instituce při vytváření udržitelné, demokratické a spravedlivé společnosti. Ukazuje, zda a do jaké míry jsou vlády odhodlány podporovat knihovny. Druhý ukazatel – výdaje knihoven na milion vládních výdajů – hodnotí význam knihoven ve veřejných politikách a při poskytování veřejných statků a služeb. Tento ukazatel lze použít na regionální/obecní úrovni k posouzení významu veřejných knihoven při tvorbě místních politik. Třetí ukazatel – výdaje na knihovny jako procento výdajů na kulturní služby – hodnotí kulturní angažovanost na místní úrovni a roli, kterou v ní knihovny hrají. Všechny ukazatele/kalkulátory jsou v souladu s metodikou COFOG (Classification of the Functions of Government – Klasifikace funkcí vlády; národní verze standardu pro ČR – CZ-COFOG, viz https://csu.gov.cz/uvod_cz_cofog, pozn. red.) přijatou Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Eurostatem. Autor (evropský expert, mj. v letech 2019–2023 ředitel EBLIDA, jeden z manažerů RDR) doufá, že mnoho knihoven, a zejména všechny agentury, které v Evropě vytvářejí národní knihovní statistiky, tyto kalkulátory/ukazatele zavedou do své každodenní praxe.

FERK, Katarina. Bralne prakse generacije Z v Sloveniji: med fizičnimi prostori in digitalnimi platformami [Čtenářské praktiky generace Z ve Slovinsku: mezi fyzickými prostory a digitálními platformami]. Knjižnica. 2025, č. 2–3. ISSN 0023-2424. e-ISSN 1581-7903. DOI: https://doi.org/10.55741/knj.69.2-3.2. Dostupné také z: https://journals.uni-lj.si/knjiznica/article/view/23071. [cit. 2026-03-04].

Popsán výzkum čtenářských praktik: jak se čtenářské praktiky generace Z ve Slovinsku formují na průsečíku fyzických prostorů, jako jsou knihovny a knihkupectví, a digitálních platforem, jako jsou sociální sítě a čtenářské aplikace. Článek analyzuje, jak tyto různé prostory ovlivňují čtenářské volby, návyky a formování čtenářských identit mladých čtenářů. Osvětluje roli knihoven a knihkupectví v digitálním věku a nabízí vhled do čtenářských návyků generace Z, která kombinuje tradiční a nová média při formování vlastní čtenářské identity.

Výzkum je založen na online průzkumu provedeném v období od března do května 2025 mezi studenty společenských a humanitních věd ve Slovinsku ve věku 18 až 25 let. Dotazník obsahoval uzavřené a otevřené otázky. Analýza se zaměřuje na využívání knihoven a knihkupectví a na vliv digitálních platforem a sociálních sítí na čtenářský výběr. Výsledky ukazují, že studenti generace Z v oblasti společenských a humanitních věd využívají knihovny převážně ke studiu a knihkupectví navštěvují za účelem estetického zážitku a prohlížení knih i bez úmyslu si je koupit. Vliv digitálních platforem a sítí na výběr čtení je sice přítomen, ale je menší, než se očekávalo; rozhodující jsou osobní doporučení. Překvapivě nízkou úroveň má také používání specializovaných čtecích aplikací.

Alexandria: the journal of national and international library and information issues

SOUSA, Nuno Miguel Teixeira. The algorithmic mirror: Academic libraries under the gaze of artificial intelligence – stereotypes, invisibilities, and the critical (re)construction of professional identities [Algoritmické zrcadlo: Akademické knihovny pod drobnohledem umělé inteligence – stereotypy, neviditelnost a kritická (re)konstrukce profesních identit]. Alexandria: The Journal of National and International Library and Information Issues. 2025, vol. 35, č. 3. ISSN 0955-7490. e-ISSN 2050-4551. https://doi.org/10.1177/09557490251386269. Dostupné také z: https://journals.sagepub.com/doi/epub/10.1177/09557490251386269. [cit. 2026-03-04].

Umělá inteligence (AI), zejména generativní systémy jako ChatGPT, DALL-E a Midjourney, se rychle stala sociotechnickým aktérem, který nejen zprostředkovává informace, ale také formuje kulturní představy o profesní identitě. Studie zkoumá, jak se umělá inteligence prolíná se stereotypy, neviditelností a (re)konstrukcí profesních identit v akademickém knihovnictví. Na základě systematické rešerše literatury (záznamy z databází Web of Science a Scopus za období 2020–2025) byl vytvořen přehled, který odhalil nápadnou absenci zapojení akademických knihovníků, a to při rostoucím množství prací o AI ve vysokoškolském vzdělávání a znalostní práci. Pokud byly knihovny zmíněny, byly prezentovány především jako místa technologické implementace, nikoli jako epistemické (znalostní) komunity. Naznačuje to marginalizaci knihovnictví v diskurzech o přijetí AI a etice. Je uváděno rychlé šíření umělé inteligence ve všech vrstvách knihovních služeb (vyhledávání, dostupnost, podpora výzkumu, výuka atd.), ale také dokumentována nerovnoměrná vyspělost, křehká správa a omezené hodnotící důkazy. Autor shrnuje stav přijetí a aplikace umělé inteligence v akademických knihovnách ze sociotechnického hlediska, přičemž klade důraz nejen na funkční nasazení, ale také na správu, etiku a dopady na pracovní sílu.

Funkčně dominují tři skupiny aplikací: zprostředkování služeb a interakce s uživateli, výzkumné cykly a práce s daty, sbírky, analytika a provoz. V těchto klastrech zavádění AI v institucích odráží vzorce pozorované v informačních systémech a organizačních studiích: nasazení je úspěšné, pokud je začleněno do širších programů digitální transformace, vybaveno řízením změn a propojeno s měřitelnými výsledky.

Je třeba poznamenat, že metodologická vyspělost zaostává za rétorikou nasazení. Řada autorů volá po přísných hodnotících návrzích, uživatelsky orientovaných testech a dlouhodobých měřeních dopadu. Souběžně s důrazem na vysvětlitelnou AI zaměřenou na člověka navrhují knihovníky jako spojovací článek, který „překládá“ mezi možnostmi modelu a smyslem pro uživatele, což je přístup, který je v souladu s tradicemi LIS v oblasti zprostředkování a výuky. Podtrhuje se potřeba politiky, dokumentace a lidského dohledu v knihovním kontextu.

Celkově lze říci, že literatura podporuje umírněný přístup, který upřednostňuje správu: využívání AI v akademických knihovnách se rozšiřuje a diverzifikuje, ale jeho trvalost závisí na politice, gramotnosti a eticky podloženém designu. Většina studií o zavádění AI je však „funkcionalistická“, sleduje služby a efektivitu, ale věnuje jen omezenou pozornost tomu, jak systémy AI mohou konstruovat, stereotypizovat nebo vymazávat profesní identity v akademickém knihovnictví. Tato dimenze je v současných syntézách o zavádění AI řešena pouze okrajově a je nedostatečně teoreticky zpracovaná.

Profesní identita akademických knihovníků je již dlouho předmětem diskusí na pomezí služeb, epistemické autority a institucionální marginality. Syntézy o hodnotě knihoven a organizačních rolích poukazují na to, že knihovnictví je trvale vnímáno spíše jako podpůrná činnost než jako produkce znalostí, což předurčuje tuto profesi k nedocenění. Publikace ukazují, že identita akademických knihovníků není pouze nedostatečně popsána, ale je filtrovaná institucionálními narativy, které upřednostňují neutralitu, užitečnost a mlčení.

Příchod umělé inteligence toto ještě zesílil. Na jedné straně je umělá inteligence považována za prostředek zvyšující efektivitu, zlepšující objevování, analytiku a uživatelské služby; na druhé straně funguje jako reprezentativní infrastruktura, která může v širokém měřítku kodifikovat stereotypy. Knihovny riskují import externích kulturních předsudků, které knihovníky přetvářejí na administrativní zprostředkovatele namísto intelektuálních partnerů. Práce v oblasti důvěry a etiky AI zdůrazňují, že důvěra není vlastností samotných systémů, ale musí zahrnovat institucionální záruky, odpovědnost a schopnost uživatelů zpochybňovat výstupy. Bez těchto záruk mohou generativní systémy stabilizovat reduktivní profesní obrazy.

Druhý vektor narušení identity se objevuje díky instrumentální asimilaci: s tím, jak se AI stává součástí knihovních operací, hrozí, že intelektuální práce této profese bude předefinována jako správa nástrojů. Tento posun směrem k technickému funkcionalismu není neutrální: omezuje profesní identitu na úzké operační jádro a „zneviditelňuje“ kurátorské, etické a výukové úsudky, které tvoří epistemický přínos knihovníků.

Narůstající metaliteratura o AI ve vědě ještě více komplikuje otázku reprezentace. Nárůst produktivity doprovázejí halucinace, nesoulad hodnot a nejednoznačnost role recenzentů. Pokud AI stále více ovlivňuje způsob, jakým se vědecká činnost shrnuje, hodnotí a doporučuje, pak se identita knihovníků jako kritických partnerů v hodnocení znalostí stává nejen nezbytnější, ale také nejistější. Bez silných politik v oblasti gramotnosti AI a jasného vymezení rolí existuje riziko, že knihovny přijmou AI jako černou skříňku spoluvytvářející obsah, zatímco delegitimizují svou vlastní odbornost. Hrozí, že systémy umělé inteligence se naučí oceňovat měřitelné aspekty a ignorovat podstatné vztahové aspekty knihovnictví.

Tvrdíme, že akademičtí knihovníci musí být přehodnoceni nikoli jako pasivní poskytovatelé služeb, ale jako epistemické subjekty, jejichž profesní identita je tvořena pluralitou vzájemně závislých rolí, pedagogických, kurátorských, advokačních a etických.

Kumulativním efektem je omezení reprezentace: stereotypy přetrvávají, komplexní role jsou zredukovány na služební klišé a algoritmické infrastruktury činí některé identity knihovníků čitelnými, zatímco jiné umlčují. Nápravou nejsou pouze „lepší nástroje“, ale profesionálně vedené přeformulování AI v akademických knihovnách, které se soustředí na normativní závazky knihovníků (rovnost, intelektuální svoboda, epistemická spravedlnost), kodifikuje se spornost jako požadavek služby a zakotvuje znalost AI jako podmínka pro institucionální přijetí.

Kumulativním efektem je omezení reprezentace: stereotypy přetrvávají, komplexní role jsou zredukovány na služební klišé a algoritmické infrastruktury činí některé identity knihovníků čitelnými, zatímco jiné umlčují. Nápravou nejsou pouze „lepší nástroje“, ale profesionálně vedené přeformulování AI v akademických knihovnách, které se soustředí na normativní závazky knihovníků (rovnost, intelektuální svoboda, epistemická spravedlnost), kodifikuje se spornost jako požadavek služby a zakotvuje znalost AI jako podmínka pro institucionální přijetí.

Autor používá pojem algoritmického zrcadla: tato metafora zdůrazňuje, že systémy umělé inteligence nejen odrážejí existující realitu, ale aktivně vybírají, zesilují a zkreslují profesní identity způsobem, který posiluje neviditelnost a funkční redukci. Algoritmické zrcadlo není neutrálním reflektorem, ale reprezentačním mechanismem, který kóduje již existující stereotypy, zpracovává je prostřednictvím neprůhledné výpočetní logiky a vytváří profesionální karikatury, upřednostňuje určité profesní scénáře před jinými.

Pokud algoritmické nástroje stále více ovlivňují způsob, jakým je knihovnictví popisováno, hodnoceno a doporučováno, pak je identita knihovníků jako kritických partnerů v hodnocení znalostí zároveň nezbytnější i nejistější. Lidsky orientovaná vysvětlitelná AI a rámce inteligentních služeb knihovníky staví do role „mostů mezi světy“, kteří překládají modelové chování do smysluplných informací pro uživatele a institucionální politiky.

Autor podtrhuje naléhavost přehodnocení postavení knihovnictví v debatách o AI, a to nikoli jako zbytkové služby, ale jako ústředního partnera při vyjednávání kulturní politiky algoritmické budoucnosti. Systematický přehled literatury ukázal nejen to, co se o AI v souvislosti s akademickými knihovnami říká, ale také, a co je ještě důležitější, co se neříká. Z 63 studií, které byly po screeningu vybrány, se pouze malá část přímo zabývala akademickými knihovnami nebo akademickým knihovnictvím, zatímco většina se zabývala souvisejícími tématy, jako jsou technologické infrastruktury (např. vyhledávání informací s využitím umělé inteligence, scientometrie nebo konverzační agenti), manažerské rámce pro digitální transformaci nebo obecné etické principy. I v těch pracích, které se knihovnami zabývaly, byl důraz kladen převážně na jejich instrumentální roli, kdy byly knihovny vnímány spíše jako místa implementace než jako místa epistemická. Knihovnictví tak zůstává na okraji dominantních diskurzů o přijetí umělé inteligence, systémové zanedbávání reprodukuje právě ty stereotypy a marginalizaci, které se kritická knihovní věda historicky usilovala odstranit.

Akademičtí knihovníci nejsou pasivními správci informací, ale potenciálními architekty spravedlivých, transparentních a inkluzivních znalostních systémů. Jejich neviditelnost v diskuzích o umělé inteligenci je proto příznakem širší epistemologické krize: kdo je oprávněn definovat budoucnost práce se znalostmi a za jakých podmínek? Je třeba, aby se vědci zabývali knihovnictvím jako místem kritického zkoumání průniků technologie, znalostí a moci; a zadruhé, aby knihovníci prosazovali svou roli jako subjekty i tvůrci budoucnosti ovlivněné umělou inteligencí. V sázce je mnoho. Nejde pouze o přijetí nových nástrojů, ale o rekonstrukci profesní identity, epistemické autority a demokratické role knihoven v digitální společnosti.

Zpracovaly: PhDr. Anna Machová a Mgr. Veronika Tichá

Redakčně připravila: PhDr. Anna Machová

Redakční poznámka:

Hnutí za otevřenou vědu již několik let volá po větší dostupnosti výsledků výzkumu a lepší interakci mezi vědou a společností. To mj. znamená, aby byly výsledky výzkumu sdělovány ve větší škále jazyků, což umožní oslovit mnohem širší vrstvy veřejnosti, nejen občany, ale i tvůrce politik a odborníky. Má se za to, že vícejazyčná vědecká komunikace přispívá k pozitivnímu dopadu výzkumu na naši společnost. K této otázce, související i s tématem otevřeného přístupu a s nakladatelskou politikou, se mj. několikrát vyslovilo UNESCO, objevil se pojem tzv. bibliodiverzity a výzvy na její podporu ve vědecké komunikaci.

Již v roce 2019 byla přijata doporučení tzv. Helsinské iniciativy (plným názvem Helsinská iniciativa pro vícejazyčnost ve vědecké komunikaci), připravená ve spolupráci Federace finských učených společností (TSV), Výboru pro veřejné informace (TJNK), Finské asociace pro vědecké publikování, Norských univerzit (UHR) a akce COST – „Evropská síť pro hodnocení výzkumu v sociálních a humanitních vědách“ (ENRESSH). Cílem Helsinské iniciativy je podporovat vícejazyčnost v lokálně relevantním výzkumu. Signatáři z různých částí světa podpořili následující doporučení s vizí zachování domorodých národů a zároveň s úmyslem posunout výzkum k širšímu publiku:

Podporovat šíření výsledků výzkumu ve prospěch celé společnosti znamená:

- Povzbuzovat výzkumníky k šíření výsledků mezi veřejností za účelem interakce s dědictvím, kulturou a společností.

- Výzkumné materiály dávat k dispozici v různých jazycích.

- Chránit národní infrastruktury pro publikování lokálně relevantního výzkumu.

- Od neziskových časopisů a vydavatelů knih se očekává, že budou mít dostatečné zdroje a podporu potřebnou k udržení vysokých standardů kontroly kvality a integrity výzkumu.

- Chránit národní časopisy a knižní vydavatele při přechodu na otevřený přístup.

- Podporovat jazykovou rozmanitost v systému hodnocení, evaluace a financování výzkumu.

- Vysoce kvalitní výzkum by měl být oceňován bez ohledu na jazyk publikace nebo publikační kanál.

- Při použití systémů založených na metrikách by měly být adekvátně zohledněny publikace v časopisech a knihách ve všech jazycích.

Více viz: https://www.helsinki-initiative.org/, https://apropos.erudit.org/signature-of-the-helsinki-initiative/?lang=en, https://doi.org/10.6084/m9.figshare.7887059, https://www.helsinki-initiative.org/en/media.

Helsinská iniciativa pořádá mj. sérii webinářů o mnohojazyčnosti ve vědecké komunikaci s řečníky zastupujícími různé odborné komunity a obory. V prosinci 2024 se konal již čtvrtý webinář. Záznam a prezentace mají být po akci k dispozici registrovaným účastníkům. Informace jsou na https://www.helsinki-initiative.org/en/events/4th-helsinki-initiative-webinar-multilingualism-scholarly-communication.

Ohlas Helsinské iniciativy a dalších navazujících nebo podobných aktů za měřených na studium dopadů anglocentrismu a na posílení jazykové diverzity je značný. Podobné iniciativy vznikly v dalších oborech, především ve vysokém školství; Evropská komise hovoří o záměru připravit reformu systému hodnocení výzkumu atd. Z časopisu Journal of Electronic Publishing jsme vybrali několik příspěvků na zmíněná témata.

MAIS, Christos. Publish (in English) or Perish: Greek Academia and the Imposition of English Language [Publikuj (v angličtině), nebo zhyň: Řecká akademie a nucené zavádění anglického jazyka]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.5329. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/5329/. [cit. 2025-08-25].

Na univerzitách a výzkumných ústavech v Řecku jsou přednostně zaměstnáváni a finančně podporováni výzkumní a akademičtí pracovníci, kteří publikují v cizích jazycích, nejlépe v angličtině, jelikož anglicky psané časopisy v citačních databázích převažují. Výsledkem je situace, kdy na základě státem stanovených pravidel ministerstvo školství preferuje akademické publikování v angličtině před řečtinou. Nejedná se pochopitelně pouze o řecký fenomén. Články, které nejsou publikovány v angličtině, jsou vynechávány z publikačních přehledů, zatímco rejstříky jako Scopus jsou mylně považovány za globální databáze znalostí. Přitom by měly být spíše označovány za anglicky orientované databáze. Stát a vzdělávací organizace podceňují publikování v autorově rodném jazyce, místo aby tlačily na indexaci výsledků vědy v řečtině.

V článku jsou kromě autorova popisu situace představena a kriticky zhodnocena kvalitativní a kvantitativní kritéria, která musí v Řecku splňovat akademický uchazeč o trvalé zaměstnání, a také kritéria a ukazatele kvality, které řecký stát používá při rozhodování o financování vysokých škol. Autor v příspěvku vyjadřuje přesvědčení, že současný „západní, koloniálně nadřazený postoj“ má velmi negativní dopad na řecké výzkumné a akademické pracovníky, ale i na vědu samotnou, zejména na vědy o umění, humanitní a sociální vědy. Zároveň je tento fenomén překážkou demokratizace znalostí, protože vědní výstupy nemohou být plně využity řeckými mluvčími, zvláště mimo akademickou sféru. Cenová politika tzv. prestižních vydavatelů znemožňuje akademickým pracovníkům přístup k výsledkům kolegů. Motivace pro výzkum a publikování se přesouvá od původního být užitečným pro ostatní odborníky, studenty a společnost k současnému stát se lukrativním pro potenciální vydavatele.

Vzniká domněnka, že články publikované v národním jazyce se nevyrovnají anglickým výstupům registrovaným v mezinárodních databázích. Přitom v Řecku jsou akademičtí pracovníci placeni mizerně a univerzity, nebo dokonce stát, málokdy poskytují dostatečné finanční zdroje pro vědu a výzkum, zvláště v humanitních oborech. Akademici jsou nuceni si sami hradit překlady a náklady redakčních procesů, proto publikování v prestižních časopisech není přístupno všem.

Navíc rostoucí nejistota v řecké akademické sféře přispívá k fetišizaci bibliometrie. V mnoha oborech je považována za (jediný) důkaz kvality a erudice, avšak v globálním měřítku vede k dalším nerovnostem. Vyplývají mimo jiné z odlišností v produkci a publikaci znalostí v přírodních a humanitních vědách, ale nejen to. Aby si udrželi nebo získali pozici či grant, řečtí výzkumníci a akademici striktně dodržují národní směrnice a snaží se publikovat ve vybraných mezinárodních časopisech. Časopisy v národních jazycích nebývají indexovány nebo mívají nízký impakt faktor. Nebýt indexován se stává ekvivalentem k nebýt publikován, což ale v Řecku vůbec neodpovídá skutečnosti, neboť celkový počet vědeckých výstupů je vysoký, jen se ocitá mimo záběr ceněných indexů (SCOPUS, DOAJ). Akademici jsou kvůli obživě, ale i kvůli zájmu o získání vědeckého místa, nuceni ve své mateřské instituci odučit (v řečtině) určitý počet hodin, pak ale těžce hledají čas a zdroje pro publikování v angličtině.

Totéž platí pro autorem hrazené publikování v modelu Open Access. Bohatší instituce si mohou dovolit tyto náklady autorům pokrýt, u řeckých je to spíše nepravděpodobné a ani akademici nemohou poplatky ze svých už tak nízkých mezd hradit. Jejich výzkum bude upozaděn, opomíjen, zatímco kolegové z akademických center v bohatších státech budou moci publikovat a dostanou větší šanci být citováni. Zavedení univerzálních akademických standardů nevede k demokratizaci akademické sféry, ale ke standardizaci nerovností, k jejich prohlubování, protože nezohledňuje skutečnost, že ne všichni vědci mají stejně dostupné zdroje pro výzkum a publikování. Vnucování a upřednostňování publikování v cizích jazycích před mateřským jazykem může vést k ochuzení výměny národních znalostí, a tím i vědecké produkce, a také k úpadku místních časopisů. V nedávné době se o problému začalo mluvit, ale místo skutečné kritiky jsou zakládány lokální bibliometrické a indexační systémy. V Řecku například vzniká repozitář prací v řečtině na způsob lokálního Google Scholar. Není to špatný nápad, pokud problém spatřujeme pouze v nedostatečné viditelnosti článků.

Řecko je považováno za kolébku západní civilizace. Z toho by se dalo usoudit, že výzkum a výuka klasické řecké filozofie budou pro ministerstvo školství prioritou. Avšak tím, že nabádá k publikování v cizích jazycích, ministerstvo tento úkol vlastně podkopává. Podle výstupů služby SciVal nakladatele Elsevier je německý filozof Kant momentálně nejpřednějším tématem ve světové filozofii, zatímco v Řecku jsou to Aristoteles, Platón a Sokrates (situace je ilustrována tabulkou s vysvětlivkami). Toto zjištění může vést k posunu ve výzkumu a publikování směrem od národních zájmů k těm, které právě ve světě „letí“ z důvodu zvýšení pravděpodobnosti publikování v časopisech s vysokým impakt faktorem. Neboli – posun od řecké filozofie ke kantovské nebo jiné, globálně zrovna populární filozofii. Avšak vědcům by mělo být umožněno soustředit se na místní nebo mezinárodní problém a zvolit si určitý aspekt, kterému se budou věnovat. Stejně tak jazyk publikování by měl odpovídat povaze výzkumu a předpokládanému cílovému publiku. Není snadné (a nedává smysl) publikovat o specifických tématech regionální historie v anglickojazyčných časopisech s globálním záběrem. Nehledě na to, že nynější způsob hodnocení vědy upřednostňuje publikování časopiseckých článků před koherentnějšími monografiemi.

Autor vysvětluje, že vícejazyčné publikování v modelu Open Access, které by se stalo prvním krokem k indexaci DOAJ nebo jinými indexy, by mohlo prospět internacionalizaci vědy a výzkumu. Řecky mluvící akademici by měli větší svobodu ve volbě kdy, kde, v jakém formátu a jazyku budou publikovat. Zakládání nových nebo transformace existujících časopisů ve vícejazyčné zdroje dostupné v režimu Open Access by mělo být v mezinárodním zájmu vědy a alespoň částečně vyvažovat anglofonní imperialismus. Anglofonní komunity by mohly být tlačeny k finanční nebo jazykové podpoře výstupů vznikajících v jiných jazycích, zejména z ekonomicky slabších oblastí. Dalším krokem by byla změna současné národní legislativy, aby již nebylo upřednostňováno publikování v cizím jazyce. Akademici by se pak mohli rozhodovat nejen podle toho, co nejvíce prospěje jejich kariéře, ale co prospěje i vědě, společnosti a potenciálním čtenářům, podpořily by se možnosti publikování výsledků lokálně relevantního výzkumu. Autor zdůrazňuje, že se nezasazuje o čistě etnocentrický přístup ke vzdělávání a výzkumu, ale o přístup zaměřený na specifické společenské potřeby, což je klíčové pro navrhování kulturních politik, které by tyto potřeby řešily. Modernizace nebo evoluce by měla přestat být vnímána jednoduše jako kopírování toho, co dělá Západ, namísto kritického hodnocení globálního vývoje a jeho přizpůsobení tak, aby co nejlépe vyhovoval národním podmínkám.

CHOWDHARY, Reema. Shifting Paradigms of Multilingual Publishing and Scholarship in India [Posun paradigmat vícejazyčného publikování a vědy v Indii]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.5592. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/5592/. [cit. 2025-08-25].

Indie je národ mnoha jazyků, dějin i kultur. Při lingvistickém sčítání v roce 2011 zde bylo zaznamenáno více než 19 500 jazyků a dialektů, z nichž 121 je užíváno více než 10 000 mluvčími. Zejména po získání nezávislosti v roce 1947 nastala epocha velkého zájmu o regionální jazyky. Mnoho z nich bylo ústavou uznáno za úřední a jazyková rozmanitost začala hrát významnou roli v národním sebeutváření. Mnohojazyčná politika je uplatňována ve státní správě, školství a kultuře. Postupně se rozvinul trh malých i velkých vydavatelství členěný na základě regionů a jazyků, jejichž historický a kulturní význam je obrovský. Digitalizace v tomto ohledu bezpochyby přinesla mnoho pozitivního, ale zároveň vyvstaly obavy, zda je digitální inkluze dostatečná a zda se jedná o přínos pro skutečně všechny jazyky. Příchod angličtiny jako „hyper sjednocujícího“ jazyka, užívaného velkou částí digitálních nástrojů a vydavatelů, narušuje existující jazykovou diverzitu.

Aby angličtina původní jazyky Indie nezastínila, vládní iniciativy a literární organizace podporují vydávání publikací v regionálních jazycích pomocí grantů, cen a stipendií. Vznikají digitální repozitáře jako prostory pro sdílení a uchovávání bohatého kulturního dědictví prostřednictvím literatury, umění i akademických výstupů. Stále větší důraz je kladen na překladovou literaturu a mezikulturní sdílení. Díky elektronickým knihám, audioknihám a online platformám se zvýšila dostupnost a dosah regionálních jazyků. Sociální média se stala prostorem pro literární angažovanost a umožnila autorům navazovat kontakt se čtenáři a literárními komunitami.

Avšak v jazykově tak bohaté a kulturně různorodé zemi, jako je Indie, stále existují překážky k dosažení spravedlivého přístupu k publikačním platformám a zdrojům napříč jazyky. V první řadě je těžké určit jejich přesný počet. Díla v minoritních jazycích nejsou vydávána, ani jinak institucionálně podporována. Počet jejich uživatelů klesá nebo mají omezený přístup ke vzdělání a zdrojům. V této situaci nemůžeme hovořit o skutečné inkluzi a uchovávání bohatého jazykového a kulturního dědictví.

Další problém spočívá ve financích a infrastruktuře. Dominance jazyků, jako je angličtina, hindština a několik dalších, a nedostatečná institucionální podpora menšinových jazyků ovlivňují kvalitu a dosah publikací a brání rovnému přístupu ke znalostem. Například ve vzdělávacím procesu se vyučovací jazyk nemusí shodovat s mateřským jazykem studentů a dochází ke znevýhodňování. Špatná ekonomická situace brzdí investice do vydávání a distribuce publikací v regionálních jazycích. Nakladatelství dávají přednost jazykům s větším trhem a vyšší ziskovostí před menšími regionálními jazyky. Infrastruktura pro distribuci je soustředěna v městských centrech nebo je primárně určena pro jazyky s většími trhy. V důsledku toho se publikace v menšinových jazycích ne vždy dostanou ke čtenářům v odlehlých nebo venkovských oblastech, kde se daným jazykem mluví. Navíc technologie pro publikování jako např. OCR často podporují pouze dominantní jazyky, což dále omezuje dostupnost jazyků malých. Avšak umělá inteligence má potenciál způsobit revoluci ve vícejazyčném publikování. Vydavatelům by mohla umožnit překonat jazykové bariéry a zlepšit tvorbu a distribuci obsahu. Jednou z možností je vytvoření vícejazyčné digitální infrastruktury zejména pro jazyky, které nejsou psány latinkou. Jedná se například o sindhštinu, která je v Indii úředním jazykem.

V článku je představena případová studie zaměřená na užití optického rozpoznávání znaků písma Sindhi. Zdůrazňuje důležitost přizpůsobení OCR tomuto jedinečnému písmu, popisuje nástroje a osvědčené postupy pro vytváření digitálních formátů a vizualizací s možností vyhledávání. Problematika zpracování jazyka Sindhi je jen jedním z příkladů, na kterém je ukázán dopad „jednojazyčného omylu“ ‒ předpokladu, že všude na světě lidé čtou a píší jedním jazykem, písmem a ve směru zleva doprava, což v důsledku podmiňuje vývoj softwaru pouze pro určité jazyky.

Je nutné, aby nastal transformační posun ve vícejazyčném publikování: s počátečním zaměřením na široce užívané jazyky a následným začleněním jazyků okrajovějších.

Příspěvek je ukončen příklady iniciativ vícejazyčného publikování, ale také uchování jazykové paměti v Indii: Např. Sahitya Akademi, národní organizace pracující na rozvoji indické literatury a podporující aktivity ve všech indických jazycích, pořádá literární festivaly propagující vícejazyčnou literaturu a prezentující díla z různých indických jazyků. Provozuje největší vícejazyčnou knihovnu v Indii a také Centrum pro ústní a kmenovou literaturu s cílem vytvořit „Dům hlasů“ pro archivaci originálních ústních textů dostupných v různých jazycích v audio- a audio-video formátu. Projekt Bharatavani je iniciativa, která se zaměřuje na zaznamenávání sociokulturních a jazykových informací o 121 indických jazycích a jejich zpřístupnění širšímu publiku. Spravuje online úložiště znalostí o všech jazycích v Indii v multimediálním formátu. Cílem projektu je překlenout digitální propast a podpořit rovný přístup ke znalostem a informacím, zpřístupnit úložiště znalostí původních indických jazyků prostřednictvím robustní digitální platformy. Je realizován Ústředním institutem indických jazyků (CIIL, funguje pod Ministerstvem vysokoškolského vzdělávání), který vyvíjí jazykové zdroje, korpusy a technologie pro různé indické jazyky, vytvořil regionální jazyková centra a napomáhá tak vícejazyčnému výzkumu a vývoji.

DEL RIO RIANDE, Gimena a LUJANO VILCHIS, Ivonne. How Balanced Is Multilingualism in Scholarly Journals? A Global Analysis Using the Directory of Open Access Journals (DOAJ) Database [(Ne)vyváženost vícejazyčného publikování ve vědeckých časopisech: Souhrnná analýza za použití Adresáře časopisů s otevřeným přístupem DOAJ]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.6448. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/6448/. [cit. 2025-08-25].

Článek byl v časopise publikován ve španělštině a následně tamtéž celý text přeložen do angličtiny kombinací automatického překladu a redakčních úprav autorek. Používání angličtiny jako univerzálního jazyka pro publikování odborných textů vyvolává několik důležitých otázek: výzkum by měl být spravedlivě globálně rozprostřen a akademické instituce více zapojeny do mezinárodních projektů a sítí. Užívání angličtiny ovlivňuje komunikační strategii akademických pracovníků a v konečném důsledku končí nadřazeným postavením tohoto jazyka nad ostatními.

V posledních letech bylo v mnohých studiích prokázáno znevýhodňování vědeckých a výzkumných pracovníků, pro něž není angličtina rodným jazykem. Dokonce se objevily výrazy jako „daň pro nerodilé mluvčí angličtiny“ – označuje prostředky, které tito výzkumníci zaplatí penězi a časem při přípravě článků, aby byly akademickými časopisy považovány za adekvátní. Jev byl v souvislosti se systémem Open Access označován také jako skrytá platební brána, která omezuje přístup autorům z globálního Jihu. Výsledkem je posilování globální asymetrie v oběhu znalostí.

Adresář Directory of Open Access Journals (Adresář časopisů s otevřeným přístupem, DOAJ) od roku 2003 indexuje časopisy s otevřeným přístupem z jakéhokoli oboru bez ohledu na jazyk, vydávané ve 130 zemích světa, v 80 jazycích včetně dialektů, domorodých jazyků a jazyků, kterými mluví méně než 50 000 mluvčích (např. aragonština). Tato nezávislá nezisková organizace se rovněž etablovala jako původce seznamu časopisů, které dodržují kritéria kvality stanovená akademickými sdruženími a vědeckými společnostmi. Jedním z cílů adresáře je zvýšení viditelnosti a reputace vědeckých časopisů z celého světa a zmírnění nerovností v globálním šíření znalostí. Členové týmu, ambasadoři a dobrovolníci DOAJ žijí ve 45 zemích a hovoří 36 různými jazyky (autorky příspěvku působí jako ambasadorky v Latinské Americe). Jako signatář Helsinské iniciativy (Helsinki Initiative on Multilingualism in Scholarly Communication) uzavřela DOAJ dohody o spolupráci s projekty a konsorcii v různých regionech, například v Latinské Americe či ve frankofonní části Kanady. Ke dni publikování příspěvku bylo v adresáři DOAJ indexováno více než 20 000 recenzovaných časopisů, z nichž téměř polovina nebyla podchycena v databázi Scopus ani Web of Science. Navíc většina pochází z oblastí, které jsou v těchto dvou databázích nedostatečně zastoupeny (Afrika a Latinská Amerika).

Na základě deskriptivní analýzy 17 564 časopisů uvedených v DOAJ v červenci 2023 však autorky článku zjistily, že 67 % časopisů uvedených v seznamu publikuje jen v angličtině, 65 % pouze v jednom jazyce a 35 % ve dvou nebo více jazycích. Z výzkumu také vyplývá, že (s výjimkou Španělska) 50 % vícejazyčných časopisů redakčně sídlí v Asii, jižní a východní Evropě a Latinské Americe. Časopisem s největším počtem jazyků je Science in School (ISSN 1818-0353/1818-0361) vydávaný evropskou mezivládní organizací EIROforum, který publikuje články až ve 29 jazycích. Mezi nejpublikovanější jazyky mimo angličtinu patří španělština, portugalština, indonéština, ruština, perština a francouzština. Do první dvacítky se vešla i čeština s počtem časopisů jen o málo nižším než čínština. Země s nejvyšším počtem vícejazyčných časopisů jsou Brazílie, Indonésie, Španělsko a Ukrajina, což potvrzuje domněnku, že tato území jsou v oblasti tvorby znalostí považována za periferní. Naopak vydavatelská centra s nejvyššími ekonomickými a akademickými zdroji pro vědecké publikování vykazují záměrné používání angličtiny jako jediného jazyka.

V závěru článku autorky vyslovují myšlenku, že sdílení překladatelských a publikačních strategií mezi vydavateli z různých regionů a pracovními skupinami z blízkých oborů, stejně jako odpovědné využívání umělé inteligence v oblasti strojového překladu (což jsou některé z výzev pro vědu v nadcházejících letech), by mohlo přispět k vyváženějšímu a rozmanitějšímu publikování a zvrátit stávající trend. I když nemáme žádné argumenty pro tvrzení, že by oligopoly vědeckého publikování mohly nebo chtěly navrhovat publikační strategie založené na vyváženém mnohojazyčném přístupu, jeden z cílů globálního odvětví vědeckého publikování by mohl být podpořen digitálními infrastrukturami, jako jsou ty, které dnes navrhují platformy strojového překladu založené na generativní umělé inteligenci. Iniciativy jako doporučení UNESCO týkající se podpory a využívání mnohojazyčnosti a přístupu do kyberprostoru (Recommendation on the Promotion and Use of Multilingualism and Universal Access to Cyberspace and Charter on the Preservation of the Digital Heritage, 2003), Helsinská iniciativa (Helsinki Initiative, 2019) nebo Manifest bibliodiverzity (Bibliodiversity: a manifesto for independent publishing, Hawthorne & Klein, 2014) prohlašují potřebu vědeckého publikování, které by zohledňovalo epistemickou rozmanitost různých oborů a akademií na celém světě a přispívalo k používání jazyka jako nástroje pro vytváření, komunikaci, šíření a legitimizaci znalostí. V této jednoduché analýze z geopolitiky znalostí je však nyní pozorován zcela opačný scénář.

DONY, Christophe; KUCHMA, Iryna a ŠEVKUŠIĆ, Milica. Dealing with Multilingualism and Non-English Content in Open Repositories: Challenges and Perspectives [Vícejazyčnost a neanglický obsah v otevřených repozitářích: výzvy a perspektivy]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.5455. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/5455/. [cit. 2025-08-25].

Několik organizací a iniciativ v poslední době vyzvalo k větší podpoře vícejazyčnosti ve vědě a výzkumu, pluralitě poznání a zvýšení povědomí o nepříznivých účincích anglocentrického pojetí vědy. Například tzv. Helsinská iniciativa (Helsinki Initiative on Multilingualism in Scholarly Communication, 2019), Výzva k akci na podporu bibliodiverzity ve vědecké komunikaci (Call for Action to Foster Bibliodiversity in Scholarly Communications, Shearer a kol., 2020), Doporučení UNESCO o otevřené vědě (UNESCO Recommendaiton on Open Science, UNESCO 2021), Dohoda o pokroku v hodnocení výzkumu (Agreement for Advancing Research Assessment, Science Europe a CoARA, 2022) – všechny podporují vícejazyčnost jako nezbytnou pro rozvoj a udržení rozmanité a kvalitní výzkumné krajiny. Tyto akty, byť odlišně a v různé míře, naznačují, že hegemonní postavení angličtiny ve výzkumu ohrožuje bibliodiverzitu, brzdí výzkumné inovace a omezuje rozvoj a význam „lokálně relevantního“ výzkumu. Tyto snahy se však nemohou rozvíjet v digitálním nebo technologickém vakuu. Repozitáře a archivy s otevřeným přístupem zde mohou sehrát důležitou roli. Jedná se ale o složitý proces, který se neobejde bez řešení teoretických a technických otázek. Nelze pominout širší problémy týkající se viditelnosti („objevitelnosti“) dokumentů, systémů hodnocení vědy a anglocentrické povahy digitálních infrastruktur, metadatových standardů či protokolů.

V srpnu 2022 vytvořila mezinárodní Konfederace repozitářů s otevřeným přístupem (Confederation of Open Access Repositories, COAR) speciální pracovní skupinu na podporu vícejazyčnosti a neanglického obsahu v repozitářích, složenou ze zástupců 15 zemí. O rok později byl zveřejněn soubor konkrétních doporučení. Autoři daného článku (původem z Belgie, Ukrajiny a Srbska) se na činnosti pracovní skupiny podíleli, zformulovali některá z doporučení a dále se jimi v příspěvku kriticky zabývají. Zároveň poměrně obsáhle citují zdroje myšlenek a idejí, které jim byly vodítkem. Politiku mnohojazyčnosti staví do kontextu geopolitiky šíření znalostí a s ní spojených digitálních struktur.

Podle prvního doporučení by forma zápisu jména v metadatech měla odpovídat písmu v dokumentu. Jednoznačnost má být zajištěna pomocí jedinečných a trvalých osobních identifikátorů, které by byly uchovávány a spravovány externími službami (např. ORCID, ISNI, VIAF) za použití způsobu kódování znaků UTF-8. Výhoda tohoto přístupu je přinejmenším dvojí. Obsah je zjistitelný bez ohledu na písmo ve vyhledávacím řetězci a jména je možné zobrazovat a zpracovávat tak, jak se je autoři rozhodli v publikaci uvést. Navíc je doporučeno používat písmo zdroje, kdykoli je to možné, a to i pro metadata, která nelze spojit s trvalým identifikátorem (např. názvy). Poznání, rozkrytí obsahu v jiných než latinkou psaných systémech lze navíc podpořit uvedením klíčových slov ve více jazycích.

Další možností pro vícejazyčné vyhledávání je uvádění jazyka dokumentu na úrovni položek i v metadatech. Obsahové agregátory a vyhledávací systémy potřebují znát jazyky plných textů, které indexují, aby uživatelům umožnily tyto dokumenty vyhledávat. V návaznosti na to by se jazyky mohly zobrazovat jako filtry nebo ve vyhledávacích prvcích, což by mohlo potenciálně připravit půdu pro novější formy monitorování a hodnocení výzkumu. Pokud má zdroj (např. editovaný svazek) důležité části textu v různých jazycích, je třeba jazyková metadata opakovaně uvádět v každém z nich. Zpráva COAR doporučuje, aby byl jazyk kódován pomocí metadatových standardů PREMIS a METS, které jsou často pro uchovávání a správu digitálních objektů společně používány. Jazyk metadat by měl být rovněž specifikován, a to ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny výše, a také proto, že za jazyk pro metadatová pole je považována angličtina. Vyplatí se to udělat na úrovni úložiště, protože většina agregátorů obsahu nedokáže jazyk metadat odvodit.

Pro zajištění interoperability mezi různými systémy musí být jazyková metadata kódována pomocí standardizované jazykové klasifikace. Zatímco použití normy ISO 639 (mezinárodní standard definující kódy pro reprezentaci jazyků a jazykových skupin) je pro známé a široce rozšířené jazyky nasnadě, pak méně známé, regionální nebo historické jazyky zde nemusí být dostatečně zastoupeny. Proto by za kódem jazyka mohly následovat nepovinné zpřesňující nebo zužující tagy.

Vedle otevřených repozitářů by také agregátory, vyhledávací platformy, preprintové servery, vydavatelé a další digitální infrastruktury archivující nebo produkující vědecký obsah měly usilovat o lepší správu a dokumentaci vícejazyčnosti, včetně překladů. V neposlední řadě by i instituce měly vypracovat strategie podpory a prosazování mnohojazyčnosti ve výzkumu.

Uvedení těchto doporučení do praxe vyžaduje čas a další práci, ale autoři textu se domnívají, že přínosy převažují nad náklady. Širším zahrnutím různých kulturních kontextů, sociálních skupin a jazyků lze dosáhnout větší rozmanitosti a spravedlnosti při hodnocení vědy a výzkumu.

BOWKER, Lynne. Multilingualism in Scholarly Communication: How Far Can Technology Take Us and What Else Can We Do? [Vícejazyčnost ve vědecké komunikaci: do jaké míry nám mohou pomoci technologie a co dalšího můžeme dělat?]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.6262. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/6262/. [cit. 2025-08-25].

V mnoha oborech se stále zřetelněji projevují nerovnosti způsobené používáním angličtiny jako hlavního jazyka pro vědecké publikování. Kdyby ale všichni vědci publikovali ve svém jazyce, jak budou ostatní hodnotit, objevovat nebo číst jejich práci? Někteří vkládají naděje do automatických překladačů (např. Google Translate) a nástrojů založených na velkých jazykových modelech (LLM, např. ChatGPT), které jsou stále rozšířenější a v zásadě by mohly pomoci. Představme si, že autor z Chile zašle do časopisu rukopis ve španělštině. Editor najde odborníka na danou problematiku v Japonsku, jenž pomocí překladatelského nástroje článek přeloží, a poté připraví recenzní posudky v japonštině. Ty se vrátí zpět k editorovi, který zpětnou vazbu pro autora strojově přeloží do španělštiny. Po revizích je článek zveřejněn ve španělštině, ale vědci v Řecku, Egyptě, Thajsku nebo jinde si pomocí překladatelských nástrojů mohou článek přečíst ve svém jazyce. Tento scénář popisuje vícejazyčné prostředí, kde mohou různí aktéři vědecké komunikace vykonávat své činnosti v libovolném jazyce. V praxi však ještě tak daleko nejsme.

Nástroje typu Google Translate a ChatGPT využívají velká množství dat. Pro úlohu, jako je překlad, se data skládají z dříve přeložených textů. To znamená, že je třeba shromáždit korpus textů v jednom jazyce a jejich překlady do jiného jazyka. Tyto by měly být provedeny profesionálními překladateli, aby se počítač učil z dobrých příkladů, ne z mizerných. Počítače však pro úlohy strojového učení potřebují miliony, někdy miliardy příkladů. U jazyků, které jsou široce používány a překládány, je poměrně snadné najít příklady dříve přeložených textů (například angličtina a francouzština). Naproti tomu jiné jazyky mají mnohem méně mluvčích. Navíc, i když mají dva jazyky nezávisle na sobě značný počet mluvčích, nemusí mezi nimi existovat významný objem překladatelské činnosti, což znamená, že by bylo obtížné vytvořit velký tréninkový korpus přeložených textů. Jazyky a jazykové páry můžeme rozdělit na skupinu s velkým množstvím zdrojů a skupinu s malým množstvím zdrojů. Stejný koncept lze použít i pro obory a typy textů. Některá témata mohou být velmi rozšířená, zatímco jiná jsou v menšině, více specializovaná. Aby se počítač mohl naučit příslušnou terminologii nebo určitý styl, musí být tyto prvky v dostatečném počtu obsaženy v tréninkovém korpusu. Tím se fond zdrojů ještě více zmenšuje (příklad: hledání milionů příkladů textů o hydrogeologii přeložených mezi tamilštinou a češtinou...). Další vlastností těchto nástrojů je, že mají tendenci vytvářet kvalitnější překlady mezi jazyky, které jsou si blízce příbuzné. Čím jsou jazyky vzdálenější, tím je kvalita překladu horší.

Co to znamená pro vědecké publikování? V podstatě větší podporu těm, kdo pracují s široce používanými jazyky, zatímco ostatním hrozí, že se jim dostane služby špatné nebo žádné. Přesto by překladatelské nástroje mohly potenciálně pomoci vnést do vědeckého publikování větší míru jazykové rozmanitosti, byť jen pro některé z nejrozšířenějších jazyků. Příklady z praxe však naznačují, že automatické překladače nutně nepomáhají potlačit angličtinu jako klíčový jazyk vědecké komunikace. Neanglofonní vědci je naopak využívají ke snížení zátěže spojené s přípravou publikací v angličtině, což opravdu nevede k vytvoření vícejazyčného ekosystému vědecké komunikace. Místo toho odpovědnost za překlady ve vědeckém publikování nadále spočívá na bedrech neanglofonních vědců, zatímco anglický jazyk a anglicky mluvící vědci zůstávají v privilegovaném postavení.

Jaké si z toho můžeme vzít ponaučení? Samotné technologie nestačí k dosažení nebo udržení vícejazyčnosti ve vědecké komunikaci. Současné překladatelské nástroje mohou (v různé kvalitě) provádět překlady ve více směrech, přesto se používají především k překladu z jiných jazyků do angličtiny, čímž převážně jednojazyčný ekosystém spíše posilují. Je nutné pokračovat ve vývoji nástrojů pro překlad jazyků s malým množstvím zdrojů a zároveň změnit strategii tak, aby byly používány pro přístup k výzkumu v jiných jazycích, nejen v angličtině.

Autorka dále vyjmenovává nedávné mezinárodní iniciativy a projekty, které se tématem zabývají, a praktická doporučení jednotlivým aktérům vědecké komunikace (od citování různojazyčných zdrojů po používání vícejazyčných metadat, souhrnů a obsahů).

V závěru optimisticky konstatuje, že zájem o vícejazyčnost ve vědecké komunikaci trvá. Ta může zahrnovat technologie, ale nemusí se spoléhat pouze na ně. Ačkoli cesta vpřed ještě není zcela jasná, výzva se týká téměř všech akademických disciplín. Je potřeba učit se od sebe navzájem a podporovat se při snaze o zlepšení jazykové rovnosti ve vědě a výzkumu.

La Revue de la BNU (Bibliothèque nationale et universtaire de Strasbourg, Francie)

WIJSMAN, Hanno. Bibale, base de données collaborative accueillant le projet de la Fédération des données de provenance des bibliothèques françaises [Bibale, kolaborativní databáze hostitelem projektu Federování dat o původu knih francouzských knihoven]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. Publikováno 26. listopadu 2024. e-ISSN 2679-6104. DOI: https://doi.org/10.4000/12rrt. Dostupné z: https://journals.openedition.org/rbnu/7258. [cit. 2025-08-25].

Studium původu knih (středověkých rukopisů, raně tištěných i moderních knih) je oblast, ve které je zvláště výhodné využívat možnosti propojování, federace dat. Pátrání po rozptýlených starověkých knihovnách, jejichž stopy se dochovaly v inventářích či jiných seznamech, častěji v samotných exemplářích (provenienční znaky), je sice fascinující, ale zdlouhavé a komplikované – i pokud jste našli exlibris, jak zjistíte, kde hledat další exempláře bez procházení statisíců svazků?

V roce 2013 se skupina francouzských konzervátorů a knihovníků v síti BiblioPat ujala projektu podpořeného ministerstvem kultury, jehož cílem bylo navrhnout IT nástroj se schopností pojmout údaje, které jsou buď již k dispozici (jako v případě knihovny Institutu Francie nebo Městské knihovny v Lyonu), nebo jsou shromážděny a čekají na pevném disku, případně se teprve budou shromažďovat (více o sdružení BiblioPat viz https://www.bibliopat.fr/).

Současně v letech 2005‒2012 vytvořila Sekce kodikologie, dějin knihoven a heraldiky Institutu pro výzkum a dějiny textů (IRHT-CNRS) databázi Bibale pro evidenci původu středověkých rukopisů. Vkládání dat do databáze bylo zahájeno v roce 2012 jako přímé pokračování excerpční práce prováděné v IRHT od 40. let 20. století (jejím výsledkem je tzv. Kartotéka vlastníků (Fichier possesseurs) čítající na 400 000 kartonových lístků). Tato „první“ databáze Bibale byla online zpřístupněna v roce 2014.

Výše zmíněné týmy se současně účastnily obou projektů a brzy se ukázala výhoda takové spolupráce. Nová, společná databáze Bibale (https://bibale.irht.cnrs.fr) byla představena a uvedena do provozu v červnu 2018. Jejím hostitelem a koordinátorem je IRHT, ale může se do ní zapojit jakákoli knihovna nebo výzkumný projekt importem nebo přímým vkládáním provenienčních údajů.

Databáze umožňuje vytváření „specializovaných rozhraní“, která jsou uživateli prohlížena jako samostatné databáze a umožňují přístup k dílčím, vymezeným korpusům (obvykle data patřící určité městské nebo univerzitní knihovně). Každý záznam databáze jako celku může být také součástí jednoho nebo více korpusů v rámci tohoto celku. Údaje jsou vkládány především do tří typů záznamů: osoby, knihy/exempláře a označení původu a jsou vzájemně propojeny. Pro moderní kolaborativní databázi je nezbytné, aby všechny údaje byly následně propojeny i s dalšími údaji dostupnými na internetu. Na úrovni exemplářů se jedná v podstatě o katalogizační záznamy každé knihovny, která je vlastní; pro osoby (vlastníky, ale také tiskaře, přepisovače, knihvazače, autory, kláštery, univerzity...) je užito vícero existujících autoritních rejstříků; označení původu je možné podrobně popsat pomocí typologie a poznámek s obrázky a měla by sama tvořit zvláštní rejstřík, přinejmenším ve Francii.

Každý konzervátor, knihovník, ale také stážista, brigádník, vědecký pracovník, student nebo dobrovolník se může obrátit na autora příspěvku s žádostí o práva ke vkládání dat a o zaškolení. Jakýkoli příspěvek dat, byť skromný, je vítán. Tímto způsobem budou sdružena data z francouzských knihoven i mimo ně.

Pozn. red.: Vytváření databáze Bibale je zastřešeno programem Equipex Biblissima, jehož cílem je budování interoperabilní databáze přizpůsobené popisu a využití provenienčních značek, která by shromáždila tisíce informací, jež jsou v současnosti rozptýlené v různých formátech (EAD, Unimarc, tabulkové procesory, proprietární databáze atd.), a proto nejsou pro výzkumníky příliš dostupné. Tato data jsou navíc někdy špatně nebo nedostatečně indexována a nejsou ilustrována. Ústředními tématy jsou interoperabilita a autoritní záznamy (https://projet.biblissima.fr/fr/appels-a-projets/projets-retenus/donnees-provenance-collections-bibliotheques-francaises). Postup prací na projektu databáze Bibale pak je podrobněji popsán autorem článku např. v příspěvku Bibale: l’histoire des manuscrits et des textes en réseau zveřejněném v roce 2021 v Bulletinu přátel IRHT – https://www.irht.cnrs.fr/sites/default/files/image_site/pieces_jointes/bulletin-amis-irht-2021.pdf.

WESTEEL, Isabelle a VAISSIERE, Joëlle. Provenances et biens culturels: quelle restitution? Le cas de Grenoble [Předměty kulturní povahy a jejich původ: jak postupovat v případě restitucí? Případ Grenoblu]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. e-ISSN 2679-6104. DOI: https://doi.org/10.4000/12rrr. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/7238. [cit. 2025-08-25].

V březnu 2021 město Grenoble pověřilo své tři kulturní instituce (městské muzeum, přírodovědné muzeum a knihovnu) úkolem identifikovat předměty kulturní povahy, které pravděpodobně podléhají restituci, ať už se jedná o majetek uloupený během druhé světové války nebo získaný v období kolonizace. Ve spolupráci se státními úřady se také měla otevřít obecná debata o práci na předpisech, které jsou na národní úrovni zatím v plenkách. Až do roku 2020 se totiž podobné restituční případy ve Francii řešily derogačními ustanoveními (zákony o výjimce) ‒ jediným právním nástrojem umožňujícím obejít zásadu nepřevoditelnosti majetku.

Na národní úrovni byla v roce 2019 vytvořena komise pro výzkum a restituci kulturních statků zcizených v letech 1933‒1945 (např. v kontextu antisemitské perzekuce během nacistického režimu). Restitucí kulturních předmětů uloupených během koloniálních výbojů a etnografických sbírkových misí na jiné kontinenty se zabývají především národní muzea jako pařížské muzeum na nábřeží Branly (Musée du quai Branly – Jacques Chirac, https://www.quaibranly.fr/fr/missions-et-fonctionnement/eclairages-sur-les-demandes-de-restitution-du-patrimoine-africain). Národní regulační rámec nabízí jen málo nástrojů nebo pokynů pro řešení těchto otázek. Režim nezcizitelnosti veřejných sbírek vyžaduje u muzejních předmětů použití derogačních ustanovení (v každém jednotlivém případě) k povolení vyjmout dílo z veřejné sféry – a tedy i jeho restituce. Francouzský kodex kulturního dědictví (sdružuje ustanovení francouzského práva týkající se kulturního dědictví, pozn. red.) neříká nic o postupu při převodu kulturního statku z movitého veřejného majetku do soukromého majetku veřejné právnické osoby. V případě knihoven podléhá vynětí kulturních dokumentů patřících místním orgánům rozhodnutí státu (čl. R.311-5). U dokumentů patřících do státního majetku uvádí Průvodce správou kulturních dokumentů pro místní knihovny (Guide de gestion des documents patrimoniaux l’attention des bibliothčques territoriales) vydaný Ministerstvem kultury pouze to, že takové rozhodnutí spadá do pravomoci ministra kultury, kterého musí kontaktovat místní úřad odpovědný za dokument.

Po Rouenu (případ restituce maorských hlav – https://www.culture.gouv.fr/nous-connaitre/decouvrir-le-ministere/histoire-du-ministere/ressources-documentaires/discours-de-ministres/discours-de-ministres-depuis-1998/frederic-mitterrand-2009-2012/articles-2009-2012/La-France-restitue-20-tetes-maories-a-la-Nouvelle-Zelande) je Grenoble pravděpodobně druhou francouzskou samosprávou, která se z vlastního popudu rozhodla otázku řešit. Úkol zadala třem výše zmíněným institucím (dvěma muzeím a knihovně, které v minulosti tvořily instituci jedinou), jež přijímaly předměty získané během výpadů do Asie, Afriky, Oceánie i Ameriky. Nyní byly tyto exponáty definovány jako předměty, u kterých bylo prokázáno nelegální získání nebo se takové dá předpokládat. Některé však nenesou známky opotřebení, navíc byly pravděpodobně vyrobeny pro evropský trh. Cílem proto není ani tak dosáhnout rozsáhlých restitucí, jako spíše zpřehlednit sbírky. Zvláštním případem je sbírka darů generála de Beylié, aristokrata, amatérského archeologa a náruživého námořního cestovatele z přelomu 19. a 20. století. Z jeho dopisů odeslaných do městského muzea či matce vyplývá, že mnoho předmětů bylo zakoupeno nebo objednáno „na míru“. Ideálně by tedy každý předmět měl projít expertním přezkumem a zároveň by měly být detailně nastudovány písemné zdroje.

Během Dnů evropského dědictví v roce 2022 byla k tématu zveřejněna kompletní zpráva o výsledcích, k nimž došly kulturní instituce Grenoblu (https://www.museedegrenoble.fr/2759-recherche-de-provenance.htm). Jsou v ní uvedeny související právní a historické otázky, vnitrostátní a mezinárodní předpisy a charakteristika předmětů či sbírek, kterých se problém může týkat. Zapojené instituce zároveň zveřejňují průběžně aktualizovaný seznam dotčených předmětů spolu s doporučeními a návodem, jak ve spolupráci se státními úřady postupovat. V městském muzeu a přírodovědném muzeu se jedná převážně o asijské a africké sbírky. Knihovna uchovává orientální rukopisy cestovatelů a kolonizátorů z přelomu 19. a 20. století.

Po úvodní fázi bylo možné téma začlenit mezi ostatní projekty spolupracujících institucí, nově rozvinout součinnost s archivy a stanovit vhodnou metodiku: při každém novém záznamu nebo akvizici je třeba si položit otázky týkající se původu přijímaného předmětu (dokumentu) a kontextu, v němž se do sbírek dostal. Součástí práce týmů by mělo být zveřejňování fotografií předmětů (uloupených i legálně získaných) s uvedením dostupných informací (zejména z lokálních a národních databází); dále digitalizace dokumentů kulturního dědictví, které by mohly být předmětem restituce; zveřejňování, zpřístupňování a propagace zdrojů o původu a historii předmětů (inventáře, archivy, pracovní spisy), aby byly přístupné zejména vědecké komunitě v zemích původu. Kromě toho brzy vyvstala potřeba shromažďovat životopisné údaje o dárcích, přírodovědné muzeum tudíž zveřejnilo online databázi s biografiemi svých přispěvatelů (https://collections.museum-grenoble.fr/fr/biographies). Důraz je kladen na mnohostranné informování veřejnosti.

Původně místní iniciativa byla podnětem pro projekty na regionální i národní úrovni. Od července 2023, na základě iniciativy tehdejší ministryně kultury Rimy Abdul-Malak, poskytují dva zákony rámec pro řešení těchto otázek: zákon o restituci kulturních statků, které byly předmětem drancování v souvislosti s antisemitskými perzekucemi spáchanými v letech 1933 až 1945 (zákon ze dne 22. července 2023), a zákon o restituci lidských ostatků z veřejných sbírek (zákon ze dne 26. prosince 2023 a dekret ze dne 28. června 2024). Tyto zákony zavádějí zásadu odchylky od nezcizitelnosti veřejného majetku, jak ji předznamenal Jean-Luc Martinez, pověřený zabývat se otázkami mezinárodní spolupráce v oblasti restitucí kulturních statků, ve své zprávě prezidentu republiky předložené v dubnu 2023. Nový právní rámec bude úplný až po přijetí třetího zákona umožňujícího restituci kulturních statků, které byly předmětem nezákonného přivlastnění v letech 1815 až 1972.

Ve školách odpovědných za vzdělávání manažerů muzeí a knihoven je toto téma postupně zaváděno do studijních osnov. Francouzský Národní památkový ústav zavedl v roce 2018 kurz o uloupeném majetku (1933–1945) a v letech 2020–2021 kurz o restituci kulturních statků. École du Louvre otevřela v září 2023 nový magisterský obor „Citlivé zboží, provenience a mezinárodní otázky“. Nakonec vysoká knihovnická škola (Enssib) uspořádala 5. dubna 2024 studijní den věnovaný uloupeným kulturním statkům (1933–1945).

Pozn. red.: K tématu restitucí kulturních statků viz také např. příspěvek Léa Neauporta v časopise In Situ. Au regard des sciences sociales (2024, č. 4) s názvem Restitutions de patrimoine aux anciennes colonies, 2024, č. 4. Dostupný na http://journals.openedition.org/insituarss/3294; DOI: https://doi.org/10.4000/insituarss.3294.

Bibliothèques Sans Frontières (BSF, Knihovny bez hranic) – mezinárodní nezisková nevládní organizace se sídlem ve Francii zprostředkovává přístup k informacím a vzdělání pro uprchlíky a nízkopříjmové skupiny obyvatel. Abstrakt obsahuje nosné myšlenky z rozhovoru spoluzakladatele a výkonného ředitele BDF Jérémyho Lachala se zástupkyní časopisu BBF.

Lidé, kteří mají omezený přístup k informacím nebo ho nemají vůbec (v důsledku přírodních katastrof, cenzury nebo nedostatečného vybavení), hůře chápou souvislosti a o to snadněji mohou podlehnout informační manipulaci. K tomu, aby se do takové situace nedostali, nestačí jen zajistit přístup k informacím; lidé musí umět informace analyzovat a zužitkovat. Jednadvacáté století je stoletím znalostí: je možné být aktérem klimatické změny, pokud obyvatelé neumí číst a psát? Jak může žít demokracie ve společnostech, kde občané nemají možnost být informováni?

Knihovny by měly být aktivnější a nečekat, až jim někdo dá prostor. Všude, kde se pustily do velkých společenských témat, vidíme výsledky. V Norsku mají knihovny ze zákona povinnost hostit debaty o společenských otázkách, včetně politických. Zaměstnanci Veřejné knihovny New Yorku hovoří celkem stovkou jazyků. Ve Francii může být jazyková bariéra důvodem, proč nevstoupit do knihovny. Nestačí jen doširoka otevřít dveře, musíme vyjít za lidmi, disponovat jazykově různorodými fondy atd.

Masivní digitalizace veřejné správy ve Francii měla za následek příliv digitálně méně zdatných občanů do knihoven. Skvělé na tom je, že se mohou začít zajímat i o další knihovní služby. Knihovníci však na tuto situaci nebyli připraveni, nijak proškoleni. Dalším fenoménem současnosti je psychologická nejistota nezaměstnaných mladých lidí. Kromě informací o možnostech zaměstnání či rekvalifikací potřebují, aby je někdo vyslechl, mají potřebu pohovořit si, doprovodit na cestě osobního rozvoje a přestat se bát vyjadřovat své myšlenky.

Knihovny by se měly stát laboratoří společenské inovace, kde se lidé budou scházet, aby nalezli nové formy, jak spolu žít. Jestliže knihovny již přijímají uprchlíky a znevýhodněné skupiny obyvatel, proč to neformulovat do zákona o knihovnách? Knihovny nezmizí, pokud v nich budou mít obyvatelé převažující hlas. Knihovny bez hranic vedly v roce 2014 kampaň za rozšíření otevírací doby na večery a víkendy. Logickým pokračováním by mohly být „pohotovostní“ služby knihoven ve velkých městech, aby měli občané prakticky kdykoli možnost přístupu k informacím.

Není nutné, aby se knihovníci stali experty v různých oblastech. Je lepší jim pomoci, aby se cítili dobře a na svém místě v nových formách zprostředkování. Např. americká zkušenost s výukou programování ukázala, že plně e-learningové výukové programy mnozí knihovníci ani nedokončili. Platforma Codecademy (americká online interaktivní platforma, která nabízí bezplatné kurzy kódování v řadě různých programovacích jazyků, pozn. red.) však ve spolupráci s Veřejnou knihovnou New Yorku proces reorganizovala – knihovníci se jednou týdně sešli, aby pracovali společně a povzbuzovali se. Setkání byla moderována kolegy, kteří neměli s programováním dosud žádnou zkušenost, byli ale schopni vytvořit prostředí, v němž se lidé mohli společně učit a spolupracovat. Podobným způsobem bychom mohli organizovat politické debaty, přijímat uprchlíky apod. Samozřejmě jako u každého nového projektu je třeba stanovit cíle, sehnat finance a zajistit nezbytnou expertizu.

BSF ve spolupráci s nadací Cultura (https://fondation.cultura.com/projets/projects02), s podporou francouzského ministerstva kultury a nadace Pierra Bellona (https://fondationpierrebellon.org/fr) uvedla v roce 2021 program podpory sociálních projektů Microbibli (také Microbiblis, Microbibliothèques; jedním z jejich nástrojů jsou malé mobilní mediatéky Ideas Box, pozn. red.). Vítězné nápady získávají 1000 až 1500 knih a 18měsíční poradenství. Výstupem mohou být nové fablaby (výrobní laboratoře), ale podpořen byl i dodavatel pizzy, který své pizzy pojmenoval podle spisovatelů a ke každé dodávce přidává knihu. Město Le Havre umístilo do všech kadeřnictví miniknihovny. Program Microbibli vlastně podporuje vzrůstající solidaritu a aktivitu občanů v době, kdy od ní politické strany ustupují.

CHENG, Muy, Ana HOURS a Jérémy LACHAL. Les bibliothèques françaises face aux précarités [Francouzské knihovny čelí sociálním nerovnostem]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-003.

Územní a sociální znevýhodnění se ve francouzské společnosti v posledních letech prohloubilo zejména v souvislosti s pandemií covid-19, ze které mnohé skupiny obyvatel vyšly ještě zranitelnější. Chudoba, nezaměstnanost, analfabetismus, špatná znalost francouzštiny, nedostatečná integrace, nemoc, osamění, nedostupnost veřejných služeb atd. vytvářejí hluboké trhliny v demokratické společnosti, spolužití a občanské angažovanosti. Ztráta identifikace, radikalizace myšlenková nebo náboženská, obtížnost spolu debatovat a naslouchat si, odmítání tradičních zdrojů informací, ztráta důvěry v kolektivní projekty, to všechno jsou zla naší společnosti. Ve Francii žije 2,5 milionu dospělých analfabetů. Prezident Macron vyhlásil čtenářství „hlavním národním zájmem“ (grande cause nationale), knihovny v tom přirozeně hrají hlavní roli. Jsou místem „přijetí bez podmínek“, bezplatné, otevřené všem a těší se větší důvěře veřejnosti než tradiční média a internet.

V příspěvku jsou citovány studie, které na příkladu rozdílných sociálních situací minulého století prokazují přínos knihoven pro nejohroženější skupiny (např. americký sociolog Nels Anderson ve 20. letech, v 50. letech pak Richard Hoggart ve Velké Británii). Alastair Ager a Alison Strang popisují facilitátory, mechanismy, které překonávají hlavní překážky integrace; mezi nimi jsou v integračních studiích jako ústřední faktory uváděny jazykové znalosti a porozumění kulturnímu kontextu. Francouzské knihovny tak mohou být důležitým nástrojem, hráčem v boji proti vyčleňování imigrantů, tuto důležitou funkci ostatně plní již mnoho let. V článku je uvedena studie, podle níž v roce 2014 bylo 91 % městských knihoven těmito osobami navštěvováno, ¾ knihoven pro ně dokonce pořádaly zvláštní akce. Nezisková organizace Knihovny bez hranic (Bibliothèques Sans Frontières, BSF) před několika lety představila e-learningový kurz zaměřený na přijímání imigrantů do knihoven, včetně příručky pro praktické aktivity. Snaží se působit na orgány veřejné správy a poukázat na důležitost knih v procesu učení se jazyku a začleňování do společnosti. Knihovny jsou schopny pomoci ve všech etapách začleňování (uvědomění si osobních práv, učení se jazyku, získání sociálních kontaktů a samostatného bydlení, zaměstnání). Přesto s nimi místní samosprávy a stát spolupracují jen výjimečně, a ani si neuvědomují, že by spolupracovat mohly. Přitom existují četné příklady dobře promyšlených, řízených a financovaných projektů, které se staly úžasnými katalyzátory v boji proti všem formám sociálního vyloučení.

Modelový příklad z dílny Knihoven bez hranic je Ideas Box, ze kterého lze během 20 minut vytvořit barevný a přátelský prostor s tablety, počítači, kinem, dalším kreativním vybavením a samozřejmě s knihovnou. Ideas Box umisťuje kulturní nabídku na stejnou úroveň jako takzvané základní akce – distribuce jídla, přístup k hygienické sadě a ubytování pro spaní. Původně byla tato „skládací mediatéka“ zamýšlena pro utečenecké tábory, nyní je využívána v rozličných situacích na celém světě. Ve Francii je jich používáno asi 40, z toho většina veřejnými knihovnami. V Paříži našla uplatnění v tělocvičně, kde přespávají stovky osob bez přístřeší. Je provozována společně knihovníky, sociálními pracovníky a dobrovolníky. Cíl je dvojí: poskytnout přístup k informacím, základní zdravovědu, jazykové kurzy a prostor pro setkávání. Lidé mezi sebou vytvářejí vazby, snižuje se napětí, vyprávějí se příběhy, znovu se obnovuje tolik potřebná lidskost. Popovídat si nebo zahrát si sem pravidelně chodí i správci budovy a ochranka. Je úžasné sledovat, jak důležitou roli hraje kultura v doprovázení osob v těžké sociální situaci.

Dalším projektem jsou integrační kiosky provozované mediatékou departementu Haute-Garonne. Poskytují základní informace ze sociální sféry a představují služby knihovny. Z mnoha klientů se stali pravidelní návštěvníci. Pokud vezmeme v potaz i kulturní aspekty potřeb žadatelů, nabírá spolupráce úplně jinou dynamiku. Vyjít ze zaběhnutého systému s úřední přepážkou, věnovat se těmto lidem komplexně a s důstojností je velmi náročné. V tomto případě bylo dosaženo obdivuhodného úspěchu.

Knihovny jsou dnes jedním z posledních míst, kde může docházet k opravdovému mísení sociálních vrstev společnosti. A veřejnost k nim má důvěru. V době přehlcení informacemi jsou knihovníci chápáni jako kormidelníci v toku informací. Rozeznávají pravdu od lži a pokládají základy klidné demokratické debaty. Situace je dnes vážná a vyžaduje využití tohoto ohromného potenciálu knihoven: je třeba nechat „padnout zdi“ knihoven a vyjít za lidmi. Každodenně zprostředkovávat a propojovat. Tak může vzniknout skutečně učící se společnost.

Na jednu stranu dnes v lidech rostou pocity odloučení a uzavření se do sebe, ale zároveň se rozvíjejí nové formy solidarity. Pokud jsou jednotlivci ve svém úsilí podpořeni (např. v rámci již zmíněného projektu Microbiblis), mohou i drobnou čtenářskou aktivitou proměňovat své okolí a přispívat ke snižování sociálních nerovností.

DELON, Camille.  Les services de la Bibliothèque publique d’information pour les publics en grande précarité [Služby Veřejné informační knihovny osobám v těžké životní situaci]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-004.

Ačkoli se nedá přesně určit, kolik osob bez domova navštěvuje pařížskou Veřejnou informační knihovnu (Bibliothèque publique d’information, Bpi), je zřejmé, že si ji oblíbili. Jedná se převážně o muže, kteří s sebou nosí celý svůj majetek. Dlouhé hodiny poslouchají hudbu u veřejných počítačů, odpočívají v křeslech, někdy usnou. Jiní využívají možnosti provést osobní hygienu. V knihovně tráví celé dny. Proč tomu tak je? Bpi se nachází v samém srdci Paříže v blízkosti charitativních organizací, je přístupná zdarma bez jakýchkoli formalit a otevřena do pozdních večerních hodin včetně víkendů a státních svátků. Po většinu času jsou vztahy s ostatními návštěvníky a knihovníky klidné, výjimečně nastávají konfliktní situace. Mívají ale dlouhý dozvuk.

Stejně jako jiné veřejné knihovny nabízí Bpi služby pro osoby v těžké životní situaci: nezaměstnaní, exulanti, osamocení penzisté nebo nemajetní studenti navštěvují besedy s experty, právní poradny, dílny týkající se zaměstnání a profesního života, konverzace ve francouzštině, službu zprostředkovávající přístup ke zdravotní péči, službu „Anonymní naslouchání“ (Écoute anonyme), upozornění na možnosti nízkonákladového života v Paříži. Přesto jsou uvedené akce jen málo navštěvované těmi skutečně nejpotřebnějšími.

Proč by vlastně knihovna měla přijít se službou pro lidi bez domova? V první řadě proto, aby si k instituci vytvořili vztah a porozuměli tomu, jak funguje. Dále k prevenci konfliktních situací, které mohou nastat. A nakonec aby nedošlo k další stigmatizaci těchto osob. Myšlenka přítomnosti sociálního pracovníka, jenž by pomáhal zařadit se do společnosti těm, kteří o to ani nežádají, byla rychle zamítnuta. Místo toho byla navázána spolupráce s asociací La Cloche (Zvon), jejíž členové pracují s klienty přímo na ulici. Diskutují, povzbuzují k účasti na kulturních a volnočasových aktivitách, které v dané čtvrti organizují. Vytvářejí vztahy. Snaží se propojit osoby bez domova a veřejnost, odstranit stigma života na ulici. Sami lidé bez střechy nad hlavou se aktivně podílejí na životě organizace, připravují programy o bezdomovectví pro širokou veřejnost a odborníky. I zaměstnanci Bpi se účastnili jednodenního školení o teoretickém a praktickém hledisku bezdomovectví. Součástí byly workshopy vedené osobami bez domova a živé debaty. Počítá se s pokračovacími programy.

V roce 2021 začali členové La Cloche jednou měsíčně docházet do Bpi, kde k nim lidé bez domova často sami přicházeli (nezřídka se znali z dřívějška). A tak se začalo skromně vytvářet pouto důvěry mezi těmito klienty a knihovnou. Po roce a půl došlo k úpravě formátu a frekvence návštěv, pro veřejnost byl zorganizován velmi úspěšný participativní informační workshop o bezdomovectví.

V dalším projektu se Bpi ve spolupráci se slavným Centrem Pompidou (v jehož objektu sídlí) podílí na dopoledních zvaných Art & Food. Muzeum jednou týdně nabízí snídani potřebným osobám, které mají poté možnost navštívit výstavu nebo se účastnit umělecké dílny. Jednou měsíčně přijde ke snídajícím i knihovnice Bpi s nabídkou kulturních aktivit v knihovně. Osoby bez domova mohou navštívit knihovnu ještě před oficiální otevírací dobou, tudíž ji mají celou pro sebe. Nezřídka se pak vracejí v jiných dnech.

Při zpětném vyhodnocování aktivit vidíme, že se více méně podařilo udržet co nejharmoničtější soužití těchto klientů a široké veřejnosti. Rovněž se potvrdilo, že všichni jsou v knihovně vítáni. Přesto některé problémy přetrvávají a objevují se nové výzvy.

Informace o akčním plánu Bpi na poli sociální pomoci je na https://pro.bpi.fr/un-plan-daction-pour-les-publics-du-champ-social-a-la-bpi/.

BOBET, Sophie.  L’accueil des précaires, une mission multiforme: retour d’expérience de la médiathèque de la Canopée [Přijímání lidí na okraji společnosti je mnohostranným posláním: zpětná vazba z mediatéky v Canopée]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-005.

Pro veřejnou mediatéku Canopée la fontaine v samém srdci Paříže je přijímání osob na okraji společnosti přirozenou součástí práce. Podobné iniciativy fungovaly v oblasti Les Halles ještě před otevřením mediatéky v roce 2016. V posledních letech se poptávka znásobila.

Pracovní skupina PAPP (Publics allophones et publics précaires) plánuje a organizuje rozličné dopolední programy pro vyloučené skupiny obyvatel (pro veřejnost knihovna obvykle otevírá až kolem poledne). Jedná se v první řadě o týmový projekt, jehož členové jsou motivovaní a zapálení pro věc. Absolvují kurzy o bezdomovectví, setkávají se se sociálními a charitními pracovníky a dozvídají se, jak pracovat s osobami, které trpí psychickými problémy nebo po soudním rozsudku vykonávají veřejně prospěšné práce. Nově získané kompetence členům týmu umožní lépe porozumět potřebám klientů, ale i udržet si potřebný odstup v některých složitých a tísnivých situacích. Z tohoto důvodu je rozsah práce předem jasně určen, schválen v týmu a promyšlen i z hlediska politiky knihovní sítě. Spolupráce s dalšími asociacemi a institucemi má řadu výhod: pomáhá zpracovat náročné situace, rozličné sociální problémy a přináší logistickou i pracovní podporu. Klienti na okraji společnosti zase oceňují anonymní prostředí knihovny. Mediatéka také zahájila spolupráci s asistentkou v sociálních službách, která ale pomůže, pouze pokud si to klienti přejí, a vždy s respektem k jejich právům.

V textu je dále popsána spoluúčast mediatéky v Canopée na projektu Solidárních snídaní: osobám v tíživé sociální situaci je podána snídaně v teple, poté jim jsou nabídnuty služby mediatéky i různé doprovodné programy (např. prevence z Centra sexuálního zdraví v Paříži). Na celé akci spolupracuje pět kulturních institucí, více než 20 dalších partnerů zajišťuje jídlo a jeho přípravu, hradí nezbytné náklady a mobilizuje dobrovolníky. Nové zkušenosti přinesl projekt na podporu studia francouzštiny pro čerstvě příchozí středoškoláky z cizích zemí. Kromě pokroku v jazyce si v mediatéce mohou pomocí digitálních nástrojů hravě osvojit reálie.

V některých případech spolupráce nefunguje podle představ. Akulturace si žádá čas. Snaha a dobrá vůle nepřináší okamžitý efekt. Pracovníci knihovny se z neúspěchů učí a absolvují školení nabízená městem nebo jinými organizacemi, aby byli do budoucna lépe připraveni na přijímání této skupiny obyvatel. Vyvstala také delikátní otázka, jak řešit nepříjemnosti a finanční náklady spojené s menstruačním cyklem. Brzy se ukázalo, že uživatelé knihovny jsou ochotni hygienické potřeby darovat. Byly umístěny tak, aby byly snadno dosažitelné bez ohledu na pohlaví – což v roce 2022 přineslo ocenění Asociace francouzských knihoven v boji proti znevýhodnění.

V projektu zvaném ZAD (zone à donner, zone à DIY, zone à dressing) je podporována cirkulární ekonomika. Původně se jednalo o koutek, kde bylo možné darovat či pořídit si oblečení. „Sekáč“ se rychle uchytil a objevily se nápady vybavit jej šicím strojem, nabídnout lekce šití a možnost výpůjčky saka na pracovní pohovor. Později přibyla nabídka školení, jak sestavit životopis a na pohovor se dobře připravit. Utváření nových vztahů mezi uživateli je cílem projektu, v jehož rámci bylo ke vchodu do knihovny umístěno participativní puzzle. Procházející zve ke hře a společnému prožití příjemných chvil – zahrát si může každý, kdo jde zrovna kolem.

Podobné akce vyžadují velké investice ‒ ne nutně finanční, ale přinejmenším časové. Je zapotřebí podpora „shora“. Covidová pauza projekty narušila, důsledky jsou stále vidět. Autorka na závěr článku přibližuje: „Naši dřívější ‚pobyvatelé‘ se pomalu vracejí, ale ne všichni a ne tak často. V některých případech známe jejich křestní jména, jejich příběh, nehodu, která jim převrátila život naruby. Tvoří třetinu našich uživatelů, jsou to naši stálí návštěvníci.“

COIPEAULT, Gwendoline a Damien SEVENO. Plaine Commune: que veut dire accueillir les enfants dans un territoire de précarité? [Knihovny v Plaine Commune: co znamená věnovat se dětem v sociálně vyloučené oblasti?]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-006.

V oblasti Seine-Saint-Denis na severu Paříže má 22,5 % obyvatel méně než 15 let a 42,6 % méně než 30 let. Jedná se o oblast poznamenanou mnoha sociálními problémy, téměř třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Zároveň je to i zdroj velkého kulturního bohatství – 135 národností využívá množství divadel, muzeí, koncertních sálů a samozřejmě knihoven (mediaték). V devíti městech správního obvodu Plaine Commune najdete 21 knihoven s 305 zaměstnanci. Jejich hlavním posláním není obvyklé uchovávání dokumentů. Chtějí zde být pro celou populaci a odstraňovat jakékoli překážky, které by lidem mohly bránit v cestě do knihovny. Každý projekt je uzpůsoben potřebám obyvatel a postupně se vyvíjí. Základním pravidlem je umožnit, aby kdokoli mohl vstoupit do kterékoli z knihoven a najít tam něco, co mu bude blízké (včetně bulvárního tisku). Zaměstnanci mají rozličné kariérní profily, zdaleka nepřicházejí jen z kulturní sféry. Má se za to, že základní kompetence knihovníka spočívají ve schopnosti přijímat příchozí a věnovat se jim. Odborné knihovnické kompetence se pak dají získat kvalitním a dlouhotrvajícím školením.

Přijetí návštěvníků musí být bezpodmínečné, všichni jsou vítáni. Registrace je jednoduchá, většina služeb je zdarma. To, že uživatelé přicházejí z chudších poměrů, neznamená, že jejich kulturní vyžití je méně hodnotné. V těchto knihovnách najdou rozličné kulturní projevy v mnoha jazycích.

Jelikož rodinné zázemí malých návštěvníků bývá problematické, přichází většina z nich do knihovny bez doprovodu. Je velmi důležité, aby byli dobře přijati a našli místo, kde si mohou udělat domácí úkoly, najít četbu, trávit čas s kamarády, sourozenci nebo být sami. Je třeba se oprostit od jakéhokoli posuzování, tyto děti nemohou za to, z jakých podmínek přicházejí. Mnoho z nich vnímá knihovnu jako místo, kde jsou přijati a kde najdou zajímavé aktivity (veřejného prostoru pro děti se v této oblasti mnoho nenachází a hřiště jsou většinou okupována dospívajícími). Mladí návštěvníci podle vlastních slov hledají klid. Na rozdíl od školy nebo problematické domácnosti se v knihovně mohou izolovat a podívat se například na animovanou pohádku. Pocit klidu (a tedy spokojenosti) je jednou ze základních služeb, které jsou zde dětem nabízeny. Není například možné říci o těch, které si přišly vymalovat omalovánky, že prostory knihovny využívají neadekvátně.

Mediatéka je místem, kde mohou děti v klidu trávit čas s jinými dětmi, ale i se svými rodiči – což může být v nejpostiženějších domácnostech problém. Proto se velmi osvědčila nedělní otevírací doba, kdy knihovny bývají jediným otevřeným a zdarma přístupným místem ve městě.

Aktivity vedoucí k dobrému školnímu prospěchu dětí jsou další z misí těchto knihoven. Probíhají návštěvy školních tříd, tzv. doporučená četba je pravidelně doplňována. Pro úspěch ve škole je podstatná dostatečná znalost francouzštiny, ta je ve velké míře rozvíjena již před třetím rokem života. Mediatéky pořádají mnoho aktivit, které rodinám s malými dětmi usnadní cestu ke knihám. Rodiče jsou povzbuzováni k četbě knih pro své děti, i když sami francouzštinu dobře neovládají nebo dokonce neumějí číst. Pro ně jsou k dispozici obrázkové knihy se slovíčky i knihy pro nejmenší v různých jazycích.

Vzdělávací i volnočasové aktivity pro děti ze znevýhodněných rodin jsou samozřejmě podporovány místními samosprávami. Knihovníci přicházejí se stále novými nápady a činnostmi a přirozeně se mezi nimi a malými uživateli vytvářejí dlouhotrvající vztahy. Fakt, že děti někdo pozná a přijímá, je pro ně zásadní moment, zejména pokud je jejich identita jinak popírána nebo snižována.

LE TORREC, Mélanie a Pierre MOISON. Les bibliothèques, témoins et moteurs de l’accompagnement de la précarité numérique [Knihovny, svědci a hybné síly v boji proti digitálnímu vyloučení]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-007.

Přechod francouzské státní správy do digitálního prostředí v mnohém odlehčil agendě úřadů, ale řadu občanů zaskočil nepřipravených. Odlidštění při vyřizování a (pro některé) složitý přístup k online systémům mají za následek to, že si mnozí lidé při komunikaci s úřady vůbec nevědí rady. Ti, kteří nemají nikoho, kdo by jim s formuláři pomohl, se obracejí na sociální a kulturní instituce. Francouzské knihovny občany vždy doprovázely v administrativních úkolech, pomáhaly jim zabezpečit digitální identitu, používat sociální sítě, provádět online nákupy a celkově se podílely na mediální výchově veřejnosti. V roce 2021 se stát rozhodl zaměstnat 4 000 digitálních poradců (Conseillers numériques France Services, CnFS) a na knihovny se začalo pohlížet jako na jedny z aktérů v boji proti digitálnímu vyloučení. Tento úkol se stal jednou z jejich plnohodnotných misí.

Digitální inkluze neboli e-inkluze obyvatel bude dosaženo, pokud budou mít občané zajištěn přístup k informačním a digitálním zdrojům a pokud s nimi budou umět pracovat a vypořádávat se s výzvami digitálního světa v jakémkoli věku, podle svých aktuálních potřeb.

Pomoci těm, kteří se cítí digitálně vyloučeni, je jedním z projektů Městské knihovny v Lyonu (https://www.bm-lyon.fr/les-offres-numeriques-de-la-bibliotheque/) pro roky 2021‒2026. Doprovázení při administrativních úkonech je realizováno prostřednictvím služby „veřejného spisovatele“ (écrivain public). Nabízí ji několik poboček městské knihovny ve spolupráci s externí agenturou. Každý týden je možné se zapsat na 30minutové školení ohledně práv cizinců, ubytování, spravedlnosti a zaměstnanosti. Uživatelé jsou doprovázeni při psaní e-mailů, vytváření a správě účtů a hesel, přístupu k portálům státní správy, používání smartphonů, tvorbě životopisů a motivačních dopisů, tisku dokumentů, ovládání klávesnice a myši. Knihovna nabízí workshopy o používání internetu a kancelářských softwarů, mediální a informační vzdělávání, školení o digitální identitě, bezpečnosti a správě osobních dat. Šíří povědomí o těchto službách mezi hendikepovanými občany (zrakově či sluchově postiženými, občany s psychickými potížemi). Aby byli pracovníci knihovny dobře připraveni na práci s těmito skupinami klientů, byla jim nabídnuta odpovídající školení.

Poptávka je rozmanitá: od práva na přístup k informacím, běžného užívání digitálních zdrojů a celoživotního vzdělávání po kreativitu v digitálním světě. Všichni uživatelé, bez ohledu na věk, místo pobytu či sociální prostředí, hledají lidskou asistenci. V anketě z roku 2021 více než polovina uživatelů uvedla, že využívají počítačů a vybavení v knihovnách, protože nevlastní tiskárnu či skener, skoro polovina nevlastní počítač a téměř třetina nemá přístup k internetu. Třetina je ráda, že jim někdo pomůže a stejné množství uživatelů ocení, že zde může být v klidu.

Pracovníci, kteří v knihovnách dohlížejí na využívání počítačových míst, se musí vypořádávat s celou řadou situací: starší osobě se nedaří uvolnit místo na telefonu, jehož systém nebyl nikdy aktualizován; člověk bez střechy nad hlavou přichází každý týden ve stejnou hodinu provádět genealogické rešerše; nezaměstnaný žádá pomoc při zapsání se do kurzu; vystresovaní maturanti se ve skupince připravují na ústní zkoušku, čímž ruší ty, kdo se snaží najít si zaměstnání; migrant se pomocí modulu svědomitě učí psát všemi deseti; důchodce přichází každý týden poslouchat barokní hudbu; osoba mající psychické problémy křičí, že jí při tisku jízdenek na vlak ukradli osobní data; uživatel přinese týmu bonboniéru poté, co získal povolení k cestě do Spojených států...

Jelikož je velká část obsahů na internetu kulturní povahy, musíme uživatele doprovázet v jejich chápání digitální kultury, pomoci jim orientovat se ve světě, kde se ale začíná mluvit o střídmosti a odpovědnosti. Tyto společenské výzvy budou předmětem příštího festivalu digitálních kultur, které Městská knihovna v Lyonu pořádá každé dva roky. Jarní festival roku 2024 bude mít podtitul Člověk v éře umělé inteligence. Plánované debaty se dotknou i digitálního vyloučení. Jelikož Státní rada (Conseil de l´Etat, konzultační orgán francouzské vlády, kterému jsou předkládány k přezkumu návrhy zákonů a nařízení před tím, než jsou předloženy radě ministrů k projednání,je také nejvyšším stupněm francouzského správního soudnictví, pozn. red.) doporučuje využití umělé inteligence ve veřejném sektoru, je jasné, že knihovny budou opět v první linii při provázení obyvatel změnami, které to do našich digitálních zvyklostí přinese.

GUILLOU, Bénédicte. Ixo, un chien pour aider les enfants à entrer dans la lecture [Ixo, pejsek, který pomáhá dětem na cestě ke čtenářství]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-008.

Čivava Ixo byl v loňském roce bezpochyby hvězdou mediatéky ve francouzském městě Saint-Nazaire. V každé z poboček se jednou za měsíc schází nedočkavé děti ve věku 5 až 10 let, aby přečetly svému psímu kamarádovi pohádku. Ixo má pokaždé na tři hodiny „plný diář“. Spokojeně zavře oči a poslouchá malé čtenáře, kteří se u něj po 10 až 15 minutách střídají. Ve speciálně upraveném prostoru je jen pejsek se svým doprovodem a dítě, které nahlas čte. Rodiče se mohou dívat zpovzdálí. I když je človíček zpočátku nervózní a čte s obtížemi, postupně získává jistotu díky laskavé pozornosti svého nového kamaráda.

Ixo také každý týden klidně poslouchá příběhy, které mu čtou prvňáčci v rámci tříměsíčního programu Školní úspěch. A pokaždé je na těchto dětech vidět ohromný pokrok. Zároveň se oni i jejich rodiče seznamují s knihovnou a knihovníky. Poznávají prostředí, vidí, že knihy si lze půjčit domů. Rodiče jsou ujištěni v tom, že jejich ratolesti jsou schopny stát se čtenáři. Během letních prázdnin sem za stejným účelem pravidelně docházejí děti z volnočasových center.

Asistentka zvířete je speciálně vyškolená v metodě Číst se psem (Lire avec le chien). Vychází ze zjištění vědců z Bostonu, kteří poukázali na důležitost zvířete pro získání odvahy k hlasitému čtení. Pes nenaučí číst, ale pomůže dítěti, které má ve škole problémy, uvolnit se – povzbudí, nesoudí, neopravuje. Číst s pejskem je hra, díky níž dítě může (znovu)nalézt radost ze čtení nahlas. Stane se sdíleným potěšením, na které si vzpomene, až se později ocitne v podobné situaci. Děti jsou poučeny o tom, jak pejska respektovat, aby nedošlo k pokousání, a co dobrého jim může jeho společnost přinést.

Neschopnost a nezájem číst, které bývají zvýrazněny komplikovanou rodinnou nebo sociální situací, může vést k neúspěchu dětí ve škole a společnosti. Nedávné výsledky studií PISA ukazují, že Francie se rok co rok umisťuje mezi zeměmi, kde je rozevření nůžek mezi žáky z nejvíce znevýhodněných a nejvíce zvýhodněných rodin nejširší. Investice knihovny a velké odhodlání zaměstnanců dětského oddělení se logicky soustřeďuje na děti, u nichž je čtenářství nejkřehčí. Z projektu ale těží všechny děti, které se chtějí setkat s pejskem Ixo, bez ohledu na sociální nebo geografický původ. Pes je prostředníkem rozhovorů o četbě pro potěšení mezi rodinami a knihovníky, ale i mezi rodinami samotnými. Velmi rychle se stal zásadním prvkem politiky veřejného čtenářství mediatéky. Po úspěšném prvním roce bylo rozhodnuto v projektu pokračovat v intenzivnější formě. Rodiny už se nemusí zapisovat nebo rezervovat datum předem ‒ od letošního školního roku bude Ixo přicházet poslouchat příběhy malých čtenářů každý týden.

MARCHAND, Yann. La bibliothèque d’objets BOBUN: une réponse au rôle sociétal des bibliothèques universitaires [Knihovna předmětů BOBUN: společenská odpovědnost univerzitních knihoven]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-014.

Knihovny jsou ve své podstatě schopny půjčit všechno a potřeby studentů nekončí u knih a časopisů. Univerzitní knihovna v západofrancouzském městě La Roche-sur-Yon (Nantes Université) otevřela v lednu 2022 knihovnu věcí zvanou BOBUN (https://polelrsy.univ-nantes.fr/la-bibliotheque-universitaire/bobun-pret-dobjets-a-la-bu-de-la-roche-sur-yon), jejímž prostřednictvím nabízí asi 270 předmětů každodenní potřeby: kuchyňské náčiní, potřeby kutilů, předměty pro volný čas atd. Anglosaské knihovny půjčují předměty již dlouho, ve Francii se jedná o poměrně nový fenomén, k jehož rozvoji přispěla epidemiologická krize způsobená nemocí covid-19. Ukázalo se totiž, že mnozí studenti žijí ve veliké sociální nebo psychologické nouzi. Univerzitní knihovna je umístěna v srdci kampusu, který je mimořádně aktivní v otázkách ekologické transformace a udržitelného rozvoje. BOBUN je bezplatnou službou vycházející z principů sdílení, omezování plýtvání a ze solidarity. Studenti, vyučující i externí pracovníci si mohou vypůjčit předměty, které si nechtějí kupovat nebo které by využívali jen sporadicky. Základ sbírky byl v první řadě darován zaměstnanci kampusu, jako nové byly koupeny pouze elektrické přístroje do domácnosti nebo pro kutilství.

Předměty jsou katalogizovány do integrovaného knihovního systému stejným způsobem jako knihy a je možné si je vypůjčit na průkazku univerzitní knihovny. Sbírka není přístupná ve volném výběru, ale prostřednictvím papírového katalogu s fotografiemi. Uživatelé na cestě knihovnou narazí na minikuchyňku či kutilskou dílnu. Při zapůjčení podepíší specifickou dohodu a všeobecné podmínky užívání. Při vrácení je předmět zkontrolován, elektrické přístroje podléhají každoroční revizi a údržbě.

I po krátkém provozování je možné se podělit o několik zkušeností: pohled studentů na univerzitní knihovnu se mění. Kromě prostředí ke studiu se pro ně stala partnerem na cestě k úspěchu a lepší kvalitě života. V knihovně samotné i v celé univerzitě dochází k posunu vnímání funkce knihovny od (pouze) dokumentační ke společenské. Symbolicky jsou tímto způsobem podtrženy strategické cíle a hodnoty celé Univerzity v Nantes. Provozováním knihovny věcí se však potvrdila i smutná skutečnost, že nemalý počet studentů žije v nuzných podmínkách a takováto služba je nutná. O tom svědčí požadavky na výpůjčky ložního prádla, nábytku, velkých spotřebičů apod. Kam až lze při půjčování věcí zajít? Tyto a další otázky si klade Justine Le Montagner v citované diplomové práci (dostupná na https://www.enssib.fr/bibliotheque-numerique/notices/68274-quelle-place-pour-le-pret-d-objets-en-bibliotheque).

Jak dál? Knihovna věcí BOBUN poroste a sbírky budou obohaceny novými a aktuálními předměty. Studenti by si rádi půjčovali šicí potřeby, hudební nástroje, sportovní náčiní. Na to by mohly navázat knihovnou organizované kurzy šití, vaření nebo kutilské dílny. Po nezbytném zhodnocení projektu by mohlo dojít k rozšíření modelu knihovny věcí BOBUN na další kampusy a knihovny Univerzity v Nantes.

DUMONT, Camille a Sandrine GROPP. Accéder aux équipements numériques et informatiques: un besoin fondamental pour les étudiants, un enjeu de service public pour les bibliothèques universitaires [Jak se dostat k počítačovému vybavení: základní potřeba studentů a výzva pro univerzitní knihovny]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2023-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2023-00-0000-015.

Během první vlny pandemie covidu-19, kdy byly náhle uzavřeny univerzity, se ukázalo, jak veliké je znevýhodnění studentů, kteří nevlastní informatické vybavení potřebné k online studiu. Současně více než kdy předtím vystoupila do popředí důležitost univerzitních knihoven. V příspěvku je popsána výpůjční služba počítačového vybavení nabízená Dokumentačním (česky spíše informačním) centrem pro studenty Univerzity ve francouzském Montpellier. Ale nebyla to novinka. Univerzitní knihovny v Montpellier (https://bibliotheques.edu.umontpellier.fr) nabízely již dříve k prezenčnímu zapůjčení laptopy a netbooky, čímž úspěšně rozšířily nabídku počítačových míst. Postupně bylo pořizováno další vybavení, které si studenti dokonce mohli na dva týdny vypůjčit domů. Informatici univerzitních knihoven odvedli velký kus práce: na uvítací obrazovky vložili přímé odkazy na online katalog, volně přístupné zdroje a elektronické dokumenty zakoupené přímo pro daný typ přístroje. Dlouho se diskutovalo o tom, jak bude půjčování a péče o navrácené přístroje probíhat. Ještě před vypuknutím covidové pandemie nabízelo 12 univerzitních knihoven k vypůjčení 119 tabletů či laptopů a 168 stabilních počítačových míst.

Když v covidové krizi kraj uvolnil finance na zakoupení vybavení pro potřebné studenty, bylo půjčování organizačně zajištěno ve spolupráci s týmem, který má na univerzitě na starosti sociální akce pro studenty. Před uvedením nové služby bylo třeba určit, kteří studenti budou mít na výpůjčku nárok (tj. stanovit sociální kritéria), zkatalogizovat přístroje do knihovního systému, zajistit péči o navrácené přístroje před jejich dalším použitím apod.

Na jaře 2021 bylo vyhodnoceno, že dlouhodobé půjčování informatického vybavení je sice studenty oceňováno, ale žádosti se nedaří vyřizovat dostatečně rychle a odlehlá pracoviště nejsou službou dobře pokryta. Od začátku následujícího akademického roku byla proto zavedena nová služba nazvaná Počítač pro má studia (Un PC pour mes études, https://bibliotheques.edu.umontpellier.fr/services/emprunter-du-materiel/). Nejedná se již o krizové řešení jako v době pandemie, avšak sociální aspekt zůstal zachován. Přístroje k zapůjčení jsou do jednotlivých pracovišť distribuovány na základě statistického vyhodnocení využití a nově je možné si je zapůjčit na celý akademický rok.

V roce 2022 byla služba znovu vyhodnocena: většina studentů si počítače půjčuje na celý rok, 60 % zájemců tvoří studenti bakalářského studia, u asi čtvrtiny přístrojů byla výpůjční doba po zdůvodnění prodloužena až do doby letních prázdnin (pro studium nebo brigády).

Tyto služby významně snižují znevýhodnění studentů, kteří si nemohou dovolit pořídit vlastní informatické vybavení (nejen počítače a tablety, ale i sluchátka, externí DVD čtečky apod.). Vždy alespoň jedna knihovna je pro zájemce otevřena až do 22:30, v sobotu a neděli po celé dny. Knihovníci na projektu nepracují sami, je uskutečňován ve spolupráci s jinou univerzitní složkou a má od začátku podporu vedení univerzity). Zároveň je třeba reagovat na rozpočtové, technické i bezpečnostní výzvy. Obecně poměrně krátká životnost přístrojů je ještě snižována opotřebením a četnou manipulací. Jelikož se jedná o sociální službu pro studenty, kteří si nemohou dovolit koupit vlastní počítač, není možné po nich v případě poškození požadovat finanční náhradu.

Možnost vypůjčit si domů počítač se zařadila mezi stabilní služby nabízené univerzitními knihovnami v Montpellier. Většina studentů je dnes dobře vybavena, ale ne všichni jsou s fungováním svých vlastních počítačů spokojeni. Podle výsledků ankety nemají 4 % studentů v celé zemi přístup k osobnímu počítači. Na univerzitě v Montpellier takový podíl odpovídá 2 000 studentů, kteří by mohli služby využívat.

HEURTEMATTE, Véronique. La science ouverte est une nouvelle façon de diffuser les savoirs, et les bibliothèques sont au cœur de cette évolution: entretien avec Madeleine Géroudet, Julien Sempéré et Nelly Sciardis [Otevřená věda, to je nový způsob šíření znalostí a knihovny se nacházejí v srdci této evoluce: rozhovor s Madeleine Géroudet, Julienem Sempéré a Nelly Sciardis]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2022-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2022-00-0000-036.

Příspěvek je rozhovorem se třemi organizátory konference nazvané Open up! Open up! Vliv otevřené vědy na organizace (Open up! Open up! Effets de la science ouverte sur les organisations). Uskutečnila se v září 2022 ve francouzském Caen a účastníci zkoumali roli univerzitních knihoven v politice otevřené vědy. Kladli si otázku, nakolik toto nové poslání knihovny proměňuje. V rozhovoru jsou probírány zkušenosti z různých modelů fungování.

Jaké jsou hlavní výsledky národní politiky pro otevřenou vědu ve Francii, čtyři roky po zahájení programu? Zájem politiků dal knihovnám pocítit, že mají v projektu své místo, ale nedostalo se jim větší podpory finanční ani personální. Podpořeny byly velké národní projekty, již dříve dobře viditelné a pro operativní rozvoj otevřené vědy nezbytné. Avšak na rozdíl od situace před několika lety nyní vědci chápou důležitost otevřené vědy. Zájem o ni na národní úrovni je reakcí na mezinárodní vývoj a francouzské instituce jsou toho účastny.

Jsou univerzitní knihovny chápány jako nositelky otevřené vědy? Liší se to případ od případu. Někde jsou jasným partnerem, jinde se o svoji roli musí přihlásit.

Co mohou univerzitní knihovny v této oblasti nabídnout? Vědecko-technické kompetence knihovníků, zkušenost dlouhodobé práce s daty a s organizací informací. Knihovníci mohou od svých tradičních činností snadno přejít k doprovázení vědců na cestě k otevřené vědě. Jsou schopni rychle a dobře reagovat v případě výzvy pro předkládání projektů. Na univerzitách jsou knihovny důvěryhodným partnerem.

Co je pro knihovny v tomto ohledu výzvou? Zpracovávání informací v modelu otevřené vědy posiluje viditelnost univerzit a ovlivňuje jejich umístění v mezinárodních žebříčcích. Knihovny toho musí být přímo účastny, jinak by hrozilo, že ztratí smysl.

Otevřená věda přináší do organizace služeb, kompetencí a profilu knihovníka velké změny. Vedla ke vzniku víceoborových oddělení, přičemž ještě před deseti lety se této problematice nevěnoval vůbec nikdo. Knihovníci musí znovu přemýšlet o způsobech zpřístupnění zdrojů, jejich popisu, doprovázení autorů. S tím souvisí kompletní reorganizace knihovny. Protože otevřená věda je v každém oboru pojata jinak, je nezbytné spolupracovat s vědeckými pracovníky. I po zřízení oddělení pro otevřenou vědu by všichni knihovníci měli znát její principy a být jí nakloněni. Další velkou změnou je důležitost dlouhodobé spolupráce s partnery na univerzitě. Učí nás pracovat jinak, poznáváme různé profese, sdílíme kompetence ‒ jednoduše vycházíme ven z knihoven do celého kampusu.

Během konference bylo představeno několik zkušeností s uplatňováním politiky otevřené vědy v praxi. Jak by měla fungující politika otevřené vědy vypadat? Bude mít mezinárodní rozměr a vliv, silné instituce prosazující hodnoty otevřených znalostí. Důležitý je způsob vedení univerzity a spolupráce s jejími dalšími složkami. Všichni účastníci konference, působící v jakémkoli oboru, zdůrazňovali, že informační pracovníci jsou přirozeně oprávněni se v rámci univerzity otevřenou vědou zabývat.

(Pozn. red.: Národní plán pro otevřenou vědu 2021–2024 je zveřejněn na https://www.enseignementsup-recherche.gouv.fr/fr/le-plan-national-pour-la-science-ouverte-2021-2024-vers-une-generalisation-de-la-science-ouverte-en-48525, text je ve francouzštině a v angličtně.)

Zpracovala: Mgr. Veronika Tichá

Redakčně upravila: PhDr. Anna Machová

Zatímco standardy správy dokumentů trvají na autenticitě a důkazní hodnotě jako na charakteristikách archivních dokumentů, je dobré vědět, že historie se nepíše pouze originálními dokumenty a autentické padělky mohou významně dokreslovat dobu. Autor článku, státní archivář švýcarského kantonu Neuchâtel (frankofonní část Švýcarska), to ilustruje na dvou příkladech.

Historie Neuchâtelu zná – s odstupem několika staletí – dva obzvláště důmyslné a odhodlané padělatele. Jimi vyrobené falešné dokumenty hluboce poznamenaly regionální historiografii. V době „fake news“ a masových dezinformací možná není zbytečné se u těchto dvou postav zastavit a zamyslet se nad tím, jaká je hodnota falešných archivních dokumentů.

Vauthier (Vauthier de Rochefort, bâtard Vauthier), nemanželský syn hraběte Louise z Neuchâtelu, byl odsouzen k smrti a sťat v roce 1413 za to, že vyráběl falešné dokumenty. Jeho padělatelská činnost trvala mnoho let a jeho motivace byly různé: získat zpět zabavené zboží, zvýšit franšízy neuchâtelské buržoazie nebo dokonce zpochybnit autoritu Konráda z Fribourgu, hraběte z Neuchâtelu, po dynastické změně (od roku 1395). Vauthierovy falešné listiny byly zabaveny a jejich platnost zrušena soudními orgány, posléze vráceny hraběti z Neuchâtelu. Pak se jejich stopa ztrácí, ale je velmi pravděpodobné, že je Konrád okamžitě zničil, jak bylo v té době často zvykem. Naštěstí soudobé právní akty, dochované ve Státním archivu Neuchâtel, nás informují nejen o Vauthierových motivacích, ale také o obsahu některých chybějících falešných dokumentů a způsobu jejich výroby: Vauthier ukradl staré autentické listiny, pokusil se napodobit starověké spisy a jazyky (ale s množstvím falešných archaismů na lexikální úrovni a falešných výpůjček z místních nářečí), pergameny naolejoval a vystavil je kouři, aby jim dodal letitý vzhled, zfalšoval pečeti atd.

Dalším slavným padělatelem z Neuchâtelu byl plukovník Abram de Pury (1724–1807), státní rada v letech 1765–1767, mj. přítel Jeana-Jacquese Rousseaua. Neměl tak tragický konec jako Vauthier, protože nebyl za svého života odhalen. Jeho politická angažovanost ho přivedla k psaní anonymních brožur a apokryfních textů. Nejznámějším z jeho textů je „Kronika kanovníků“ (Chronique des Chanoines), která se snaží dokázat starobylost a blízkost vazeb mezi Neuchâtelem a Švýcarskem (Neuchâtel byl v té době knížectvím spjatým personální unií s Pruskem, pozn. red.). Další text, „Paměti kancléře z Montmollinu“ (Mémoires du chancelier de Montmollin) lokalizují na základě smyšlených latinských nápisů na místo Neuchâtelu bájné helvetské město Noidenolex. Tyto „historické“ doklady zjevně posloužily zastáncům úplného připojení Neuchâtelu ke Švýcarsku. Dovednost padělatele byla tak velká, že podvod byl odhalen až sto let po jeho smrti.

Pravost Kroniky kanovníků byla zpochybněna roku 1895 na základě lexikografických a chronologických nesrovnalostí. O několik let později byl prokázán vztah mezi Kronikou a Pamětmi kancléře de Montmollin a byl identifikován jejich autor. Zmiňované texty se však během 19. století v Neuchâtelu i mimo něj těšily takovému rozšíření a takové slávě, že je využilo mnoho historiků (včetně Julese Micheleta, který je vychválil ve svém díle Histoire de France). Materiální potvrzení, že padělané dokumenty skutečně zfalšoval Abram de Pury, však bylo získáno teprve nedávno, a to díky pečlivému studiu archivu rodiny de Pury, uloženému ve Státním archivu Neuchâtel. Archiv obsahuje osobní dokumenty plukovníka de Pury, z nichž mnohé jsou přípravnými dokumenty pro apokryfní texty.

Tato stručná připomínka neuchâtelských padělatelů ukazuje, do jaké míry falešné dokumenty ve všech jejich podobách, včetně doprovodné dokumentace, mohou pro historika být historickými prameny prvořadého významu. Takové zdroje často svůj plný informační potenciál odhalí až za mnoho let. Je tedy dobré si připomenout, že k výzkumu dějin nemusí patřit pouze dokumenty originální.

BAUMBERGER, Julie. L’impact environnemental du numérique: la dématérialisation est-elle vraiment écologique? [Dopad digitálních technologií na životní prostředí: je dematerializace skutečně ekologická?]. Arbido, 2020-3. ISSN 2504-5245 (online). Dostupný z: https://arbido.ch/fr/edition-article/2020/vague-verte/limpact-environnemental-du-num%C3%A9rique-la-d%C3%A9mat%C3%A9rialisation-est-elle-vraiment-%C3%A9cologique.

Knihovny a archivy již dávno zahájily přechod k digitalizaci; skenování dokumentů, poskytování digitalizovaného obsahu na online platformách, které jsou snadno dostupné a použitelné, stejně jako dlouhodobá digitální archivace patří mezi současné zájmy informačních profesí. I když má elektronizace mnoho výhod, má také své nevýhody, včetně významného dopadu na životní prostředí. Koncept nulového papíru je skutečně mnohými považován za ekologický přístup, existují však závažné dopadové efekty, které jsou jen velmi málo zdůrazňovány v debatách týkajících se nových technologií a dematerializace.

V roce 2019 bylo na celém světě přibližně 9 miliard připojených zařízení: 5 až 7 miliard připojených objektů, 2 miliardy chytrých telefonů, 1 miliarda počítačů a 45 milionů serverů. Ekologický dopad digitálního přechodu na planetu je vzhledem k miniaturizaci zařízení a neviditelnosti infrastruktury velmi často podceňován. Studie nazvaná Lean ICT: pour une sobriété numérique (2018, https://theshiftproject.org/wp-content/uploads/2018/11/Rapport-final-v8-WEB.pdf), kterou provedla francouzská asociace The Shift Project, však zjistila, že spotřeba energie digitálních technologií ve světě od roku 2015 roste přibližně o 9 % ročně a že tento růst je exponenciální. Výsledkem je tedy značný nárůst skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry: o 2,5 % v roce 2013, 2,7 % v roce 2017 a pravděpodobně o 4 % do roku 2020 celkových globálních emisí.

Vliv digitální technologie na životní prostředí je třeba vnímat ve třech hlavních fázích životního cyklu elektronických zařízení: jejich výroba („ztělesněná“ energie), jejich použití a konec jejich životnosti (recyklace, elektronický odpad). Výroba digitálních objektů (počítače, smartphony, připojené objekty) a infrastruktur nezbytných pro jejich použití (servery, datová centra, routery) je energeticky nejnáročnější a nejvíce znečišťující fáze. Výroba 2 kg počítače vyžaduje 800 kg surovin (včetně vzácných kovů) a také 124 kg vyprodukovaného CO2. Těžba suroviny, chemická úprava kovů pro výrobu součástek, jejich doprava (často letadlem), poté montáž a distribuce jsou kroky, které velice zatěžují ekologickou rovnováhu digitální technologie. Spotřeba energie vyvolaná fází používání připojeného zařízení je pak 30 % pro přímou spotřebu elektřiny, 30 % pro datová centra a 40 % pro sítě. Datová centra jsou často velmi energeticky náročná a jejich ekologická stopa bude záviset na několika faktorech, jako je použitá energie (80 % světové energie je fosilních) a indikátor energetické účinnosti (Power Usage Effectiveness). Navíc nejnovější trendy v IT, jako je cloud computing nebo blockchain, a zvýšené používání streamovaných videí (4K, Ultra HD) jsou také energeticky velmi náročné.

Pokud jde o nakládání s elektronickým odpadem a recyklaci surovin, stále existuje málo spolehlivých údajů, protože pouze 41 zemí shromažďuje údaje pro mezinárodní statistiky na toto téma. I tak zpráva výzkumníků z Univerzity OSN (UNU) z roku 2017 uvádí, že v roce 2016 „svět vyprodukoval 44,7 milionů tun elektronického odpadu, z nichž pouze 20 % bylo recyklováno vhodnými kanály“.

Ve světě knihoven a archivů se o ekologickém dopadu digitalizace stále velmi málo diskutuje. Autorka do budoucna považuje za klíčové uvažovat o zmenšení úložného prostoru, spíše než o jeho dalším přidávání. To by mohlo zahrnovat odstranění zastaralých elektronických dokumentů a duplikátů (optimální správa informací), přemýšlení o velikosti používaných formátů (soubory TIFF jsou velmi těžké), a také optimalizaci ekologických standardů v datových centrech. S digitálními dokumenty se musí zacházet stejně jako s analogovými a více než kdy jindy musí informační specialisté bojovat proti infoobezitě tím, že co nejlépe vyhodnocují, třídí, inventarizují, eliminují a zpřístupňují znalosti.

Měla by být zpracována úvaha o elektronických knihách a online časopisech. Frédéric Bordage, tvůrce webu GreenIT.fr ve své knize Sobriété numérique: Les clés pour agir („Digitální střízlivost, klíče k akci“, 2019) dochází k závěru, že: „environmentální rovnováha bajtů je jen zřídka lepší než v případě papíru. Většinou se liší a zcela závisí na scénáři použití. Je lepší si například půjčit knihu v knihovně než číst na čtečce“. Bylo by žádoucí, aby na toto téma bylo provedeno více studií a výzkumů, které by vedly k technicky ověřeným údajům přístupným všem. Jisté je, že dematerializace má podstatnou ekologickou stopu a je proto povinností specialistů na dokumentové informace a archivářů zohlednit tento faktor – při řízení digitálních datových toků své instituce nebo společnosti a při digitalizaci archivních nebo knihovních fondů. Myšlenka, že virtuální dokumenty nezabírají místo, již není aktuální.

Kromě výše uvedených odborných prací na dané téma autorka upozorňuje na zprávu francouzského vědeckého centra CNRS (https://lejournal.cnrs.fr/articles/numerique-le-grand-gachis-energetique), na knihu Válka o vzácné kovy (PITRON Guillaume, La guerre des métaux rares: la face cachée de la transition énergétique et numérique, Paris, Les liens qui libèrent (Éd.), 2018), na zprávu Globální monitor elektronického odpadu 2017 (The Global E-waste Monitor 2017: Quantities, Flows, and Resources, dostupná z https://www.researchgate.net/publication/321797215_The_Global_E-waste_Monitor_2017_Quantities_Flows_and_Resources; pozn. red.: poslední vydaná zpráva je z roku 2022, https://ewastemonitor.info/gtf-2022/) a další.

FRANK, Aline a Philipp CASULA Die Arbeitsgruppe „Nachhaltige Entwicklung“ an der Universitätsbibliothek Bern: Zwischenbilanz und Herausforderungen [Pracovní skupina „Udržitelný rozvoj“ v Univerzitní knihovně v Bernu: průběžné výsledky a výzvy]. Arbido. 2021-3. ISSN 2504-5245. Dostupné z: https://arbido.ch/de/ausgaben-artikel/2021/nachhaltigkeit/arbeitsgruppe-nachhaltige-entwicklung-universitaetsbibliothek-bern.

Jak lze přistoupit k udržitelnosti v univerzitní knihovně?

Iniciativa za zřízení pracovní skupiny pro udržitelný rozvoj v Bernské univerzitní knihovně (UB) vznikla z podnětu programu IFLA – IAP (IFLA International Advocacy Program). Tento program přiblížil problematiku udržitelného rozvoje a Agendu OSN 2030 knihovnám na mezinárodní i národní úrovni. Ve Švýcarsku v této souvislosti vznikla v roce 2017 příslušná komise a kampaň švýcarské organizace Bibliosuisse – Commission Biblio2030 (https://www.bibliosuisse.ch/aktivitaten/kampagnebiblio2030), v níž byla UB Bern od počátku zastoupena jako vědecká knihovna.

Největší výzvou se ukázala být práce na tématu „udržitelnosti“ ve složitém institucionálním prostředí s malým počtem zaměstnanců. Pracovní skupinu v současnosti tvoří pět zaměstnanců z různých knihovnických oblastí, s různou kvalifikací a dovednostmi. Cílem je podpořit implementaci Agendy OSN 2030 v Bernské univerzitní knihovně. Pracovní skupina je iniciátorem, kontaktním místem a ústředím na rozhraní mezi výukou a výzkumem, veřejností a byznysem. Počáteční aktivismus byl nahrazen systematickým hledáním kooperačních partnerů a oblastí působnosti. Členové pracovní skupiny se dohodli na oddělení informačních a infrastrukturních opatření a své práce na rozdělení „uvnitř“ a „vně“, přičemž externí aktivita je zaměřena na cílové publikum, tj. studenty, výzkumníky a širokou veřejnost. Pracovní skupina vytvořila síť, mimo jiné spolu s Centrem pro rozvoj a životní prostředí (CDE, Centre for Development and Environment) a jeho knihovnou a Koordinačním úřadem pro udržitelný rozvoj na univerzitě v Bernu, který se zabývá celouniverzitním monitorováním udržitelnosti. Vytvořila různé komunikační nástroje, včetně interního newsletteru s informacemi o udržitelnosti, webové stránky a zajistila zpětnou vazbu. Pracovní skupině se také podařilo oživit „UB Bazaar“, intranetovou stránku, kde zaměstnanci mohou prodávat nebo rozdávat staré předměty denní potřeby. Byla také vyslyšena, když došlo na aktualizaci strategie UB. Rovněž byl zpochybněn rozšířený předpoklad, že státní podnik již splňuje všechna kritéria udržitelnosti.

Ekonomická udržitelnost znamená brát v úvahu potřeby budoucích generací. V každodenní práci v UB to předpokládá efektivní využití ekonomických zdrojů. Ekologická udržitelnost znamená především zachování přírodních zdrojů a zachování odolnosti ekosystémů. V neposlední řadě to představuje zavedení postupů šetrných k životnímu prostředí v každodenní práci. Sociální udržitelnost se týká spravedlnosti – v přístupu ke službám, k různým generacím, pohlavím, ale také ve smyslu politické účasti a sociální spravedlnosti a začlenění. Pracovní skupina proto plánuje zahájit projekt, který s externí podporou vyhodnotí, jaká kritéria udržitelnosti jsou pro UB jako akademickou knihovnu relevantní a do jaké míry je naplňuje. Objevují se otázky, kde začít, co přesně řešit, jak motivovat kolegy dlouhodobě? Zejména rozpor mezi hlavní výzvou Agendy 2030 a malým prostorem pro „akci“ a činnost v každodenním životě vyvolává další otázky. Je třeba rozpoznat a podporovat malá opatření i strategické úvahy – a vypořádat se s nejistotou, která opatření jsou ve skutečnosti účinnější. Výsledky plánované studie o hodnocení udržitelného rozvoje v UB Bern naznačí další směřování činnost pracovní skupiny v knihovně. Zde bude důležité, aby vedení UB podpořilo výsledky analýzy a také s nimi seznámilo univerzitu a její výbory.

Více o úsilí univerzity v Bernu o udržitelný rozvoj a konkrétních aktivitách Univerzitní knihovny prosazovat cíle v jejich třech dimenzích ekologie, ekonomiky a sociálních věcí na webu UB Bern: www.unibe.ch /ub/nachhaltigkeit, resp. https://www.ub.unibe.ch/unibe/portal/unibiblio/content/e6382/e6386/e1025993/Strategie2021_2024_ger.pdf.

MARTY, Sara. Am Ende des privaten Weges: Doku-Zug in die Bibliothek Zug integriert [Na konci soukromé cesty: dokumentační středisko Doku-Zug včleněno do knihovny města Zug]. Arbido 2001-1. ISSN 2504-5245 (online). Dostupné z: https://arbido.ch/fr/edition-article/2021/private-archive-und-bibliotheken-luxus-oder-notwendigkeit/am-ende-des-privaten-weges-doku-zug-in-die-bibliothek-zug-integriert.

Asi 30 let existující dokumentační středisko Doku-Zug, založené a spravované soukromou osobou, se z důvodů finančního tlaku od ledna 2021 stalo součástí veřejné (městské a kantonální) knihovny švýcarského města Zug (Zug leží v německojazyčné části Švýcarska, má asi 31 tisíc obyvatel, je hlavním městem stejnojmenného kantonu – pozn. red.).

Dokumenty různé povahy a z různých zdrojů (články z denního tisku, odborné články z časopisů, letáky, oznámení nevládních organizací, studie odborů, podněty a interpelace místních zastupitelstev, statistiky shromážděné úřady) jsou sdruženy do tematických celků (složek), např. „Volby do městské rady v Zugu“, „Obchod s komoditami v Kantonu Zug“ nebo „Příbuzní z bývalé Jugoslávie ve Švýcarsku“.Ve středisku Doku-Zug bylo takto vedeno kolem 4600 témat, která odrážela společenský diskurz. Sbírka se neomezovala pouze na Zug, pokrývala jak celošvýcarská, tak i mezinárodní témata. Zakladatel sbírky získal značné jmění po prodeji rodinné firmy v roce 1987. Jako člen velké městské rady města Zug shromažďoval informace pro svoji politickou práci v 80. letech, měl ale touhu a vůli šířeji zpřístupnit tyto dokumenty. Majetkové poměry mu umožnily na začátku 90. let najmout zaměstnance, aby dále vedli dokumentaci, vytvořili klasifikaci a rozsáhlou pomůcku pro vyhledávání v Excelu. Kromě toho si mohl pronajmout příslušné prostory, později je koupit, s cílem udržet neustále rostoucí předmětové složky a poskytnout dostatek pracovních prostor. O sběr a obsluhu zákazníků, kteří mohli sbírku využívat zdarma, se staralo 11–12 zaměstnanců. Sběr materiálu a účast na seminářích, prohlídkách a akcích pro ně byly vždy bezplatné. Majitel ručil svým soukromým majetkem za případné dluhy a správné vyplácení mezd zaměstnanců a příspěvků na sociální zabezpečení.

Problematičtější ale bylo sledovat technologický vývoj. První online katalog tematických složek se objevil až v roce 2011 a v roce 2017 byla sbírka ještě v analogovém, papírovém stavu, bez integrace do institucionálních sítí, bez napojení na další dokumentační centra a na vzdělávací instituce v kantonu a regionu, přestože jejich studenti a žáci představovali nejvýznamnější uživatelskou skupinu.

V roce 2013 dlouholetý mecenáš oznámil, že ve střednědobém a dlouhodobém horizontu nebude moci pokračovat v soukromém financování. Po diskusi příslušných orgánů byla v červenci 2017 založena nezisková nadace s politicky dobře složenou správní radou. Zatím nebylo zastoupeno archivní, knihovnické ani dokumentační know-how. Tento nedostatek se však projevil až později, protože prvním úkolem nadační rady bylo vybírat peníze. Byl zvolen model PPP – polovina prostředků z veřejného sektoru a polovina ze soukromých zdrojů. Hledání peněz se ukázalo jako obtížné, roční provozní náklady přesahující jeden milion švýcarských franků byly odrazující. Soukromí donátoři chtěli vidět veřejný závazek, než přislíbí peníze. Kanton a město Zug se však – ačkoli uznávaly hodnotu dokumentačního centra – nechtěly a/nebo nemohly k financování zavázat, protože požadovaná částka se zdála příliš vysoká. Pak se zrodila vize ABDZug: tři související instituce, archiv, knihovna a dokumentační útvar budou nabízet své služby z jednoho zdroje. Uživateli nezáleží na tom, zda výsledek vyhledávání pochází ze složky dokumentace, knihovního regálu nebo archivní krabice. Musí být relevantní a spolehlivý. Tento koncept předpokládal, že celý fond tematických složek plus výběr médií, vyhledávací pomůcky a vzdělávací nabídka Doku-Zug budou integrovány do organizačních struktur knihovny, paralelní struktury nevzniknou. Zastupitelstvo města Zug k tomuto řešení dalo souhlas.

Nyní knihovna v dokumentaci aktivně pokračuje, již ne v takové šíři jako dříve, ale s jasným zaměřením na Zug a nově v elektronické podobě. Do října 2020 byl materiál shromažďován v papírové podobě, od listopadu 2020 se ve stejné dokumentaci pokračuje elektronicky. Hierarchická klasifikace tematických celků byla zachována. S využitím synergií lze v dokumentaci pokračovat s výrazně menším počtem zaměstnanců. Po vyřešení technických otázek nastaly příprava a export metadat, import do nového katalogu, kontrola duplicit, vybavení médii, přenos know-how, školení zaměstnanců, informování zákazníků.

„Svalová síla“ přišla na řadu v listopadu 2020: 675 běžných metrů dokumentů bylo za necelé tři týdny zabaleno, kolem 20 tun materiálu bylo přepraveno přes ulici a uloženo do knihovny.

Uživatel nepotřebuje žádné předchozí znalosti o organizační formě producentů informací ani o administrativní historii, aby rychle našel to, co hledá. Výběr provedený profesionálními dokumentátory zaručuje vysoce kvalitní podklady pro historický výzkum. Sbírka má vysokou hodnotu i z důvodu vložené práce a personální náročnosti.

Další informace: doku-zug.ch, https://mobile.cmistar.ch/webclients/zgstadtarchiv/#/content/5bc8067d92f74a04aed567be4b674051; na stránkách knihovny: https://www.bibliothekzug.ch/welcome#/, https://www.bibliothekzug.ch/zuger-sammlung#/, https://www.bibliothekzug.ch/-/zuger-dokumentati-1?p_p_id=com_liferay_journal_web_portlet_JournalPortlet.

VALLOTON PREISIG, Amélie. Bibliothèques et développement durable [Knihovny a udržitelný rozvoj]. Arbido. 2021-3. ISSN 2504-5245 (online). Dostupné z: https://arbido.ch/fr/ausgaben-artikel/2021/nachhaltigkeit/bibliotheques-et-developpement-durable.

Autorka, předsedkyně švýcarské organizace Bibliosuisse a spolupředsedkyně komise Biblio2030, prezentuje svoje úvahy o úloze a odpovědnosti knihoven v udržitelném rozvoji. Ve snaze stručně zhodnotit problematiku knihoven a udržitelného rozvoje navrhuje rozdělit téma do čtyř kapitol, z nichž každá představuje roli či odpovědnost knihoven. Nejedná se o analýzu akademické hodnoty, ale spíše o sdílení řady jejích úvah:

Knihovny hrají zásadní roli jako garanti přístupu k informacím pro všechny a odpovědnosti vůči společnosti a jejímu udržitelnému rozvoji; knihovny jako instituce, podobně jako všichni aktéři ve společnosti, mají odpovědnost za životní prostředí.

Zdůrazňuje ještě dvě „závazné“ mise, které dnes knihovny začínají přebírat stále viditelnějším způsobem (v kontextu mnohorozměrné krize, kterou zažíváme: ekonomické, sociální, environmentální i zdravotní a politické krize) a které jsou naprosto nezbytné, pokud knihovny skutečně hodlají své specifické dovednosti a zdroje vložit do služeb obecného dobra: musí podporovat a převzít poslání předkládat vybrané, kritické, multiperspektivní a kvalitní informace o udržitelném rozvoji – ve velmi širokém slova smyslu, tj. jako oblasti výzkumu, znalostí, ale také diskuse o názorech; důležitá úloha knihoven spočívá také v tom, že nabízejí veřejnosti prostor pro mediaci a svobodnou a občanskou debatu o těchto otázkách.

Lyonská deklarace (IFLA, 2014), poté Agenda 2030 potvrzují, že přístup k informacím – tedy společný přístup k adekvátní infrastruktuře, přístup k obsahu a přístup k dovednostem informační gramotnosti – je pilířem globálního udržitelného rozvoje ve všech souvislostech.

Kromě své sociální role jako zaměstnavatele, kterou je samozřejmě nutné vzít v úvahu při přemýšlení o knihovně a udržitelném rozvoji, přebírají knihovny zvláštní sociální roli spojenou se specifickým posláním vůči komunitě: umožnit přístup k informacím všem, pomoci v překlenutí digitální propasti, zejména v případě neškolního a neprofesionálního publika, tím, že nabízejí bezplatný přístup k infrastruktuře a obsahu a také podporu lidem (prostřednictvím služeb uživatelům, pořádáním kurzů, akcí nebo workshopů).

I když jde o základní poslání našich institucí, není ani samozřejmé, ani bezvýznamné a musí být prezentováno v celé své komplexnosti, abychom pochopili jedinečnost úlohy knihoven. Je to poslání, které je dnes na průsečíku několika „linií napětí“: v prvé řadě zajistit absolutní právo na informace při zaručení přísného respektování extrémně restriktivního právního rámce a spíše vtištěného obchodního ducha než ducha „commons“; pak reagovat na všechny typy publika se stejným úsilím – od akademika v popředí svého oboru, přes člověka v nejisté, zranitelné nebo nouzové situaci, až po všechny ty, kteří se snaží o kultivaci nebo mají nejeklektičtější choutky nebo se dokonce jednoduše chtějí bavit tím, že požadují přístup ke všemu, neustále a zdarma; konečně umožnit přístup ke všem informacím, bez cenzury, ale dávat pozor, aby se nešířily nepravdivé informace. Na druhou stranu, jako každý společenský aktér, i knihovny mají vliv na životní prostředí, který je třeba specifickým způsobem zohlednit. Jak naše pobočka ovlivňuje životní prostředí? Jak lze tento dopad minimalizovat (budovy, energie, veřejná doprava atd.)? Na mezinárodní úrovni se snažíme vytvořit seznamy příkladů, cesty pro analýzu a řešení, rádi bychom se shodli na kritériích hodnocení…

Knihovny nejen že přebírají poslání zpřístupňovat informace všem, ale stále více se odvažují viditelně prezentovat témata udržitelného rozvoje, přestože to může vyvolávat určité složité otázky, zejména z hlediska profesních hodnot. Odborná literatura totiž v této souvislosti poměrně pravidelně pojednává o neutralitě. Před několika lety tato otázka skutečně mohla vyvstat, protože pouhá zmínka o tématech „klima“, „životní prostředí“ a „udržitelnost“ v širokém slova smyslu okamžitě odkazovala na určité politické křídlo. Dnes spíše to, že se o tom nemluví, hned odkazuje na (jiné) politické křídlo! Knihovníci by se měli od tohoto osvobodit, aby mohli jednat bez „zadních myšlenek“.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že skutečnost, že knihovny vyvíjejí specifické úsilí k poskytování informací o tématech udržitelného rozvoje, je ve Švýcarsku, v jeho kontextu přímé demokracie, obzvláště opodstatněná. Když mluvíme o konkrétní implementaci udržitelného rozvoje, mluvíme o zákonných opatřeních, která umožní dosáhnout skutečné změny; jsou to témata, která se týkají každého občana jako subjektu hlasování, jenž také může vyvolat určitou iniciativu nebo referendum; proto ale také občan potřebuje kritickou informaci, která třeba i způsobí pochybnosti o již ustálených názorech.

Zprávy jsou nejisté, fakta jsou zpochybňována a pravidelně využívána pro nejrůznější „partyzánské“ účely, je zjevně složité věci oddělovat, držet si odstup, ale není to přesně to, co máme přinést? Kdy lépe, než nyní budeme moci přispět ke společnému úsilí mobilizací našeho odborného know-how v oblasti řízení informačních toků? Právě ve vztahu k této nezbytnosti se musíme zaměřit na rozvoj kritérií kvality a relevance. Opět platí, že žádná jiná instituce neplní tuto roli vůči komunitě tak, jako knihovny (bezplatně; veřejná služba; profesionální dovednosti, etika). Tato role je klíčová pro zajištění účasti všech ve veřejné diskusi, která je dnes zásadní. Sociální sítě, které mají tendenci všechny uzavírat do své informační bubliny, takovou možnost nenabízejí. Nenabízejí ji ani klasická média, kde jsou občané postaveni do spíše pasivní role konzumentů informací a diváků debat mezi odborníky. Tato příležitost pravděpodobně neexistuje nikde jinde než na tzv. „třetích místech“ (knihovny, muzea, divadla, bary, restaurace, koncertní sály atd.).

Bibliotheksdienst

SCHELER, Luisa. Das Bibliothekswesen im höchstgelegenen Staat der Welt – ein Überblick über Nepals Bibliothekslandschaft [Knihovnictví v nejvýše položené zemi světa – o nepálské knihovnické krajině]. Bibliotheksdienst. 2022-3/4. ISSN (print) 0006-1972, ISSN (online) 21949646. Dostupné z: https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/bd-2022-0033/html.

Obecně je o nepálském knihovním systému známo velmi málo a získat informace je obtížné Proto i publikovaný text nelze považovat za úplný přehled. Jako nejvýše položená země světa ležící mezi Tibetem na severu a Indií na jihu je Nepál jednou z 20 nejchudších zemí světa. Více než 40 % populace neumí číst ani psát, infrastruktura je špatně rozvinutá, v energetické síti musí být téměř 16 hodin denně přijímána opatření k odbourávání zátěže, stále jsou citelné následky katastrofálního zemětřesení v roce 2015. Knihovny jsou považovány za luxus. Na téměř 30 milionů obyvatel Nepálu existuje v celé zemi necelých 9000 knihoven. Přestože se uvažuje o zřízení nových knihoven, chybí implementace i zákony a nařízení ze strany vlády.

Uchovávání písemných materiálů má v Nepálu tradici, která sahá až do starověku. Jako místa vzdělávání byly hinduistické chrámy také úložištěm tam vytvořených rukopisů. Se sjednocením četných nepálských knížectví do podoby státu Nepál v 18. století se v paláci Hanumandhoka začaly centrálně shromažďovat cenné rukopisy a dokumenty o sjednocení Nepálu. V roce 1812 byla v tomto paláci založena první nepálská knihovna: Pustak Chitahi Tahabil. Na památku se v Nepálu od roku 2008 slaví 31. srpna každoročně „Den knihoven“.

Se zakládáním škol a univerzit v 19. a 20. století vznikaly další knihovny a I. školská komise doporučila plošné zřizování školních a veřejných knihoven na vesnicích. Pro podporu školních knihoven byl také zaveden koncept „učícího knihovníka“. K dnešnímu dni je však v Nepálu jen několik veřejných knihoven. Navzdory programu nepálské vlády („Jedna škola jedna knihovna“ ad.) se knihovny potýkají s problémem nedostatku odborníků, kteří by je spravovali. Proto, zejména ve venkovských oblastech Nepálu, jsou komunitní knihovny (obdoba německých center vzdělávání dospělých) důležitými vzdělávacími centry. Ve strukturálně slabých regionech jsou považovány za důležitá kompetenční centra pro lidové vzdělávání se svými nabídkami v oblastech jako gramotnost, živobytí, zdraví a práva žen.

Centrální knihovna Tribhuvanovy univerzity v Kirtipuru je největší veřejnou knihovnou v Nepálu. Byla vytvořena v roce 1962 sloučením Centrální knihovny Lal Durbar a knihovny Tribhuvanovy univerzity. Dnes je v knihovně uloženo kolem 410 000 knih včetně cenných, vzácných děl.

Kromě veřejného sektoru působí jako sponzoři nepálských veřejných knihoven různé organizace a instituce. Příkladem je „Nepal Community Library Association (NCLA)“. Je to nevládní organizace založená v roce 2005 s cílem propagovat a posilovat komunitní knihovny rozptýlené po celé republice. NCLA poskytuje 50 přidruženým knihovnám společnou platformu pro propagaci a obhajobu (advocacy). Chce posílit spolupráci a koordinaci jak mezi jednotlivými komunitními knihovnami, tak mezi knihovnami a dalšími organizacemi.

Nepálská národní knihovna podle našeho chápání knihoven patří spíše mezi akademické knihovny, zde je zodpovědná i za jednotlivé komunitní knihovny. Jedním z jejích hlavních poslání je poskytovat knihovnické služby široké veřejnosti po celé zemi. Aby to zajistila, zřídila pobočky ve všech správních obvodech Nepálu, kde má obyvatelstvo kromě fyzických fondů k dispozici také počítače, televize a kopírky, služby jako např. literární četbu, popř. mobilní knihovnu.

Od roku 1995 existuje také dětská knihovna v knihovně Sarbajanik Vidyabhawan ve východním guvernorátu Nepálu. Její fond činí kolem 4100 knih v angličtině, nepálštině a dalších jazycích. Nabídku doplňují čtenářská odpoledne, promítání filmů, hodiny origami nebo bádání.

V Nepálu je 36 akademických knihoven. Jednou z nejvýznamnějších – a zároveň největší knihovnou v zemi – je zmíněná ústřední knihovna Tribhuvanovy univerzity v Kirtipuru, založená v roce 1959. Kromě poskytování informací jak členům univerzity, tak široké veřejnosti a uchovávání fondu byla pověřena řadou národních speciálních úkolů. Je sídlem Národní agentury ISBN Nepálu, vytváří záznamy CIP a je jedinou knihovnou v Nepálu, která má povinnost archivovat publikace OSN a jejích organizací, jako např. UNESCO a UNICEF.

Úkoly na poli knihovnictví se zabývá Nepálská knihovnická asociace, která pořádá semináře a výcvikové kurzy (přeložila původně anglické výcvikové kurzy do nepálštiny). Na konci projektu by měly být knihovny vnímány jako základní potřeba komunity. Jsou financované vládou a mají být centrálními vzdělávacími institucemi pokrývajícími základní informační potřeby, vybavené nejmodernější technologií, a také jedním z hlavních aktérů Nepálské federace nevládních organizací.

Schleiwiese, Gerald. 400 Jahre Bibliothek der Hansestadt Lübeck – Ausblick auf die Zukunft mit der Herausforderung eines historisches Erbes [400letá knihovna hanzovního města Lübeck – výhled do budoucnosti]. Bibliotheksdienst. 2022-6. ISSN (print) 0006-1972, ISSN (online) 21949646. Dostupné z: https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/bd-2022-0054/html.

Veřejná knihovna, akademická knihovna, historická knihovna a bývalá státní knihovna bývalého Svobodného císařského a hanzovního města Lübeck oslavila v roce 2022 svoje 400. výročí. Je součástí místa světového dědictví UNESCO na starém městském ostrově v centru Lübecku.

V roce 1622 byl provoz této Bibliothecae Publicae doložen prvním uživatelským řádem. Přesné datum vzniku však neexistuje, ale regály a katalog existovaly již od roku 1616, první užívací řád, psaný v latině, je dodnes v historické místnosti, ve které byla knihovna založena – v tzv Zakladatelském sálu (Scharbausaal). Ten je dodnes využíván a je součástí ústřední knihovny na Hundestrasse, v bývalé koleji františkánských mnichů. Knihovně navíc stále patří část kostela svaté Kateřiny – knihovna však nikdy nebyla církevní institucí. Téměř tři sta let knihovnu spravovali podrektoři na Katharineu, prvním gymnáziu v hanzovním městě Lübeck. Existovalo od roku 1531 a ústřední knihovna je s ním spojena dodnes.

Při hledání srovnatelně starých zařízení v Německu v jeho současných hranicích existuje jen několik starších knihoven, které dodnes fungují: 1370 Norimberk, 1440 Hannover, 1516 Ulm, 1525 Magdeburg, 1555 Lüneburg, 1622 Lübeck a 1652 Reutlingen.

Knihovna zůstala věrná svému umístění po více než čtyři století. Stavba byla do značné míry ušetřena všech válek. Část se nachází v Hundestraße v prostorách, které tam existují od roku 1293.

Jen málo se píše o prvních desetiletích provozu, za což může i třicetiletá válka. Historie knihovny po 30leté válce je již dobře zdokumentována a několikrát popsána (v roce 1929 vyšla „Bibliografie k dějinám městské knihovny Lübeck“, v tomtéž období byl vydán 42stránkový seznam hudebních knih, publikace o hudební sbírce aj.). Právo povinného výtisku bylo uděleno roku 1756 a je platné dodnes (je doloženo v knihovním právu Šlesvicka-Holštýnska). Zákonem z roku 2016 je knihovna hanzovního města Lübeck právně zakotvena také jako akademická knihovna (vědecká městská knihovna). Má funkci regionální knihovny a je sponzorována městem Lübeck. Je organizačně propojena s veřejnými knihovnami téhož poskytovatele.

Až do roku 1937 byla knihovna také státní knihovnou Svobodného a císařského města Lübeck – to se odráží ve sbírce více než 600 000 svazků. Ty byly v roce 2021 přemístěny do nových klimatizovaných prostor.

Knihovna měla během staletí několik dalších funkcí. Byla strážkyní mnoha dokumentů až do založení městského archivu a shromažďovala i předměty muzejního charakteru – věci, které se tam dnes již nenacházejí.

Knihovna města Lübeck nyní patří do sekce 2 Svazu knihoven (sekce veřejných knihoven ve velkých městech se 100 000–400 000 obyvateli) a zastupuje vědecké knihovny v témže svazu. Je začleněna do pracovní skupiny Regionální knihovny a je partnerem dlouhodobé spolupráce v projektu DFG Knihovny Herzoga Augusta ve Wolfenbüttelu.

Svým uživatelům knihovna nabízí služby na více než 4000 metrech čtverečních podlahové plochy. Restaurované prostory, Scharbausaal a další historický sál (Mantelssaal), se staly prostory pro časopisy a akce; čítárna Willyho Pietha z 20. let 20. století nabízí absolutní klid a pohodu v originální atmosféře. Mixem starého a nového jsou i pomůcky pro vyhledávání, např. ručně psaný katalog podle pruské instrukce, ale i mikrofiše pro hledání ve 400 000 ročníků časopisů. Mnoho pokladů ještě čeká na to, aby byly znovu zpřístupněny prostřednictvím elektronické technologie.

Poslední budova z poloviny 70. let 20. století byla založena na myšlence americké veřejné knihovny – spousta kancelářských prostor v patrech, kde by měl být rychle vyřízen čtenářův dotaz. Zapomnělo se však na kulturní rozdíl mezi uživateli a zaměstnanci v USA a hanzovním městě v severním Německu. Nyní se tedy uvažuje o jiném využití, přemýšlí se o knihovně pro mládež a hudební knihovně, pro něž by nejmladší objekt lübecké knihovny měl být uzpůsoben. Článek je ilustrován několika barevnými fotografiemi, více je na stránkách knihovny: https://digital-stadtbibliothek.luebeck.de/viewer/index/.

Zpracovala: PhDr. Anna Machová

HYLAND, Jack. Consortium IReL: vers le libre accès en Irlande [Konsorcium IReL: Irsko na cestě k volnému přístupu]. Arabesques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet–août–septembre), 22–23. ISSN (web) 2108-7016. Dostupné z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=2652. DOI: 10.35562/arabesques.2652.

Irské konsorcium IReL (https://irel.ie/about-irel/) bylo od svého založení po roce 2000 financováno ze státních dotací. Začalo několika irským univerzitám poskytovat licenční přístupy k vybraným elektronickým zdrojům. Tyto univerzity začaly souběžně vytvářet vlastní rejstříky dokumentů, které byly zpracovány jejich pracovníky a publikovány v licencovaných elektronických zdrojích. Začaly se ozývat hlasy z obou táborů: jedni podporovali volný přístup k dokumentům, druzí chtěli důležité zdroje ponechat ve starém modelu v systému předplatného. V roce 2017, kdy autor tohoto článku začal pro konsorcium pracovat, stále fungoval starý model, existovala však zjevná potřeba využít existenci konsorcia k většímu otevření irské vědy.

Od roku 2018 byly vyvíjeny snahy o připojení se k jiným evropským konsorciím, což se nakonec podařilo. Po dvou letech vyjednávání byla v roce 2020 uzavřena uspokojující smlouva s firmou Elsevier a články publikované irskými vědci mohou být konzultovány v režimu volného přístupu. Nejdříve bylo možné získat volný přístup k výstupům domácích neziskových nakladatelů, avšak s velkými mezinárodními vydavateli bylo jednání tužší a o to náročnější, že se odehrávalo v pandemickém roce 2020. Nakonec se podařilo obdržet čtrnáct zajímavých nabídek, díky nimž budou moci všichni autoři členských institucí publikovat své práce v režimu volného přístupu (nabízí se až 10 000 časopisů), aniž by museli platit obvyklé autorské poplatky.

Irsko se brzy stalo jednou ze zemí, kde je publikováno nejvíce vědeckých výstupů v režimu volného přístupu. Kromě tvrdé práce při vyjednávání k tomu přispěl fakt, že IReL je jako malé konsorcium plně financováno státem. Odpadlo financování ze strany členů a nutnost sladit potřeby institucí převážně publikujících s převážně uživatelskými. Práce ale nekončí. Budou následovat další vyjednávání s vydavateli a rozšíření služeb konsorcia do velkého počtu vysokých škol v zemi.

K větší podpoře otevřené vědy však nestačí podepisovat nově pojaté smlouvy. Ve světovém měřítku je třeba aplikovat nové modely. Mezitím irské instituce pokračují ve vytváření rejstříků, členské knihovny konsorcia IReL podporují ty vydavatele, kteří fungují v modelu open access a nefakturují autorům nebo jejich institucím poplatky za publikování článků. Konsorcium chce nadále podporovat další nekomerční iniciativy, kterým je vlastní otevřený přístup. Stalo se členem irského National Open Research Forum, jež na národní úrovni koordinuje veškeré snahy ve prospěch otevřeného přístupu, jako jsou Fair data a otevřená infrastruktura. V roce 2020 řídilo vytvoření irského konsorcia pro identifikátor Orcid a pro jeho úspěšnou implementaci v praxi spolupracuje s univerzitami, technologickými instituty, mecenáši a dalšími vědeckými organizacemi.

Po téměř dvaceti letech fungování konsorcia stále existuje napětí mezi zastánci tradičního a otevřeného přístupu k publikování výsledků vědy. Proto konsorcium neustává ve hledání rovnováhy mezi těmito dvěma proudy.

KREMER, Christine. Bibliothèque nationale du Luxembourg: multiple et ouverte à tous [Národní knihovna Lucemburska: různorodá a všem otevřená]. Arabesques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet–août–septembre), 26–27. ISSN (web) 2108-7016. Dostupné z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=2657. DOI: 10.35562/arabesques.2657.

Národní knihovna Lucemburska (BnL, https://bnl.public.lu/fr.html) má od svého vzniku na konci 19. století dvojí misi: knihovna národního kulturního dědictví a studijní a vědecká knihovna. Od roku 2019 sídlí v nové, moderní budově. V ní se podařilo seskupit dříve rozptýlené sbírky a rozšířit poskytované služby tak, aby reagovaly na potřeby různorodějších skupin uživatelů. Na jedno místo byly konečně svezeny sbírky ze sedmi různých budov. Knižní sklady, odpovídající požadovaným standardům, mají odhadovanou rezervu 25 let (od roku 2020). Prostorné studovny nabízejí 470 studijních míst, tedy čtyřikrát více než dříve, a přímý přístup k asi 200 000 dokumentům. Police jsou rozmístěny tak, aby nebránily pěknému výhledu do města a sousedního parku. Malé soukromé nebo skupinové studovny lze zdarma rezervovat z domova.

Aby byly dokumenty ve studovnách dobře dohledatelné, jsou uspořádány podle Deweyho desetinné klasifikace. Tematicky zaměřené studovny (umění, exaktní vědy, technologie, společenské vědy, jazyky a literatura atd.) jsou umístěny v několika poschodích. Fondy tištěných a elektronických dokumentů doplňuje mediatéka, která ve druhém patře nabízí audiovizuální dokumenty (autorské filmy, oceněné seriály, hudební CD, učebnice). Elektronické zdroje jsou zdarma dostupné na portálu www.a-z.lu, přičemž většina z nich může být konzultována i prostřednictvím vzdáleného přístupu z domova. BnL nakupuje a zpřístupňuje digitální publikace již od roku 2002 a od té doby také digitalizuje lucemburskou produkci.

Zvláštní sbírky zahrnují staré a vzácné tisky, rukopisy, prvotisky a mapy. Patří sem i plakáty, známky, rytiny, umělecké publikace. Pro jejich konzultaci slouží speciální sál, jehož červenorudá barva přitahuje pohledy a upozorňuje na existenci kulturního dědictví v knihovně. BnL je jednou z mála národních knihoven, které umožňují absenční výpůjčky, samozřejmě s výjimkou vzácných tisků. Budova disponuje i moderním výstavním sálem, konferenčními prostory a kulinářskou kavárnou. To vše dělá z národní knihovny místo pro setkávání a debatování.

Bulletin des bibliothèques de France (BBF)

GRANGER, Sabrina. Malaise au pays des logiciels « bropen » source?: enjeux et pistes d’action pour les bibliothécaires [Skrytá sociální nespokojenost v zemi „bropen source“ softwarů?: výzvy a cesty pro knihovníky]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2021-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z:
https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2021-00-0000-010.

Výraz bropen je složenina z anglických bro (zdrobnělina slova brother ‒ bratr) a open (otevřený). Je převzat z hashtagu #BropenScience, který v červnu 2017 vytvořila výzkumnice Olivia Guest. Hashtag značí kontaminaci otevřené vědy (open science) subkulturou zvanou bro (bro culture). Ve Wikipedii je charakterizována jako subkultura mladých mužů, kteří tráví svůj čas na večírcích s muži sobě podobnými. Je spojována zejména se světem nejmodernějších technologií v Silicon Valley v USA ‒ tvořena bílými, heterosexuálními, movitými muži, absolventy prestižních univerzit, evokuje misogynní myšlení. Výraz bropen zdůrazňuje rozpor mezi zásadními hodnotami volného sdílení, které prosazuje otevřená věda, a toxickým chováním upřednostňujícím „sobě podobné“. Z tohoto systému jsou vyloučeny zvláště ženy a humorná složenina bropen science upozorňuje na problém, který je systematicky podceňován. Ptáme se, proč jsou ženská díla nedostatečně zastoupena v kultuře; jak je tomu v oblasti tvorby softwarů a konkrétně otevřených softwarů? Není překvapením, že digitální tvorba zůstává značně maskulinní i přesto, že se čím dál více hovoří o kolaborativních postupech. Jak se k takovému problému mají stavět informační profesionálové? Příspěvek vychází z amerických studií, které jsou v něm citovány, ale předpokládá se, že publikované informace mají všeobecnou platnost.

Podle nedávné analýzy přispěvatelů platformy GitHub pro sdílení informatických kódů představují ženy maximálně 8 % přispěvatelů volně přístupného zdrojového kódu. Polovina žen ve vysokých technických profesích tento obor během kariéry opouští. Kořeny problému jsou podle mnohých autorů především kulturní. Socializační teorie je založena na domněnce, že dívky a chlapci jsou svým okolím vedeni k rozdílnému chápání počítačů – má se za to, že pro ženy nejsou zajímavé. Mužská image informatiky vychází z dřívějších asociací s matematikou, vědou a technologiemi. Hnutí free culture (zahrnuje i hnutí otevřených a volně dostupných softwarů, filozofii otevřeného přístupu, volného díla, copyleft apod.) hlásá, že jeden z jeho pilířů je svoboda ve všech podobách a absence formálních rámců. To ale ironicky brání ženám v participaci. Jak se mohou účastnit projektu, když jim nikdo nevysvětlí pravidla hry? Nakolik se mohou zapojit, když opakovaně vidí, že ostatní účastníci pravidla znají? Troufnou si předkládat návrhy, testovat hypotézy?

V souvislosti se známějšími geeky se bro jeví společenštějšími, to však neznamená, že jsou méně agresivní. V oblasti otevřené vědy je můžeme poznat podle toho, že rádi vyvolávají diskuse, ale odmítají nuance a zaujímají pohrdlivý postoj vůči svým protějškům. Dědictví „geek kultury“ s sebou přináší drsný způsob komunikace. Jelikož ženy nejsou tak soutěživé, vyhýbají se konfliktu, a navíc mívají nízké sebevědomí, je pro ně velmi obtížné proniknout do oboru otevřených softwarů a udržet se v něm. Některé vývojové firmy se již snaží toto nadmíru soutěživé prostředí zmírnit a vytvořit příznivé podmínky pro méně násilné formy komunikace, pro kladení otázek, zpochybňování…

Jaké kompetence by v této souvislosti měli rozvíjet knihovníci? Mají se stát programátory? Ale jejich nejdůležitější kompetence nejsou technické. S těmito odborníky by měli navazovat efektivní partnerství, přispívat k viditelnosti žen ve světě technologií, brát informatiku i jako součást kultury, ne pouze techniky – to jsou úkoly, kterých se mohou knihovníci snadno zhostit.

Příspěvek je obohacen o obsáhlou tabulku deseti oblastí, kde se mohou (nejen) informační pracovníci angažovat: vytvářet co nejvíce příležitostí pro zviditelnění žen, bojovat proti stereotypům v informatice, propagovat principy otevřeného vedení, podporovat šampiony (vytvářejí příležitosti) spíše než mentory (poslouchají a radí), snížit výšku tzv. prvního schodu (bojovat proti stereotypům ve vzdělávání), implicitní nahradit explicitním (objasnit fungování komunit), oprostit se od neadekvátní neutrality (od faktu, že otevřenost je samozřejmá věc), bojovat proti online obtěžování, v interním prostředí si ujasnit pozici v boji proti nerovnostem a v tomtéž duchu upevnit pozici sebe sama jako informačního profesionála.

Vývoj posledních let je lehce optimistický. Mírně se zvětšuje podíl žen mezi přispěvateli otevřeného softwaru, přibývá uživatelek programovacího jazyka R a obecně uživatelek informatiky ve spojení s internetem. Všechny tyto perspektivy nabízejí knihovníkům velký prostor k experimentování.

Pro širší náhled na tuto mezinárodní problematiku je příspěvek doplněn citacemi vybraných zdrojů Richarda Stallmana, dřívějšího vědeckého pracovníka v Massachusetts Institute of Technology (MIT) a velké osobnosti v oblasti volných softwarů.

VALLAS, Philippe. Prédire l’état matériel des documents: Dalgocol, un programme de recherche en intelligence artificielle à la BnF : entretien avec Philippe Vallas [Jak předpovědět fyzický stav dokumentů: Dalgocol, výzkumný program pro využití umělé inteligence ve Francouzské národní knihovně: rozhovor s Philippem Vallasem]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2021-1. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2022-00-0000-008.

Program DALGOCOL představil v roce 2018 ve své doktorské práci Alaa Zreik. Jedná se o kolaborativní projekt v oboru datové vědy Francouzské národní knihovny (BnF) a Univerzity Versailles-Saint-Quentin-en-Yvelines, financovaný prestižní laboratoří (Labex) PatriMa. Cílem nebylo vyvinout nový nástroj, ale vyzkoušet, jak by bylo možné využívat metody umělé inteligence na datech produkovaných národní knihovnou během jejích konzervátorských činností. Automatizace umožňuje zkřížení různých druhů dat a pomáhá při rozhodování, zda je již třeba určitý zdroj stáhnout z výpůjček a restaurovat ho. Příspěvek je rozhovorem časopisu BBF se zástupcem ředitele Konzervačního oddělení BnF Philippem Vallasem.

Hlavním posláním Francouzské národní knihovny je trvalé uchování sbírek národního kulturního dědictví a povinného výtisku. Bohužel ne všechny dokumenty, které by si to zasloužily, jsou systematicky zpracovávány. Dalgocol přináší změnu: používá metod umělé inteligence a předvídá fyzický stav dokumentu na základě dat, která o něm byla dříve knihovnou vytvořena: fyzický popis (ilustrace, skládání), bibliografický popis (zejména datum vydání), popis toho, jak bylo s dokumentem nakládáno, jak byl upravován (oprava vazby, číslování, odkyselení), možná poškození apod. Data o komunikaci směrem ke čtenáři jsou často rozhodujícím faktorem o tom, zda dokument zařadit k prioritní konzervaci.

Autor doktorské práce Zreik působil tři roky v BnF na částečný úvazek, během kterého byl v přímém kontaktu s užitečnými daty a zaměstnanci knihovny. Jako expert v informatice a prohledávání dat měl v týmu autora rozhovoru jakožto znalce sbírek, činností a strategií konzervace, dva knihovníky z konzervačního oddělení a informatiky z oddělení informačních systémů. Ti všichni ho zasvětili do organizace konzervačních činností a fungování používaných aplikací a databází. Poté Zreik vytvořil seznam druhů poškození dokumentů a možného zacházení s nimi. Výsledkem byla třicítka typů „událostí“, které mohou ovlivnit životnost dokumentu. Na základě toho vytvořil konceptuální model definující možné vztahy mezi různými událostmi, které mohou životnost ovlivnit. Zpracováním dostupných dat pomocí umělé inteligence bylo možno porovnat životní dráhy dokumentů a předpovědět jejich životnost. Podle posledních testování je program spolehlivý v 85 % případů.

Při celkovém zhodnocení projektu je třeba zdůraznit nesporný přínos umělé inteligence, avšak data, která jsou v BnF o každém dokumentu k dispozici, zdaleka nepostačují k jejímu plnému využití. Dokumenty jsou sice perfektně popsány po stránce intelektuální a bibliografické, fyzický popis je však nekompletní nebo spíše „kusovitý“, poškození nejsou často zaznamenána. Ve spolupráci s příslušnými odděleními bylo proto zavedeno proškolování pracovníků a sjednocování pravidel fyzického popisu různých typů dokumentů, aby byla data, důležitá pro konzervaci, systematicky přístupná. Je to běh na dlouhou trať, ale do budoucna by měl značně usnadnit trvalou konzervaci dokumentů.

BILLA, Bernardette. Différentes formes de bibliothérapie en France et à l’étranger [Rozličné formy biblioterapie ve Francii a v zahraničí]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). Publikováno 13. 6. 2022. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/differentes-formes-de-bibliotherapie-en-france-et-a-l-etranger_70618.

Zatímco v anglosaských zemích je biblioterapie používána více než století, ve Francii a frankofonních státech se různé formy této disciplíny objevují až po roce 2000 a dosud se jedná o velmi vzácnou profesi. Přesto zde existují dvě hlavní školy: biblioterapie kreativní (v anglicky a německy mluvících zemích známá pod termínem Interactive Bibliotherapy) a v anglosaských zemích již dlouhou dobu zakotvená biblioterapie preskriptivní.

V příspěvku jsou kromě přehledu o úrovni rozvoje biblioterapie ve Francii a dalších zemích uvedeny a stručně charakterizovány publikace k tématu.

V úvodu autorka zmiňuje zakladatele teorie biblioterapie ve Francii. Částečně to byl již v roce 1905 Marcel Proust v předmluvě svého překladu románu Sezam a lilie od Johna Ruskina. Na přelomu tisíciletí se antropoložka Michèle Petit věnuje studiu přínosu četby v díle Chvála čtenářství: konstrukce sebe sama (Éloge de la lecture: la construction de soi, 2002). Za zakladatele biblioterapie hermeneutické je považován Francouz Marc-Alain Ouaknin (v roce 1994 publikoval práci Biblioterapie: číst znamená uzdravit se – Bibliothérapie: lire c’est guérir), podle něhož samotná interpretace literárního díla je terapií a umožňuje čtenáři interpretaci jeho vlastního života. Tímto se odlišuje od biblioterapie anglosaské. Ve své eseji nazvané Napravit svět, francouzská literatura čelí 20. století (Réparer le monde, la littérature française face au XXe siècle, 2017) vysvětluje Alexandre Gefen, jak současná francouzská literatura nabádá čtenáře k péči o sebe a snaží se napravit kolektivní traumata.

Kreativní biblioterapii ve Francii propaguje svým dílem Knihy se o vás starají: o kreativní biblioterapii (Les livres prennent soin de vous: pour une bibliothérapie créative, 2017) Régine Detambel. Cílem je znovuoživit představivost a kreativitu hlasitým čtením velkých textů a osobním psaním. Spisovatelka se domnívá, že bohatost metafor ve velkých beletristických dílech znovuoživuje psyché a pomáhá vyjít z uzavření do sebe sama a depresí. Hlasitým čtením sdílíme příběh s ostatními. Hlas toho, kdo čte, mateřsky kolébá, naproti tomu otcovský hlas vysvětluje, komentuje a propojuje. Osobní psaní, i velmi jednoduché, obnovuje a regeneruje toho, ke komu se život nehezky zachoval, zároveň umožní vyjádřit emoce. Literární rituály jsou založeny na hrách se slovy a s písmem (tvorba vlastního erbu, anagramu jména) ke zvýšení sebeúcty. Identifikací s literární postavou pochopíme, že v podobné situaci nejsme sami.

Preskriptivní biblioterapie se dělí do dvou větví: bibliografie informativní a literární medicína. První pochází z Anglie, propaguje knihy z obecné psychologie nebo péče o sebe sama, které bývají „předepisovány“ během konzultací u všeobecného lékaře, psychiatra nebo psychologa. Ve druhé větvi jsou různé typy knih předepisovány nejčastěji z úst biblioterapeutů a knihovníků.

V desátých letech vyšlo ve Francii několik děl označovaných jako literární medicína. Prvním je překlad knihy The Novel Cure autorek Elly Berthoud a Susan Elderkind. Obsahuje seznamy vhodné beletrie pro různé životní situace. Francouzskou alternativou je dílo Knihy, které nám dělají dobře (Ces livres qui nous font du bien, 2017) od Christilly Pellé-Douël. Z vlastních zkušeností čerpají Héloïse Goy a Tatiana Lenté v díle Biblioterapie: 500 knih, které znovu okouzlí váš život (Bibliothérapie: 500 livres qui réenchantent la vie, 2019). Typologie knih, které biblioterapeuti doporučují: psychologické knihy pro širokou veřejnost (osobnostní rozvoj apod.) a dokumentární knihy; samoléčebné knihy ve vztahu ke konkrétnímu problému (alkoholismus, deprese, závislosti); beletrie, jež posiluje emoční schopnosti, proces identifikace a kreativitu.

V zahraničí, zejména v anglicky a německy mluvících zemích, je biblioterapie lépe legislativně zakotvena. Ve Spojeném království mohou lékaři předepsat kartu do knihovny. Pacienti se dostaví do veřejné knihovny v blízkosti bydliště, aby si vypůjčili self-help book podle své patologie. Vzdělávací organizace School of Life má pobočky v různých hlavních městech, a kromě emočního vzdělávání (které se ve školách neučí) nabízí i preskriptivní biblioterapii. Dva básníci při univerzitě v Keelu stojí za projektem Poetry Pharmacy. Léky ve formě básní jsou zastrčeny ve skleněných lahvičkách jako v lékárně. Každý pátek nabízejí zdarma 30minutové konzultace. Němečtí psychoterapeuti Ilse Orth a Hilarion Petzold jsou autoři metody Biblioterapie a poezie („Poésietherapie“), jež pomáhá rozvíjet osobnost pomocí biografického a kreativního psaní. Pacienti zapisují svoje vzpomínky, zkušenosti, sny a emoce. V další části jim jsou nabízena beletristická díla k identifikaci a řešení osobních problémů. Oba autoři založili již v roce 1984 asociaci Deutschsprachige Gesellschaft fur Poesie und Bibliotherapie propagující vzdělávání a výzkum v oblasti biblioterapie. Je jedinou organizací v zemi, jež poskytuje profesní akreditaci v poezii a biblioterapii. V Itálii je biblioterapie spíše novinkou. Ve Florencii existuje Piccola Farmacia Letteraria, kde lze koupit knihy považované za léčebné. Univerzita ve Veroně nabízí od roku 2021 vzdělání v oblasti biblioterapie pro psychology, psychiatry, učitele, lékaře, sociální pracovníky, zdravotníky a knihovníky. Umělecká univerzita ve Florencii otevřela kurz biblioterapie v angličtině cílený na zahraniční studenty. V roce 2010 vznikla v Québecu Bibliothèque apothicaire. Její zakladatelka, Katy Roy, je autorkou knihy Biblioterapie, poklad imaginárna (Bibliothérapie, trésor d’imaginaires, 2018). Podtrhuje důležitost setkání mezi osobou, textem a biblioterapeutem. Snaží se prozkoumat kreativní schopnost imaginárna.

Biblioterapie se ve Francii teprve rozvíjí a hledá praktické užití. Mohla by obohatit všechna povolání péče o člověka a knihy, pokud bude státem uznána jako disciplína a vyučována na univerzitách, jako je tomu v některých jiných zemích.

Zpracovala: Mgr. Veronika Tichá

Redakčně upravila: PhDr. Anna Machová

ROCHE, Julien. L'Abes: un modèle singulier dans le paysage européen [Abes: jedinečný model na evropském poli]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet‒août–septembre), 4–5. ISSN (web) 21087016. Dostupné z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=2633. DOI: 10.35562/arabesques.2633.

Každá evropská země si vytvořila vlastní model spolupráce institucí v oblasti vědeckotechnických informací. V čem se liší od způsobu francouzského a jaká je jejich přidaná hodnota? Článek (editorial) shrnuje téma a obsah čísla časopisu, který je vydáván francouzskou Bibliografickou agenturou pro terciární vzdělávání Abes (https://abes.fr/). V případě Švédska lze konstatovat zjevný nedostatek spolupráce a národní strategie. Dokumentační funkce knihoven je sice zakotvena v zákonech o vysokých školách a vědě, infrastruktura umožňuje vytváření sítí, existuje spolupráce mezi Královskou knihovnou a knihovnami univerzitními. Avšak činnost národních konsorcií se soustřeďuje pouze na provoz otevřených archivů a vyjednávání při nákupu elektronických zdrojů. Zatímco ve Francii byla zřízena jediná agentura pro podporu spolupráce mezi institucemi terciárního vzdělávání a vědy (Abes), ve Švédsku se touto oblastí zabývá mnoho státních agentur. Další zemí, kde historicky funguje spíše federální než centrální model spolupráce, je Švýcarsko. Na přelomu tisíciletí zde byl vyvinut „metakatalog“ SwissBib (SwissBib Basel Bern), který umožňoval i akvizici elektronických zdrojů v síťovém modelu. Po 15 letech však jeden kanton ze spolupráce odchází a je nutno konstatovat, že na rozdíl od francouzských regionů pro švýcarské kantony není snadné udržet při životě společný knihovnický projekt. (Pozn. red.: O přechodu od SwissBib k vyhledávacímu portálu swisscovery: http://swissbibbaselbern.blogspot.com/, https://swissbib.ch/, https://swisscovery.slsp.ch/discovery/search?vid=41SLSP_NETWORK:VU1_UNION, https://basel.swisscovery.org/discovery/search?vid=41SLSP_UBS:live.)

V dalším federativním státě – Německu – bylo nahlédnuto na správu autoritních souborů. V mnohém se podobá situaci ve Francii, zejména v nutnosti spolupráce národní knihovny s knihovnami univerzitními. Informační specialisté v obou zemích čelí potřebě zajistit dlouhodobé financování témat, na která se pohlíží jako na technická (druhotná), přitom jsou zásadní.

I v jiných evropských zemích existuje zájem o intenzivnější spolupráci mezi národními a univerzitními knihovnami, Francii nevyjímaje. Francouzská agentura Abes by tomu mohla být nápomocna. Historicky je správcem katalogu Sudoc (národní bibliografické databáze pro univerzity, vysoké školy a vědu), později přišly i jiné projekty. V mnoha dalších evropských zemích je katalogizace řešena na národní úrovni: v tomto čísle časopisu je představen španělský projekt Rebiun, britská National Bibliographic Knowledgebase, dánský souborný katalog, řecký projekt souborného katalogu pro univerzitní i městské knihovny. Země v západní části Balkánského poloostrova spojily své síly kolem sdíleného souborného katalogu, neboť samy by těžko měly dost prostředků k vytvoření souborného katalogu vlastního.

V každé evropské zemi jsou, i když v různých formách, řešeny otázky tvorby a provozu digitálních knihoven, podpory volného přístupu a otevřené vědy, datových skladišť, vzdělávání v digitálních kompetencích a mnohé další. Pro francouzskou Abes je to příležitost k zamyšlení, zda je i nadále schopna vést současné množství projektů týkajících se mnoha různých oblastí. Ve světle evropských příkladů se nyní jeví důležité rozlišit projekty zásadní a okrajové. Na základě toho bude možné vytyčit a přijmout stabilní itinerář, sdílený a vývoji otevřený.

GUTIÉRREZ, Angeles Ferrer. Rebiun: un réseau fédérateur pour les bibliothèques universitaires espagnoles [Rebiun: společná síť pro španělské univerzitní knihovny].
Ar(abe)sques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet–août–septembre), 6–7. ISSN (web) 2108-7016. Dostupné z:

https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=2634. DOI: 10.35562/arabesques.2634.

Síť španělských univerzitních knihoven Rebiun (https://www.rebiun.org/) vznikla v roce 1998 jako komise pro rektory tamějších vysokých škol, v roce 2020 se z ní stala síť. Sdružuje knihovny 50 veřejných univerzit, 26 soukromých univerzit, jedno národní výzkumné centrum a 12 partnerských knihoven. Je tvořena šesti komisemi (tematickými skupinami) ředitelů univerzitních knihoven, které odpovídají šesti cílům strategického plánu. Součástí je i jedna stálá komise a několik zvláštních pracovních skupin.

Skupina Souborný katalog pracuje na zdokonalování této služby. Vytváří nástroje pro minimalizaci dvojí katalogizace a pro zlepšení viditelnosti periodik. Obsahuje katalogy 95 knihoven, po 23 letech existence čítá přes 34 milionů bibliografických záznamů. Každoročně je v něm prováděno přes 5,5 milionu rešerší. Skupina Statistiky pomáhá s vyplňováním formulářů a dohlíží na správné výstupy statistických informací. Skupina Sdílené služby se věnuje například meziknihovním výpůjčkám. Skupina Datové úložiště podporuje vznik datových a obsahových úložišť a nových služeb s přidanou hodnotou založených na technologiích a interoperabilitě. Pravidelně organizuje konference a digitální projekty. Zbývajícími skupinami jsou Bibliografické kulturní dědictví a Komunikace. Rebiun je součástí několika národních a nadnárodních projektů (spolupracuje s IFLA, LIBER, sdružením vydavatelů vědecké literatury, s portugalským sdružením univerzitních knihoven ad.). Další směřování projektu je vytyčeno šesti strategickými cíli: zdokonalit viditelnost a užitečnost kolaborativních programů a prozkoumat nové možnosti spolupráce; pomoci knihovnám stát se důležitými aktéry v přístupu ke znalostem, otevřené vědě a inovacím ve vzdělávání; doprovázet zapojené knihovny při vedení zaměstnanců, zejména v organizaci práce a rozvoji kompetencí; povzbudit knihovny, aby se zapojily do programu udržitelného rozvoje OSN; zaručit dosavadní postavení sítě Rebiun u vedení španělských univerzit; zvýšit viditelnost a aktivitu národní a mezinárodní spolupráce a povzbudit obranu společných zájmů španělských univerzitních a vědeckých knihoven.

Síť Rebiun se zabývá také problematikou otevřené vědy, národních licencí informačních zdrojů a rozvoje digitálních kompetencí uživatelů (zde zapojením do evropského programu DigCom – European Digital Competence Framework).

PAPADATOU, Eleni a Giannis TSAKONAS. HEAL-Link: un lien pour les bibliothèques académiques grecques [HEAL-Link: propojení řeckých univerzitních knihoven]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet–août–septembre), 8–9. ISSN (web) 2108-7016. Dostupné z:

https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=2636. DOI: 10.35562/arabesques.2636.

Konsorcium řeckých akademických knihoven HEAL-Link (https://www.heallink.gr/en/home-2/, anglicky Hellenic Academic Libraries Link) bylo založeno v 90. letech v podstatě zdůvodu rozložení výdajů na předplatné časopisů. Dnes jsou jeho členy všechny tamější akademické instituce, Řecká akademie věd a Národní knihovna Řecka. Hlavní instituce řecké vědy a výzkumu tvoří druhou kategorii členů a využívají některých základních služeb.

Konsorcium sídlí na Aristotelově univerzitě v Soluni a každá z pěti dalších univerzit je zodpovědná za jednu z „operačních jednotek“: kvalita, knihovní a informační publikace a služby, dostupnost, informační gramotnost a vědecká komunikace. Odborníci z jiných institucí jsou zváni ke spolupráci. Hlavním úkolem konsorcia je společná správa elektronických zdrojů a nyní i praktické řešení otázky otevřeného přístupu.

Během let vyvstaly potřeby změny infrastruktury a společných knihovních nástrojů. Nejprve byl vytvořen Souborný katalog řeckých univerzitních knihoven (https://opac.seab.gr/*eng); ten bude brzy nahrazen Souborným katalogem řeckých knihoven, který zahrne i sbírky veřejných a městských knihoven. Projekt ILSaS (Integrated Library System as a Service) pro zavedení sdílené infrastruktury byl zahájen v roce 2013. Zapojené knihovny úspěšně sdílejí společnou platformu, i když sjednocení knihovních úkonů bylo kvůli velké výchozí různorodosti postupů technicky velmi náročné.

V roce 2021 byla uvedena centrální cloudová platforma pro ukládání vědeckých a výzkumných dat HARDMIN (https://hardmin.heal-link.gr/en). Instituce ji mohou využívat k ukládání a bezpečnému publikování dat v duchu otevřené vědy za použití identifikátorů Orcid a DOI. V zájmu podpory realizace konceptu otevřené vědy konsorcium pro svoje členy zpracovalo modely politiky otevřeného přístupu. Třetí sdílenou infrastrukturou je AMELib (Accessible Multi-modal Electronic Library https://amelib.seab.gr). Pracuje s funkčními specifikacemi bibliografických záznamů a digitalizuje knihy pro uživatele, kteří nejsou schopni číst tištěné dokumenty.

Vzdělávání pracovníků a zvyšování jejich odborných kompetencí tvoří od začátku hlavní osu strategie projektu. Někteří členové konsorcia postupně vytvořili malé síťové projekty kolem specifických témat, jako jsou hudba, ekonomie, logistika, kartografie a teologie. Během své existence HEAL-Link soustřeďuje snahy na vytváření takových služeb a infrastruktur, které se dlouhodobě vyplatí po finanční i funkční stránce. V souvislosti s mezinárodním vývojem v oboru jsou nabízeny nové služby. Cílem je celkové zlepšení služeb pro vědu i uživatele knihoven v celé zemi.

SOFRONIJEVIC, Adam. Les Balkans occidentaux: une culture commune en partage [Země západního Balkánu: sdílení společné kultury]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet–août–septembre), 10–11. ISSN (web) 2108-7016. Dostupné z: https://publicationsprairial.fr/arabesques/index.php?id=2639. DOI: 10.35562/arabesques.2639.

Univerzitní knihovny v zemích na západě Balkánského poloostrova spolupracují ve třech základních oblastech, popsaných v odstavcích níže. Tyto projekty umožňují poskytování kvalitnějších služeb uživatelům a upevňují vazby mezi knihovnami a knihovníky. Sdílený systém Cobiss (https://www.cobiss.si/en/) spojuje knihovny regionu na bázi souborného katalogu, databáze bibliografických dat zapojených knihoven a báze autoritních záznamů. Zahrnuje knihovny Slovinska, Srbska, Makedonie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Albánie, Kosova a Bulharska. Projekt byl založen a je řízen z Institutu informačních věd ve slovinském Mariboru (IZUM, https://izum.si/en/home/). Celkem se jej účastní 1400 knihoven, z nichž nejvíce je slovinských a srbských. Systém nabízí mnoho užitečných funkcí pro uživatele i knihovníky, mimo jiné rezervaci knih z konkrétní knihovny.

Díky programu evropských společenství Tempus jsou od roku 2012 zpřístupněny a zviditelněny doktorské práce z univerzitních knihoven Srbska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory. Práce jsou viditelné v systémech zapojených univerzit, a kromě místních úložišť jsou ukládány do společného síťového úložiště. Srbský národní systém pro prezentaci doktorských prací se opírá o rejstříky vytvořené v tomto projektu.

Uchování a zhodnocení digitalizovaného kulturního dědictví je dalším z důležitých bodů spolupráce. Knihovny Srbska, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny vložily digitalizované dokumenty týkající se kulturního dědictví jejich zemí do všem přístupné digitální knihovny (Pretraživa digitalna bibliotheka, https://pretraziva.rs/search). Knihovna je výstupem projektu Europeana Newspapers – A Gateway to European Newspapers Online uskutečněného mezi lety 2012‒2015. Účastnila se ho Univerzitní knihovna Svetozara Markovičev Bělehradu, která nyní zajišťuje údržbu a provoz digitální knihovny a ostatní zapojené knihovny vkládají dokumenty ve formátu JPG nebo METS-ALTO (formáty Kongresové knihovny v USA). V knihovně je možné vytvořit tematické digitální výstavy a sbírky – uskutečněna byla například sbírka více než 400 novinových článků na téma Belgie publikovaných mezi roky 1866 a 1945. Podobně vzniklo na tucet dalších sbírek, které čtenáře upozornily na zajímavé dokumenty týkající se určitého města, slavné osobnosti nebo jiného tematického okruhu.

S pomocí moderních nástrojů, financování z Evropské unie a částečně i z národních zdrojů došlo k upevnění vztahů mezi univerzitními knihovnami západního Balkánu. Jejich čtenáři si mohou uvědomit, jakou vzácnou historii spolu sdílejí. Bibliografické záznamy, doktorské práce a dokumenty kulturního dědictví jsou díky moderní infrastruktuře z jednoho přístupového místa uživatelům z různých zemí dostupnější, než když byly pouze uloženy na konkrétních lokálních úložištích.

FREY, Jeannette. Suisse: des réseaux multiples fédérés dans le cloud [Švýcarsko: jak propojit rozličné sítě do cloudového úložiště]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet–août–septembre), 12–13. ISSN (web) 2108-7016. Dostupné z: https://publicationsprairial.fr/arabesques/index.php?id=2641. DOI: 10.35562/arabesques.2641.

Článek popisuje, jakými peripetiemi byly provázeny snahy o alespoň částečné sjednocení knihovních služeb ve Švýcarsku – v zemi čtyř oficiálních jazyků a 26 samostatných kantonů. Díky nástrojům cloudových úložišť se to nakonec ve značné míře podařilo.

První švýcarský online katalog byl vytvořen v roce 1971 Univerzitní a kantonální knihovnou v Lausanne. Vyvinula pro něj systém Sibil, po nějakou dobu používaný dalšími knihovnami v regionu. Germanofonní univerzitní knihovny vytvořily v roce 1983 vlastní síť. Švýcarská národní knihovna byla automatizována v roce 1993 (systém Virtua). Mezitím vznikly další, méně významné kantonální knihovní sítě. Díky federální dotaci bylo možno na přelomu tisíciletí vyvinout metakatalog SwissBib, který zahrnoval nejen fondy velkých univerzitních knihoven, ale i mnoha městských a kantonálních knihoven. Jeho provoz byl však ukončen v dubnu 2021.

Po roce 2000 se univerzitním knihovnám dařilo získávat federální granty na nákup elektronických zdrojů. Nebylo však možné je katalogizovat do původních systémů pro monografie, proto pro ně byly vyvíjeny vlastní portály. Ve výsledku museli uživatelé jedné knihovny vyhledávat v několika katalozích. Vytváření společných cloudových nástrojů pro import a zpřístupnění elektronických zdrojů pro existující sítě knihoven se ukázalo jako velmi složité a bolestivé. Kromě jazykové nejednotnosti ho komplikovalo nerovnoměrné financování ze strany kantonů různých velikostí a možností. Během 15 let tak bylo plánováno a zrušeno několik reformních projektů. V roce 2016 dokonce jeden z hlavních partnerů a sponzorů sítě Rero, kanton Vaud, z projektu Rero odešel, protože nebylo možné učinit reformní kroky a investovat do nových technologií. Švýcarské knihovnictví se otřáslo v základech. Univerzitní knihovna v Lausanne musela převzít správu stovky knihoven regionu Vaud. Navázala na dříve neúspěšný projekt Gemeval, který dopracovala a přejmenovala na Renouvaud. Cloudové nástroje Alma/Primo pro 110 knihoven sítě a brzy poté i pro Švýcarskou národní knihovnu, dodala firma ExLibris.

V roce 2014 byl učiněn další pokus a vznikla národní síť pro 15 vysokých škol nazvaná Swiss Library Service Platform (https://slsp.ch/en). Po administrativních komplikacích se nakonec podařilo pro tento projekt sjednotit na 490 švýcarských knihoven za použití stejných cloudových nástrojů firmy ExLibris. Probíhají diskuse o dalších možnostech spolupráce.

Švýcarsko je často charakterizováno jako laboratoř Evropy. V knihovnictví to jistě platí a na švýcarském příkladu je možno vidět všechny problémy, které by provázely podobný panevropský projekt. I když všechny univerzitní knihovny země používají formát MARC21, katalogizační pravidla knihovních sítí se v detailech liší. Indexace je velmi diskutovanou otázkou a například v síti Renouvaud je možno použít nástroje pro poloautomatickou indexaci. Automatizace tvorby záznamů a indexování se nyní stává hlavním tématem (nejen) švýcarského knihovnictví.

ANDRESEN, Leif. Danemark: des réseaux structurants au service des bibliothèques de recherche [Dánsko: strukturující sítě ve službách vědeckých knihoven]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2021, 102 (juillet– août–septembre), 16–17. ISSN (web) 2108-7016. Dostupné z: https://publicationsprairial.fr/arabesques/index.php?id=2644. DOI: 10.35562/arabesques.2644.

Dánské akademické knihovny spolupracují prostřednictvím několika národních sítí, využívají společný souborný katalog a výhody národní licence pro elektronické zdroje. Národní bibliografie je spravována ze dvou institucí. Dánské bibliografické centrum (Dansk BibliotheksCenter – DBC, https://www.dbc.dk/english) zpracovává zejména knihy, zvukové a audiovizuální dokumenty, internetové zdroje a články z novin a časopisů. Dánská královská knihovna (https://www.kb.dk/en) přidává záznamy periodik, kartografických materiálů a tištěných hudebnin. Při přijímání knih v rámci povinného výtisku je třeba ověřovat, zda již nebyly do souborného katalogu zapsány ve druhé instituci. V některých případech jsou ke zpracování dokonce předávány z jedné instituce do druhé.

Dánský souborný katalog DanBib (https://danbib.dk/english) je veřejnosti přístupný na adrese bibliotek.dk a přihlášeným knihovnám prostřednictvím nástroje Netpunkt. Po uhrazení předplatného se navíc otevírá přístup k databázím ostatních zapojených knihoven a k systému národního třídění. Souborný katalog obsahuje databáze národní bibliografie a dokumentový fond všech dánských knihoven. Dánsko bylo průkopníkem v oblasti meziknihovních výpůjčních služeb a dnes jsou dvě třetiny z nich uskutečňovány automatizovaně. V roce 2019 přijaly Dánská královská knihovna a Univerzita v Aalborgu vyhledávací systém Primo VE a integrovaný systém správy knihoven Alma. Přidaly se další univerzity a dnes je členem konsorcia šest z osmi univerzit v zemi. Díky tomu mohla na začátku roku 2021 Dánská královská knihovna vyjednat smlouvu s firmou Elsevier. Pro vědecké pracovníky a studenty to znamená snadnější přístup k dokumentům bez dalších příplatků a odstranění limitů pro množství článků, které mohou být vytištěny. Publikační výstupy dánských vědců jsou nyní přístupny okamžitě a bezplatně. V lednu 2021 byl ukončen provoz dánské národní databáze vědeckých výstupů, která sjednocovala přístup k bázím jednotlivých institucí v zemi. Nyní se hledají nové cesty pro publikaci národních výstupů ve vědě. Mezitím je možno využívat systém NORA (National Open Research Analytics, https://nora.adm.dtu.dk/login), jenž vytváří analýzy dat ve vědě a výzkumu pro univerzity, nemocnice nebo vládní instituce. Osm dánských univerzit používá informační systém pro současnou vědu Pure. Původně byl vyvinut v Dánsku, později se rozšířil do jiných zemí a od roku 2012 jej prodává Elsevier.

IFLA Journal

V knihovnách a knihkupectvích přibývá knih bez textu, beze slov a vět, s důrazem na sílu ilustrace. Jsou označovány různými výrazy, anglicky např. silent books, wordless picture books, stories without text alebo textless books; jsou to obrazové příběhy, v nichž absentuje verbální složka díla a celý obsah je vyjádřen výtvarnými prostředky. Autorka příspěvku pro ně užívá pojmenování tiché knihy.
Za předchůdce tichých knih je možné považovat grafické, „beztextové“ romány z 20. a 30. let minulého století. Byly mimořádně populární v Německu, Belgii či USA a souvisely především s uměleckým hnutím expresionismu a érou němého filmu. Umělci vytvářeli sociální romány reflektující frustraci z ekonomické a společenské krize (Frans Masereel, Otto Nückel, Lynd Ward). Zájem o beztextové romány ožil v 60. letech s nástupem komiksů a posléze vyústil do výjimečných knih se sociálními a futuristickými motivy, postavenými na sledu expresivních obrazů (autorka obsáhle cituje PhDr. Hanu Ondrejičkovou, vedoucí Oddělení informatiky, dokumentace a knihovny Mezinárodního domu umění pro děti BIBIANA v Bratislavě). Na Slovensku není zatím tichých knih mnoho, v podobě leporel a knižních hraček jsou určeny především dětem. Důvodem může být i nízké povědomí o tomto žánru ve veřejnosti. Důsledkem nižšího zastoupení na trhu je i slabší přítomnost ve fondech knihoven. Dům BIBIANA uspořádal v roce 2021 interaktivní výstavu „Tiché putování“ z fondů vlastní knihovny – výběr 130 tichých knih z 35 zemí světa, kterou dále nabízí jako putovní.

BRIJÁKOVÁ, Annamária. Informačná a digitálna gramotnost učiteľov [Informační a digitální gramotnost učitelů]. Knižnica, 2021, 22(3), 6–14. ISSN (online) 1336-0965.
Dostupné také z: https://www.snk.sk/images/Edicna_cinnost/
Casopis_Kniznica/2021/2021_10_04_01_Annamaria_Brijakova.pdf

Učitelská profese vyžaduje flexibilitu a dostatečnou míru reflexe současných trendů a progresivních vzdělávacích metod, znalosti práce s informacemi, ovládání digitálních technologií, ale i vědomostí o dostupných technologiích. Školství představuje místo, kde se střetává svět „digitálních domorodců“ se světem „digitálních přistěhovalců“. Pandemie nemoci covid-19 zásadně ovlivnila vyučovací proces a masivně přispěla k nárůstu využívání informačních a komunikačních technologií (IKT) ve vyučovacím procesu. Nutnost vzdělávat online byla velkou výzvou pro učitele, z nichž mnozí s online formou učení neměli zkušenosti (přestože podle předchozích šetření Slovensko vykazuje poměrně dobrou úroveň vybavení škol IKT, a to i v porovnání s vyspělými zeměmi). Doba, během níž se IKT intenzivně využívaly, ukázala mj. i to, jaké jsou potřeby dalšího vzdělávání a sebevzdělávání učitelů.
Cílem výzkumu, jehož se zúčastnilo 1648 respondentů a jehož předběžné výsledky jsou v článku popsány, bylo zjistit míru informační a digitální gramotnosti učitelů v širších souvislostech, porovnat stav před nástupem pandemie covid-19 se stavem během pandemie (online výuka, změny ve využívání jednotlivých typů nástrojů před pandemií a po ní) a jak tato pandemie ovlivnila fungování škol po návratu ke standardnímu režimu. Výzkum byl zaměřen také na oblast vzdělávání a faktorů, které mohou ovlivnit zvyšování míry informační a digitální gramotnosti učitelů.
Autorka v článku připomíná také vznik pojmu informační gramotnost (léta 1974, 1976, publikace Paula G. Zurkowského, M. R. Owense; rok 1999 – publikace britského sdružení SCONUL na téma sedmi pilířů informační gramotnosti; konference UNESCO a Pražská deklarace aj.), různé definice pojmu informační gramotnost (IG). Popisuje stručně úrovně a dimenze IG a vztah informační a digitální gramotnosti.

DUŠKOVÁ, Marta a Jaroslav ŠUŠOL. Využívanie konferenčných zborníkov pri publikovaní vo vede: Medzinárodný komparatívny výskum [Využívání konferenčních sborníků při publikování ve vědě: Mezinárodní srovnávací výzkum]. Knižnica, 2020, 21(2), 4–13. ISSN (online) 1336-0965. Dostupné také z: https://www.snk.sk/images/Edicna_cinnost/
Casopis_Kniznica/2020/2020_08_01_2_Vyuzivanie_konferencnych_
zbornikov_pri_publikovani_vo_vede.pdf.

Problematika hodnocení vědy a jejích parametrů silně zasahuje do fungování akademické sféry, a to již natolik, že se sama stala předmětem intenzivního výzkumu. Výsledky řady předchozích výzkumů v této oblasti naznačují, že publikační vzorce ve vědě se odlišují jak při porovnání jednotlivých zemí, tak i vědních disciplín. Upozorňují na to především zástupci společenskovědních a humanitních oborů, zejména v souvislosti s nastavováním váhy publikací souvisejícím s financováním vysokých škol. Na evropské úrovni se této problematice věnoval projekt Evropská síť pro hodnocení výzkumu v sociálních a humanitních vědách (European Network for Research Evaluation in the Social Sciences and Humanities, ENRESSH, 2016–2020) – Akce 15137 v rámci evropského výzkumného schématu COST (European Cooperation in Science and Technology), což je panevropský mezivládní program zaměřený na posílení evropských výzkumných a inovačních kapacit.
Projekt ENRESSH sdružil přes 125 účastníků z 36 zemí a jeho cílem bylo navrhnout optimální metody hodnocení vědy v oblasti společenských a humanitních věd (SHV). Práce se rozvíjela ve čtyřech odborných skupinách. Z hlediska knihovnicko-informační teorie a praxe je důležitá třetí skupina, která se soustředila na mapování standardizace a interoperability informačních systémů aktuálního výzkumu (CRIS) v oblasti SHV. Vychází se přitom ze skutečnosti, že současné komerční databáze, které jsou zaměřené především na zpracování anglofonní produkce (Web of Science, Scopus), nejsou optimálními nástroji pro zkoumání publikačního chování, neboť neevidují kompletní publikační produkci všech zemí a ve všech světových jazycích; pro výzkum jsou vhodnější spíše národní bibliografické databáze, jejichž cílem je zachytit vědeckou produkci určité země v úplnosti (autoři uvádějí srovnávací studie, jejichž výsledky podporují takovou argumentaci, včetně slovenských).
Autoři popisují hlavní úkoly pracovní skupiny, uvádějí zaměření a východiska výzkumu: předmětem jejich zájmu bylo publikační chování ve vědě s důrazem na specifický typ publikovaných dokumentů – příspěvky v konferenčních sbornících (v kontextu s dalšími typy výstupů: monografie, kapitoly z monografií a články z časopisů) a porovnání situace na Slovensku se situací v jiných evropských zemích na základě porovnání národních databází (RIV – ČR, CREPČ – SR, LOGINMIUR – Itálie, PBN – Polsko, IBN – Moldavsko, VABB-SHW – Vlámsko (Belgie); databáze jsou v příspěvku stručně popsány). Primárním východiskem výzkumu byla teze o odlišnostech v publikačním chování v jednotlivých vědních disciplínách, především o rozdílech mezi „tvrdými“ a „měkkými“ vědami při využívání různých publikačních kanálů. Výsledky výzkumu ukázaly mj. různou frekvenci příspěvků v konferenčních sbornících a článků v časopisech. Ve všech zemích se projevila výrazná preference publikování v časopisech (může to být ovlivněno preferencí článků v mechanismech financování vědy). Nejnižší míru publikování časopiseckých článků autoři zaznamenali na Slovensku. Zde jsou naopak velmi frekventované příspěvky z konferenčních sborníků, tvoří až polovinu z celkového počtu vědeckých publikací a jsou dominantní ve všech typech vědních oborů, tj. v technických, společenských, humanitních i přírodních vědách. Monografie a kapitoly v monografiích jsou produkovány v nízké míře ve všech zemích zahrnutých do výzkumu, a také ve všech disciplínách. Příspěvky v konferenčních sbornících jsou ve všech zkoumaných zemích nejvýrazněji zastoupeny v technických vědách, velmi málo naopak v lékařských vědách. Z hlediska jazyka publikování např. ve Vlámsku a Itálii dominuje ve všech typech publikačních výstupů angličtina (zaměření na zahraniční publikum). V případě konferenčních příspěvků je v Česku, Itálii a Vlámsku vyšší preference angličtiny, na Slovensku a v Moldavsku národního jazyka atd.
V zájmu objektivní interpretace výsledků výzkumu autoři připomínají, že rozdíly mezi jednotlivými zeměmi mohou být do určité míry způsobeny i odlišnostmi v metodice budování databází a kategorizaci publikačních výstupů. V některých zemích se prosazují názory, že publikace, které nejsou napsány v angličtině nebo vyšly v jiném typu média než je časopis, nejsou vědeckými výstupy a nejsou tedy „hodny“ evidence. To pak zpětně ovlivňuje i publikační chování autorů a neevidování takových publikací jakou součásti vědecké komunikace.

PITOŇÁKOVÁ, Slavka. Chronológia dejín knižníc od počiatkov do roku 2020 [Chronologie dějin knihoven od počátků do roku 2020]. Knižnica. 2021, 22(1), 93–95.
ISSN (online) 1336-0965. Dostupný též z: https://www.snk.sk/images/Edicna_cinnost/
Casopis_Kniznica/2021/2021_04_23_15_Pitonakova.pdf.

Interdisciplinárně zaměřený kolektiv pracovníků Katedry mediamatiky a kulturního dědictví Fakulty humanitních věd Žilinské univerzity a Historického ústavu Slovenské akademie věd řeší výzkumný úkol zaměřený na zpracování dějin knihoven. Projekt je nazván Chronológia dejín knižníc od počiatkov do roku 2020 (Chronologia historiarum bibliothecarum ab initio usque ad annum 2020), zkráceně CHRONUM.
Řešitelský kolektiv plánuje identifikovat a následně sumarizovat, klasifikovat a uspořádat získaná data tak, aby vznikl chronologický a retrospektivní pohled na dějiny knihoven, a to i v digitálním informačním prostředí. Výzkum je zaměřen na dokumentaci sbírkotvorných aktivit a základních stránek institucionalizace knihoven. Předmětem zájmu jsou církevní, spolkové a školní knihovny, knihovny vzdělávacích institucí, úřadů a dalších institucí, a také jejich zakladatelé a správci. Řešitelé projektu se zaměřují na období od začátku 12. století (předpoklad vzniku prvních knižních sbírek) až do současného, moderního období knihoven a knihovnictví všeobecně.
Budou uplatněny výzkumné metody z oblasti historických a knihovních a informačních věd, částečně z oblasti výzkumu médií. Moderním prvkem a zároveň specifickým výzkumným problémem při prezentaci získaných dat je jejich vizualizace pomocí nových technologií.
Kromě pasportizace pertinentních dat z různých zdrojů (archivy, knihovny, sekundární zdroje na Slovensku i v zahraničí) bude proveden systematický heuristický průzkum a následně výzkum zahrnující celé období historického vývoje dochovaných i nedochovaných knihoven na území Slovenska, zpracovány budou digitální kopie shromážděných klíčových historických dokumentů. Řešitelé projektu pracují na zpřístupnění výsledků formou databáze, rozšířené a virtuální reality, publikování v systému open access. V tomto směru bude využit potenciál digitálního repozitáře Katedry mediamatiky a kulturního dědictví Fakulty humanitních věd Žilinské univerzity a jejího Centra excelentnosti.
Výzkum navazuje na někdejší úsilí a výsledky práce profesora Štefana Pasiara (vysokoškolský pedagog, historik knihoven, osvěty, výchovy a vzdělávání dospělých, 1913–1986, pozn. red.), který v roce 1977 vydal publikaci Dejiny knižníc na Slovensku, v níž připomínal, že bude potřebný další výzkum, který by jím publikované poznatky doplnil, dotvořil a obohatil. To se doposud nepodařilo – tohoto odkazu se nyní ujímají řešitelé projektu CHRONUM.

TKÁČIK, Michal. Slovenská autorita pre Braillovo písmo [Slovenská autorita pro Braillovo písmo]. Knižnica. 2021, 22(3), 87–9. ISSN (online) 1336-0965. Dostupné také z: https://www.snk.sk/images/Edicna_cinnost/
Casopis_Kniznica/2021/2021_10_04_11_Michal_Tkacik.pdf.

Slovenská knižnica pre nevidiacich Mateja Hrebendu (SKN) v Levoči (https://www.skn.sk/) vydává knihy, kalendáře, časopisy i učebnice v bodovém – Braillově písmu. Slovenská autorita pro Braillovo písmo (SABP, anglicky Braille Authority of Slovakia) pro vytvoření standardizovaného zápisu Braillova písma vznikla na základě návrhu Ministerstva kultury Slovenské republiky a rozhodnutí slovenské vlády v prosinci 2020, a to v souladu s doporučením č. 64 Závěrečných doporučení Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením.
Popularita Braillova bodového písma mezi zrakově handicapovanými čtenáři zaznamenala v posledních letech pokles, který paradoxně souvisí s rozvojem informačních technologií. V důsledku jejich rychlého rozmachu zrakově postižení na celém světě postupně omezovali používání Braillova písma v každodenním životě. V současnosti mnozí čelí problémům s jeho čtením, jde ale o zručnost patřící k základní gramotnosti nevidomého. Výzkumy potvrdily, že hmatová informace má pro zrakově handicapovaného hlubší zážitkovou rovinu než informace hlasová, resp. že se nejvíc přibližuje vnímání textu čteného očima. Dotyk s textem v bodovém písmu poskytuje nevidomému nejen znalost textu, jeho struktury či gramatiky, ale i základ pro rozvoj zručností při používání reliéfní grafiky (tyflografiky), čímž se následně podporuje také rozvoj prostorové orientace a stimuluje se prostorová představivost.
Digitální svět přinesl čtecí zařízení, zprostředkující pomocí syntetického hlasu text z obrazovky počítače a výrazně urychlující získávání informací z dokumentů či internetových stránek. Syntetická řeč a hlasové informace získávané sluchem se postupně dostaly do mnohých dalších přístrojů, bankomatů, výtahů apod. Převod takové informace do bodového písma je složitá a časově i finančně poměrně náročná činnost, ale je uskutečnitelná, protože v digitálním prostředí lze požadované informace v Braillově písmu zobrazit.
Prvým důležitým krokem SABP jako autority pro Braillovo písmo je sjednocení existujících standardů, zpracování pravidel pro zápis a používání Braillova písma na Slovensku. Standardy je třeba obohatit o způsob zápisu různých symbolů, které doposud standardizované nebyly, včas implementovat nové postupy tvorby a tisku, ale i výuky bodového písma. V budoucnu půjde o podporu digitalizace (užití bodového písma v digitálním prostředí) učebnic, literatury a jiných pomocných textů.

GÉRARD, Anaïs. Veiller pour les veilleurs: AEF info au service des décideurs de l’enseignement supérieur et de la recherche [Jak uskutečňovat monitoring informací pro ty, kdo sami monitorují: AEF info ve službách vedoucích pracovníků v terciárním vzdělávání a ve vědě a výzkumu]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 92(janvier – février – mars), 14. ISSN (web) 2108-7016.
Dostupný také z: http://www.abes.fr/Publications-Evenements/Arabesques/Arabesques-n-92.

AEF info (https://www.aefinfo.fr/) je skupina profesionálního tisku, založená v roce 1998, která vytváří online informační službu pro osoby s rozhodujícími pravomocemi zejména ve vysokoškolském sektoru, vědě a výzkumu a v oblasti inovací. V těchto oblastech, podrobených mezinárodní konkurenci a neustálým reformám, je AEF info nástrojem pracovním i nástrojem strategického monitoringu. Základem služby je přísné uplatňování novinářských zvyklostí. Protože je využíváno mnoho zdrojů (bezplatná média, sociální sítě, profesionální sítě, tiskové zprávy), je nezbytné informace neustále třídit, ověřovat, pořádat, uvádět do kontextu a naznačovat další vývoj. Vytížení vedoucí pracovníci toto oceňují.
Jelikož se jedná o službu pro odbornou veřejnost, vydává AEF info rychlé zprávy – „dépêches“ – novinkami ze sektoru. Může se jednat o ohlášené nominace vedoucích týmů institucí, asociací, ministerstev, samospráv, představení nové vládní reformy, informace o činnostech univerzit, vysokých škol nebo postoje asociací, odborů, politických stran, soudní praxe. Mnoho zdrojů je dnes volně přístupných, cílem je informace objevit, rozluštit, „vytáhnout“ z nich vše potřebné ke srovnání v měřítku národním, regionálním a mezinárodním a rozpoznat směry dalšího vývoje.
Většinu výstupů tvoří novinky ve formě rychlých zpráv, rozhovory s osobnostmi a vedoucími pracovníky, mohou to být i zprávy upozorňující na texty a články, které vyšly v celostátním nebo regionálním tisku, na projekty zahraničních institucí v oblastech pedagogiky, vědy a výzkumu. Kromě aktualit služba nabízí vedoucím pracovníkům možnost získat určitý nadhled – věnuje se také tématům, která možná zrovna neplní přední stránky novin, ale jsou v oboru významná, nebo se naopak vyvíjí tak rychle, že je nutné se zastavit a do problematiky se důkladně ponořit. Zvláštní sešit je pak věnován tendencím vývoje sektoru.

GULLY, Stéphane. Veiller avec Slack à l’Inist-CNRS [Jak probíhá monitoring prostřednictvím platformy Slack v Institutu vědeckotechnických informací Inist-CNRS]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 92(janvier – février – mars), 15. ISSN (web) 2108-7016.
Dostupný také z: http://www.abes.fr/Publications-Evenements/Arabesques/Arabesques-n-92.

Na začátku roku 2016 začal být v Institutu vědeckotechnických informací Inist, který je součástí francouzského Národního centra vědy a výzkumu CNRS (https://www.inist.fr/), používán nástroj interní podnikové komunikace založený na platformě Slack. Jedná se o techniku instant messagingu a zavedena byla pro oddělení projektů a inovací. Prvotním cílem bylo virtuálně propojit projektové týmy, jejichž členové působí v různých budovách centra. Mělo se jednat o usnadnění spontánní komunikace, někde na půl cesty mezi e-maily a telefonními hovory. Služba neměla mít nic společného s šířením informací, jejich monitoringem a dalším využitím (francouzsky „la veille“).
Přihlášením se do „Slacku“ získali pracovníci institutu přístup k několika informačním kanálům, které fungují jako tematické diskusní skupiny. První z nich (#ist) shromažďuje diskuse o vědeckotechnických informacích, další (#dev) je určená vývoji v informatice a ve třetí (#agile) se diskutuje na téma agilních metodik, jelikož jsou v CNRS často využívány. Každý pracovník se může přihlásit nebo odhlásit z jakékoli skupiny a posílat do nich zprávy, které jsou všem ve skupině okamžitě doručeny. Vzniká tak prostor pro spontánní a neformální diskuse mezi dvěma nebo více osobami. Zprávy navíc zůstávají po nějaký čas chronologicky uloženy a mohou být později přečteny i těmi, kteří právě nebyli připojeni.
V praxi se později ukázalo, že kromě diskuzí a výměny informací je služba využívána ke sdílení článků z webu a sociálních sítí. Většina z nich na první pohled nevyvolává u kolegů žádnou reakci, občas podnítí diskuzi, ale v některých případech probudí velký zájem, který může vést k neformální diskuzi u kávovaru, k novému prvku v projektu nebo dokonce ke konkrétnímu uskutečnění nápadu. V jiných případech může být motivací k účasti na kongresu, živé diskuzi o novém konceptu nebo přicházející technologii.
Tento typ neřízeného, neformálního monitoringu odpovídá metodě bottom-up (odspodu nahoru). Pracovníci nemají povinnost službu sdílet ani se přehrabávat v nápadech a uvádět je do kontextu. Avšak díky nečekanému novému využití nástroje Slack je monitoring uskutečňován lehce formálním způsobem, příznivě nakloněným inovacím.

Zpracovaly: PhDr. Anna Machová a Mgr. Veronika Tichá

Jedním z hlavních cílů studijního programu, jenž stál na počátku iniciativy „Tweety a lajky v knihovně“, bylo poskytnout veřejným knihovnám argumenty a prostředky, na základě kterých by se rozhodly (ne)vytvořit svoje profily na sociálních sítích. Program byl uskutečněn pracovníky pařížské Veřejné informační knihovny (Bpi, https://pro.bpi.fr/etudes) ve spolupráci s francouzským ministerstvem kultury a komunikace, výsledná studie vyšla v roce 2018 (https://presses.enssib.fr/catalogue/des-tweets-et-des-likes-en-bibliotheque). Výzkumu se účastnily dvě velké městské knihovny: Brest (na Facebooku od roku 2004) a Metz (Méty, na Facebooku od roku 2008), menší instituce byly zastoupeny mediatékou v Quimperlé (tamtéž od roku 2010) a pařížskou knihovnou Louise-Michel (od roku 2014). Součástí studie v terénu byla infometrická analýza, na kterou navázal sociologický průzkum vedený formou rozhovorů, doplněných rozhovory se třemi zástupci významné digitální knihovny Gallica z dílny Francouzské národní knihovny BnF.

Výsledky byly v publikaci zpracovány do třech kapitol: hlavní kapitola představuje infometrické analýzy: technickou a didaktickou, tzn., objasňuje indikátory a to, k čemu nám v knihovně jsou. Druhá kapitola přináší analýzu rozhovorů s knihovníky, třetí s uživateli. Výzkum byl zaměřen na stálé, aktivní uživatele knihovních profilů na sociálních sítích a přinesl jeden z důležitých výsledků studie: přítomnost knihoven na sociálních sítích (zejména dvou z nich) vedla spíše k prohlubování vztahů s dosavadními uživateli než k získávání uživatelů nových.

Jestliže kolem roku 2010 platil hlavní argument knihovníků pro přítomnost na sociálních sítích „být tam, kde jsou naši uživatelé“, o několik let později již nejsou očekávané výhody tak zřejmé. Někteří knihovníci přiznávají, že sociální sítě neslouží k nalézání nových čtenářů v okolí. Mnohem účinnější jsou osobní doporučení, pořádání nebo spolupořádání kulturních akcí. Navíc získávání nových čtenářů prostřednictvím sociálních sítí je pro každou knihovnu personálně i finančně nákladné. Autoři studie navrhují veřejným knihovnám postupovat společně a spojit se například s komunitou youtuberů, která je již v propagaci knih aktivní. Dalším nepřekvapivým výsledkem studie je fakt, že nejpopulárnějšími posty jsou vtípky a posty, v nichž si ze sebe knihovníci dělají legraci. Jak ale komentuje jeden z pracovníků knihovny: „Tohle nemá nic společného s kulturou a literaturou.“ Na druhou stranu vidíme, že knihovny si prostředí sociálních sítí dobře osvojily a obstojí v konkurenci ostatních institucí a podniků.

Jaké závěry lze ze studie vyvodit ohledně přítomnosti městských knihoven na sociálních sítích v souvislosti s návštěvností nebo počtem půjčených dokumentů? Velký vliv je zřejmý u stávajících uživatelů, u neuživatelů je prakticky nulový. Stávající uživatelé bývají nejlepšími „ambasadory“ služeb knihovny na sociálních sítích a bylo by dobré, aby se jejich síly spojily. Příkladem může být federace komunit digitální knihovny Gallica. Virtuální propagace však funguje na úplně jiných základech než knihovna: na sociálních sítích převažují obrázky a videa, zatímco knihovny nabízejí většinou tištěné publikace, stručné zprávy na sítích doporučují dlouhé knihovní texty, opakované vyvěšování postů během dne by mělo podněcovat k dlouhodobé přízni… Účel světí prostředky, ale nejedná se o paradox?

ARENES, Cécile. Réseaux sociaux de la recherche et bibliothèques, où en est-on? [Knihovny a sociální sítě pro vědu, jak jsme daleko?]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016. Dostupný také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Studie francouzského vysokoškolského konsorcia Couperin z roku 2014 (https://www.couperin.org/images/stories/openaire/Couperin_RSDR%20et%20OA_Etude%20exploratoire_2014.pdf), uskutečněná mezi vědeckými pracovníky, ukázala, že téměř polovina respondentů používá služeb akademických sociálních sítí. Často do nich vkládají své publikační výstupy, aniž by znali podmínky jejich užívání a své povinnosti vůči nakladatelům.

Viditelnost, zviditelňování se staly nutností. Mladí vědci se v první řadě snaží vytvořit si dokonalou digitální identitu, protože vědí, že je budoucí zaměstnavatelé budou „googlovat“. Recenzenti povzbuzují vědce k online existenci, aby si usnadnili přístup k souhrnu jejich prací. Akademické sociální sítě fungují velmi jednoduše a vyplňují prostor, který instituce zanedbaly. Institucionální stránky vědeckých pracovníků jsou zastaralé nebo vůbec neexistují, sami vědci nemají možnost je spravovat a aktualizovat. Hledají jiný způsob zhodnocení své práce a akademické sociální sítě se k tomuto účelu hodí ideálně. Profily na dvou hlavních z nich (ResearchGate a Academia.edu) jsou vyhledávači dobře vyhledatelné a časté notifikace jsou dalším důvodem pro vkládání nových článků.

Vše má ale své limity. Cílem obou výše zmíněných sítí je tvorba zisku. Academia.edu je využívána zejména vědci z humanitních a sociálních oborů, ResearchGate láká jejich kolegy z přírodních věd a medicíny. Vědec se díky nim rychle stane známým, ale stane se i uznávaným? Někdy jsou oba fenomény v rozporu: přílišná viditelnost na sociálních sítích může vést k malému uznání ze strany vědecké obce. Akademické sociální sítě mohou používat vlastní citační indexy založené na množství publikovaných pdf souborů. Tato skutečnost vedla k vlně nespokojeností, následkem čehož Academia.edu na konci roku 2016 vyhledávání pdf souborů zpoplatnila a mnoho vědeckých pracovníků začalo svoji přítomnost na akademických sociálních sítích zvažovat.

Nakladatelé sledují počínání vědeckých pracovníků na akademických sociálních sítích velmi pozorně. Někteří žalují sítě za nedovolené zveřejňování postprintů vzešlých z jimi vydávaných časopisů. Jiní změnili strategii a nějaké z akademických sociálních sítí nakoupili.

Dalším faktem je rivalita akademických sociálních sítí a platforem pro open access (otevřený přístup). Autorka uvádí, že například články z medicínských oborů nejsou do francouzského otevřeného archivu HAL vkládány vůbec, zato v ResearchGate se objevují systematicky. Někteří vědci začínají hovořit o black open access (černý otevřený přístup).

V tomto kontextu se může zdát přítomnost knihoven na akademických sociálních sítích více než žádoucí. Kde jinde propagovat u vědeckých pracovníků myšlenky otevřeného přístupu? Avšak ResearchGate a Academia.edu jsou logicky určeny pouze jednotlivcům, není možné si na nich vytvořit institucionální profil. Knihovnám proto nezbývá, než vzdělávat klasickou cestou a zaměřit se na mladé vědce. Protože ti zatím nemají jinou možnost publikovat, není na místě jim říkat, aby se na akademické sociální sítě nehlásili. Naopak, po důkladném studiu prostředí těchto sítí je třeba jim osvětlit jejich fungování a popsat výhody institucionálního repozitáře pro otevřenou vědu. Bezpečnost, sklízení dat antiplagiátorskými softwary, trvalé uchovávání článků a ochrana autorských práv jsou argumenty ve prospěch institucionálního repozitáře. Knihovníci také mohou mladým vědcům představit co nejširší galerii vědeckých profilů na akademických sociálních sítích a ukázat možnosti, které se nabízejí. Jedná se o základ pro diskuzi a nasměrování mladých vědců při tvorbě jejich digitální existence, která se pro ně stala strategickou a bez níž se již neobejdou.

ARUTJUNOV, Valerij Vagaršakovič. Analiz vostrebovannosti itogov naučnoj dejatel´nosti po osnovnym napravlenijam nauk o Zemle [Analýza využívání výsledků vědecké práce podle základních oborů věd o Zemi]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2020, 2. DOI: https://doi.org/10.33186/1027-3689-2020-2-91-104.
ISSN 1027-3689 [Print], ISSN 2686-8601 [Online]. 
Dostupné také z: https://ellib.gpntb.ru/subscribe/ntb/2020/2/NTB2_2020_6.pdf.

Rozvoj věd o Zemi, znalost podstaty geologických procesů jsou významnými faktory pro celostní uchopení a poznání všeho, co tvoří životní prostředí člověka. Tyto vědy umožnily hlubokou interdisciplinární syntézu vědeckého poznání (jež byla formulována v pracích V. I. Vernadského). Poznání Země je podstatné pro ekologicky bezpečné nakládání s přírodními zdroji, pro prognózování rizik spojených s přírodními geologickými procesy (zemětřesení, výbuchy sopek, sesuvy půdy atd.) a dalšího možného vývoje biosféry Země jako takové, ale i pro ryze praktické činnosti (bezpečná výstavba, vyhledávání ložisek potřebných nerostů aj.).

Příspěvek přináší výsledky analýzy publikační aktivity a využívání publikací (výsledků výzkumů) za léta 2012–2018 v oborech geologie, geofyziky, geografie, hornictví, geodézie a kartografie, a to na základě údajů ruské citační databáze RINC (Rossijskij indeks naučnogo citirovanija, angl. Russian science citation index, RSCI). Při analýze byly sledovány tyto naukometrické ukazatele: publikační aktivita vědců (množství publikací za rok), citovanost těchto publikací a využití vědeckých prací.

Výsledkem je popis dynamiky ukazatelů publikační aktivity vědeckých pracovníků. Byly vysledovány vysoké hodnoty v případě geologie a geofyziky, a minimální v případě geodézie a kartografie. Vědecké práce v geologii vykazují relativní stabilitu počtu publikací od roku 2015, přičemž ostatní analyzované oblasti vykazují pokles počtu publikací (od roku 2017). Ve všech oborech se ukazatele citovanosti od roku 2017 postupně snižují. Současně v geofyzice tyto ukazatele 3–4krát převyšují analogické hodnoty pro geografii a 7–9krát hodnoty pro hornictví. Nejvyužívanější jsou výsledky výzkumu v geofyzice, nejméně využívané – v geodézii a kartografii. Přitom ukazatele využití výsledků v geofyzice překračují analogické ukazatele z geografie o 15–20 % a z geodézie a kartografie – zhruba 1,5krát. Zajímavé je srovnání s tradičními lídry přírodovědných oborů – s fyzikou a chemií. Ukázalo se, že hodnoty, jichž dosahuje geofyzika, přibližně 1,5krát převyšují analogické ukazatele pro chemii a fyziku, což svědčí o zvýšeném významu výzkumu v geofyzice.

V závěru autoři upozorňují, že ukazatele publikační aktivity a citovanosti dovolují hodnotit výsledky vědecké práce vědců a organizací, ale jsou jen jedním z komponentů hodnocení vědecké aktivity a nemohou tedy být jediným kritériem efektivity vědecké práce. Komplexní hodnocení mohou provést jen odborníci vysoce kvalifikovaní pro danou oblast na základě pečlivého zkoumání konkrétních prací za určité období. Text je doplněn tabulkami a grafy.

BARTHET, Emilie a Lorine BANDIER. Tu likes ou tu likes pas?: de l’usage professionnel des réseaux sociaux dans les BU Jean Moulin Lyon 3 [Lajkuješ, nebo nelajkuješ?: o profesionálním využití sociálních sítí v univerzitních knihovnách Jean Moulin Lyon 3]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Facebookový účet knihoven francouzské univerzity Jean Moulin Lyon 3 byl založen v roce 2011. Zpočátku se o něj starala jedna osoba, později se přidali další dobrovolníci. Jenže příspěvky vyznívaly rozdílně, neexistovala ediční linie, a hlavně tato aktivita nebyla řádně ukotvena v celkové organizaci práce knihoven. Přednost měly jiné činnosti. O rok později se knihovny objevily na Twitteru, ovšem z nedostatku času se jednalo pouze o kopírování obsahu z Facebooku bez přizpůsobení se novému formátu i komunikačnímu stylu. V roce 2014 byla vytvořena speciální skupina („komunikační mise“), která sociální sítě rozlišila podle nejpočetnějších skupin uživatelů: Facebook pro bakaláře, Twitter pro nástavbové magisterské a doktorské studium a vyučující. Koordinaci příspěvků si vzal na starost k tomu určený zaměstnanec. O rok později došlo k vytvoření účtu na Instagramu. V roce 2017 byl pro tuto činnost zaměstnán community manager.

Náplň práce community managera je tvořena pěti hlavními aktivitami: sběr informací, plánování a tvorba příspěvků, jejich analýza a vyhodnocování, monitoring a komunikace se studenty. Sběr informací probíhá na úrovni různých oddělení všech univerzitních knihoven. V klidných obdobích (prázdniny) jsou na Facebooku vysílána předem připravená oznámení např. o poskytovaných službách, aby účet nebyl neaktivní. V případě Twitteru je využíváno funkce live tweet pro přímý přenos pořádaných přednášek. Na Instagramu lze využít krátká videa (stories) k představení toho, co se děje za knihovními kulisami: cesta publikace od objednání do zařazení na police nebo metody ukládání doktorských prací. Objasnění interních činností se setkalo se zájmem studentů.

Kvůli posouzení účinnosti a viditelnosti vysílaných zpráv se každý měsíc studují statistická data na každém účtu, zveřejňuje se grafické zobrazení vrcholů návštěvnosti. Dále je prováděn monitoring účtů a aktivit jiných knihoven, čili pozorování tendencí. Nejužitečnějším se jeví sledování influencerů v oboru, např. stránek studentských asociací. Stalo se dokonce, že influenceři byli zaujati nějakou z nabízených knihovních služeb (školení) a doporučili ji ostatním studentům. Nechybí online komunikace se studenty, jsou posíleny vazby mezi knihovnami a jejich uživateli. Snad bychom mohli hovořit o citové vazbě studenta k univerzitní knihovně.

Po letech experimentování na sociálních sítích převažují kladné zkušenosti ve smyslu vytváření dobrého jména univerzitních knihoven a hlubších znalostí potřeb uživatelů. Přesto zůstávají limity i nezodpovězené etické otázky, zejména nepředvídatelnost toho, které příspěvky se uchytí, a také pomíjivost. Nejdůležitější informace jsou z těchto důvodů šířeny e-mailem, stále nejmocnějším komunikačním kanálem. Algoritmy vyvěšování postů jsou neprůhledné a nestálé. Navíc jsou v živé paměti nedávné skandály, množí se etické otázky.

BROHÉE, Marc. Itinéraire d’un community manager [Itinerář community managera]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91 (octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Autor pracuje v centru inovací a vzdělávání LILLIAD (https://lilliad.univ-lille.fr), v příspěvku shrnuje svou cestu k pozici community managera a mj. ukazuje, jak je možné se ve Francii tímto specialistou stát. Znění anotace je záměrně ponecháno v první osobě:

V roce 2011 jsem dokončil studia historie, ale zápal pro kulturu mě pobízel k profesi knihovníka-informačního pracovníka. Diplom v tomto oboru jsem získal na univerzitě v Lille, kde jsem během četných praxí měl možnost zblízka poznat různé fasety tohoto povolání a absolvovat první kurzy komunikace. Tehdy jsem měl účet pouze na Facebooku, v problematice internetu jsem se příliš nevyznal. Ale brzy jsem se nadchnul pro sociální sítě, tento nový způsob sdílení a komunikace. Při návštěvách knihoven jsem proto pokládal stejnou otázku: „Jste na sociálních sítích?“ Z odpovědí jsem byl zklamaný, nicméně nakonec jsem objevil činnost univerzitní knihovny v Angers a Veřejné informační knihovny (BPI) v Paříži. Od té doby mi bylo jasné, že bych jednou chtěl v knihovně pracovat s internetem a sociálními sítěmi. Tehdy byl na univerzitě v La-Roche-sur-Yon uveden bakalářský studijní program se zaměřením na informační a komunikační technologie a moderování sítí a komunit. Přihlásil jsem se a během studia jsem při práci s ostatními studenty, kteří měli na rozdíl ode mne diplom nebo kompetence v oblasti komunikací, začal přemýšlet jako komunikant, ne pouze jako knihovník. Během tříměsíční stáže v dokumentačním oddělení univerzity v Angers jsem měl za úkol provést audit komunikace na sociálních sítích a nabídnout scénář krátkodobého i dlouhodobého vývoje. Nabídla se mi možnost pracovat v týmu, který na tomto poli udával směr, naučil jsem se spoustu praktických věcí a získal důvěru ve svůj vlastní projekt.

V roce 2014 jsem získal své první zaměstnání v Knihovně práva a zdraví v Lille. Po příchodu jsem se připojil k již existující pracovní skupině dokumentačního oddělení, jež se zabývala komunikací na sociálních sítích. Hlavním cílem bylo omladit obraz knihovny v očích uživatelů, k čemuž bylo třeba změnit styl komunikace a porozumět, proč uživatelé vidí knihovnu zrovna tak, jak ji vidí. Dříve než se vůbec začalo hovořit o tom, které účty založit, bylo třeba definovat ediční linii a odpovědět na otázky: Kdo? Co? Kde? Kdy? Jak? Kolik? Proč? Není totiž možné se vrhnout do prostředí sociálních sítí, aniž bychom chápali, jak fungují. Následně bylo v problematice postupně zaškoleno mnoho pracovníků knihovny z různých oddělení. Měli si osvojit image, který bude chtít knihovna šířit, a stát se pravidelnými přispěvateli. Poté byly ustanoveny týmy fungující podle propracovaného systému dělby práce a střídání služeb. K tomu určený referent na jejich činnost dohlížel, kontroloval komunikační styl, zabýval se edičním plánováním a v případě potřeby nahradil chybějícího člena týmu.

Vytvoření účtů na různých sociálních sítích bylo doprovázeno humornou kampaní stárnoucí knihovny, která se chce změnit. Zabralo to, uživatelé se nechali ve velkém počtu nalákat na právě vytvořené profily. Chtěli jsme se k nim přiblížit užíváním jejich jazyka a popularizací našeho povolání. Studenti byli překvapeni.

O rok později jsem jako community manager nastoupil do komunikačního oddělení, které zrovna procházelo proměnou ve studijní centrum Lilliad. Zpočátku jsem měl za úkol usnadnit uživatelům přechod od klasických knihoven, které znali, k novému modelu. Dnes shromažďuji jejich názory na fungování centra, komunikuji s nimi a pomáhám jim, snažím se porozumět jejich potřebám. Není možné přestat se přizpůsobovat novým zvyklostem na sociálních sítích. Klíčovými slovy pro community managera, stejně jako pro knihovníka, jsou inovace a adaptace. Community manager musí být kreativní, empatický a především zvídavý. Fungování knihovny musí znát do detailu, protože ji na sociálních sítích reprezentuje, a musí reagovat minimálně během otevírací doby instituce, i když zrovna není v práci. Jeho úkolem je zjednodušovat dialog mezi knihovnou a uživateli, je zástupcem obou stran. Proto je toto povolání tak zajímavé…

HERTZUM, Morten a Preben HANSEN. Empirical studies of collaborative information seeking: a review of methodological issues [Empirické výzkumy společného vyhledávání informací: přehled metodologických otázek]. Journal of Documentation [online]. 14 January 2019, vol. 75, no. 1 [cit. 2020-07-14]. ISSN 0022–0418.
Pro oprávněné uživatele dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-05-2018-0072

Článek analyzuje metodologické otázky vztahující se ke zkoumání tzv. společného vyhledávání informací (angl. collaborative information seeking). Východiskem se stalo 69 empirických výzkumů z let 1993 až 2017. Protože společné vyhledávání informací v sobě zahrnuje hlediska více oborů, bylo nutné určitým způsobem vymezit i předkládanou analýzu. Ta se zaměřuje na psychologická, společenská a zčásti organizační hlediska vyhledávání informací, kterého se účastní více osob. Empirické výzkumy byly porovnávány z hlediska své podrobnosti, metod sběru dat, skupin účastníků, typů sbíraných dat a metod jejich analýzy.

V článku je věnována pozornost i samotnému pojmu společné vyhledávání informací. Nejprve se objevovaly definice, jejichž základem bylo vyhledávání prováděné jednotlivcem. Společné vyhledávání informací bylo charakterizováno jako vyhledávání, které se zaměřuje na to, jak si skupiny osob uvědomují informační potřeby, jak se připravují na vyhledávání, jak získávají informace, jak je interpretují, jak sdílejí výsledné poznatky a jak je využívají při pracovních či volnočasových aktivitách. Později byly formulovány propracovanější definice. V článku je za společné vyhledávání informací pokládáno studium systémů a technik, které jednotlivcům umožňují spolupracovat během přípravy vyhledávání, vlastního vyhledávání a získávání informací.

Výzkumný vzorek, jehož výsledkem byl výběr zmíněných 69 studií, autoři článku sestavili tak, že nejprve identifikovali zdroje výzkumů. Protože společné vyhledávání informací nemá svůj vlastní časopis nebo svou vlastní konferenci, přistoupili autoři k průzkumu nedávno vydaných monografií, sborníků, recenzí a úvodních článků k tématu. Tím získali deset zdrojů, které obsahovaly celkem 1261 záznamů publikací; po odstranění duplicit zůstalo 743 záznamů. Ty však představovaly jak záznamy z žádoucí tematické oblasti, tak další záznamy. Autoři článku si proto stanovili osm kritérií, které publikace musí splňovat, aby byla zařazena do seznamu. Tímto způsobem došlo k zúžení na 186 položek. Dalším krokem bylo získání jejich úplných textů. Po opětovné aplikaci osmi stanovených kritérií dospěli autoři článku k výsledné množině 69 dokumentů. Obsah těchto dokumentů byl pro přehlednost zachycen prostřednictvím kódů, které vyjadřovaly, jaký byl účel popisovaného výzkumu, jak byl výzkum podrobný, zda byly výslovně uvedeny hypotézy, zda se jednalo o komparaci, kdo se účastnil výzkumu, o jak pokročilé účastníky se jednalo, jak byla data získána a analyzována, o jaká data se jednalo a kolik účastníků se do konkrétního výzkumu zapojilo.

Výzkumný vzorek obsahoval publikace ze 16 různých časopisů, 21 konferenčních sborníků a jedné monografie. Tento záběr dokládá víceoborovost tématu a může naznačovat značnou variabilitu metodologických přístupů.

Bylo zjištěno, že ve většině ze 69 výzkumů se jednalo o výzkum explorativní, jehož cílem bylo potvrdit existenci jevu nebo naznačit konkrétní příklady pojmů či vztahů. První výzkum, který lze označit jako analytický, pocházel z roku 2001, a jediný výzkum, který obsahoval hypotézy, byl popsán v roce 2015. To může dokládat, že jednotlivé výzkumy na sebe systematicky nenavazují.

Pokud jde o sběr dat, nejčastěji se uplatňovaly laboratorní experimenty (nejvíce výzkum interakce uživatele s konkrétním informačním systémem), pozorování (ve všech případech šlo o pozorování chování účastníků výzkumu při práci s konkrétním informačním systémem) a průzkumy (převážně explorativní, nekomparativní a zkoumající chování).

Výzkumů se v přibližně stejné míře účastnili pokročilí uživatelé, začátečníci, experti a další osoby. Téměř všechny výzkumy obsahovaly údaje o chování, tj. konkrétně o tom, jak zúčastněné osoby společně vyhledávaly informace a jak je interpretovaly.

Data byla ve výzkumech zpracovávána kvantitativními i kvalitativními metodami, ale také pomocí obsahové analýzy, kterou autoři zařazují jako speciální kategorii.

Převaha explorativních metod naznačuje, že jde o novou oblast výzkumu, která zatím hledá své hlavní pojmy a modely. Za velkou metodologickou výzvu autoři článku pokládají skutečnost, že aktivity vztahující se ke společnému vyhledávání informací jsou vyvíjeny po delší dobu a účastní se jich osoby, které se mohou nacházet na různých místech. Výrazným omezením je skutečnost, že není zřejmé, do jaké míry jsou výsledky zkoumaných studií specifické z hlediska osob, úkolů nebo informačních systémů. Ukazuje se, že by bylo výhodné vytvořit obecný model nebo rámec společného vyhledávání informací. Za tím účelem by bylo předložené výsledky užitečné doplnit analýzou publikací zaměřených ne empiricky, ale teoreticky.

HJØRLAND, Birger. A foundation of information science: one world or three? A discussion of Gnoli (2018) [Základ informační vědy: jeden svět nebo tři? Diskuse o Gnoliho příspěvku (2018)]. Journal of Documentation [online]. 14 January 2019, 75, 1 [cit. 2020-07-14]. ISSN 0022-0418.
Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-06-2018-0100.

Článek si klade za cíl kriticky rozebrat návrh sjednocení kognitivního a sociologického pojetí knihovní a informační vědy a pořádání informací, které v roce 2018 nastínil Claudio Gnoli mj. s využitím myšlenek Karla Poppera, Nikolaje Hartmanna a pojmu mentefakt. Gnoli argumentuje tím, že kognitivní pohled v knihovního a informační vědě zdůrazňuje roli mysli při tvorbě, pořádání a vyhledávání informací, zatímco pohled sociologický se zaměřuje na úlohu společnosti. Každý z těchto pohledů ale představuje pouze částečný obrázek. Gnoli proto vytvořil zastřešující teoretický rámec, ve kterém vycházel z Hartmannovy a Popperovy filosofie.

Hartmann rozlišuje čtyři hlavní úrovně reality: materiální, organickou, psychickou a spirituální. Poslední úroveň dále člení na tři vrstvy – osobní, objektivní a objektivizovanou.

Popper přišel s myšlenkou objektivního poznání a tří světů. Ty tvoří (zhruba řečeno) hmota, vědomí a kultura. Svět tři (svět kultury) Gnoli pokládá za obdobu Hartmannovy objektivizované vrstvy.

Hjørlandovi v Gnoliho teorii chybí posun o úroveň výš, která je pro informační vědu nejpodstatnější – chybí v ní objekt, který v informační vědě hraje klíčovou roli, tedy struktura samotného poznání.

Tento nedostatek Hjørland navrhuje odstranit pomocí monismu, tedy teorie, podle které (na rozdíl od dualismu nebo méně obvykle pluralismu) existuje pouze jeden základní druh, jedna kategorie věci nebo jeden princip. Popperovu světu tři, Hartmannovu objektivizovanému duchu nebo obdobně pojatým artefaktům a mentefaktům, je možno rozumět jako součásti vyšších forem vývoje mysli. Artefakty jsou míněny všechny hmotné objekty vytvořené člověkem, kdežto za mentefakty jsou považovány všechny lidské výtvory nemateriálního rázu, tj. např. teorie. Platí, že mentefakty jsou vyjadřovány prostřednictvím artefaktů.

Podle Hjørlanda ale artefaktu v informační oblasti odpovídá zavedený pojem dokument. Myšlenku, že právě dokument by mohl být jedním z hlavních pojmů informační vědy, ve svých dílech podpořila řada autorů. Dalším podobně důležitým pojmem je dílo. Zmínit je třeba i objekty (informativní či informační), neboť informační hodnotu mohou mít objekty jakéhokoliv typu, nikoliv pouze artefakty.

Hjørland dále vyjadřuje názor, že je v tomto kontextu problematické pracovat s pojmy subjektivního a objektivního poznání, které rozvinul Popper a s nimiž pracoval i Gnoli. Tyto pojmy se často nevhodně zaměňují s pojmy osobního a veřejného poznání. Podle Hjørlanda mají navíc i publikované poznatky subjektivní charakter v tom smyslu, že vyjadřují subjektivní pohled svého původce. V tomto směru Hjørland připomíná Kuhnův obecně přijatý závěr, že vědecké poznání vyjadřuje teoretický názor, tradici nebo paradigma svého původce. I když tedy vědecká obec dospěje ke konsenzu, není zaručeno, že jde o objektivní poznání, pokud stejné paradigma sdílí celá vědecká obec. Paradigma se může později změnit; to může zapříčinit, že původní poznání bude nově považováno za subjektivní.

Gnoli pracuje s kognitivní úrovní, která se vztahuje k mysli jednotlivce, a se společenskou úrovní, která se vztahuje k oboru. Podle Hjørlanda je ale nemožné tyto dvě úrovně sjednotit, resp. jednotně zastřešit. Jako příklad uvádí nemožnost sjednotit kognitivní a oborový pohled na indexaci.

Podle Hjørlanda se informační věda zabývá především interakcí člověka s univerzem zaznamenaného poznání; musí se však dávat pozor, aby se to mylně nezaměňovalo s interakcí člověka s počítačem, byť ta v současné době silně převažuje a bude tomu tak i v budoucnu. Informační věda se tedy zajímá o to, jak je poznání vyjadřováno a pořádáno a snaží se přispět k jeho optimálnímu využívání.

HUGOT, Christophe. Bibliothèques académiques & Twitter [Akademické knihovny a Twitter]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Na začátku článku autor připomíná tzv. Bílou knihu o komunikaci v akademických knihovnách (https://adbu.fr/livre-blancde-la-communication-enbibliotheque-academique), vydanou v roce 2017 francouzskou asociací ADBU (Asociace ředitelů a vedoucích pracovníků univerzitních knihoven a dokumentace), kde je aktivita knihoven na sociálních sítích chválena.

Univerzitní knihovny mají mnoho možností, jak pracovat s Twitterem: někde zřizují jeden společný účet, jinde má každá knihovna nebo její pobočka účet svůj. V každém případě Twitter postrádá hierarchické uspořádání, neustále šíří tok nenormovaných a neověřených obsahů a ponechává prostor spontaneitě i fake news. Možná proto knihovnám dlouho trvalo, než do tohoto prostoru vstoupily, a proto zde mluví více méně jen o sobě.

Twitter se dá využívat různě: k šíření praktických oznámení, která by jinak visela jen na nástěnkách, nebo informací o nově zakoupených publikacích a zdrojích, ale najdeme zde i reakce na aktuální dění s připomenutím, jaké publikace k tématu se nachází v knihovních fondech. Je možné vytvářet krátké reportáže o uskutečněné akci, nabídnout pohled do zákulisí knihovny, představit předmět kulturního dědictví. Někdy uživatelé s knihovnou prostřednictvím Twitteru komunikují.

Obecně vzato, pokud knihovny na Twitteru komunikují o něčem jiném než samy o sobě, jde o informačně-dokumentační činnosti, monitoring elektronických zdrojů a open access. Ale univerzitní knihovna může rovněž propagovat vědní disciplíny svého zaměření a prokazovat odborné kompetence. Příkladem jde dokumentační centrum univerzity v Caen s twitterovými účty podle vědních disciplín nebo účty @BibSTAPS, @NHA_bib, @ScPoBibli. Jejich správci se stávají subject librarians, uznávanými experty, kteří zhodnocují určitý vědní obor a poskytují informace i mimo okruh uživatelů z domovské univerzity a knihovny.

Co může být v této situaci pro knihovnu obtížné, je volba vhodného komunikačního stylu. Uživateli jsou univerzitní studenti, ale i středoškoláci nebo špičkoví vědečtí pracovníci a pedagogové univerzity. Přitom jazyk sociálních sítí není příliš akademický… Knihovny se musely sžívat s jednoduchou komunikací, začít vtipkovat, vkládat obrázky a animace (někdy se dostávají na tenký led ohledně autorských práv). Některé knihovny (např. univerzitní knihovna Jeana Moulina v Lyonu) se proto rozhodly cílit na mladší uživatele prostřednictvím účtu na Facebooku a Twitter používají spíše pro vyšší ročníky a akademické pracovníky.

Sociální síť Twitter je nástrojem monitoringu, který je založen na vzájemné komunikaci. Pokud však některé účty univerzitních knihoven čítají pouze několik desítek sledujících, svědčí to o ne příliš velké ochotě knihovny komunikovat. Často sice sleduje své partnerské instituce, zaměstnance, místní organizace i významné instituce, ale ani zde se nejedná o velký dialog. Knihovny by rovněž měly brát v úvahu statistiky využívání twitterového účtu (např. kolikrát byl který tweet zhlédnut). Tím vším mohou být prostřednictvím Twitteru zhodnoceny služby univerzitních knihoven, upevněna jejich identita a odborné kompetence.

CHUITON, Céline, Julien LEGALLE a Jude TALBOT. Construire sa présence sur les réseaux sociaux: l’exemple du SCD de l’université Caen Normandie (UNICAEN) [Jak vybudovat svou existenci na sociálních sítích: příklad dokumentačního centra Univerzity Caen Normandie (UNICAEN)]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z:
https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Jestliže se přítomnost univerzitní knihovny na sociálních sítích stala dávno samozřejmostí, opravdový smysl dostává teprve tehdy, když se stane součástí skutečného virtuálního ekosystému, kam se počítají blogy, nejrůznější portály a další komunikační zdroje a nástroje na úrovni celé univerzity. Nezanedbávat další formy mediace a komunikace, spravovat mnoho účtů různých zaměření a obsahů zároveň, a přesto si zachovat jednotnou identitu, může představovat v této situaci výzvu.

Po počátečním nadšení, ve kterém se ke správě facebookové skupiny univerzitních knihoven univerzity ve francouzském Caen přihlásila asi čtvrtina dobrovolníků z řad knihovníků, přišlo po několika letech zjištění, že projekt stagnuje a interakce uživatelů významně poklesla. Vedení dokumentačního centra (SCD), které univerzitní knihovny zastřešuje, proto přistoupilo k uzavření skupiny a odchodu z Facebooku. Informace vztahující se ke knihovně měly být nadále šířeny prostřednictvím celouniverzitního facebookového účtu, jenž měl mnohem více odběratelů a jehož správci používali precizní nástroje pro práci na sociálních sítích (např. chartu správného chování nebo nástroje programování a monitoringu). Pokus přinesl své plody: potvrdil nutnost odlehčenější, přímější a méně hierarchické komunikace a otevřel cestu ke Twitteru, čímž konečně došlo ke zviditelnění knihoven.

Na rozdíl od svých institucionálních kolegů se dokumentační centrum této univerzity rozhodlo založit twitterové účty pro jednotlivé disciplíny. Reflektují zaměření knihovních fondů, byla zajištěna propagace sbírek a služeb dané knihovny, ale uživatelé zde najdou i pertinentní a ověřené aktuální informace z daného oboru. Je možné, že účet budou sledovat i poté, co opustí univerzitní posluchárny, a zájem projevuje i širší odborná veřejnost. Prvním z těchto oborových účtů se v roce 2013 stal @BibSTAPS, věnovaný sportu a příbuzným disciplínám. Po velkém úspěchu následovaly @BibSciences (přírodní vědy), @BibSanté (zdravotnictví), @BibLettres (obory filozofické fakulty), @BibEduc (pedagogika).

Postupně vyvstala potřeba vytvořit víceoborový prostor, který by tyto účty spojoval a ze kterého by byla patrná obecná politika a každodenní chod celého dokumentačního centra. Původní a neúspěšný účet na Facebooku byl nahrazen účtem BibUniCaen, založený na několika sociálních sítích. Na každé, podle jejího rázu, je možné nabízet odlišné služby, nástroje i zdroje, jejich funkce se doplňují: fotografie z akcí a jejich archivace, prezentace a návody k používání elektronických informačních zdrojů, vysílání videí z pořádaných přednášek, ukázky přebalů knižních novinek nebo vybraných děl. Některé sociální sítě se příliš neuchytily a jimi šířený obsah byl přesměrován na hlavní portál centra, nebo se objevily sítě nové. Jednotný přístup ke zdrojům informací na různých účtech byl logickým krokem – došlo k jejich organizaci a posílení virtuální identity dokumentačního centra. To vše je funkcí twitterového účtu @BibUniCaen. Stal se spojovacím článkem aktualit z jednotlivých knihoven i celé univerzity, propaguje činnost dokumentačního centra, zhodnocuje hlavní myšlenky hnutí open access (otevřený přístup), otevřených archivů, důvěryhodných informací a knihovní inovace.

Dokumentační centrum univerzity v Caen je na sociálních sítích velmi aktivní, což s sebou nese nelehký úkol zaujmout „hybridní veřejnost“ (rozuměj uživatele). Někteří se drží v povzdálí, jiní o sobě dávají vědět každý den. Jsou jimi studenti i starší uživatelé, mívají odlišné motivace, hledají různé informace a obsahy. Navíc se neustále mění, stejně jako jejich chování na sociálních sítích. Aby neztratili kontakt, musí informační pracovníci pravidelně přicházet s novými projekty. Jedná se o doplňkovou službu ke stále nezbytné asistenci ve studovnách.

KAMYŠEVA, Marina Ivanova. Bibliografičeskaja baza dannych GPNTB Rossii „Bibliotečno-informacionnyje sistemy i innovacii v elektronnoj srede“: analiz sostava dokumentov [Bibliografická databáze Státní veřejné vědeckotechnické knihovny Ruska „Knihovní informační systémy a inovace v digitálním prostředí: analýza souboru dokumentů]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2020, 3.
DOI: 10.33186/1027-3689-2020-3-61-68. ISSN 1027-3689 [Print], ISSN 2686-8601 [Online].
Dostupné také z: https://ellib.gpntb.ru/subscribe/ntb/2020/3/NTB3_2020_5.pdf.

V úvodu autorka stručně charakterizuje obsah a tematiku anotované bibliografické databáze „Knihovní informační systémy a inovace v digitálním prostředí“ (uveden užívaný anglický název databáze: Library Information Systems and Innovations in Digital Environment, zkráceně LIS), budované od roku 2010 ve Státní veřejné vědeckotechnické knihovně Ruska (zkráceně podle názvu v ruštině GPNTB, http://www.gpntb.ru/). Původně to byla služební databáze, na jejímž základě byla měsíčně vydávána tištěná bibliografická příručka (vycházela do roku 2019, v současné době je k dispozici na CD). Výběr materiálu je zaměřen obecně na dokumenty z oboru knihovnictví a bibliografie, avšak s důrazem na inovativní řešení technologického, právního a manažerského charakteru (automatizace knihoven a vysokých škol, internet v knihovnách, vzdělávání a vědecká práce, elektronické knihovny a elektronické publikace, informační procesy ve společnosti; zachycena jsou i související témata: autorské a informační právo, technická ochrana informací, marketing a management, otevřený přístup k informacím, bibliometrie a scientometrie).

Výzkum databáze LIS byl proveden na souboru 13 350 bibliografických záznamů. Struktura vzorku odpovídá struktuře zachycených/excerpovaných zdrojů (685 časopisů, ty tvoří 70 % analyzovaného souboru; 20 % záznamů představují knihy – monografie a stati ze sborníků, 5 % připadá na další seriálové publikace – sborníky, práce vědeckých konferencí, 2 % na elektronické dokumenty, které nemají tištěný analog).

Autorka podrobněji analyzuje skupinu časopisů, v tabulce uvádí 20 titulů, které v databázi LIS vedou co do počtu zachycených článků. Věnuje se ale také „neprofilovým“ (z hlediska oboru LIS) časopisům, v nichž se ale vyskytují příspěvky odpovídající LIS a zachycené v databázi. Může jít o naprosto ojedinělé publikace v oborově vzdálených zdrojích – charakteristické pro tento jev jsou témata z okruhu informetrie (bibliometrie, scientometrie, webometrie) vzhledem k univerzalitě využití jejích metod ve všech oborech vědy. Tyto záznamy jsou zachyceny v databázi v rubrice „Analytické materiály, statistika, bibliometrie“ a ilustrují míru diseminace (rozptylu) publikací na tato témata: kromě profilových (jaderných) časopisů z knihovnictví a informační vědy se relevantní články vyskytují ve Zprávách univerzit, sbornících vědeckých konferencí na různá témata, ojedinělé příspěvky např. v časopisech z oboru dobývání ropy a zemního plynu, bytové výstavby, nanotechnologií atd.

Autorka činí závěr, že příspěvky ve zdrojích (monografiích, časopisech, sbornících) z oborů mimo LIS tvoří ve svém souhrnu významný informační masiv a z tohoto důvodu jsou podstatné pro co nejúplnější bibliografickou registraci, tak aby odrážela skutečný stav publikování. Je to důležité pro specialisty LIS, kteří nejčastěji sledují „svoje“ profilové publikace a část literatury by bez této bibliografické registrace zůstávala mimo pole jejich odborného zájmu.

Opět se tak potvrzuje jedna ze základních vlastností vědeckých publikací, a sice zákonitost jejich rozptylu (popsaná již v roce 1934 Samuelem Bradfordem). Podle tzv. Bradfordova zákona, jestliže sumu všech publikací na určité téma považujeme za jeden celek, pak se ve specializovaných časopisech odpovídajícího profilu bude nacházet pouze jedna třetina všech publikací, druhá třetina se bude vyskytovat v tematicky příbuzných časopisech a celá třetí část bude rozptýlena ve velkém množství vědeckých periodik, oborově nesouvisejících se sledovaným tématem. O to důležitější je zachycení všech příspěvků v jedné oborové databázi.

MERLE, Chantal a Dorothée PAIN. Investissement et réactivité permanente: les bibliothèques de l’université Versailles-St-Quentin-en-Yvelines [Investice a neutuchající schopnost reagovat: knihovny univerzity ve Versailles-St-Quentin-en-Yvelines]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2018, 91(octobre – novembre – décembre). ISSN (web) 2108-7016.
Dostupné také z: https://publications-prairial.fr/arabesques/index.php?id=492&file=1.

Na konci roku 2011 si pět pracovníků z různých univerzitních knihoven francouzské univerzity Versailles-St-Quentin-en-Yvelines založilo profesionální profily na Facebooku. Šli tak vstříc studentům a vedle osobního přijetí v knihovně nabídli přijetí virtuální. Kromě rychlého informování a pozvánek na akce je v tomto prostředí možné přejít k přímějšímu a osobnějšímu tónu komunikace. Po třech letech byla jedna stránka kvůli inaktivitě zrušena.

Se vzděláváním knihovníků v oblasti komunikace na sociálních sítích v těchto knihovnách začali v roce 2011 a od té doby každý nově přijímaný pracovník absolvuje u kolegy zvaného community manager krátké školení na téma fungování sociálních sítí. Počet vytvořených profesionálních profilů knihoven se od té doby zmnohonásobil a pracovníci pověření komunikací s veřejností se zdají být pro jejich správu nejkompetentnější.

Účet univerzitních knihoven na Twitteru (@BIBuvsq) byl založen v roce 2015. Všichni vysoce postavení informační pracovníci zde mohou publikovat a střídavě přispívají (podle rozpisu) po celý rok. K tomuto účelu byla vytvořena charta publikování na Twitteru. Účet cílí zejména na vyučující a vědecké pracovníky univerzity, na partnery v místní správě a odborné pracovníky jiných knihoven.

Kromě sdílení klasických, dalo by se říci provozních informací, vysílají facebookové účty knihoven do světa různé informace: náplň práce jednotlivých pracovníků knihovny, matematické rébusy pro studenty exaktních věd, adventní kalendáře, ve kterých jsou postupně představovány služby knihoven nebo pedagogy doporučovány knihy k přečtení. Velkou pozornost získal St. Claus při představování odpočinkové zóny. Z dalších možností zmiňme „účast“ knihovnic odpovědných za akvizici dokumentů z určitého oboru ve studentských skupinách navazujících magisterských studií. Vždy se dbá na pravidelné přispívání a zachování klidného a přiměřeného tónu při reakcích na dotazy. Pokud se o existujícím problému komunikuje a diskutuje (např. nedostatečné vytápění v zimě), vytváří to jistou solidaritu, tiší hněv a řešení může být snadněji nalezeno.

Aktivně se účastnit virtuálního života na sociálních sítích je pro knihovnu nezbytné, jinak ztratí kontakt se svými uživateli. Dnes už není žádný projekt plánován ani uskutečňován bez náležité propagace na sociálních sítích. Díky tomu, že mají možnost se vyjádřit, se studenti, pedagogové a vědečtí pracovníci podílejí na zdárném rozvoji knihovny. Nic z toho by nebylo možné bez velkého a poctivého zapojení knihovníků.

WAKELING, Simon, Valerie SPEZI, Jenny FRY, Claire CREASER, Stephen PINFIELD a Peter WILLETT. Academic communities: the role of journals and open-access mega-journals in scholarly communication [Akademická společenství: úloha časopisů a megačasopisů s otevřeným přístupem ve vědecké komunikaci]. Journal of Documentation [online]. 14 January 2019, vol. 75, no. 1 [cit. 2020-07-14]. ISSN 0022-0418.
Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-05-2018-0067.

Cílem článku je objasnit praxi publikování článků v časopisech z pohledu akademických pracovníků ze čtyř disciplín – z biověd, astronomie/fyziky, pedagogiky a historie – a formulovat doporučení vztahující se k novým hráčům v oblasti vědecké komunikace, především k otevřeným megačasopisům.

Dosavadní výzkumy ukazují, že přestože je pro megačasopisy charakteristické široké tematické zaměření, uchytily se zejména v oblasti lékařství a věd o živé přírodě. Vědci si cení značky časopisu, impakt faktoru (ten však původně vznikl jenom jako nástroj, který měl knihovníkům usnadnit výběr časopisů) a rychlosti publikování.

V různých disciplínách se uplatňují různé normy, což je zapříčiněno řadou faktorů. V podstatě ve všech disciplínách je ale důležitá prestiž časopisu a jeho cílová skupina. Do publikačního chování vědců výrazně zasahuje i způsob hodnocení jejich práce.

Výzkum, jehož výsledky jsou v článku prezentovány, byl založen na metodě fokusních skupin (skupinových rozhovorů). Uskutečnil se na pěti vysokých školách ve Velké Británii a byl doplněn rozhovory s prorektory pro výzkum z těchto pěti škol. Fokusních skupin se celkem zúčastnilo 60 osob, přičemž sběr dat probíhal od listopadu 2016 do února 2017. Každé ze setkání trvalo jednu hodinu, byla z něj pořízena zvuková nahrávka a zčásti byl zhotoven její přepis. Při analýze získaných dat byla provedena identifikace hlavních témat. Třemi z nich jsou výběr časopisu, povědomí o megačasopisech a postoje odborníků z dané disciplíny.

Bylo zjištěno, že řada účastníků, především z oblastí mimo přírodní vědy, má již od začátku psaní článku poměrně jasnou představu o tom, do kterého časopisu jej zašle. S tímto vědomím volí i úhel pohledu, který v článku zdůrazní. K otázce reputace časopisu několik účastníků přímo uvedlo, že pozitivněji vnímají reputaci časopisu, který je vydáván učenou společností, než časopisu s jiným vydavatelem. Vědci také mnohdy řeší dilema, zda článek publikovat v úzce zaměřeném časopise (výhodou je mj. možnost zařazení detailnějších výsledků a použití specializované terminologie) nebo v časopise se širším záběrem (výhodou je v tomto případě širší čtenářská obec). Vědci také uváděli, že pokud chtějí své výsledky představit čtenářům mimo akademickou sféru (např. lidem z praxe), musí volit jiný způsob komunikace než časopisecký článek.

Autoři se mnohdy snaží svůj článek publikovat v co nejlepším časopise, přičemž přidanou hodnotou je v tomto případě obvykle užitečnější a podrobnější posudek od recenzentů. Při volbě časopisu je důležitá také předchozí zkušenost s daným titulem.

V britském prostředí hraje výraznou roli metodika hodnocení vědeckých výstupů známá jako REF (Research Excellence Framework, tj. volně přeloženo rámec pro kvalitní výzkum), která již neklade důraz na kvantitu. Přesto vědci zabývající se biovědami a astronomií/fyzikou stále jako velmi podstatný vnímají vysoký impakt faktor časopisu, v němž publikují. Naopak vědci zaměřující se na pedagogiku a historii impakt faktor jako důležitý nevnímají; mají ostatně i nižší povědomí o tom, jak se počítá.

Při výzkumu se ukázalo, že pojem megačasopisu nebyl většině účastníků ani prorektorů pro vědu znám; jedinou výjimku tvořili vědci zabývající se živou přírodou. Někteří účastníci vnímali megačasopis jako totožný s predátorským časopisem. Objevovaly se negativní postoje k megačasopisům; zmiňována byla především nízká pravděpodobnost, že v časopise s vysokým počtem článků získají dostatečnou pozornost své cílové skupiny, dále nižší kvalita časopisu, ale také uplatňovaný model zlatého otevřeného přístupu. Z pozitiv zazněly osobní zkušenosti se čtením podnětných článků v magečasopisech, přínos megačasopisů v oblasti popularizace myšlenky otevřeného přístupu a zveřejňování doplňkových dat (vedle samotných vědeckých článků), a také např. místo, kde lze publikovat výsledky, které by jinak nebyly vůbec zveřejněny.

Účastníci výzkumu nevnímali megačasopis jako výraznou inovaci v oblasti publikování, ale spíše jako doplněk k celému časopiseckému ekosystému. Pokud jde o proces recenzování, který se v megačasopisech zaměřuje pouze na splnění základních vědeckých měřítek, u biovědců a astronomů/fyziků našel podporu, kdežto u historiků a pedagogů nikoliv. Ti však na rozdíl od astronomů/fyziků a biovědců neměli s publikováním v megačasopise vlastní zkušenost.

Řada účastníků výzkumu prokázala podrobné znalosti o časopisech ze svého oboru. Publikování v oborovém časopise vnímali jako prostředek pro oslovení konkrétní skupiny vědců. Objevily se i názory, že vlastně i časopisy přispívají k vytváření takové skupiny. Někteří účastníci zmínili, že se snaží články publikovat v časopisech, v nichž vyšly některé z článků, které oni citují. Naznačili tak snahu o vytvoření jisté konverzace na dané téma ve svém oboru, resp. ve své komunitě (svém společenství).

Komunity samotné je možné charakterizovat různými způsoby. S ohledem na představené výsledky výzkumu se jako klíčové vlastnosti jeví typ (úroveň), funkce a vliv komunity.

Pokud jde o typ (úroveň) komunity, vědci jsou souběžně členy několika komunit, např. vysokoškolské komunity, komunity své instituce, vědecké komunity obecně a společnosti. Prakticky to znamená, že jeden článek je ve výsledku určen více než jedné cílové skupině. Konkrétní časopis si vědci vybírají podle toho, koho chtějí svým sdělením oslovit především. Chtějí-li vědci oslovit širokou veřejnost, upřednostňují časopis s otevřeným přístupem. Podstatnou roli hraje i kvalita procesu recenzování. Obtížně řešitelné je pro vědce rozhodování mezi upřednostněním instituce, která očekává, že článek budou publikovat v časopise s vysokým impakt faktorem, a upřednostněním dalších odborníků z oboru, kteří očekávají spíše specializovaný nebo prakticky zaměřený titul. Z hlediska důvěryhodnosti hrají velmi důležitou úlohu časopisy vydávané učenými společnostmi. Obecně vědci v Británii musejí počítat s tím, že v rámci hodnocení předkládají pouze několik svých výstupů (v roce 2021 to bude pět výstupů); u nich se pak hodnotí originalita, důležitost a preciznost.

Pokud se týká funkce komunity, lze konstatovat, že komunitu ovlivňuje míra inovace. Tradiční praxe se mezi vědci předává z generace na generaci a tím se zužuje prostor pro zavádění inovací ve vědecké komunikaci. Nejčastěji vyjádřeným negativem megačasopisů je ztráta filtrační funkce a ohrožení konverzace jako důležitého prvku vědecké komunikace.

Vliv komunity je vidět na úloze časopisu jako určitého fóra pro konverzaci, kterou usnadňují redaktoři a recenzenti. Ti vlastně slouží jako moderátoři akademického diskurzu. Časopisy samotné pak ovlivňují i směr budoucího výzkumu. Časopisy tedy na jednu stranu utvářejí vědeckou komunitu, na stranu druhou i je utváří sama vědecká komunita.

Nízké povědomí účastníků výzkumu o megačasopisech a jejich nevalné mínění o nich může pramenit právě z toho, že megačasopisy neuspokojují potřeby komunit. Možná právě proto mnozí vědci nechtějí měnit své publikační zvyklosti a jako vrchol stále vnímají prestižní časopisy s vysokým impakt faktorem.

Zpracovaly: Mgr. Veronika Tichá, PhDr. Anna Machová, PhDr. Linda Jansová, Ph.D.

Redakčně připravila: PhDr. Anna Machová

-------------------------------------------

ANANIAN, Hovig. Table ronde „Les bibliothèques en temps de crise, retour sur un an de Covid“: congrès de l’Association des bibliothécaires de France, samedi 19 juin 2021 [Kulatý stůl „Knihovny v době krize, shrnutí roku s covidem“: sjezd Asociace francouzských knihovníků v sobotu 19. června 2021]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 12. července 2021. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/tour-d-horizon/table-ronde-les-bibliotheques-en-temps-de-crise-retour-sur-un-an-de-covid_70040.

Autor shrnuje hlavní zkušenosti a reflexe účastníků kulatého stolu – besedy, která zakončila pravidelný sjezd Asociace francouzských knihovníků. Diskuze se pojily ke třem hlavním tématům: způsob, jakým knihovní týmy reagovaly na zdravotní krizi, dopady krize na služby pro veřejnost a hledání nového smyslu, otázky, kterou těžké období knihovnám přineslo. Ukázalo se, že zkušenosti byly různé.

Nemalá část pracovníků přiznala, že období uzavírání a velmi omezeného otevírání knihoven byla pro jejich práci demotivující. Zároveň knihovny vyvíjely mnoho aktivit, které svědčily o pružnosti, schopnosti umět reagovat v krizi a být užitečnými.

Ukázalo se, že existuje nesoulad mezi vertikálním, hierarchickým vedením institucí prostřednictvím nařízení a četnými pokusnými iniciativami, které vznikaly odspodu. Do budoucna by bylo dobré, aby se tyto vertikální i horizontální osy více protínaly.

Také na skutečnost, jak byli knihovníci vnímáni v místě svého působení veřejností a místní samosprávou, se sešly rozdílné pohledy. Mnoho z nich pocítilo nedostatek uznání až neporozumění. Jiní, zejména v menších městech, naopak zažili posílení vztahů se zvolenými zástupci a pozitivnější vnímání své role.

Zdá se, že v určitých aspektech vyšly knihovny z krize posíleny. Veřejnost si díky empatii a adaptabilitě pracovníků pravděpodobně lépe uvědomila, že služby knihoven jsou pro ni snadno dosažitelné, navíc založené na osobním vztahu s knihovníkem. Francouzské knihovny nebyly během pandemického roku zcela uzavřeny (jako např. knihovny v České republice, pozn. překl.) a veřejnost měla možnost je využívat jako místa úniku z tísnivé každodenní skutečnosti i ze samoty.

Výjimečná situace umožnila vznik nových, dynamičtějších přístupů ke službám knihoven. Účastníci debaty chtějí v tomto směru pokračovat a dále rozvíjet experimentální způsoby práce. Čerpat budou ze získaných zkušeností. Krize ukazuje nové cesty, větší pozornost k druhému. To je role knihovníka – stále hledat nové způsoby, přizpůsobovat projekty. Pokud má být knihovna učící se organizací, má mít právo zkoušet neznámé i právo neuspět. Vedení instituce má nechat pracovníkům dostatek volnosti a zároveň být jistotou v neznámých vodách.

Zatím je příliš brzy na celkové zhodnocení situace. Jsme v přechodném období a knihovní týmy budou mít ještě dost příležitostí experimentovat.

DEWIND, Dominique a Vincent RADERMECKER. Archiver le théâtre ou comment garder les traces d'un art éphémère [Archivace divadelních představení aneb Jak zachovat stopy pomíjivého umění]. Cahiers de la documentation. 2019, 3, 23–25. ISSN 0007-9804. Dostupný také z: https://www.abd-bvd.be/wp-content/uploads/2019-3-Dewind-Radermecker.pdf.

Bruselský Archiv a muzeum literatury (Archives et musée de la littérature,
https://www.aml-cfwb.be/, dále také AML) je výzkumným a dokumentačním centrem pro frankofonní belgickou literaturu a divadlo. Archivovat „živá umění“ znamená vědět si rady se specifiky každého představení: jak jej divák vnímá a prožívá, co si z něj bude pamatovat. Nejedná se o klasickou archivaci, ale spíše o zachycení toho, co se kolem představení děje, formou fotografií, programů, plakátů, brožur s anotacemi, nahrávek. Archiv je využíván mnoha zavedenými i nově vznikajícími divadelními společnostmi, pro něž by byla vlastní archivace příliš nákladná. Proto je třeba si položit otázky: Je lepší nechat dokumenty, které by ještě mohly být tvůrcům užitečné, „žít“ nebo je archivovat? Je třeba uchovávat vše, nebo dokumenty k archivaci vědomě vybírat?

Archiv a muzeum literatury a divadla uchovává fondy dramaturgů, divadelních společností, režisérů, herců a od nedávna i archivy scénografické ‒ scénografie se zabývá výtvarnými projevy v divadle a jejich působením na diváka. Na začátku AML byly dary od divadelních osobností nebo jiných institucí, přesto ve fondu chybějí díla některých národních velikánů. AML se postupně snaží získat osobní sbírky dokumentů, s nimiž se však majitelé ne vždy rádi loučí. Jednání je založeno zejména na důvěře.

Co by vlastně scénografické archivní fondy měly obsahovat? Fotografie, programy, makety, články. Nic z toho ale neodráží kreativní proces. Chybí poznámky, náčrtky, vysvětlující nebo reflexivní texty. Vždyť scénografové jsou umělci, jejichž vyjadřovacím nástrojem je obraz spíše než text. Fotografie o rozměrech 9 x 13 cm nevypoví mnoho o tom, co mohla scéna vyvolat v divákovi. Proto, stejně jako v případě literatury, se pracovníci AML rozhodli, že budou usilovat o podchycení a uchování procesu vzniku scénografických děl. Na základě vstřícného přístupu jednoho z donátorů sbírek byla zvolena metoda rozhovoru: dotazovaný má v uvolněné atmosféře spontánně hovořit o svém povolání, pracovním procesu, projektech… jako kdyby hovořil s příští generací scénografů. Tímto způsobem bude vytvořen korpus pro budoucí badatele.

V době publikování článku byl projekt ještě v plenkách, bylo zaznamenáno asi deset svědectví. I když má každý scénograf jiné metody, spolu nabízejí vhled do prakticky neznámého povolání. Jedná se o specifický a jedinečný pohled na představení, kolektivní dílo mnoha dalších profesí.

DIALLO, Malik. Limédia, prix de l’innovation numérique 2019 [Portál Limédia, držitel ceny digitální inovace roku 2019]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 16. leden 2020. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/limedia-prix-de-l-innovation-numerique-2019_69757.

Při příležitosti 5. bienále digitalizace, které se v roce 2019 uskutečnilo na francouzské Národní vysoké škole informačních věd a knihovnictví (https://www.enssib.fr/), ocenila porota projekt Limédia (https://limedia.fr/). Vznikl v knihovnách oblasti zvané Sillon Lorrain (metropolitní čtyřměstí na severovýchodě Francie zahrnující města Thionville, Metz, Nancy a Épinal, plným názvem Pôle métropolitain européen du Sillon Lorrain). Zajímavá meziměstská spolupráce funguje od roku 2005. Jejími plody jsou různé teritoriální služby, mezi nimi i tento projekt digitální referenční knihovny, podpořený i francouzským Ministerstvem kultury.

Několikaletý kulturní projekt byl schválen v roce 2013. Je tvořen dvěma částmi: v lokální složce je řešen vlastní digitální rozvoj každé z veřejných knihoven; druhá, kolektivní složka je zaměřena na vytváření internetových stránek s kulturním obsahem. Obě osy spolu tvoří jeden projekt, zaměřený na transformaci knihoven v digitální době.
Webová část projektu je tvořena třemi webovými stránkami s různým kulturním obsahem: kulturní dědictví (Limédia galeries), digitalizované staré tisky (Limédia kiosque), třetí je online knihovna děl, která stále podléhají autorskoprávní ochraně: tisk, knihy, hudba, jazykové kurzy, doučování (Limédia mosaïque).

Knihovny mají ve zvyku své webové stránky plnit mnoha informacemi, až se mohou pro uživatele stát nepřehlednými. Nový portál byl proto koncipován jinak. Tři zmíněné stránky byly vytvořeny mimo knihovní katalogy a necílí a priori na uživatele zapojených knihoven. Cílem je vytvořit stránky s vlastním „online životem“ (jako např. Netflix, Deezer, MyCanal) a se snadno viditelným a čitelným obsahem. Posléze z nich budou profitovat i samotné knihovny.

Projekt je výjimečný i svým víceúrovňovým dosahem: spolupracuje na něm osm územněsprávních celků, které zahrnují čtyři knihovní sítě. Pracovat společně v tomto případě neznamená všechno dělat společně. U některých témat je pragmatičtější přístup účinnější než teorie. Místo jediného, příliš ambiciózního plánu, při kterém by instituce ustrnuly, jsou pořádány společné vzdělávací kurzy a rozvíjena společná digitální knihovna.

Projekt se vyvíjí metodou experimentu v čase tak, jak je potřeba. Ostatně při tak širokém pojetí ho nebylo možné předem celý naplánovat a zafixovat.

Vedení a realizace projektu jsou v podstatě prováděny v knihovnách, administrativní a právní koordinaci zajišťuje čtyřměstí. Rada pro vědu a kulturu má na starosti kulturní stránku (akvizice, digitalizace a ediční politiky), digitální knihovny jsou spravovány knihovníky. Ti byli na začátku projektu důkladně proškoleni, získali nové kompetence a nyní zajišťují chod podstatné části projektu. Dodávají kvalitu, kulturní a vědeckou expertizu.

Při tvorbě webových stránek bylo doporučeno nekopírovat existující digitální knihovny, ale pracovat s obecněji zaměřenými poskytovateli webových služeb, aby mohlo vzniknout něco nového, lépe na míru uživateli. Výsledek odpovídá standardům a běžné funkčnosti digitálních knihoven, zároveň je maximálně jednoduchý, aby uživatelé nebyli zatěžováni příliš „hutným“ rozhraním.

Jaké jsou plány do budoucna? Rozvíjet weby po technické stránce, pokračovat ve spolupráci s oblastními muzei a archivy a zapojit do projektu další sousedící samosprávné celky městské, předměstské i venkovské. Uživatelé tamějších knihoven získají například přístup do webu Limédia mosaïque.

Portál Limédia se nechce stát masovou digitální knihovnou, jako je národní Gallica. V jeho koncepci je založen princip vytváření zdroje kulturního obsahu mimo knihovny. Upřednostňuje lokální přístup – zahrnutý územní celek může vložit své digitalizované dokumenty na společný portál Limédia a postoupit je k edičnímu zpracování pro weby Limédia galeries a Limédia kiosque – a místní komunity to ocení.

EYMARD, Daniel. Les bibliothèques universitaires en mutation: épilogue d’un épisode anthropologique de la médiation des savoirs? [Proměna univerzitních knihoven: epilog jedné antropologické epizody o zprostředkovávání znalostí?]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 15. dubna 2019. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/les-bibliotheques-universitaires-en-mutation_69685.

Autor v článku shrnuje svou doktorskou práci, ve které si klade otázku, jaká je budoucnost univerzitních knihoven. Jsou kvůli rozmachu digitálních technologií odsouzeny k postupnému zániku nebo bude naopak jejich potřeba stoupat? V posledních letech se knihovníci snažili přizpůsobit a zachovat své poslání: uchovávat a zprostředkovávat znalosti. Začali používat nové metody ve školení, zprostředkovávání znalostí i organizaci kulturních akcí po vzoru Learning Centres a komunitních center. Díky bezprecedentnímu přísunu financí z veřejných zdrojů bylo možné ve Francii postavit nebo opravit mnoho knihovních budov.

Aby mohl předpovědět budoucnost, vrací se autor do minulosti. Zkoumá vztah mezi komunikačními prostředky (nosiči) a způsoby zprostředkování znalostí. Konstatuje, kdy došlo k vývoji, kdy zůstal stav neměnný a co z toho můžeme vyvodit pro knihovny. Vrací se k důsledkům přechodu od mluveného k písemnému zaznamenávání znalostí, ke vzniku prvních knihoven a přechodu k digitálním nosičům. Tyto dějiny dělí do tří „věků“: mluveného, písemného (rukopisů a tištěných knih) a unimediálního (multimediálního). Ve druhé části předkládá hypotézy o vztahu mezi nosiči, zprostředkováním znalostí a knihovnami a načrtává možnou budoucnost univerzitních knihoven.

Současné univerzitní knihovny jsou knihovnami hybridními – aby uspokojily rozličné potřeby, nabízejí mnoho služeb. Knihovníci se přizpůsobili digitální době, od informatizace katalogů po otevřenou vědu. Mnoho knihoven bylo postaveno nebo rekonstruováno. Knihovník zůstává důležitým zprostředkovatelem, nadstavbou nad nezměrným tokem informací. Tradičně bdí nad kvalitou vědeckých výstupů a nově pomáhá odhalovat fake news. Digitalizace přinesla rovnost v přístupu k informacím, nesmíme však zapomenout na vzdělávání, jak nová média používat. Univerzitní knihovny nemohou nechat procházet mladou generaci svými branami, aniž by jí nabídly školení k ověřování pravdivosti informací.

Připočtěme prodlouženou otevírací dobu, příjemné a pohodlné prostředí. V nových knihovnách vznikly velmi populární skupinové studovny, učebny inovativní pedagogiky, kavárny a relaxační prostory. Univerzitní knihovny prošly úspěšnou transformací, reagují na vyvíjející se potřeby a stále nabízejí lidský přístup. Dokonce by knihovníci mohli být vzorem jiným profesím, které se cítí digitalizací ohroženy. Fakt, že své služby nabízejí (téměř) zdarma, může být rozhodujícím faktorem v konkurenčním informačním prostředí.

Je možné, že za několik desetiletí budou studenti pracovat v budovách stále zvaných knihovnami, aniž by znali původní význam „míst, kde jsou knihy“. Stejně jako často nevíme, že „akademie“ pochází z místa, kde vyučoval Platón, blízko hrobu Academa, který podle legendy zachránil Atény před zkázou.

GRANGER, Sabrina. Les oubliettes de la recherche ou „l’effet tiroir“ (file drawer effect). Faire passer les résultats négatifs de l’ombre à la lumière [Zapomenuté výsledky ve vědě neboli Efekt šuplíku (file drawer effect): jak dostat negativní výsledky z temnoty na světlo]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 25. května 2021. ISSN 1292-8399.
Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/les-oubliettes-de-la-recherche-ou-l-effet-tiroir-file-drawer-effect-faire-passer-les-resultats-negatifs-de-l-ombre-a-la-lumiere_70065.

„Efekt šuplíku“ je fenomén publikování ve vědě, jenž má významný dopad na vznik a šíření znalostí. Anglický výraz „file drawer effect“ je připisován Robertu Rosenthalovi, který jím v roce 1979 popsal malou touhu vědeckých kruhů po tzv. negativních nebo nulových výsledcích. Nejsou to výsledky chybné, ale jednoduše ty, které nepotvrzují výchozí hypotézu. Nejedná se ani o metodologický omyl, je to prostě opak výsledku pozitivního, jenž by formulovanou hypotézu potvrzoval.

Negativní výsledky jsou stále ve vědě nechtěné, zdá se, že místo publikování zůstávají „v šuplících“. V odborné literatuře jsou tak málo zmiňovány, až to vypadá, že se stávají ohroženým druhem. Přitom je to paradox. Proč se negativním výsledkům dostává tak málo uznání, když všichni volají po tom, aby byly publikovány? Pro vědce by to znamenalo dva velké přínosy: nepouštěli by se do výzkumů, které již byly provedeny a jejichž výsledky jsou již etablovány, a hlavně by nedocházelo k pokřivování stavu znalostí v určitém oboru tím, že by byly publikovány převážně pozitivní výsledky.

Proč jsou negativní výsledky tak neoblíbené? Nejprve si přiznejme, že nové objevy jsou ve vědě vnímány velmi pozitivně. Negativní výsledky nové objevy nepřinášejí, proto jsou podceňovány. S tím související systém hodnocení vědy a vědců nás přivádí do bludného kruhu: vědecká kariéra silně závisí na schopnosti publikovat v prestižních časopisech. Tyto časopisy upřednostňují pozitivní, ba přímo pozoruhodné výsledky. Publikace přinášející výsledky negativní jsou méně citovány. V nejhorším případě může honba za pozitivními výsledky vést k pochybným praktikám, které by ke kýženým závěrům vedly. Zde mohou být kořeny falešně pozitivních výsledků. Proto se již několik let objevují vědecké i nakladatelské iniciativy: existuje ocenění pro negativní výsledky, vznikly specializované časopisy a zdá se, že i tradiční vydavatelé jsou více otevřeni alternativám.

Co na to knihovníci? Měli by se zabývat tímto čistě akademickým problémem, když pracují s převážně laickou veřejností? Kvůli systému hodnocení vědy je to citlivé téma i pro kolegy z akademických knihoven. V první řadě mohou vědcům pomoci najít zdroje, které se negativním výsledkům věnují, a představit je jako každý jiný zdroj informací. Mohou jim také pomoci negativní výsledky oznámit a otevírat pomyslné šuplíky vědy a výzkumu.

JACOBS, Alexandre. Reading books „by the numbers“? Studying literature with big data instead of the canon [Je možné číst knihy „statistickou metodou“? Studium literatury dolováním velkých dat namísto kvalitativního posouzení děl]. Cahiers de la documentation. 2019, 2, 12–18. ISSN 0007-9804. Dostupný také z: https://www.abd-bvd.be/wp-content/uploads/2019-2-Jacobs.pdf.

V článku jsou obsaženy některé z důležitých bodů diplomové práce, za kterou autor získal v roce 2017 cenu Belgické asociace dokumentalistů.

Velká data (big data) mají bezpochyby potenciál způsobit v blízké době revoluční změny v technologiích, obchodě i způsobu hledání partnera. Obecně se má za to, že určité obory, jako např. výtvarné umění nebo literatura, jsou ve své podstatě založeny na estetickém a subjektivním vjemu. Avšak použití velkých dat je tak široké, že z nich mohou mít i tato odvětví užitek. V literatuře existuje tradice tzv. kánonu – výběru děl považovaných za reprezentativní či nejdůležitější pro určitou dobu nebo žánr. Jelikož je takový výběr založen na kvalitativním posouzení, očekávali bychom, že bude v rozporu s použitím metody velkých dat. Ale nemusí tomu tak být.

Jako příklad autor uvádí Nortonovu Antologii americké literatury mezi roky 1820‒1865. Obsahuje díla 45 autorů, z nichž 28 je mužů, 17 žen, 3 autoři indiánského původu a například i dílo Abrahama Lincolna. Výběr ilustruje jasnou převahu bílých Američanů nad indiánskými autory, což by mohlo být odrazem tehdejšího pojetí americké kultury a vlastně i odrazem politické situace. Kánon nemůže být spravedlivý ke všem autorům, ale jelikož se vkus a zájmy mění s dobou, minoritní žánry nemusí vždy zůstávat stranou ‒ každý vyučující vytvoří v rámci sylabu vyučovaného předmětu/kurzu jiný druh kánonu.

Z pohledu knihovníka je možné autorovi díla s pomocí indexace přiřadit vícero původů. Praxe je to ovšem diskutabilní, jelikož takové charakteristiky jsou nedostatečné a nepřesné a mohou být nespravedlivé k autorovi i jeho dílu.

Kvantitativní přístup, pracující s velkými daty a omezující texty na posloupnosti slov pro strojové zpracování, není lepší volbou – nemůže zachytit všechny aspekty díla, a tudíž nedává dostatečný prostor pro diskuzi o literatuře. V případě historických textů by na základě přemíry informací mohla vzniknout velmi detailní, ale nekompletní představa o historické události, vytržená z kontextu. Literární kritika považuje kvantitativní přístup za škodlivý z mnoha důvodů. Afroamerická literatura by se například v literární produkci Ameriky 19. století téměř neobjevila, přitom v kánonu by své místo najít mohla a mohla by se stát předmětem diskuse. Při zpracování velkých dat v literatuře výsledné grafy ukáží jasná schémata, ale stále jsou to jen čísla bez interpretace. Můžeme se dozvědět, kolikrát se v textu nachází dané slovo, ale chybí nám informace o tom, jakým tématem se text vlastně zabývá. Přesto je možné, že se pomocí velkých dat budou příští generace studentů literatury zabývat aspekty, které zatím nikoho nenapadlo zkoumat.

Jak bylo naznačeno, kvalitativní i kvantitativní přístup mají své limity, ale nabízejí zajímavé možnosti studia. Kánon nabídne spíše kvalitativní přístup, vhodný při omezeném počtu děl – jde do hloubky. Při zpracování velkých dat je pozornost věnována přítomnosti statistických schémat v neomezené literární produkci – má široký rozsah. Jak by bylo možné oba přístupy nakombinovat? Bylo by to možné například při univerzitní výuce literatury, kdy by se předměty (kurzy) věnovaly určitému žánru (literární směr, etnikum, téma). Bohužel pojem „žánr“ jako kompromis obou přístupů je problematický z pohledu obou stran. Není možné vytvořit takový výběr děl, který by šel dostatečně do hloubky i do šířky.

Nicméně pokud bychom se první semestr věnovali studiu do šířky a další semestr studiu hloubkovému, posunuli bychom výuku do 21. století. Navíc by takový experiment umožnil vytvořit zajímavou případovou studii k další analýze problematiky. A i když jsou tyto metody nedokonalé, jejich neúplnost nechává prostor pro rozličné interpretace a nekonečné debaty. Každá z metod vede k odlišným postřehům, obě dobře obstojí.

LAMOUREUX, Françoise. Traces et mémoires des pratiques théâtrales et dramaturgiques: travail de documentation au sein de la Bellone – maison du spectacle [Stopy a paměť divadelní a dramaturgické praxe: dokumentace v organizaci Bellone – domě divadla]. Cahiers de la documentation. 2019, 3, 7–9. ISSN 0007-9804. Dostupný také z: https://www.abd-bvd.be/wp-content/uploads/2019-3-Lamoureux.pdf.

Autorka příspěvku je dokumentalistkou v neziskové organizaci zabývající se divadlem – Maison du spectacle-la Bellone (https://www.bellone.be/f/index.asp). Představuje ji jako místo výzkumu a reflexe ve sféře muzických umění a nástroj dramaturgie pro sektor scénických umění. K těmto účelům jsou zde pořádány přednášky, umělecké dílny, studijní pobyty, četná setkání s umělci, odborníky a mysliteli.

Tamní divadelní dokumentační centrum vytváří, spravuje a zpřístupňuje profily osobností ze světa divadla, uskutečněných představení, festivalů, organizací apod.; vybírá oborové články z belgického a francouzského denního tisku, příspěvky z hlavních oborových časopisů a indexuje je do vlastní databáze, ukládá audiozáznamy pořádaných akcí. Vyhledávat je možné podle jména osobnosti, názvu představení, místa, festivalu, organizace, společnosti nebo podle klíčových slov.

Dokumentační centrum kromě toho vytváří a spravuje záznamy pobytových programů, setkání s osobnostmi a seminářů. Během každé stáže vytváří referenční seznam článků souvisejících s tématy, na která umělec během pobytu poukázal; profil daného umělce; rozhovor na konci jeho pobytu; bibliografii zdrojů, které zmínil (články, fotografie, videa, nahrávky); odkazy na audiosoubory spojené s pobytem.

Pro organizaci a šíření informací uživatelům provozuje centrum webové stránky s vyhledávacím rozhraním, přehledem tisku, výběrem z audionahrávek, užitečnými odkazy a seznamy (https://www.bellone.be/f/centre.asp); profil na Facebooku (https://www.facebook.com/laBellone.be/) a profil na streamovací službě Mixcloud, kde jsou rovněž k dispozici nahrávky pořádaných akcí v tematických playlistech.

Dokumentalisté organizace sledují vývoj a použití nových nástrojů, které by mohly být použity pro šíření informací k uživatelům. Chtějí dále rozšiřovat fondy o publikace a práce současných dramaturgů působících ve frankofonní oblasti.

POISSENOT, Claude. L’usage des ressources en ligne en temps de confinement: vers une meilleure connaissance des publics de Limédia [Užívání online zdrojů v době celostátní karantény: pro lepší znalost uživatelů portálu Limédia]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 23. listopadu 2020. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/l-usage-des-ressources-en-ligne-en-temps-de-confinement_69761.

Zatímco se během první vlny pandemie coronaviru na jaře 2020 dveře knihoven ze dne na den zavřely, zvídavost, chuť pustit se do čtení, poučit se nebo pobavit nezmizely. Knihovny, které již dříve zpřístupnily své digitální informační zdroje, viděly, jak počet jejich uživatelů stoupá. Do jaké míry se odrazila celostátní karanténa v užívání digitálních informačních zdrojů? Změnil se profil uživatelů? Ve spolupráci knihoven spadajících do čtyřměstí Sillon Lorrain na severovýchodě Francie a Univerzitním technologickým institutem v Nancy-Charlemagne byla v lednu 2020 zveřejněna anketa, která si kladla za cíl lépe poznat uživatele portálu Limédia (více o něm viz příspěvek Malika Diallo v této rubrice, pozn. red.). Do dne náhlého uzavření knihoven dotazník vyplnilo 266 osob, během lockdownu přibylo dalších 190 odpovědí.

Ukázalo se, že čtvrtina z uživatelů, kteří začali portál využívat během celostátní karantény, se s ním seznámila při některé z předchozích fyzických návštěv kamenné knihovny. Pandemie je přiměla využít službu, kterou již dříve znali. Více než polovina „karanténních“ uživatelů jsou uživateli novými. Na otázku, zda před využíváním služeb portálu navštěvovali kamenné knihovny, odpověděla čtvrtina pandemických a šestina předpandemických uživatelů záporně. Mezi „novými“ uživateli portálu je 39 % těch, kteří zajdou do knihovny alespoň jednou měsíčně, mezi „starými“ uživateli to je 51 %. Pokud skoro jedna třetina uživatelů před karanténou přiznala, že pro ně není snadné portál používat, v době karantény to byla již jen pětina z nich.

Portál Limédia nabízí různé zdroje informací: starý denní tisk, staré ilustrace, nové knihy, současný denní tisk, hudbu. Důvody, proč využít tyto online zdroje, se s příchodem karantény nezměnily, stejná zůstala i frekvence využívání.

V období celostátní karantény byl portál navštěvován větším podílem osob nad 50 let než před ní (72 %, resp. 56 %). Počet uživatelů mladších 40 let klesl z 25 % na 13 %. Lockdown pravděpodobně urychlil vstup nejstarší generace do digitálního světa. U obou skupin uživatelů starších 60 let je významný podíl vysokoškoláků (více než 40 %), naopak podíl vyučených uživatelů se držel na 15 %. Co se týká sociálního statusu, podíl zaměstnaných klesl z 21 % na 12 %, podíl starobních důchodců naopak stoupl z 31 % na 41 %. Podíl zaměstnanců v soukromé sféře vrostl z 25 % na 35 %, státních zaměstnanců naopak ubylo – z poloviny na třetinu uživatelů.

Od konce 90. let minulého století se do knihoven zapisují spíše ženy a i zde měly ženy převahu: tvořily 58 %, resp. 56 % uživatelů. Pro ženy jako by digitální knihovna byla pokračováním knihovny kamenné, muži je vnímají spíše odděleně.

Portál Limédia je regionální projekt oblasti Sillon Lorrain. Dokumenty kulturního dědictví jsou na portálu přístupné zdarma a bez nutnosti registrace v některé z tamějších knihoven, proto 84 % čtenářů pochází z regionu – logicky se nejvíce zajímají o svůj kraj, i když v období karantény jejich podíl o několik procentních bodů poklesl.

Celostátní karanténa nepřinesla ve Francii do využívání elektronických zdrojů revoluci. V každém případě se jedná o změnu pojetí knihoven, a to nejen co se týká nabídky, ale i toho, jak jsou knihovny zvyklé fungovat.

SERENO, Stefano. Les documents spoliés conservés à la bibliothèque de l’INHA: les résultats d’une enquête et de nouvelles perspectives de recherche [Uloupené dokumenty uložené ve sbírkách knihovny Národního institutu dějin umění: výsledky pátrání a nové perspektivy]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 16. listopadu 2020. ISSN 1292-8399.
Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/les-documents-spolies-conserves-a-la-bibliotheque-de-l-inha_69735.

Teprve v polovině 90. let minulého století se ve Francii začala řešit otázka, kam se podělo kulturní bohatství uloupené nacisty mezi roky 1933 a 1945. Veřejné instituce se však nedaly do pátrání, které by pomohlo v jejich sbírkách tato díla identifikovat. Nový impuls přišel až v roce 2018, kdy začalo být téma řešeno na mezinárodní úrovni. Šlo o dvacáté výročí Washingtonské deklarace a na konferenci v Berlíně bylo rozhodnuto zahájit hlubší mezinárodní spolupráci a celý rešeršní proces zjednodušit.

Na základě mezinárodních iniciativ se i Francouzský stát rozhodl jednat, načež byly položeny základy nové veřejné organizace pro navrácení uloupených kulturních děl. Kromě výzkumné mise, která má díla dohledávat a zvyšovat povědomí odborné i laické veřejnosti, byla ustanovena komise pro odškodnění obětí, převážně v řadách židovských spoluobčanů. Problematikou se zabývá i Národní institut dějin umění (INHA), jenž se aktivně účastní tohoto mezinárodního projektu a podporuje hlubší spolupráci francouzských a německých institucí. Podle odhadů z roku 1949 tvoří 2 miliony nalezených knih pouhých 20 % všech uloupených děl v zemi.

Na konci roku 1949 byla ustanovena tzv. Výběrová komise, která měla mezi veřejné knihovny rozdělit díla, jejichž majitele nebylo možné nalézt. Mnoho dokumentů se dostalo i do dnešní knihovny Národního institutu dějin umění. Některá z nich mají vysokou uměleckou hodnotu. V mnoha případech nebyla díla dostatečně identifikována, chybí registry. Nezbylo než přistoupit k detailnímu zkoumání dokumentů.

Zatímco díla, která Výběrová komise uložila do knihoven a muzeí, si uchovala provizorní statut objektů nepatřících státu a mohou být ze sbírek vyňata, jiná díla zabavená nacisty, která se později dostala jako dar či dědictví do veřejných institucí, momentálně není možné podle zákona o památkách ze sbírek vyjmout. Na mezinárodní úrovni začal Francouzský stát spolupracovat s komisemi ve Velké Británii, Německu, Nizozemí a Rakousku. Následně byla k problematice přijata Rezoluce Evropského parlamentu. Nicméně možnosti navrácení těchto děl jsou velmi omezeny, většina knih nemá žádné značení, jež by umožňovalo určit majitele. Na druhou stranu identifikace zabavených knih, které byly na konci války vloženy do veřejných knihoven, znovuotevře debatu o těchto důležitých zdrojích informací. Jsou pamětí oloupených osob a institucí. Po více než 75 letech jde o běh proti proudu času, ale přesto je důležité pokusit se najít oběti a držitele práv a napravit křivdy na nich napáchané.

----------------------------------------------------------------

FRASER-ARNOTT, Melissa Ann. Evolving practices and professional identity: How the new ways we work can reshape us as professionals and a profession [Rozvoj zkušeností a profesní identity: jak nové způsoby práce mění nás jako profesionály a celou profesi]. IFLA Journal, 2019, 45(2), 114–126. ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-2_2019.pdf.

Nárůst informací a rozvoj informačních technologií nezbytně vedou ke změnám v práci informačních profesionálů. Příspěvek předkládá výsledky kanadské studie, které se zúčastnilo 20 absolventů magisterského oboru knihovní a informační vědy, kteří pracují na neknihovnické pozici. Ve své práci se specializují například na informační management, vývoj informačních systémů apod. Cílem studie bylo především definovat profesní identitu účastníků studie. Respondenti byli vybráni metodou sněhové koule (snowball), výzkum byl veden především formou polostrukturovaného rozhovoru. Většina účastníků měla zkušenost s prací jak v knihovnickém, tak neknihovnickém prostředí. Panovala mezi nimi shoda v tom, že jejich profese prochází významnou transformací a v průběhu kariéry zaznamenali poměrně dynamické změny vlastní profesní identity zejména v souvislosti s nutností učit se novým věcem, sledovat trendy a hromadit profesní zkušenosti. Řada z nich se stále snažila nějakým způsobem udržet spojení s původní knihovnickou profesí. To, jak informační profesionálové sami sebe a svou profesi vnímají, je do značné míry ovlivněno jejich okolím. Existují různé pohledy na obor, na jeho náplň a v neposlední řadě i na to, kdo je ještě považován za informačního profesionála a kdo už ne. Někteří z respondentů vnímají rozpor mezi vlastním očekáváním, kam by chtěli směřovat, a tím, jak to vidí okolní profesní komunita. Aby studenti a absolventi oboru knihovní a informační věda nebyli touto situací překvapeni, lze doporučit seznamovat je již během studia s různými podobami knihovnické profese, nesoustředit se při výuce pouze na „knihovnické paradigma“, umožnit studentům komunikovat s lidmi (nejlépe absolventy), kteří se uplatnili jinde než v knihovně (např. zvát je na besedy na fakultu) apod. Je třeba zdůraznit, že výzkum byl proveden na relativně malém vzorku, a tudíž není dostatečně reprezentativní. Naznačuje však směr, kterým by se mohly ubírat budoucí výzkumy, kterých by se účastnili přímo absolventi knihovnictví pracující v jiných oborech, a nastoluje důležitá témata, která dříve nebyla dostatečně zkoumána.

KRUESI, Lisa, Kerry TANNER a Frada BURSTEIN. Advancing scholarly publishing through open access biomedical repositories: A knowledge management perspective [Propagace vědeckého publikování v otevřených biomedicínských repozitářích z pohledu managementu znalostí]. IFLA Journal, 2019, 45(3), 233–245.
ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-3_2019.pdf.

Za posledních 50 let doznala oblast vědeckého publikování značných změn. V posledních 20 letech jsou značně propagovány a rozvíjeny otevřené repozitáře. V oblasti biomedicíny je jedním z nejznámějších světových oborových repozitářů PubMed Central (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/, dále jen PMC), který funguje v USA, Evropě a do roku 2018 fungoval také v Kanadě, která od projektu nakonec ustoupila a vrátila se k budování samostatných institucionálních repozitářů. V současnosti tento otevřený repozitář umožňuje přístup k cca 29,2 milionům citací z databáze MEDLINE (volitelně s odkazem na plný text recenzovaných článků), k časopisům z oblasti přírodních věd a také k online knihám. Situace v Austrálii (resp. Australasii) byla v tomto směru poměrně neutěšená, zdroje byly velice fragmentované, a to až do roku 2008, kdy vláda v rámci programu Australian Scheme for Higher Education Repositories (ASHER) investovala 26 milionů dolarů do podpory budování digitálních repozitářů na univerzitách. Institucionální repozitáře (tedy repozitáře přístupné jen užší komunitě, obvykle jedné univerzitě) byly sice do jisté míry přístupné z jednoho místa v rámci systému TROVE (https://trove.nla.gov.au/), ale i to se ukázalo jako nedostačující. Objevily se snahy, aby vznikl jednotný repozitář pro oblast biomedicíny Australasia PubMed Central, a to jako součást stávající iniciativy PMC International (PMCI, https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/about/pmci/). Ten mimo jiné propaguje zpřístupnění výzkumných dat na principu „FAIR“, tedy se snaží, aby data byla vyhledatelná (Findable), přístupná (Accessible), interoperabilní (Interoperable) a znovuvyužitelná (Reusable) a přizpůsobuje tomu systém citování a formu výstupů z výzkumů. Byla vytvořena studie na téma, jak by měla vypadat struktura otevřeného repozitáře z hlediska managementu znalostí, tzn., jak by měl být repozitář uspořádán, aby umožnil vyhledat nejrelevantnější informaci co nejefektivnějším a nejlogičtějším způsobem. Za tímto účelem byl vytvořen pyramidový model takového repozitáře, tzv. EBHC (Evidence-Based Healthcare). Základnu pyramidy tvoří primární výzkumné studie, dále navazují expertní posudky, případové studie, kohortové studie, randomizované studie atd. Například v říjnu 2017 Europe PMC obsahoval 4,4 milionu položek, z nichž více než 430 tisíc tvořily recenze, cca 11 tisíc knihy a dokumenty a zbytek primární studie. Vznikla iniciativa OpenDOAR, což je v zásadě společný adresář všech otevřených repozitářů (https://v2.sherpa.ac.uk/opendoar/).

V oblasti „zdraví a medicína“ existuje 359 otevřených repozitářů, z toho 45 předmětových (oborově zaměřených), kam patří i PMC a Europe PMC. Většina z databází, k nimž OpenDOAR umožňuje přístup, je nadále institucionálních. V roce 2018 vznikla iniciativa Plan S (viz https://www.coalition-s.org/, pozn. red.), která doporučuje od roku 2020 publikovat v otevřených repozitářích alespoň publikace financované z veřejných grantů. Europe PMC (na rozdíl od celé řady jiných repozitářů) tuto iniciativu plně podporuje. Celkově splňuje celou řadu vysokých standardů, proto může být vzorem při budování otevřených repozitářů z oblasti biomedicíny v australasijském prostředí.

MCGOWAN, Bethany. The role of the university library in creating inclusive healthcare hackathons: A case study with design-thinking processes [Role univerzitní knihovny při pořádání inkluzivních hackathonů v oblasti zdravotní péče: případová studie využití procesů designového myšlení]. IFLA Journal, 2019, 45(3), 246–253.
ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-3_2019.pdf.

Případová studie americké autorky (Purdue University) ilustruje, jak mohou knihovníci vysokoškolských knihoven přispět k tomu, aby zvýšili informační (resp. datovou) gramotnost studentů (v tomto případě jde o práci s daty z oblasti zdravotní péče).

Termín hackathon se původně vztahoval především k oblasti IT, ale obdobné aktivity je možné provozovat v jakémkoli oboru, tedy například i v oblasti zdravotní péče. Hackathon lze definovat jako soutěž (živou nebo virtuální), která má tři cíle: urychlit inovaci lékařských řešení, zlepšit design v počátečních fázích a podpořit vzdělávání účastníků. Účastníci (hackeři) vytvoří (obvykle poměrně různorodé) týmy, které se snaží vyřešit vybraný konkrétní problém pokud možno inovativním způsobem. Účast na takových hackathonech umožní současným i budoucím pracovníkům ve zdravotnictví rozpoznat, vzít v úvahu a nabízet řešení problémů spojených s tím, jakým způsobem velká data v oblasti biomedicíny ovlivňují zdraví pacientů. Hackathony jsou obzvlášť vhodné k pochopení výzev spojených s nestandardizovanými nebo špatně dostupnými daty. Pracovníci ve zdravotnictví, kteří s těmito daty pracují, by měli být schopni na základě dat z jednotlivých zdravotnických systémů naplánovat péči pacientovi „na míru“. Aby to však mohli udělat, musí těmto (mnohdy velmi různorodým) datům nejprve porozumět. Hackathony bývají kritizovány jako akce určené pouze pro úzký okruh účastníků se specializovanými znalostmi. Údajně nepodporují diverzitu ani inkluzi.

Pokud by knihovníci chtěli přilákat uživatele na podobné akce, mohou v rámci zefektivnění a úspory času využít již ověřeného modelu s názvem BLAAM (Blended Librarians* Adapted Addie Model). BLAAM podporuje využití designového myšlení k rozvoji služeb uživatelům. Akronym ADDIE se skládá z počátečních písmen slov Analyze, Design, Develop, Implement a Evaluate, tedy analyzovat, navrhnout, vyvinout, implementovat a vyhodnotit. Samotný proces se skládá obvykle ze čtyř částí: vyhodnotit situaci (zjistit potřeby uživatelů), stanovit cíle (komu bude služba určena, jaké změny chování se očekávají od příjemců, jaké podmínky a standardy musí být splněny), vytvořit plán služby (včetně výroby výukových materiálů apod.), předat dál (využít instruktážní prostředky nebo službu) a nakonec změřit, nakolik bylo dosaženo vytyčených cílů.

V naší případové studii z USA se knihovníci pokusili navrhnout službu pro studenty zdravotnických oborů, která je má přitáhnout k práci s oborovými daty. Během studia se zejména díky omezením souvisejícím se sdílením osobních dat studenti běžně ke zdravotnickým informacím nedostanou, takže se jen těžko mohou naučit s nimi pracovat. Případová studie se zaměřila primárně na vysokoškolské studenty včetně žen a příslušníků menšin, což jsou skupiny, které se běžně hackathonů neúčastní. Na konci procesu měli být účastníci hackathonu schopni najít relevantní otevřená data v různých formátech a z různých zdrojů, co možná nejefektivněji je protřídit a vytvořit aplikaci v programovacím jazyku Java. Zadání znělo: zkuste si představit, že čtete zprávy o novém šířícím se viru. Vaším úkolem je zjistit pravděpodobnost jeho rozšíření ve vašem regionu. Účastníci hackathonu měli použít otevřená data poskytovaná Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), zmapovat ekologické a cestovní podmínky a navrhnout aplikaci, která by informovala o situaci občany cestující napříč USA. Byly dány podmínky: musí být využito zdroje Climate Data Online, použita alespoň nějaká data z Data.gov, webová stránka musí obsahovat mashup, readme soubor musí obsahovat určená metadata atd. Akce proběhla ve spolupráci knihoven a střediska RCODI (Research Center for Open Digital Innovation, https://rcodi.org/) trvala tři týdny. Předcházely jí workshopy na téma datové gramotnosti, kterou si účastníci následně mohli ověřit. Z grantu byly financovány dva projekty, jeden s názvem Black IronHacks na podzim 2016 a Libraries Health Data Hackathon na jaře 2017. V rámci IronHacks pracovali začínající hackeři jednotlivě, s tím, že mohli využít podpory spolupracujících odborníků (zejména v oblasti technologií a uživatelské přívětivosti). Soutěž měla čtyři fáze, v každé z nich musel účastník předložit alespoň jednu aplikaci (v první fázi to nemusela být plně funkční aplikace, stačil prototyp nebo obrázek), ke které dostal zpětnou vazbu z pohledu potenciálních budoucích uživatelů. Případné problémy mohly být konzultovány jen v rámci fóra, nikoli s ostatními účastníky. Samozřejmostí bylo dodržet etické zásady a být skutečným autorem kódu. Zaregistrováno bylo 89 účastníků, přičemž 43 z nich se účastnilo alespoň některého z workshopů/tréninků předcházejících soutěži. V první fázi bylo předloženo 36 projektů, ve druhé 13, ve třetí 9 a v závěrečné 6. Hackathon na Univerzitě v Purdue na jaře 2017 byl dvoudenní a na rozdíl od předchozích se pracovalo v týmech. Jak už bylo řečeno, cílem pořadatelů bylo zapojit především minoritní skupiny – na oba hackathony se registrovalo 38 % žen a 46 % příslušníků etnických menšin. Do budoucna jsou v plánu podobné akce, které ale nebudou vyžadovat znalost programování, např. různé datathony, soutěže v humanitárním mapování, myšlenkové výzvy aj.

* Pro výraz „blended librarian“ či „blended librarianship“ zatím zřejmě neexistuje uspokojivý český ekvivalent (ač se lze setkat s pojmem smíšený knihovník); jedná se o knihovníka, který při své práci kombinuje znalosti a dovednosti z oblasti instruktážního designu, technologií a knihovnictví.

TREPANIER, Cheryl, Ali SHIRI a Toni Samek. An examination of IFLA and Data Science Association ethical codes [Zkoumání etických kodexů IFLA a DSA]. IFLA Journal, 2019, 45(4), 289–301. ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-4_2019.pdf.

Kanadská studie porovnává etický kodex IFLA pro knihovníky a jiné informační pracovníky (International Federation of Library Associations and Institutions’ Code of Ethics for Librarians and Other Information Workers) z roku 2012 s kodexem Asociace pro datovou vědu (Data Science Association’s Data Science Code of Professional Conduct) z roku 2013. Kombinuje metody kvalitativní a kvantitativní analýzy. Nejprve pomocí excelovských tabulek porovnává termíny a témata z obou kodexů. Následnou sémantickou analýzou se zjišťují společné a odlišné vlastnosti.

V řadě případů se problémy informační a datové etiky překrývají, nicméně existuje také celá řada bílých míst a „děr“ (zejména v informační etice není celá řada otázek ošetřena, zatímco v oblasti datové etiky naopak). Například informační profesionálové propagují transparentnost napříč oborem, v oblasti datové vědy tomu tak z pochopitelných důvodů není. Etický kodex knihovníků je postaven spíše na bázi doporučení a „povzbuzuje“ k tomu, jakým způsobem některé věci dělat, kodex datové etiky funguje spíše na bázi „zákazů“, v tomto případě tedy jde spíše o doporučení, čeho se vyvarovat. Na zcela základní úrovni se liší i používaná terminologie: datová věda pracuje s daty, informační věda s informacemi, přičemž je zajímavé, že kodex DSA pracuje s pojmem „znalosti“, ale pojem „informace“ se zde prakticky neobjevuje. Informační profesionálové pracují s uživateli, datoví specialisté s klienty, knihovníci zpřístupňují převážně volně dostupné zdroje, datoví vědci často pracují s neveřejnými zdroji. Značná část kodexu DSA se věnuje problematice střetu zájmů (datoví specialisté jsou často vázáni smlouvou, která určuje míru exkluzivity dat, knihovníci se s tímto problémem obvykle nesetkávají). V oblasti datové vědy může být přístup k datům, který nikdo jiný nemá, strategickou výhodou, informační profesionálové prosazují svobodný přístup všude, kde je to jen možné. Pro datové vědce znamená překročení rámce doporučení obecně větší problém (profesní sankce nebo i finanční postih), nad informačními profesionály tento Damoklův meč nevisí. Vzhledem k některým zásadním rozdílům nelze obě profese jednoduše spojit a vytvořit společný etický rámec.

Zpracovaly: Mgr. Veronika Tichá, Mgr. Lenka Čížková

Redakčně připravila: PhDr. Anna Machová

Dostupné z: http://journals.openedition.org/communication/8917.

Článek popisuje nebývalý rozvoj kulturního aktivismu Amazighů (Berberů), domorodých obyvatel severní Afriky, prostřednictvím sociální sítě Facebook. V minulosti obývali rozlehlé území rozprostírající se od údolí řeky Nilu v Egyptě po Atlantský oceán a od Středozemního moře po jižní část Nigeru. Dnes jsou příslušníci tohoto národa nerovnoměrně rozptýleni v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Libyi a Egyptě, na jihu jsou zastoupeni Touaregy. I přes různorodost jazyků, kterými hovoří, se všichni hlásí ke stejným kořenům jedinečného národa rozděleného geopolitickými hranicemi, jejž jejich státy odsouvají na okraj.

Autoři vytvořili facebookový profil nazvaný „Amazigh visualisation“. Účet shromažďuje 400 veřejných stran vytvořených Amazighy. Při výběru byla posuzována jejich dynamika, počet členů a regionální a geografický dosah. Pomocí aplikace Netvizz, která je součástí portfolia Facebooku, byla data exportována ve formátech uzpůsobených k vizualizaci na nástrojích pro tvorbu digitálních map. Netvizz je automatický crawler umožňující připojení k účtům a objevení všech spojení mezi účty a stránkami. Prostřednictvím nástroje Gephi byla vytvořena mapa zobrazující všechny nashromážděné stránky a vzájemná spojení mezi nimi. Od svého založení jsou stránky rozděleny do devíti tematických kategorií.

Největší zastoupení (26,39 %) má kategorie „komunita“. Patří do ní všechny stránky, které si kladou za cíl shromáždit národ Amazighů. Mohou být charakteru lokálního, regionálního, národního, nadnárodního nebo mezinárodního. Ve většině případů vyzývají uživatele Facebooku patřící k národu Amazighů, aby se ke komunitě připojili. Tomu odpovídají i názvy jednotlivých stránek. Kategorie „kultura a intelekt“ (14,29 %) seskupuje stránky, které se zajímají o kulturní identitu Amazighů, ale také o veškeré vědění týkající se tohoto severoafrického lidu. Najdeme zde stránky věnující se studiu různých variant jazyka Amazighů, historii, ekologii, mytologii a pohanství, tradicím… „Umění Amazighů“ (13,81 %) zahrnuje hudbu, ústní lidovou slovesnost, filmy, fotografie, stránky umělců. Několik „médií“ (13,05 %), veřejných či soukromých, vytvořilo stránky pro publikování aktuálního dění u Amazighů a obecně v severní Africe. Patří mezi ně televizní stanice, rádia, weby. Další stránky se věnují „záležitostem a přesvědčením Amazighů“ (10,52 %). Obsahují debaty o ideologii a požadavcích tohoto národa. Kategorie „sport“ (6,73 %) seskupuje fanoušky týmů Amazighů. „Nevládní asociace a organizace“ (5,15 %) se ve většině případů zabývají propagací kultury Amazighů. Z „vládních organizací“ (1,29 %) jmenujme libyjské či alžírské ministerstvo školství.

Pocit příslušnosti k identitě Amazighů se poprvé projevil na konci 19. století a plně se rozvinul během lidových povstání roku 2011, jinak také zvaných „arabské jaro“. Protože byli Amazighové státními médii prakticky přehlíženi, našli na internetu své útočiště. Až sociální síť Facebook jim umožnila mílovými kroky posunout vpřed svůj zápas o identitu, aniž by byly potlačeny aktivity uskutečňované v reálném světě. Facebook dává nové prostředky tomu, co nazýváme „kulturním aktivismem“, nabízí nový výrazový prostor. Přispívá tak k formování „vysněné identity“ jedinečného národa, který by se, navzdory jazykové a geografické různorodosti, rád opět spojil a dokázal světu, že severní Afrika není (jen) arabská. Amazighové směřují online aktivismus k oživení své kultury a jazyka a vyzývají další členy komunity, aby se více zajímali o vlastní historii. Ukazují jim společné kořeny bez ohledu na hranice států, které je rozdělily. V tomto aktivismu se potkávají a proplétají kultura a politika. Snaží se o zachování ohroženého kulturního dědictví a zároveň vyzývají k vytváření divadla, hudby, umění, poezie, literatury a dalších kulturních forem, čímž zpochybňují politické tlaky. Dodejme, že internet je jediným médiem, které mají Amazighové k dispozici v době, kdy televize a noviny jsou pod dohledem severoafrických autorit. Hlavní výhodou Facebooku pro Amazighy je možnost hromadně komunikovat. Jednoduchost a rychlost používání velmi usnadňují připojení se k militantnímu hnutí.

Při marockém sociálním hnutí z 20. února 2011 proběhly v celé zemi manifestace dovolávající se politických a sociálních reforem a uznání všech složek, které tvoří marockou identitu. Bylo zahájeno internetovou výzvou mladých lidí, ke které se brzy přidali i Amazighové. V reakci na tato povstání pronesl marocký král proslov, v němž započal ústavní revizi. V nové ústavě byli Amazighové uznáni jako součást marocké identity a jejich jazyk byl úředně potvrzen. V Tunisku začali Amazighové vytvářet angažované stránky od počátku událostí jara 2011. Na Facebooku se jejich snažení propojila a Amazighové mohli naplno vyjádřit své požadavky jako plnohodnotná tuniská populace. „Libyjské jaro“ začalo také na Facebooku vytvořením několika stránek vzývajících občany k účasti na manifestacích. I zde našli Amazighové své místo v manifestacích proti Kaddáfímu. Alžírsko nebylo zasaženo „lidovými povstáními“ tolik jako ostatní země, i když i zde se na jaře 2011 odehrály násilné nepokoje. Hnutí však nedosáhlo dostatečné síly k destabilizaci vlády. Navíc stát uznal jazyk Amazighů za národní již v roce 2002, v roce 2016 za jazyk oficiální.

Vytvoření webové vizualizace aktivismu Amazighů ukázalo, čeho všechno jsou sociální skupiny schopny dosáhnout díky digitálním sítím. Facebook se stal nástrojem zviditelnění, šíření a uchování ohroženého kulturního dědictví a platformou politické mobilizace. Současná podoba kulturního aktivismu se ukazuje v celé své komplexitě.

BOCQUET, Martine a Bruno OLLIVIER. Observer la communication [Zkoumat komunikaci]. Communication [online]. 2018, 35/2, aktualizováno 7. prosince 2018. DOI: 10.4000/communication.779. ISSN électronic 1920-7344.

Dostupné z: http://journals.openedition.org/communication/7797.

Bruno Ollivier (https://scholar.google.com/citations?user=29_VqQEAAAAJ&hl=en) je profesorem informačních věd a komunikace na Université des Antilles et de la Guyane. Expert na gramatiku, doktor lingvistiky, poradce státní správy v oblasti pedagogiky. Přednáší na několika latinskoamerických univerzitách, bádá pod hlavičkou francouzského Národního centra pro vědu a výzkum (CNRS). V rozhovoru přináší pohled na své vlastní i oborové výzkumy a na současnou situaci. Níže vybíráme jeho myšlenky, které považujeme za zajímavé a přínosné nejen pro české prostředí.

Komunikovat ve skutečnosti znamená chtít určitým způsobem formovat svět. Je hodně naivní si myslet, že technologie mění tato antropologická fakta.

Abychom mohli do interdisciplinárního oboru informačních věd a komunikace (jak je ve frankofonním prostředí tento obor nazýván a pojat) přinášet koncepty z jiných věd, musíme znát vědecký kontext vzniku tohoto konceptu a prvotní obor, ve kterém byl použit. Odkud se vzal, proč vznikl, od koho a ze které doby pochází. Ujistit se, že se jedná o primární zdroj informací. Musíme se také ptát, jak byl koncept vynalezen, na jaké otázky se díky němu podařilo najít odpověď. Historici tento proces nazývají kritikou interpretace (la critique d’interprétation). Co chtěl autor říci prostřednictvím jazyka, který použil? V jakém kontextu hovořil? K posouzení platnosti vědeckého textu je potřeba klást otázky a uvědomit si, že není nutné znovu „vynalézat kolo“. Vědecký svět není reprezentován pouze autory, kteří vycházejí v laciných edicích nebo Wikipedií.

Obor informačních věd a komunikace je mladou disciplínou, jež se snaží upevnit své místo a formovat odborníky, kteří budou publikovat v oborem uznávaných časopisech. Nicméně asi po půl století existence disciplíny jsme už měli toto stádium opustit a naučit se přilákat mladé talenty odjinud. Stále je nevidím. Inovace, produktivní myšlení, skutečná věda se nachází na průsečíku různých disciplín. My si ale vystačíme se svými rituály a opakujeme, co je dávno známé a důležité pro přežití skupiny. Existuje pouze malý zájem o vědecký pokrok.

Mezi autory, kteří mě nejvíce ovlivnili, patří Henri Laborit, jenž vysvětluje, že veškerá inovace spočívá v nové kombinaci již existujících elementů. V dílech Umberta Eca najdeme kombinaci obrovské erudice, schopnosti psát pro širokou veřejnost a zničujícího smyslu pro humor. Tím oplýval i Roland Moreno, vynálezce čipové karty. Dnešním univerzitám chybí smysl pro humor, často jsou to smutná místa, kde se topíme v ukazatelích výkonnosti a excelových tabulkách. Jesús Martín-Barbero, velký teoretik komunikace v Latinské Americe, měl odvahu postavit se zavedeným směrům v tamějších studiích komunikace. Jím vytyčené směřování oboru bude nyní v regionu následováno.

S návratem válek a náboženství do Evropy si uvědomujeme, že procesy spojené s kolektivní identitou jsou pro fungování společnosti klíčové. Diskriminace na základě pohlaví, rasy nebo etnika existovaly vždy. Problém nastává, pokud přistoupíme ke klasifikaci, která vede k hierarchii, dominanci, vylučování a násilí. Avšak identita mi také dovolí určit sám sebe a ostatní, přináší smysl realitě života. Komunikace zde hraje zásadní úlohu. Pak může klesat násilí uvnitř dané skupiny, kde se tvoří identita kolektivní. Zásadní politický problém vzniká tehdy, pokud dojde k násilí mezi těmi, kdo se dožadují kolektivní identity, a těmi, na koho se pohlíží jako na někoho, kdo jí nedisponuje. Všechny tyto procesy byly informačními technologiemi urychleny a znásobeny. Obor informační vědy a komunikace by tomu měl věnovat velkou pozornost.

Ve Francii se mnoho výzkumů v komunikační vědě soustředí na sebe sama. Pro témata typu „komunikace a násilí na ženách“, „komunikace a chudoba“ je třeba vypravit se na jiné kontinenty. Proto jsem se rozhodl spolupracovat s latinskoamerickými univerzitami, kde jsem se od svých kolegů mnoho naučil. Často zde vidíme větší angažovanost, jejich univerzitní práce se mi zdají méně dogmatické, více angažované v sociálních tématech a někdy více novátorské než ve Francii.

Po druhé světové válce převládal koncept kvantifikovatelné informace (Shannon, Wiener). V šedesátých letech je v Georgii udělen první univerzitní diplom v oboru informačních věd. Ve Francii jsou k němu v sedmdesátých letech připojeny vědy o komunikaci a vznikají francouzské informační a komunikační vědy. Pedagogika chce formovat. Můžeme vzdělávat k tomu, aby člověk nebyl hloupý z Facebooku, Wikipedie nebo algoritmů na Googlu, ke kritickému myšlení, k dobrému komunikování. Ve Francii se nyní málo hovoří o tom, že přístup k masovým médiím se uskutečňuje čím dál více skrze webové platformy, které nám předkládají k přečtení to, co nějaký algoritmus určil, že by se nám mohlo líbit. Internet nám vytváří virtuální svět, ze kterého je druhý vyloučen (nevidíme ho). Vidíme, co nám posílají nadnárodní korporace s čistě obchodním cílem. Je toto lepší než dezinformace? Jistě je těžší to odhalit, protože těžko zpochybňujeme něco, čemu už věříme.

Co se týká budoucnosti komunikace, směřujeme k době zániku diplomů a uberizace profesního vzdělávání. Již v devadesátých letech nacházeli studenti více aktuálních informací na internetu než v přednáškových sálech. Je možné, že zanikne velký počet pracovních míst ve prospěch sítí a informačních systémů, běžné služby budou automatizovány, přijdou nové formy medicíny a vzdělávání. Ve všem bude hrát hlavní roli komunikace. Jsme v informační a komunikační vědě schopni a ochotni tyto změny předvídat a doprovázet je? Klasická média jsou oslabena odchodem zdrojů financování z reklamy, navíc jejich role služby veřejnosti je podceňována a jejich zprostředkovatelská funkce mizí. Například v politické komunikaci, která nikdy nebyla podrobena kritériu pravdy, si místo novinářů musíme stačit s uvaděči v rádiu a televizi či s Facebookem a Twitterem. Podle mého názoru se informační a komunikační vědy těmto převratům dostatečně nevěnují. Mladá generace již tradičním médiím nedůvěřuje a k informacím přistupuje prostřednictvím sítí, z nichž většina funguje bez novinářů. Nedávno vedené studie dokázaly, že falešné zprávy, hoaxy, fámy, fake news, „alternativní pravdy“ zajímají uživatele internetu mnohem více než pravda. Důkazem toho byly volby roku 2016 ve Spojených státech a hlasování o Brexitu. O vítězství politika, který pronese lákavější projev, nad politikem, který řekne pravdu, mluvil již Platón. V dnešní době je to jen převléknuto do Facebooku.

Inovací musí projít celá věda a výzkum. Ve Francii činí průměrný věk pro získání diplomu ve společenských vědách 35 let. Mladí nejsou povzbuzováni k boji proti stávající akademické moci a za přinášení nové krve do výzkumu. Dříve mohli mladí akademikové zajišťovat rozvoj svobodných vědeckých myšlenek. Dnes jsou často nabádáni ke konformitě, k citaci povinných autorů, k politické korektnosti. Bylo by dobře, kdyby byla vyřešena materiální situace doktorandů, která by jim zajistila volnost myšlení. Poradil bych jim také, aby četli i jiná díla než z jejich vlastního oboru a než ta, která jim jsou doporučena jako vědecky korektní. V nejhorším případě je nutné tak činit potají kvůli vědecké censuře, nadřízeným, výročním zprávám, přijímacím pohovorům. Mladým vědcům bych přál, aby co nejrychleji získali statut, který jim umožní přijít s vlastními oblastmi výzkumu, i když nebude odpovídat stávající moci. Radost z výzkumu spočívá v možnosti vytvářet a hledat.

BULLICH, Vincent. Les agences de valorisation de vidéos et la structuration d’une économie des UGC [Agentury pro zhodnocení videí a vznik ekonomiky uživateli vytvořených obsahů]. Communication [online]. 2019, 36/1, vloženo 16. dubna 2019. DOI: 10.4000/communication.10107. ISSN électronic 1920-7344.

Dostupný z: http://journals.openedition.org/communication/10107.

Obsahy tvořené uživateli (anglicky UGC, user generated contents, v kontextu tohoto příspěvku zejména obsahy na kanálu YouTube, ale i blogy apod.) nabývají v internetovém světě stále větší důležitosti. Rychle získávají na profesionalitě a stávají se předmětem ekonomického zhodnocení. Ruku v ruce s tím sledujeme rozvoj specifických služeb, kdy mediální distributoři nabízejí tvůrcům smluvní záštitu v podobě zprostředkování právního a ekonomického servisu a lepší zviditelnění ve virtuálním světě. Mohli bychom tyto aktivity zařadit ke stávajícím sektorům kultury a komunikace? Autor v příspěvku obhajuje hypotézu vzniku samostatné odnože tvorby, jež zahrnuje „nízkonákladové“ obsahy tvořené mimo tradiční audiovizuální průmysl, se všemi k tomu se vážícími ekonomickými aspekty.

K získání odpovědi na otázku, kterou daná hypotéza předkládá, byla uskutečněna studie, jež si kladla za cíl ohodnotit činnost zprostředkovatelů, zde nazývaných agences de valorisation des UGC, volně přeloženo jako agentury pro zhodnocení uživateli vytvořených obsahů. (Pozn. red.: ve francouzském textu článku je užíván anglický akronym UGC, je však uveden i francouzský ekvivalent rozpisu, a sice contenus non professionnel – obsahy vzniklé neprofesionálně.)

V první části příspěvku je předmět výzkumu uveden do širšího kontextu teoretických prací amerického sociologa Jenkinse v kontrastu se třemi díly autorů informační a komunikační vědy z frankofonní oblasti (Bouquillion a Matthews; Jeanneret; Guibert, Rebillard a Rochelandet). Představená metoda výzkumu vychází z výsledků těchto prací. V první fázi byl uskutečněn sběr dat, provedena první analýza empirických prvků a bylo rozhodnuto soustředit se na čtyři velké agentury s celosvětovým vlivem: Jukin Media, Maker Studios, Storyfull a FullscreenMedia. Ve druhé fázi byly tyto informace doplněny o svědectví tvůrců obsahů, kteří s některou z agentur spolupracují.

Druhá část příspěvku je uvedena popisem charakteristických vlastností zkoumaných agentur a jsou v ní zmíněny důvody, proč se UGC staly majákem nové audiovizuální ekonomiky. Jejich krátký formát, mobilita, pluralita v časoprostoru, ale zejména autenticita a silný emoční potenciál způsobují, že dokáží upoutat pozornost diváků efektivněji než profesionálně vytvářený obsah. Dále jsou představeny některé z důvodů, které vedou amatérské tvůrce videí ke spolupráci se zprostředkovateli. Z rozhovorů, které byly v rámci studie vedeny, vyplývá, že pro tvůrce je spolupráce výhodná vzhledem ke správě reklam a autorských práv, možnosti dostat se na větší množství videokanálů nebo jednoduše disponovat jakýmsi sekretariátem, i když to znamená podřídit se určité disciplíně a dělit se o zisky z reklamy. Agentura Storyful (https://storyful.com/) se představuje jako zprostředkovatel exkluzivních obsahů pro novinářské redakce. Je filiálkou News Corp mediální skupiny Ruperta Murdocha. Kromě „ošetření“ autorských práv videí a fotografií provádí ověřování informací (fact checking), tím garantuje jejich originálnost a autenticitu. Část zaměstnanců tvoří bývalí novináři. Agentura se stala partnerem televizím, webům i tisku. Jukin Media (https://www.jukinmedia.com/) se staví do pozice velkozpracovatele amatérských obsahů, které zprostředkovává hráčům mediálního průmyslu. Vybírá produkty, které se uplatní ve všech oblastech a segmentech trhu. Spolupracuje s americkými televizními stanicemi, mezinárodním tiskem a webovými hráči. Maker Studios, dříve síť kanálů na YouTube, byla v roce 2014 odkoupena společností The Walt Disney Company a od roku 2017 je součástí Disney Digital Network. Charakterizuje se jako partner pro tvůrce videí, které sama vyhledává na YouTube. Nabízí kontrakty výměnou za záruku exkluzivity šíření a zavazuje se poskytovat umělecký i technický doprovod na míru. Soustřeďuje se na vývoj produktů prvotřídní kvality, které vysílá na svých třech YouTube kanálech. Dává si za cíl stát se laboratoří umělců s velkým potenciálem. Společnost FullscreenMedia (https://fullscreen.com/) byla založena bývalými zaměstnanci YouTube. Prezentuje dvojí aktivitu: dává k dispozici řadu nástrojů kariérního rozvoje pro tvůrce UGC nabízí zhodnocení exkluzivních obsahů prostřednictvím videoslužeb objednávaných na základě předplatného a možnost tvorby obsahů na objednávku pro zadavatele reklamy (formou native advertising). Na rozdíl od výše uvedených agentur se soustřeďuje pouze na vnitřní trh Spojených států. Na konci této části příspěvku jsou uvedeny různé strategické postoje agentur, čím se od sebe liší (zda se soustřeďují více na technickou či obsahovou stránku šíření UGC) a je charakterizována jejich spolupráce se zástupci zavedených kulturních a komunikačních průmyslů.

V závěru práce autor odpovídá na otázku, zda jsme svědky zakotvení nového odvětví v prostředí kulturních průmyslů, nebo zda se jedná pouze o uvedení nových produktů na trh. „Profesionální“ i „amatérská“ videa mají z obchodního pohledu stejné rysy. Uzavírání smluv s agenturními zprostředkovateli se jeví jako jasný indikátor profesionality. Na základě interpretace výsledků provedené studie dochází autor k závěru, že spíše než samostatné odvětví je ekonomika UGC součástí globální ekonomiky mediálních obsahů, aniž by byla nutně v rozporu se zájmy zavedených hráčů kulturních a mediálních průmyslů. Tato integrace dokazuje neustále obnovovanou schopnost těchto průmyslů zhodnocovat veškeré formy projevu.

SAMARIN, A. Ju. A I. P. Tikunova. Naučnaja rabota Rossijskoj gosudarstvennoj biblioteki: tematika i rezul´taty [Vědecká činnost Ruské státní knihovny: témata a výsledky]. Naučnyje i techničeskije biblioteki, 2019, 8. DOI: 10.33186/1027-3689-2019-8-5–19.

ISSN 1027-3689 [Print], ISSN 2686-8601 [Online].

Dostupné také z: https://ellib.gpntb.ru/subscribe/ntb/2019/8/NTB8_2019_1.pdf.

Příspěvek podává přehled o vědeckovýzkumné práci jedné ze dvou ruských národních knihoven – moskevské Ruské státní knihovny (zkratka ruského názvu je RGB – Rossijskaja gosudarstvennaja biblioteka, https://www.rsl.ru/) v letech 2015–2018. Knihovna působí v souladu s platnými zákonnými normami jako vědeckovýzkumná instituce zaměřující se na knihovní vědu, bibliografickou vědu a knihovědu, jako metodické, vědeckoinformační a kulturní centrum federálního významu, které působí v zájmu zpracování a realizace státní kulturní politiky v oblasti knihovnictví.

Tradičními směry výzkumné práce jsou dějiny, teorie a praxe ruského i světového knihovnictví a knižní kultury, studium a popis fondů, studium památek knižní kultury (jako příklad můžeme uvést téma „Dějiny knižní kultury 16.–20. století na základě zkoumání fondů RGB“); byla obnovena práce na katalozích rukopisných knih z fondů RGB. Prioritními směry zkoumání v uvedeném období byly v tomto ohledu výzkum knihovny jako sociálního institutu, studium fondů RGB jako součásti národního kulturního dědictví, práce na národním repertoáru tištěné produkce, na normativech a standardech pro obor knihovnictví. K tématu „Výzkum knihovny jako moderní sociokulturní instituce“ byl soustředěn významný objem empirických dat pro komplexní zkoumání současných knihoven (charakteristické rysy dnešních knihoven, přístupy k jejich organizaci, inovační praxe v informační a vědecko-metodické práci, faktory omezující rozvoj knihoven) – zúčastnilo se 94 % ústředních knihoven všech subjektů Ruské federace. Byla provedena „Srovnávací analýza současných strategií a tendencí rozvoje národních knihoven“ (analýza publikací a dotazování mezi představiteli národních knihoven Svazu nezávislých států). Při výzkumu na téma „Teorie a praxe rozvoje knihovních a informačních služeb“ byl rozšířen terminologický systém, navrženy definice více než stovky termínů, které se staly součástí nového terminologického standardu služeb. V rámci tématu „Výzkum informačních potřeb specialistů kulturní sféry a definování metod jejich uspokojování“ byly mj. zkoumány i informační potřeby pracovníků knihoven.

V uvedeném období se uskutečňovaly také projekty zaměřené na výzkum působení knihoven v digitálním prostředí (formování elektronických informačních zdrojů a přístup k nim, vytváření digitálních služeb atd.), analýza stavu a tendencí vývoje elektronických informačních zdrojů (EIZ). Byl proveden monitoring EIZ rozmístěných na stránkách ústředních knihoven 85 subjektů federace, popsány vlastnosti elektronických zdrojů ovlivňující činnost knihoven atd. Pozornost byla věnována také teoretickým, metodologickým a organizačním problémům bibliografického popisu EIZ, jejich místu v bibliografické činnosti jako systému, typologii EIZ, byl zpracován nový model struktury systému informačních zdrojů současné knihovny.

V článku jsou představeny hlavní publikace pracovníků RGB o výsledcích vědeckovýzkumné práce. Jde mj. o články publikované v prestižních vědeckých časopisech, což je zdrojem autority knihovny v akademickém prostředí i vysokých scientometrických ukazatelů. Také časopis „Knihovní věda“ („Bibliotekovedenije“), který je nejstarším odborným časopisem vydávaným v resortu Ministerstva kultury (vychází od roku 1952), dosáhl v posledních letech významných zlepšení, tím také na státní finanční podporu s cílem akcelerovat jeho další rozvoj, aby mohl být zařazen do mezinárodních scientometrických databází.

Autoři také analyzují inovativní přístupy v organizaci vědecké práce a výsledky zavádění nových postupů. Ty upevňují status RGB jako vedoucí vědecké organizace oblasti knihovní vědy, bibliografické vědy a knihovědy.

TRÉDAN, Olivier, Philippe GESTIN a Joël LANGONNÉ. Quand la presse locale s’efface [Když se regionální tisk stahuje z území]. Communication [online]. 2018, 35/2, vloženo 10. prosince 2018. DOI: 10.4000/communication.8701.

ISSN électronique 1920-7311.

Dostupné z: http://journals.openedition.org/communication/8701.

S rozvojem různých forem publikování obsahů na internetu si autoři všímají činnosti poskytovatelů lokálních informací, tzv. pure players. Jedná se o jednotlivce, kteří, ač každý pracuje jinak, se řadí do mediálního prostředí své komunity, pokoušejí se produkovat dlouhotrvající zdroje informací a zároveň zachovat jistý stupeň nezávislosti. Avšak počet jejich čtenářů je limitován územím, o němž referují, a ekonomicky ze své práce příliš netěží. Na základě studie tří francouzských pure players je představen prostor pro šíření místních informací mimo tradiční regionální tisk nebo ediční činnosti místních samospráv.

Autoři vycházejí z hypotézy, že rozkvět pure players může být vázán na změny, které probíhají v tradičním řetězci vzniku informací lokálního charakteru. Sběr informací byl částečně automatizován. Inzeráty, praktické informace, fotografie s popiskami i krátké články jsou sbírány programem či do systému doplňovány automaticky pořadateli, aniž by musely projít perem dříve nepostradatelných korespondentů regionálního tisku. Jako příklad je uveden online formulář Infolocale.fr, kam pořadatelé sami vkládají typ pořádané události, datum, výši vstupného, kontakt a datum pro uveřejnění informace. Korespondenti regionálního tisku, kterým se dříve za uveřejnění těchto informací platilo, odcházejí s prázdnou a jsou motivováni vytvářet příspěvky originálnějšího charakteru. Nicméně informace, které jsou nyní k získání z Infolocale.fr, se již v regionálním tisku neobjevují.

Autoři se domnívají, že tato situace může být příznivá pro vznik nových forem oběhu informací komunálního charakteru. Svou hypotézu ilustrují třemi příklady pure players působících v Bretani, kteří mají navíc všichni zkušenost s prací v regionálních tiskovinách. Studie vznikla na základě rozhovorů s těmito blogery i dalšími představiteli veřejného života v oblasti.

Blog samosprávy bretaňské obce Pluzunet (asi 1 000 obyvatel) byl spuštěn v roce 2009 pedagogem, nyní čerstvým důchodcem, který se do obce přistěhoval za prací. Zpočátku se jednalo o osobní blog, ve kterém informoval své děti o postupu prací na renovaci domu. Jelikož přidával informace o novém bydlišti, s překvapením zjistil, že mu přibývají čtenáři. Rozhodl se proto vytvořit blog zaměřený čistě na informace lokálního charakteru (http://pluzunet.canalblog.com). Tento blog provozoval až do roku 2014 a každý den ho aktualizoval novým článkem z oblasti kultury, sportu, obchodu, činnosti místních spolků a samosprávy. Těžištěm informování se staly fotografie, texty byly velmi krátké, blog byl snadno dohledatelný přes Google. Tehdy neexistovaly oficiální webové stránky obce. V roce 2010 oslovily blogera regionální noviny s nabídkou pozice místního zpravodaje. Během následujících čtyř let bloger přispíval navíc i do regionálního tisku, aniž by se obsahy překrývaly. V roce 2014 se stěhuje do jiné obce, blog předává, ale přispívá do něj skromně již jen sekretariát obce. Autor blogu se ve své aktivitě našel, líbilo se mu vytvářet společenské vazby. Ve svém novém bydlišti pokračoval ve spolupráci s regionálními novinami a blogování se již nevěnoval.

Autorem blogu BV Online (http://www.bvonline.fr) je 63letý důchodce z nedalekých Pays de Bégard (asi 6 000 obyvatel). Do obce se přistěhoval v roce 2011, kdy regionální týdeník hledal nového místního zpravodaje. Přihlásil se a byl přijat, spolupráce však trvala pouhý rok. Autor prý neovládal novinářský způsob psaní a jeho příspěvky vyžadovaly velké ediční zásahy. V roce 2012 proto založil vlastní blog, který působí jako týdeník, autor nabízí k odběru i newslettery. Odebírají je zejména instituce, zastupitelé a starostové obcí spadajících do samosprávy. Mají zájem i o fotografie, za které blogerovi platí. Na blogu jsou publikovány programy všech místních akcí, „reportáže“ z akcí, pracně vytvářené záznamy ze schůzí zastupitelstev, přehledy rozpočtů. Blog má institucionální povahu, propaguje činnosti a aktivity samospráv, jejichž zástupci vděčně titulují autora „novinář“.

Blog Penhars Infos (http://www.penhars-infos.com) byl založen dnes 72letým učitelem ve výslužbě. V Penharsu, na periferii města Quimper, žije od prvních let své učitelské kariéry. V roce 1990 odpověděl na inzerát regionálního deníku a stal se jeho místním přispěvatelem. Spolupráce však byla konfliktní, autor si přál více informovat o dění ve svém působišti, než mu bylo redakcí schváleno. Z novin odešel a roku 2007 založil vlastní blog. Publikuje minimálně dva články denně a v době realizace studie má 10 000 čtenářů měsíčně. Zaznamenává aktuality místa, kde žije, nejraději informuje o činnostech radnice v oblasti renovace své čtvrti. Zastupitele i obyvatele upozorňuje na drobné, ale důležité nedostatky, kterých si všímá při každodenních procházkách. Radnice mu měsíčně posílá nemalou částku výměnou za možnost užití jeho článků a fotografií. Autor píše s velkou lehkostí, ale cítí se již unaven a svou práci se chystá navzdory všeobecné oblibě ukončit.

Všichni tři blogeři píší s nadšením, plně nerespektují novinářské zvyklosti, jejich projev dýchá volností. Nezřídka píší v první osobě či používají hovorové výrazy, humor. Jsou blízko svým čtenářům. S periodickým tiskem si mohou konkurovat, doplňovat se, jinde jej nahrazují. Informační poušť v těchto místech nenajdeme.

Zpracovaly Mgr. Veronika Tichá, PhDr. Anna Machová

Příspěvek prezentuje výsledky studie, které se zúčastnilo 581 vědců z oblasti společenských věd ze Švédska a Austrálie. Cílem této studie bylo zjistit, jaké metody hodnocení výzkumu tito vědci používají. Běžné bibliometrické nástroje jako je databáze Web of Science (WoS) nebo Scopus se pro poměrně specifickou oblast společenských věd ukazují jako nedostačující (pokrývají jen velmi malou část oborů, výjimku tvoří snad jen psychologie a ekonomie). Pokud už jsou existující vědeckovýzkumné práce ve WoS k dispozici, jsou převážně v anglickém jazyce – ukazuje se, že publikovat v méně rozšířených národních jazycích znamená riskovat, že práce bude „přehlížena“ (publikovat v angličtině se považuje za jakési nepsané pravidlo). V Austrálii byl v roce 2010 zaveden národní systém hodnocení výzkumu s názvem The Excellence in Research for Australia (ERA, https://www.arc.gov.au/excellence-research-australia). V jeho rámci mají vědci k dispozici například seznam nejvýznamnějších vědeckých časopisů. Švédský systém zavedený v roce 2009 (a od té doby stále revidovaný) využívá systém citací a počtu publikací.

Pro potřeby studie byl vytvořený krátký dotazník pro vědce složený jak z uzavřených, tak otevřených otázek. Protože samotná definice pojmu společenské vědy, resp. určení toho, které obory sem patří, není zcela jednoznačná, sepsali autoři studie konkrétní výčet oborů, které byly do studie zahrnuty (v závorce je uveden počet respondentů, kteří se k působení v daném oboru přihlásili): ekonomie (139), pedagogika (79), právo (72), média a komunikace (41), politologie (53), psychologie (43), sociální a ekonomická geografie (30) a sociologie (65). Poměr účastníků ze Švédska byl o něco vyšší než z Austrálie (57,1 % ku 42,9 % osob). Studie přilákala více účastníků s vyšší vědecko-akademickou hodností. Nejvíce účastníků (25,3 %) působilo v akademické sféře po dobu 5–10 let, další početná skupina (23,4 %) pak více než 20 let. Poměr žen a mužů byl v zásadě vyrovnaný (50,1 % ku 47,7 %, přičemž zbytek tvoří ti, kteří v dotazníku nespecifikovali pohlaví). Metriky jsou výrazně více využívány australskými vědci než jejich švédskými protějšky. Nejčastěji používanými metrikami jsou citace, Hirschův index, impakt faktor a seznamy vědeckých časopisů. Pokud jde o jednotlivé obory, citace jsou nejvíce využívány v psychologii, nejméně v oblasti sociální a ekonomické geografie, h-index také vede v psychologii, nejméně je využíván v právních vědách; v sociální a ekonomické geografii je naopak nejvíce využíván impakt faktor, který je zase nejméně užitečný v oblasti médií a komunikace, seznamy časopisů jsou využívány nejvíce v oblasti práva a nejméně opět v médiích a komunikaci. V další části dotazníku mohli účastníci výzkumu specifikovat, pro jaké účely jednotlivé metriky využívají. Výzkumem bylo také zjištěno, že by vědci některé metriky rádi využívali méně, ale jsou k nim víceméně nuceni (např. institucionální politikou apod.).

HUVILA, Isto. Authoring social reality with documents: from authorship of documents and documentary boundary objects to practical authorship [Vytváření společenské reality prostřednictvím dokumentů: od autorství dokumentů a hraničních objektů s dokumentační rolí ke skutečnému autorství]. Journal of Documentation [online]. 2019, 75(1), 44–61 [cit. 2020-02-28]. ISSN 0022-0418. Pro oprávněné uživatele dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-04-2018-0063.

Cílem příspěvku je navrhnout možné vysvětlení interakce mezi vznikem dokumentů a hraničních objektů s dokumentační rolí, vznikem sociálních situací a identit a ukázat, jak bližší zkoumání procesu tvorby dokumentů a hraničních objektů s dokumentační rolí může přispět k poznání vzniku společenského prostředí.

Dokumenty hrají důležitou roli jako hraniční objekty, které umožňují překonávat bariéry mezi různými skupinami odborníků, tj. dokáží tyto skupiny propojovat. Hraniční objekty mají abstraktní nebo hmotnou povahu, vyskytují se na rozhraní mezi organizacemi a skupinami osob a jsou považovány za východiska pro vzájemnou komunikaci, spolupráci a formulování a dosahování společných cílů.

Teorie o dokumentech vychází ze zásady, že dokument je výsledkem procesu přeměny abstraktního nebo hmotného objektu do podoby určité reprezentace. Přímo samotnému procesu tvorby dokumentu je však v odborné literatuře kupodivu věnována poměrně malá pozornost. Nepanuje ani shoda na tom, co vše v sobě může zahrnovat autorství vědeckého článku, zda může jít např. přípravu dat, experimentů a návrhů, zda se autorství vztahuje i k myšlenkám a jejich využití. Uvedený autor tak v praxi může být pouze určitým zástupcem (reprezentantem) většího počtu osob, kteří svým dílem přispěli k přípravě výsledného dokumentu. Autorství je pak vnímáno spíše jako přisouzení jistých privilegií a závazků konkrétní osobě, ne jako jednoznačné intelektuální vlastnictví.

Jako aplikační oblast autor zvolil archeologii. V té je základním hraničním objektem nálezová zpráva. Slouží jako hlavní zdroj poznatků získaných v průběhu terénních prací. Obsah zprávy je téměř vždy výsledkem skupinového úsilí – i v případě, že vlastní autorská práce je dílem vedoucího archeologického výzkumu, na němž zároveň leží i břímě odpovědnosti. Byť nálezovým zprávám bývá vytýkána obtížná dostupnost a rovněž nízká využitelnost pro laiky, zachovávají si tyto zprávy svůj význam a jsou stále hlavními zdroji archeologických informací.

V letech 2013–2014 autor provedl kvalitativní výzkum práce 16 švédských archeologů zajímajících se o archivaci a uchovávání archeologických informací. Výzkum měl podobu polostrukturovaných rozhovorů. Protože se jedná o poměrně malý vzorek respondentů (navíc z jediné země), je kladen důraz na postoje vyjádřené větším počtem respondentů.

Pro tvorbu sociálních situací hraje v archeologii klíčovou roli nálezová zpráva; o něco méně důležité jsou samotné nálezy a prvotní data. Autorské role se v archeologii výrazně změnily v čase. Soudobý proces zpracování archeologických informací je natolik komplexní, že (na rozdíl od minulosti) nemůže být zajišťován jednou osobou. Důležité je také to, že sami archeologové vystupují ve více úlohách – táž osoba je někdy autorem nálezové zprávy, jindy má roli výzkumného pracovníka a uživatele dat. Autor zprávy je také tím, kdo může být v budoucnu kontaktován a dotazován. Kvalitativní výzkum přinesl také zjištění, že v archivech panuje odlišný přístup k dokumentaci a nálezům než přímo u archeologů – archiváři předanou dokumentaci a nálezy umístí do své instituce a již se nezabývají kritickým zhodnocením těchto objektů.

KIM, Jinseok. Author-Based Analysis of Conference Versus Journal Publication in Computer Science [Konferenční příspěvky versus články v časopisech v počítačové vědě – studie založená na autorech]. Journal of the Association for Information Science and Technology. 2019, 70(1), 71–82.

Cílem studie bylo zmapovat publikační trendy a vzorce v oblasti počítačové vědy. Zatímco ve většině ostatních oborů dominují časopisecké články, v oblasti počítačové vědy jsou hlavním nástrojem vědecké komunikace konferenční příspěvky. Také většina začínajících vědců raději prezentuje své vědeckovýzkumné poznatky prostřednictvím konferenčního příspěvku než publikováním článku v časopise. Tento trend začal již v 80. letech a stále sílí. Autoři studie analyzovali práce 517 763 vědců, jejichž publikace jsou uloženy v databázi DBLP (bibliografická báze počítačové vědy, https://dblp.uni-trier.de/). Cílem bylo zjistit, zda a v jaké míře autoři konferenčních příspěvků publikují také v časopisech, zda mají stejný tým spoluautorů, který typ výsledku lze považovat za kvalitnější a je například více citován atd.

Na základě předem stanovených kritérií bylo pro účely studie vybráno 3 404 499 článků a konferenčních materiálů. Jedná se o práce publikované až od roku 1959 (v tomto roce se objevují první konferenční příspěvky, zatímco časopisecké články jsou datovány už od roku 1936). Vyloučeny byly také výsledky z roku 2017, kdy byla studie prováděna, protože jednak nešlo o konečný počet, jednak již vložené publikace se nacházely v různých fázích indexace. Ve výsledku byl vytvořen seznam 7 652 228 položek autor–dílo (tzn., pokud autor publikoval např. 12 konferenčních příspěvků a 8 článků v časopise, patří mu v tomto seznamu 20 položek). Dále byl u jednotlivých autorů stanoven rok debutu/získání akademického titulu, zjištěn počet publikací, spoluautoři a slova z názvu příspěvků a článků, která později posloužila k sémantické analýze. Bylo zjištěno, že 64,2 % všech zkoumaných autorů (332 394) publikovalo jako debut konferenční příspěvek, 25,44 % (131 707) článek v časopise a 10,36 % (53 663) publikovalo v témže roce obojí. Doba mezi publikováním prvního a posledního článku ve sledované množině je průměrně 10,08 roku. Řada autorů ovšem publikovala pouze jednou. Většina autorů dává dlouhodobě přednost jednomu nebo druhému typu výstupu. Sledovaní autoři vyprodukovali průměrně 14,58 článku (9,12 příspěvku na konferenci a 5,65 článku v časopise). Konferenční příspěvky jsou tedy oblíbenější, a to zejména u mladších vědců. Zajímavým zjištěním bylo, že pokud autor publikuje poprvé konferenční příspěvek, má sklon později publikovat spíše konferenční příspěvky, zatímco autor, který poprvé publikoval článek v časopise, se později přiklání také ke konferenčním příspěvkům. Pouze 0,55 % (2 849) autorů z celkového počtu publikovalo všechny své publikace samostatně, tedy bez spoluautorů. Běžný autor má průměrně 20,08 spoluautorů (13,93 u konferenčních příspěvků a 10,56 u článků v časopisech). 281 855 (54,44 %) z celkového počtu má větší počet spoluautorů u příspěvků z konference (20,33) než u článků v časopise (9,70), 31,86 % (64 966 autorů) má více spoluautorů u článků v časopisech (14,89) než u konferenčních příspěvků (7,33). Zbylých 13,7 % má stejný počet spoluautorů u obojího (3,88). Porovnáním slov z názvu konferenčních příspěvků a článků v časopisech u jednotlivých autorů bylo zjištěno, že se příliš nepřekrývají, to znamená, že autoři většinou nepublikují konferenční příspěvek i jako článek a naopak.

KLITZING, Nikolai, Rink HOEKSTRA a Jan-Willem STRIJBOS. Literature practices: processes leading up to a citation [Práce s literaturou: procesy vedoucí k citování]. Journal of Documentation [online]. 2019, 75(1), 62–77 [cit. 2020-02-28]. ISSN 0022-0418. Pro oprávněné uživatele dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-03-2018-0047.

Jako práce s literaturou je označován proces, který se skládá ze tří hlavních kroků, jimiž jsou výběr, čtení a citování zdrojů. Ačkoliv se v sociálních vědách hovoří o tzv. replikační krizi, která spočívá v tom, že není snadné reprodukovat výsledky publikovaných studií, nebyla v nich dosud věnována bližší pozornost procesům vztahujícím se k citování. Přitom každý ze zmíněných tří kroků práce s literaturou je náchylný k lidské chybě.

Autoři předložené studie hledali odpovědi na tři hlavní výzkumné otázky – zjišťovali, které faktory mohou mít vliv na citační praxi vědeckých pracovníků v sociálních vědách, zda a jak si tito vědci ulehčují práci (např. používáním sekundárních citací) a zda má na uplatňované postupy vliv délka jejich praxe. Z faktorů majících vliv na citační praxi autoři zmiňují především normy vztahující se k citování, motivaci k citování, obeznámenost s články, proces přípravy /vlastního/ článku a dostupnost článků. Každý z faktorů přitom může přispívat k tomu, že si vědci svou práci ulehčí, např. tím, že se příliš spoléhají na zmíněné sekundární citace (a s původním zdrojem se neseznámí). To může vést k dezinterpretaci původních výsledků, ale také k tomu, že jsou-li citace měřítkem kvality vědecké práce, autorům původních článků nejsou připsány příslušné zásluhy. Čte-li vědecký pracovník pouze část článku, může vytržení příslušné pasáže z kontextu zapříčinit mylné pochopení sdělení. Poměrně častý výskyt citačních chyb již potvrdily výzkumy zaměřené na citování v medicíně.

Jako výzkumná metoda bylo zvoleno dotazníkové šetření, které však následovalo až po pilotním ověření navržených otázek prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů. Těch se zúčastnilo celkem deset vědeckých pracovníků působících na univerzitě v nizozemském Groningenu (domovské univerzitě autorů studie) a zaměřených na oblast behaviorálních a sociálních věd. Na základě získaných zkušeností a zpětné vazby byly některé otázky vyřazeny a jiné přidány nebo přeformulovány.

Výsledné dotazníkové šetření bylo určeno pro vědce ze sociálních věd (konkrétně z oblasti edukačních věd a sociální a experimentální psychologie), kteří byli hlavními autory časopiseckých článků publikovaných v roce 2016 v jednom z pěti vybraných vědeckých časopisů. Celkem bylo identifikováno 438 hlavních autorů, kteří splňovali uvedená kritéria. Samotný dotazník (nebo alespoň část z něj) vyplnilo 112 (27 %) oslovených. Dotazník tvořilo 21 otázek týkajících se práce s literaturou v průběhu nedávné přípravy vědeckého článku a 21 otázek vztahujících se k práci s literaturou obecně.

Výsledky dotazníkového šetření ukázaly, že citování určitých zdrojů vychází z osobních pohnutek. Respondenti např. častěji uváděli, že citují kvůli tomu, aby doložili svou odbornost, když hovořili o sobě, než když se vyjadřovali k důvodům citování obecně. Obdobně tomu bylo u citování z pragmatických příčin, mj. kvůli tomu, aby se zavděčili recenzentům článku nebo redaktorům časopisu, do kterého zaslali svůj rukopis. Téměř všichni respondenti také naznačili, že pokud je redaktor časopisu požádá o zařazení některých zdrojů, vždy tak učiní.

Pokud se vědci věnují určitému tématu nebo oblasti dlouhodobě, pociťují nižší potřebu vyhledávání nových zdrojů o tématu. Opětovné citování zdrojů bez přímého ověřování s sebou však nese riziko zanášení chyb.

Ačkoliv dotazníkové šetření ukázalo, že pracovní zatížení vědců se v průběhu jejich kariéry zvyšuje (dokonce přibližně polovina respondentů vnímá pracovní zátěž jako mírně vyšší, než by si sami přáli), nezdá se, že by rozdíl v délce praxe měl výrazný vliv na ulehčování si práce např. prostřednictvím sekundárních citací.

Méně než polovina respondentů uvedla, že neprošli žádným školením, na kterém by se dozvědeli, kdy a jak by měli citovat. Většina respondentů naznačila, že použila sekundární citace nebo četla jenom část zdroje, který citovali. Přibližně polovina respondentů také uvedla, že někdy měli pocit, že jejich práci někdo jiný citoval nesprávně.

Za nejdůležitější části vědeckých článků respondenti pokládali metody a výsledky; naopak nejméně podstatná je podle nich část zvaná diskuse. Určitou roli hraje i dostupnost zdrojů – přibližně třicet procent respondentů narazilo na potíže při získávání vědeckých článků, ale většina z nich nakonec tyto články získala díky knihovně, kolegovi nebo kontaktováním autora.

Určitou slabinou předložených výsledků mohou být terminologické nejasnosti (především rozlišování parafrází a přímých citátů), skutečnost, že vědci se hodnotili sami a že se vyjadřovali k přípravě vědeckého článku, na kterém pracovali před delší dobou (někdy i více než dva roky před dobou realizace dotazníkového šetření), a také fakt, že vzorek respondentů byl poměrně malý.

Podle autorů studie je žádoucí, aby byl zejména u vysokoškolských studentů kladen větší důraz na vzdělávání v oblasti práce s literaturou. Důležitými tématy jsou především možné negativní důsledky sekundárních citací a zjišťování případů, kdy je třeba přistoupit k citování.

LEE, Danielle H. a Peter BRUSILOVSKY. The First Impression of Conference Papers: Does It Matter in Predicting Future Citations? [První dojem z konferenčních příspěvků: ovlivní budoucí citovanost?]. Journal of the Association for Information Science and Technology. 2019, 70(1), 83–95.

Článek zkoumá faktory ovlivňující budoucí citovanost příspěvků z konference. Ve většině oborů, převažuje tendence považovat články v časopisech za významnější než konferenční příspěvky, v oboru počítačové vědy (a také informační vědy) je tomu spíše naopak. Dřívější studie zkoumaly pouze faktory budoucí citovanosti u článků v časopisech, konferenční příspěvky nebyly v tomto smyslu dosud příliš zmapovány.

Podkladem pro danou studii se stala data z šesti vybraných konferencí. K získání bližších informací o konferencích bylo využito nástrojů CN3 (Conference Navigators3) a Citeulike (www.citeulike.org, online služba, která se specializuje na „záložkování“ zdrojů pro akademickou sféru).

Bylo definováno celkem 13 hlavních faktorů, které potenciálně ovlivňují budoucí citovanost konferenčního příspěvku. Můžeme je rozdělit do čtyř skupin: 1) faktory vztahující se k autorovi, 2) faktory vztahující se k příspěvku, 3) faktory vztahující se ke konferenci a 4) faktory vztahující se k online využití (čtení) příspěvků. Do první skupiny patří počet autorů příspěvku, průměrná doba, po kterou autor působí (=publikuje) v akademické sféře, průměrný počet publikací všech autorů ke dni vydání příspěvku a průměrný počet citací těchto autorů. Druhá skupina zahrnuje typ příspěvku (kompletní příspěvek nebo např. jen poster) a jeho délku (počet stran). Do třetí skupiny patří název konference, celkový počet prezentovaných příspěvků, počet účastníků konference, z kolika a jakých zemí pocházejí a nakonec záznamy ocenění nejlepších příspěvků. V poslední skupině je zohledněn počet záložek vztahujících se k článku v CN3 a Citeulike. Velmi důležitým sledovaným faktorem byla míra tzv. „časné sledovanosti“ příspěvku, tedy jakýsi monitoring míry zájmu o příspěvek od chvíle, kdy byl publikován prostřednictvím příslušných online nástrojů. Citovanost příspěvků autoři studie sledovali v databázích Scopus a Google Scholar. Ukázalo se, že pořízení záložky v CN3 nebo Citeulike během 4–12 měsíců od konference je poměrně spolehlivým ukazatelem budoucí citovanosti (tato aktivita je chápána jako ocenění ze strany uživatelů), nejlépe oceněný příspěvek byl samozřejmě citován také (zde jde naopak o ocenění ze strany odborníků). Celkově se nejdůležitějšími faktory budoucí citovanosti ukázaly být typ příspěvku, celkový počet příspěvků na konferenci, co největší mezinárodní účast a počet záložek v CN3 a Citeulike. Z první skupiny sledovaných faktorů se jako signifikantní ukázal pouze počet autorů. Kompletní příspěvky byly dle očekávání citovány častěji než např. postery.

V některých dřívějších studiích byl jako spolehlivý ukazatel budoucí citovanosti zjištěn počet stažení článku, pořadatelé konference však tato data často nezveřejňují, takže v této studii nemohla být použita. Studie byla také provedena na poměrně malém vzorku konferenčních materiálů, autoři do budoucna plánují její rozšíření, stejně jako zvýšení počtu sledovaných faktorů (např. h-index u jednotlivých autorů).

Zpracovaly: Mgr. Lenka Čížková, PhDr. Linda Jansová, Ph.D.

K vydání připravila: PhDr. Anna Machová

Článek popisuje dva příklady zapojení komunity v australských veřejných knihovnách. Autorka, nyní archivářka Australského ústavu pro studia Australců a obyvatel Torresova průlivu (https://aiatsis.gov.au/; https://en.wikipedia.org/wiki/Torres_Strait_Islanders) vychází ze svých vlastních zkušeností z práce v knihovnách. Příklady jsou tedy analyzovány na základě autoetnografie, dále s využitím modelu zapojení komunit a součinnosti s veřejnými knihovnami podle Sunga a Hepworthe (z r. 2013) a definice kulturní kompetence v knihovní a informační vědě zformulované Patricií Montiel-Owerall (z r. 2009; tato autorka je někdy citována jen jako Owerall, pozn. red.). Příklady uvedené v příspěvku zkoumají charakteristiky zapojení komunity tak, jak je identifikují ve svém modelu Sung a Hepworth, stejně tak je každý příklad zkoumán z hledisek kulturní kompetence a za využití oblastí (domén), v nichž se podle Overall tyto kompetence objevují či vyvíjejí.

Prvním příkladem je veřejná knihovna ve městě Alice Springs v Severním teritoriu. Zde vedoucí pracovníci knihovny získali finanční prostředky na projekty, které by vedly ke zlepšení služeb knihovny pro australské domorodce (zejména z kmene Arandů). Výsledky projektu přinesly vytvoření Sbírky znalostí domorodých obyvatel (Indigenous Knowledge Collection) a ustavení stálého knihovního pracovníka pro domorodé obyvatelstvo.

Druhý příklad pochází z knihovny hlavního města Austrálie, z Canberry. Zde se autorka článku, coby styčný pracovník knihovny v této problematice, pokusila propojit všechny zúčastněné strany (zaměstnance, oddělení a pobočky knihovny, její vedení, další knihovny v oblasti Australian Capital Territory – ACT) a zapojit je do spolupráce s komunitami původních, domorodých obyvatel Austrálie pocházejících z kmene Ngunnawal a z ostrovů Torresova průlivu (Aboriginal and Torres Strait Islander community).

Výsledky u obou příkladů dokládají výhody nejen pro zapojené skupiny domorodých obyvatel, ale i pro širokou veřejnost.

Ve druhém příkladu je vysledován sled pozitivních důsledků („pozitivní začarovaný kruh“ – „virtuous circle“) u zapojení komunity, kdy jeden pozitivní krok vede k nastavení dalšího. Kromě kulturních kompetencí mají vliv na dlouhodobě udržitelné zapojení komunity následující faktory: „hierarchická rovnocennost“ („hierarchical equivalence“) mezi organizacemi, poměrné zastoupení domorodých skupin obyvatel v celkové populaci daného místa (např. v Alice Springs tvoří původní obyvatelstvo velkou část uživatelů knihovny, v Canberry je tomu naopak) a povaha cílů každé skupiny. Z obou případů je zřejmé, že tato kultura je přínosem, na kterém komunity stavějí a snaží se o zapojení knihoven a širší veřejnosti. Článek detailně zpracovává přehled základních prvků zapojení komunity do jednotlivých projektů.

LE CROSNIER, Hervé. Éditer à l’ère numérique [Vydavatelská činnost v digitální době]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2018, 15, 46–49. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2018-15-0046-006. ISSN 1292-8399.

Příspěvek je rozhovorem s Hervé Le Crosnierem, editorem pro oblast multimédií francouzského nakladatelství C&F éditions (https://cfeditions.com/public/), které působí především v oboru informačních věd. V odpovědi na úvodní otázku: „Digitalizace převrátila vydavatelskou praxi naruby, zejména způsoby tvorby a šíření obsahu dokumentů. Co obnáší povolání vydavatele v době digitalizace?“ Hervé Le Crosnier zdůrazňuje, že editovat nadále znamená pečlivě vybírat texty a pomáhat autorům „zapracovat“ na dokumentech tak, aby zaujaly co nejširší možné publikum. Díky publikování na internetu, blozích a sociálních sítích má každý možnost oslovit davy. Avšak web funguje na principu nekončící hry přeskakování mezi dalšími články a weby. Vydavatel přichází v momentě, kdy by autor rád svým textům dal nový statut stability a dokončené práce. Vydavatel proto musí na webu „slídit“, hledat texty a jejich autory oslovovat. Nakladatelství C&F éditions se zabývá digitální kulturou a obecně tématy informačními, ale i vydavatelství bestsellerů dnes takto postupují. Jakmile je kniha (papírová či elektronická) vydaná, internet velmi usnadňuje její prodej a šíření.

Druhá otázka: „Jaké výzvy má před sebou vydavatelský obor v kontextu neustálého vývoje technologií a jejich užívání?“ podnítila odpověď, že neexistuje velký rozdíl mezi knihou tištěnou a elektronickou. Zpracování je prakticky totožné. Nicméně každá z nich je určena pro jiné publikum a jiný způsob čtení. Čtenáři, kteří si knihu pořídí, ji rádi nechávají cirkulovat mezi přáteli či ve své instituci a s oblibou zakládají domácí knihovny. Jenže málokdo si může dovolit zakoupit celou řadu publikací. Čtenáři se proto ubírají ke knihovnám nebo službám typu Amazon Prime. Ty je ovšem nutí zůstávat; pokud z platformy odejdou, ztratí k dokumentům přístup. Proto bychom neměli mít strach zpřístupnit elektronické knihy k volnému sdílení. Nakladatelství C&F éditions užívá licence „férového vydávání“: nechává své zákazníky, aby knihu poslali přátelům, ale žádá je, aby jí doslova „nezatopili celý svět“. Model funguje dobře, zvláště proto, že cena elektronické knihy je o 40 % nižší než cena stejného titulu tištěného.

Na dlouhý dotaz: „Stále více knihoven zařazuje vydavatelské činnosti do svého základního poslání, ať už se jedná o podporu vydávání vědeckých dokumentů, zpřístupňování korpusů nebo propagaci fondů kulturního dědictví. Jak vnímáte pozici knihoven v tomto vydavatelském ekosystému?“ odpovídá stručně, že i když by to mnohé mohlo lákat, posláním knihovny není hledat odbyt pro díla, která by chtěla veřejnosti znovu připomenout. Posláním knihovny je tato díla veřejnosti představit. Jiní aktéři je mohou pro tento účel vybrat a publikovat, což jsou činnosti mimo cíle a poslání knihoven. V odpovědi na poslední otázku: „Jakou přidanou hodnotu by z vašeho pohledu vydavatele mohly knihovny vydavatelským projektům přinést?“ připomíná, že přínos knihoven spočívá zejména v bibliodiverzitě. Fakt, že ve svých fondech uchovávají i publikace, které nejsou trháky na pultech knihkupectví, je vlastně uznáním práce vydavatele a veřejnost si to dobře uvědomuje. Ale v době digitalizace je nezbytné, aby dokumentům pojednávajícím o tomto fenoménu byl v knihovnách vyčleněn dostatečný prostor. Zpracování informací, jejich správa i možné nástrahy jsou tématy, která oslovují širokou veřejnost. Díla, která se zabývají dějinami digitalizace, která přinášejí kritický pohled a potřebný odstup, se stala nástroji dnešního člověka, jenž se zamýšlí nad komplexním a rychle se měnícím světem, ve kterém žijeme.

DESGRANGES, Olivier. De l’EPUB «maison» aux éditions Transbordage: édition numérique du patrimoine écrit en bibliothèque territoriale [Od domácího převádění do formátu EPUB k vydávání textů pod vlastní značkou Transbordage: digitální vydavatelská činnost písemného kulturního dědictví v oblastní knihovně]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2018, 15, 24–31. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2018-15-0024-003. ISSN 1292-8399.

Uvádí se, že v roce 1995 existovalo ve Francii více než 300 městských nebo oblastních knihoven s fondy povahy kulturního dědictví. Nicméně jen do 54 z nich stát přiděluje specialisty, kteří se těmto fondům věnují. Zbylé knihovny se svépomocí starají o významné sbírky kulturního dědictví, jež jsou pro vydavatele obrovskou živnou půdou. Mohou zde najít dosud nepublikované dokumenty nebo materiály k reedici textů, jejichž kvalita upadla v zapomnění. V hledání a orientaci je třeba jim pomoci, a proto vznikl projekt digitálního zpřístupnění textů kulturního dědictví, který je v článku představen. Nejedná se o nastolení cesty ke slepému následování. Je především svědectvím o „kutilství“ (korektně – o inovacích) v malých knihovnách, kterým chybí prostředky. Digitalizované dokumenty lze díky konvertoru OCR převést do textové formy, ale tím se automaticky nestanou snadno čitelnými, ještě stále vyžadují specifickou vydavatelskou péči. Zejména u rukopisů zůstává úplná průzračnost mezi textem a čtenářem chimérou.

Tuto výzvu se v letech 2015 až 2017 pokusila zdolat Komunitní mediatéka v Rochefortu (departmán Charente-Maritime na jihozápadním pobřeží Francie, http://mediatheques.rochefortocean.fr/). V jejích sbírkách je uložena historie města a hlavních donátorů. Katalogizace těchto fondů, jejich digitalizace, restaurování a zpřístupňování jsou stěží proveditelné bez vnější pomoci pracovní i finanční. Jedinou možností je postupné zpracovávání vlastními silami, pomalé a náročné, které se pravděpodobně protáhne na několik generací knihovníků. Z těchto důvodů se úvahy o možnostech zpřístupnění fondů stáčely k digitalizaci textů ve formátu EPUB. Jako první byl vybrán krátký rukopis námořního lékaře a velkého cestovatele Pierre-Adolphe Lessona. Výsledkem převedení do formátu EPUB byl soubor snadno čitelný na tabletech, smartphonech a čtečkách. Tyto krátké texty měly být následně převedeny do formátu, který by připomínal sbírku básní. Poměrně jednoduchý postup je v článku krok za krokem popsán. Výsledný produkt získal podobu digitální knihy a mohl být vložen do tamější virtuální knihovny. Protože dalším zdigitalizovaným dokumentem byl text významného rodáka a mecenáše města, projekt získal podporu zastupitelstva a obyvatelé si na webových stránkách odhlasovali název Transbordage. Výraz lze přeložit jako „přeložení zboží“ (z lodi na loď, resp. do přístavu) či „přemostění“. Oba významy jsou od nepaměti přístavnímu městu vlastní a symbolicky znamenají přechod od historických textů k digitálním dokumentům. Malý knihovní projekt vzniklý svépomocí se díky šikovné komunikaci stal projektem digitálního vydavatelství, o němž informovala celostátní a regionální média. V momentě, kdy mělo dojít k rozhodnutí o vhodné vydavatelské strategii, byl kvůli vytíženosti svého klíčového pracovníka pozastaven, ale kdykoli je možné na dosažené etapy navázat a pokračovat. Skutečnou výzvou při vydávání textů dosud nevydaných nebo pozapomenutých je schopnost knihovníků je objevit a editovat. Zároveň je nezbytné si ujasnit dlouhodobou a promyšlenou vydavatelskou strategii, která bude udávat směr dalším činnostem.

DIDIER, Christophe. La Revue de la BNU: enjeux et défis de l’édition en bibliothèque aujourd’hui [Revue Národní a univerzitní knihovny ve Štrasburku: rizika a výzvy vydavatelské činnosti v dnešní knihovně]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2018, 15, 12–22. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2018-15-0012-002. ISSN 1292-8399.

Národní a univerzitní knihovna ve Štrasburku (Bibliothèque Nationale et Universitaire de Strasbourg, BNU) začala vydávat svou Revue de la BNU (http://www.bnu.fr/action-culturelle/la-revue-de-la-bnu) v roce 2010, v době velké renovace budovy, s níž šla ruku v ruce renovace služeb. Vznikla originální revue, jejímž cílem je propagace výjimečného dokumentového kulturního dědictví knihovny a která by také chtěla být společnou platformou vědy a kultury v tématech dalece přesahujících svět knihy. Vychází ve formě tištěné i elektronické; jakmile vyjde nové papírové číslo, to předcházející je vloženo na stránky knihovny k volnému listování. Najdeme ji také na platformě Revues.org. Revue se snaží oslovit odbornou veřejnost napříč profesemi a specializacemi a přitom zůstat intelektuálně náročnou publikací, jejíž pročtení vyžaduje čas. Abychom pochopili smysl daného článku, je třeba ho přečíst celý a celkově mu porozumět – na rozdíl od dnes běžného digitálního přeskakování. V podobném duchu jsou vybírána i témata. Nejedná se o nejnovější zprávy; současného dění se dotýkají, ovšem vyžadují hlubší vhled do problematiky. Přispěvatelé jsou vyzýváni k vyjadřování svých názorů. Intelektuálním základem projektu je skutečnost, že pozorné, dlouhé a inspirativní čtení je stále spojeno s tištěnými médii. V Revue je od počátku vyhrazeno důležité místo ilustracím. Jejich estetickou hodnotu si vydavatelé v době, kdy tištěné dokumenty čelí ohrožení, dobře uvědomují. Ilustrace podněcuje úvahy k tématu a má didaktické funkce. Prostor je dále věnován umělcům, spisovatelům, historikům, vedoucím pracovníkům kulturních institucí nebo vědcům. Obsah čísel je obvykle nezávislý na ostatních kulturních aktivitách knihovny a tematicky vychází z fondů nebo historie instituce: rubrika věnovaná knihovním sbírkám, rubrika otevřených zdrojů vědy, rubrika nabízející volný prostor vizuální kultuře a rubrika nových přírůstků kulturního dědictví. Grafická podoba Revue vychází z výše uvedených nároků a je svěřena externímu specialistovi.

Příspěvek obsahuje grafy podávající představu o širokém spektru přispěvatelů do prvních čísel (země/regiony původu, profese, zaměstnavatelé). Zejména u některých témat (egyptologie, monarchismus, esoterika, paměť míst a místa paměti) je mezinárodní spolupráce žádoucí. Do edičního programu Národní a univerzitní knihovny ve Štrasburku patří i katalogy výstav, monografie, brožury a podobné produkty. Nabízí se tedy možnost zřídit knihovní knihkupectví jako doplněk již existující digitální knihovny Numistral (https://www.numistral.fr/fr). Výzvou do budoucna je, aby si Revue de la BNU udržela čtenáře, případně oslovila i ty, kdo o ní dosud nevědí (knihovna je otevřena komukoli po dosažení 16 let věku), a nadále zaujímala důležité místo mezi ostatními poskytovanými službami vědecké povahy. Vydavatelské aktivity velkých národních knihoven či knihoven uchovávajících důležité kulturní dědictví jsou vnímány jako opodstatněné. Pro ostatní instituce může být náročnější se na tomto poli osvědčit. Vydávání revue, která vytváří most mezi odborným výzkumem v knihovně a „kultivovanou širokou veřejností“, může být možnou odpovědí na tuto situaci.

ÉBOLI, Gilles. Stratégie éditoriale de la BM de Lyon: le nécessaire et le suffisant [Vydavatelská strategie Městské knihovny v Lyonu: co je nezbytné a co postačující]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2018, 15, 36–45. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2018-15-0036-005. ISSN 1292-8399.

Vydavatelské aktivity Městské knihovny v Lyonu (https://www.bm-lyon.fr/) mají mnoho forem, avšak v posledních letech jsou soustředěny do několika silných větví. Autor se v článku snaží odpovědět na otázku, zda instituce uměla a umí určit, co je nezbytné a co postačující, aby mohla definovat svou vydavatelskou strategii. Pro tento účel jsou představeny vybrané vydavatelské projekty. Počet vydaných výtisků katalogů k výstavám či sborníků z konferencí v posledním desetiletí významně poklesl. Je to z důvodů finančních i kvůli stále populárnější digitalizaci. Nerozebrané exempláře zůstávaly na poličkách mnoho let, přitom šlo o nákladné publikace. Našly se však tři výjimky: katalog doprovázející výstavu mladé talentované iránské fotografky Shadi Ghadirian (fotografie je všeobecně populární a papír k ní patří, jedná se o současné téma), katalog k výstavě města Lyonu v první světové válce a katalog k výstavě věnující se knižní revoluci kolem roku 1500 – zajímavostí je, že všechny vystavené knihy, Googlem zdigitalizované, bylo možno jako doplněk ke katalogu shlédnout na webových stránkách výstavy. Institut knižní historie (Institut d'histoire du livre, http://ihl.enssib.fr/) založený v roce 2001, seskupuje kolem Městské knihovny v Lyonu několik institucí s dlouhou tradicí v oboru knih a písemností: Muzeum tiskařství a grafické komunikace v Lyonu, Národní vysokou školu informačních věd ve Villeurbane (ENSSIB), Vysokou školu archivářskou v Paříži (École nationale des chartes) a prestižní École normale supérieure (ENS) v Lyonu. V článku je vykreslen příklad vydavatelské aktivity Proměny knihy (Métamorphoses du livre), která přirozeně vznikla ve spolupráci s ENS. Knihovna vydává dvě periodika. Gryphe vychází od roku 2000. Klade si za cíl propagovat knihovní fondy formou krátkých, pádných a dobře ilustrovaných článků, vědecky podložených, a přesto přístupných široké veřejnosti. A co víc, šéfredaktor není knihovník, ale novinář. Zato Topo (https://www.bm-lyon.fr/images/topo/topopdf/04/TOPO3_4_2004.pdf) je psaný samotnými knihovníky. Obsahuje informace o nových dokumentech v knihovně a tipy knihovníků (jsou bez podpisů, chápány za celou instituci). Topo vychází pětkrát ročně pro 15 000 čtenářů a představuje aktivity všech 16 knihoven sítě.

V roce 2017 byl vytvořen webový magazín L´Influx (http://www.linflux.com/). Skládá se z tematických rubrik, dotýká se aktuálních událostí a staví je do kontextu očima knihovníků. Pro širokou veřejnost objasňuje nebo upřesňuje nejnovější zprávy na úrovni regionální, národní i nadnárodní. Při publikování jsou zachovávána následující pravidla: knihovníci se na rozdíl od novinářů mohou opřít o hlubokou historii události, kterou mají ve fondech na dosah ruky. Proto musí postavit danou událost do kontextu. A konečně mají být originální ve vyjadřování svých názorů.

Le guichet du savoir (http://www.guichetdusavoir.org/) je francouzskou verzí služby Ptejte se knihovny. Městská knihovna v Lyonu ji založila v roce 2004 a v době vypracovávání této anotace odpověděli její pracovníci na více než 71 000 dotazů. Podle přijatých zásad zodpoví do 72 hodin, odpověď bude přesná a odůvodněná, bez diskriminace tazatelů či otázek, všechny otázky a odpovědi budou publikovány. Do služby se zapojují všichni knihovníci.

Numelyo, digitální knihovna Městské knihovny v Lyonu (https://numelyo.bm-lyon.fr/), vznikla vlastně díky společnosti Google, která na základě smlouvy s městem digitalizovala většinu tištěných dokumentů z fondů knihovny vydaných mezi léty 1450–1920. Asi 430 000 svazků bylo postupně zpřístupněno na Google Books. Bylo to poprvé, kdy se veřejná knihovna do projektu zapojila v takovém rozsahu. Přesto speciálně pro tyto dokumenty vznikla digitální knihovna Numelyo. Na rozdíl od globální společnosti je městská knihovna zasadí do kontextu a pomůže co nejširšímu publiku těšit se ze svého kulturního dědictví.

FOUAD, Nehal a Najah AL-GOBLAN. Using customer relationship management systems at university libraries: A comparative study between Saudi Arabia and Egypt [Využití systémů řízení vztahů se zákazníky ve veřejných knihovnách: srovnávací studie Saúdské Arábie a Egypta]. IFLA Journal [online]. 2017, 43(2), 158–170 [cit. 2019-08-08]. DOI: 10.1177/0340035216685103. ISSN 0340-0352. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0340035216685103.

Knihovny jsou dnes v nelehké pozici, kdy musí prokazovat svou konkurenceschopnost a schopnost zaujmout zákazníky ve virtuálním prostředí, které nabízí různé zdroje informací. Aby knihovny dosáhly úspěchu v současném konkurenčním prostředí, je potřeba, aby věnovaly velkou pozornost podpoře řízení vztahů se zákazníky (customer relationship management, CRM). Řízení vztahů se zákazníky je administrativní schéma, jehož cílem je vytvoření, organizace a vedení úzkého a dlouhodobě udržitelného vztahu se zákazníky. Slouží ke zjištění jejich současných a předpokládaných potřeb, má zaručit jejich loajalitu knihovně a vystavět s nimi vzájemně provázané vztahy. CRM přináší metodologii, jak pochopit chování zákazníků a možnost ovlivnit je různými způsoby prostřednictvím komunikace. Toho se dá docílit zavedením informačního systému, který je schopen analyzovat a předvídat potřeby zákazníků a navíc předkládat návrhy, jak si zákazníky udržet.

Cílem publikované studie je prozkoumání možného nasazení systémů řízení vztahů se zákazníky v univerzitních knihovnách. Nejprve je univerzitním knihovnám představen koncept řízení vztahů se zákazníky, mechanismus zavedení těchto systémů a úroveň tendence/připravenosti knihoven je přijímat. Při zavádění systémů CRM v knihovnách je nejprve potřeba poznat uživatele knihovny – uskutečnit sběr demografických dat, kontaktních údajů, zjistit, jaké jsou koníčky a zájmy uživatelů knihovny, provést analýzu jejich chování a způsoby využití knihovny atd. Další fází je vytvoření datového skladu, který bude obsahovat všechna data související se zákazníky (osobní a demografické údaje, transakční záznamy zákazníků, seznam stížností a návrhů, výsledky předchozích výzkumů a studií týkajících se skupin uživatelů knihoven). Ve třetí fázi je potřeba nastavit kritéria hodnocení, čtvrtou fází je rozdělení uživatelů a poslední fází je pak trvalá komunikace s uživateli.

Do studie byly konkrétně zapojeny knihovny univerzit Saúdské Arábie (Univerzita krále Abd al-Azíze v Džiddě, Univerzita krále Saúda v Rijálu) a Egypta (Káhirská univerzita, Alexandrijská univerzita). Studie je doplněna mnoha tabulkami s analytickými údaji, popisuje překážky, kterým čelí používání systémů řízení vztahů se zákazníky v Saúdské Arábii a Egyptě. Jsou zformulována doporučení při zavádění systémů CRM v univerzitních knihovnách.

ISLAM, Md Anwarul, Naresh Kumar AGARWAL a Mitsuru IKEDA. Effect of knowledge management on service innovation in academic libraries [Vliv znalostního managementu na inovaci služeb v akademických knihovnách]. IFLA Journal [online]. 2017, 43(3), 266–281 [cit. 2019-08-05]. DOI: 10.1177/0340035217710538. ISSN 0340-0352. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0340035217710538.

Inovace se staly zásadním krokem pro každou organizaci, umožňují jim přijít s novými a vylepšenými službami. Avšak inovace jsou zároveň velmi závislé na dostupnosti příslušných znalostí. Těch je ale v organizacích vytvořeno obrovské množství, což proces inovací značně ztěžuje. Klíčovým kritériem pro inovaci je právě efektivní znalostní management. Akademické knihovny si v tomto ohledu jeho význam začínají uvědomovat. Neexistují však žádné kvantitativní studie věnující se problematice znalostního managementu a inovací služeb v kontextu knihoven. Autoři článku – Islam, Agarwal a Ikeda – dospěli k rámci pro znalostní management pro inovaci služeb v akademických knihovnách (angl. zkr. KMSIL – knowledge management for service innovation in academic libraries). Zformulovali tři základní výzkumné otázky: 1) Jak znalostní management ovlivňuje inovaci služeb v akademických knihovnách?, 2) Jak jednotlivé fáze cyklu znalostního managementu ovlivňují inovaci služeb?, 3) Jak se navzájem ovlivňují jednotlivé fáze cyklu znalostního managementu?

Znalostní management má tři fáze: (1) sběr/tvorba znalostí, (2) sdílení/přenos znalostí a (3) aplikace/využití znalostí. Prostřednictvím 107 knihovníků z 39 zemí světa zkoumá tato studie vliv znalostního managementu (a fází cyklu znalostního managementu) na inovaci služeb. Studie dokládá, že sběr/tvorba znalostí (1) a aplikace/využití znalostí (3) má významný vliv na inovaci služeb v akademických knihovnách. Naopak vliv sdílení/přenosu znalostí (2) se ukázal jako nepodstatný. Studie také prokázala vztah mezi fázemi znalostního managementu. Zjištění podporují rámec KMSIL, který by měl pomoci akademickým knihovnám v procesu inovace služeb právě tím, že se využijí fáze cyklu znalostního managementu.

DE JAGER, Karin. Approaches to impact evaluation in academic libraries: A review of a new ISO standard [Přístupy k hodnocení vlivu v akademických knihovnách: recenze nové normy ISO]. IFLA Journal [online]. 2017, 43(3), 282–287 [cit. 2019-08-06]. DOI: 10.1177/0340035217696321. ISSN 0340-0352. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0340035217696321.

Článek je přehledem a shrnutím normy ISO 16439, Informace a dokumentace: metody a postupy pro posuzování vlivu knihoven (ISO Standard 16439, Information and Documentation: Methods and Procedures for Assessing the Impact of Libraries) z r. 2014, a to se zaměřením na oblast akademických knihoven. Norma ISO 16439 definuje dopad knihovny jako „vliv knihoven a jejich služeb na jednotlivce a/nebo společnost jako celek“. Dopadem jsou myšleny rozdíly, které knihovna přinesla, ať už jednotlivcům či společnosti, a tyto rozdíly mohou být chápány jak pozitivně, tak negativně. Dopad může být hmatatelný či nehmatatelný, zamýšlený nebo nezamýšlený, okamžitý nebo dlouhodobý. Různé skupiny či jednotlivci mohou jeho důsledky vnímat různě. Norma pak popisuje účinky vlivu na jednotlivce tak, že u jednotlivých uživatelů knihovny dochází ke zlepšení dovedností a schopností nebo změnám v postojích a chování, jsou úspěšnější při studiu či dokonce ve výzkumu.

Článek odkazuje na přílohu normy, která přináší mnoho praktických příkladů nástrojů pro hodnocení a nápady na další možnosti a přístupy, které pak lze individuálně upravit dle konkrétních potřeb. Dle normy lze prokázat vliv třemi způsoby: odvozením z jiných, běžných údajů knihovny nebo v kombinaci s kvalitativními údaji, zejména pomocí různých statistik, které knihovny vedou, vyžádáním zkušeností uživatelů knihovny, a také pozorováním chování uživatelů, ať už osobně či vzdáleně – za využití techniky aj. Kvůli dosažení optimálního výsledku se doporučuje se způsoby kombinovat. Přestože akademické knihovny plní jinou úlohu než veřejné knihovny a kladou se na ně jiná očekávání, i tak musí dokládat a obhajovat svou efektivitu. Norma ISO napomáhá knihovnám prokazovat jejich ekonomickou hodnotu. V oblasti akademických knihoven se pak jedná o kvantifikaci toho, nakolik knihovna přispívá k výsledkům výzkumu, produktů a zejména výzkumným grantům. Jedním z přístupů, jak v akademických knihovnách stanovit ekonomickou hodnotu služeb, je návratnost investic (return on investment – ROI). Ta se snaží propojit hodnotu peněz vydaných na knihovnu s penězi generovanými ve službách knihovny, opět především v návaznosti na výzkumné aktivity univerzity. Na konci článku jsou zmíněny některé univerzity, kde je pomocí výpočtu ROI doložena návratnost investic (University of Illinois, Syracuse University).

MANCHETTE, Étienne a Nathalie THOUNY. RetroNews: éditorialiser la presse ancienne [RetroNews: zpřístupňování historického tisku]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2018, 15, 32–35. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2018-15-0032-004. ISSN 1292-8399.

Pro zrychlení digitalizace tiskovin a jejich větší přístupnost vyvinula Francouzská národní knihovna ve spolupráci s externími partnery novou online službu cele věnovanou historickým tiskovinám – RetroNews (https://www.retronews.fr/#). Umožňuje pročítání milionů stran tisku, který vycházel mezi léty 1631 a 1950. Po masivní digitalizaci byly tyto archivy volně zpřístupněny prostřednictvím vlastní digitální knihovny Gallica. V příštím roce by mělo být přístupno již téměř 20 milionů stran archivního tisku. Při výběru tiskovin k digitalizaci je důležité dbát na to, aby byla dobře pokryta všechna historická období. Archiv zahrnuje tiskoviny různých typů, politických proudů, zeměpisných oblastí, nechybí pro Francii typické tituly satirické. Další výzvou se stalo vytvoření dobře fungujícího přístupu k těmto sbírkám. Při vývoji vyhledávacích funkcí byly vzaty v potaz potřeby vědců, univerzitních pracovníků a v širším slova smyslu uživatelů pokročilého vyhledávacího rozhraní. Technika dolování z velkých dat umožnila v textech určit sémantické entity místa, osoby, organizace či události, jako tematická klasifikace bylo použito tematické třídění IPTC (standard The International Press Telecommunications Council, pozn. red.). Díky multifasetovým vyhledávacím filtrům podle tématu, osoby, události, místa, organizace nebo dějinného období může veřejnost probádat významné události nedávné i dávné historie. Archiv tisku, krátké články a videa jsou volně konzultovatelné. Předplatitelé mají navíc přístup k audio verzím, rozhovorům, doplňkovým funkcím a expertním vyhledávacím nástrojům. RetroNews denně nabízí krátké formáty zpráv zobrazitelné na různých typech displejů a adaptované pro platformy sociálních sítí. Uplatněním obsahové strategie cílené na koncové uživatele přispívá RetroNews k rozvoji nové vydavatelské praxe v oblasti archivů.

NOSNY, Nathalie. La Bibliothèque éditrice [Když se knihovna pustí do vydavatelských činností]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2018, 15, 8–11. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2018-15-0008-001. ISSN 1292-8399. ISSN1292-8399.

Příspěvek je rozhovorem s Nathalie Nosny, vedoucí služby Webmagazine ve francouzské Veřejné informační knihovně (Bibliothèque publique d´information v Paříži, BPI, http://www.bpi.fr/a-la-une). Na první otázku „Stává se dnes vydavatelská činnost pro knihovny nevyhnutelnou?“ odpovídá, že stejně jako vydavatelé mají knihovny za cíl zprostředkovávat veřejnosti informace a znalosti, na rozdíl od vydavatelů však nepřinášejí znalosti nové. Musí brát v úvahu všechny dostupné informace a pohledy na problematiku, zůstat neutrální a zároveň prokazovat vysokou odbornost. Vydavatele doprovází jako zprostředkovatel, který dobře zná veřejnost. V dnešní době přehlcení informacemi a dezinformacemi se lidé těžko orientují. Právě nové zprostředkovatelské nástroje veřejnost učí, jak se v množství informací orientovat. Činnost knihoven není čistě vydavatelská, spíše zahrnuje vydavatelské kompetence, jako jsou výběr a pořádání informací, jejich ověření a uvedení do souvislostí. Svou odpovědí na otázku: „Můžeme v tomto vidět vznik nové služby, která by byla pokračováním tradičních činností zprostředkování a organizace znalostí?“ přitakává, že se jedná o přirozené pokračování těchto služeb. Knihovna se musí přizpůsobit společnosti, v níž funguje, a osvojit si kompetence, které byly dříve vlastní jen vydavatelům. Z tradičního pohledu je vydavatelská činnost knihoven paradoxem, veřejnosti však přináší záběr různých zdrojů informací v lépe „stravitelné“ formě. Publikační činnost knihovny nezahrnuje tvorbu originálních děl, jedná se spíše o syntézy a orientační body, které veřejnosti ukáží cestu ke zdrojovým dokumentům. Univerzitní knihovny již takto dlouho činí prostřednictvím univerzitního tisku. Nyní se přidávají knihovny veřejné. Rozhovor je uzavřen otázkou: „Na co si mají dát pracovníci knihoven při vydavatelské činnosti, která je pro ně nová, pozor?“ Nathalie Nosny v odpovědi upozorňuje, že tyto nové profesní kompetence zahrnují více osobního vkladu. Není možné předat veškeré dostupné informace, nýbrž dát přednost určitým zdrojům, tématům a zůstat neutrální, abychom zvýšili pravděpodobnost, že se tyto informace k veřejnosti vůbec dostanou. Knihovny musí zprostředkovávat přístup k informacím encyklopedickým, nejnovějším a důvěryhodným.

Příspěvek je zakončen chronologickým přehledem vydavatelské činnosti Veřejné informační knihovny a charakteristikou webmagazínu Balises (https://www.bpi.fr/sites/Balises/home.html, https://www.bpi.fr/sites/Balises/home/gestion/filtre-tag.html?tagRecherche=Paris%20et%20Ile-de-France).

Pozn. red.: Slovo balise znamená bóje, návěstidlo, ale také tag. Po shlédnutí webové titulní strany webmagazínu Balises lze tvrdit, že se zabývá tématy pro společnost aktuálními: kultura, mediální vzdělávání, vývoj demokracie, veganství, životní styl, společenské tendence, klimatická diplomacie, bezpečnost dat, ale i budoucnost práce a hledání zaměstnání atd.

SRAKU-LARTEY, Margaret, Stella Britwum ACQUAH, Sparkler Brefo SAMAR a Gloria Djaney DJAGBLETEY. Digitization of indigenous knowledge on forest foods and medicines [Digitalizace tradičních znalostí původního obyvatelstva o lesních plodinách a léčivech]. IFLA Journal [online]. 2017, 43(2), 187–197 [cit. 2019-08-12]. DOI: 10.1177/0340035216681326. ISSN 0340-0352. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0340035216681326.

Článek se zabývá digitalizací tradičních znalostí původních obyvatel (indigenous knowledge), konkrétně v této studii jde o znalosti týkající se lesních plodin a léčivých rostlin. Autoři článku, působící v ghanském Výzkumném lesnickém ústavu (Forestry Research Institute of Ghana – FORIG, https://www.csir-forig.org.gh), upozorňují na nedostatečné zpracování těchto tradičních znalostí místními institucemi, zejména knihovnami. V důsledku toho může dojít k nenávratné ztrátě těchto znalostí. Výzkumní pracovníci zmíněného ústavu provedli průzkum zjištění úrovně znalostí místních obyvatel o tradičních lesních plodinách a léčivech. Průzkum byl proveden v devíti komunitách v Ghaně (Kwapanin, Kyebi, Abofour, Amantia, Obogu, Banka, Bankyease, Anwiam, Andoe), kde byly primární údaje sesbírány od 606 respondentů pomocí metody hloubkového rozhovoru prostřednictvím dotazníků. V průzkumu bylo identifikováno celkem 289 různých druhů, z toho 90 jako lesní plodiny a 199 jako léčivé rostliny. Zjištění ukazují, že příslušníci místní komunity mají v tomto ohledu hluboké znalosti. Jsou si vědomi toho, jaké plodiny a léčivé rostliny jsou v lese k dispozici, jak je konzumovat a kdy dozrávají. Studie odhaluje, že konzumace domorodých lesních plodin je na ústupu, zatímco využívání postupů tradiční medicíny je na vzestupu.

Výsledkem průzkumu je vytvoření online databáze těchto tradičních znalostí původních obyvatel (https://www.csir-forig.org.gh/tikfom/database). Studie navíc doporučuje zveřejnění zákonů a právních nástrojů na ochranu komunit před biopirátstvím.

Zpracovaly: PhDr. Anežka Grimmová, PhDr. Anna Machová, Mgr. Veronika Tichá

Autorka článku byla svou domovskou univerzitou (Univerzita Horního Alsaska – Université de Haute-Alsace – s dvěma sídly, v Mylhúzách a Colmaru, http://www.uha.fr/, také https://www.universitedehautealsace.fr/) pověřena vypracováním projektu studijního centra; v originálním textu je užíván anglický termín Learning Center. Pro univerzitní knihovnu by představovalo radikální změnu fungování a nutně by vedlo k rozšíření kompetencí jejích pracovníků. Learning Center knihovnu nebude nahrazovat, ale bude ji dále rozvíjet – směrem k otevřenosti nejen směrem k uživatelům, ale i s ohledem na organizaci práce (méně vertikálních struktur, více spolupráce v týmech, více práce díky rušení přehrad i mezi zaměstnanci…). V článku jsou nastíněny základní představy asi stovky osob, kterých se fungování centra bude přímo či nepřímo týkat. (Webové stránky studijního centra již existují a jsou na https://www.learning-center.uha.fr/.do, pozn. red.)

Podle většiny dotázaných knihovníků se bude jednat o službu novou, spíše než jen inovativní, která přiláká uživatele dosud „nenavázané“ na stávající knihovnu. Centrum však knihovně nebude konkurovat. Knihovníci nemají co ztratit a naopak doufají, že díky nové organizaci práce získají širší kompetence. Služby pro uživatele bude možné charakterizovat hesly otevřenost, svoboda a dostupnost – tedy prodloužená otevírací doba, vyhovující dálkový přístup k digitálním zdrojům, vstup do prostor bez omezení, uzpůsobené pracovní prostředí pro jednotlivce i skupiny. Learning Center je chápáno jako místo otevřeného vědění, daleko přesahující akademické pojetí. Nové znalosti budou vznikat nejen v tichu osamoceného studijního koutku, ale nově i v otevřeném prostoru, kde budou stimulovány při neformálním setkávání uživatelů a za podpory zaměstnanců. Learning Center nabídne služby na míru a stane se viditelnou, přívětivou a katalyzační křižovatkou vědění. Bude místem pro práci i odpočinek, zkrátka pro život! Centrum tím knihovně otevře cestu z izolace a ta se stane viditelným prvkem univerzity.

V tomto kontextu akademické studium ustupuje neformálnímu setkávání a informační zdroje se dostávají do stínu služeb. Vstupují zde na scénu nové kompetence a způsoby práce s uživateli. Často skloňovanými se stávají tzv. soft skills, měkké dovednosti, tedy víceoborové kompetence mimo akademickou oblast. I když pro všechny tázané patří Learning Center do rodiny knihoven, soft skills otevírají pole kompetencí ve Francii dosud spíše neznámých. V podrobně propracovaném systému francouzské veřejné správy, ve kterém státní zaměstnanci musí získávat diplomy, certifikáty a skládat náročné konkurzy, převažují jednoznačně tzv. hard skills. Soft skills bývají naopak předávány neformálním způsobem, který tolik nepodléhá dohledu autorit, a jsou hůře měřitelné, „objektivizovatelné“. Jsou to průřezové kompetence, schopnosti komunikovat, sociální dovednosti, emoční, vztahové dovednosti. Knihovníci se tak budou vzdělávat převážně prostřednictvím uživatelů a v kontaktu s nimi. Tyto měkké dovednosti jsou odborníky považovány za zásadní pro služby, avšak v institucích jsou dosud prakticky „neviditelné“. Na druhou stranu jsou soft a hard komplementární, není třeba je stavět proti sobě.

V anglosaském pojetí nabízí Learning Center širokou škálu studijních možností. Spolupráce řady účastníků je jednou z nich, ale tím není snížena důležitost akademických a pedagogických zdrojů, dostupných digitální cestou.

BESSON, Béatrice. Portrait métier # 3: Hub Librarian [Portrét povolání č. 3: Pracovník v centru Learning Hub]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2017, n° 13, p. 46–49. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2017-13-0046-006. ISSN 1292-8399.

Béatrice Besson z prestižní ekonomické vysoké školy Emlyon ve francouzském městě Saint-Étienne v rozhovoru přibližuje tzv. Learning Hub (https://learninghub.em-lyon.com/EXPLOITATION/), jakousi univerzitní informační bránu, a kompetence specialistů, kteří jsou zde studentům k dispozici.

K přechodu od tradiční knihovny k pojetí Learning Hub došlo v souladu se strategickým plánem školy plně se ponořit do digitálního prostředí. Fyzické prostory byly přestavěny, informační zdroje z převážné části digitalizovány a nyní jsou uživatelům neomezeně přístupné. Tento model je především reakcí na způsoby práce dnešní generace studentů, na potřebu inovace a kreativity. Došlo tak sice k odlivu části uživatelů tradiční knihovny k Learning Hub-u, nicméně nové pojetí se ke knihovně neobrací zády. Spíše prý mění pohled na ni a láme četná klišé.

Prostředí Learning Hub je v první řadě místem setkávání, sdílení a výměny informací. Nabízí rozličné prostory pro práci individuální i týmovou, aby každý uživatel mohl objevovat, studovat, pracovat, sdílet nápady a diskutovat nebo odpočívat podle svých potřeb a chutí. Do prostoru Learning Hub přicházejí převážně studenti školy, vyučující, výzkumníci nebo spolupracovníci a partneři školy.

Základními nabízenými službami v tomto centru zůstávají akvizice informačních zdrojů a jejich zpřístupňování, ale na důležitosti získává intenzivní práce s uživateli. Pracovníci jim nabízejí školení a pomoc s vyhledáváním. Měli by také přicházet s nápady na nové služby, být inovativní a kreativní a zároveň dobře a s chutí ovládat nové technologie. Nezbytné kompetence a know-how v dnešních firmách spočívá ve schopnostech umět rychle vyhledat relevantní a důvěryhodné informace s přidanou hodnotou a následně je analyzovat, zpracovat a vyprodukovat nové znalosti. Informační specialisté v Learning Hub by měli tyto schopnosti studentům předat. Formální vzdělání již nestačí, samostudium a sledování inovací, nových nástrojů a zdrojů je nyní nezbytnou součástí tohoto povolání.

COULON, Muriel a Claire TOUSSAINT. Magasiniers: quelles activités? [Jaké činnosti vykonává skladník v knihovně?]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2017, n° 13, p. 54–62. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2017-13-0054-008. ISSN 1292-8399.

Médiat, vzdělávací centrum v oboru knihovnictví francouzského regionu Rhône-Alpes (http://mediat.univ-grenoble-alpes.fr/) nabízí odborné vzdělání francouzským státním zaměstnancům, kteří splnili požadavky konkurzů veřejné správy kategorie B (po uchazečích je požadováno minimálně maturitní vysvědčení) a C (požadován je alespoň výuční list). Pedagogický tým této instituce každoročně debatuje nad dalším směřování vzdělávacích programů. Proto byl v roce 2015 proveden průzkum týkající se náplně práce skladníka (francouzsky magasinier, volnějším překladem by byl termín „správce sbírek“, pozn. překl.) v univerzitní knihovně. Cílem projektu bylo vytvořit přehled aktivit, které jsou náplní této profese, určit hlavní kompetence a na základě analýzy výsledků nabídnout zájemcům odpovídající vzdělávací programy. V roce 2017 pak byli osloveni všichni pracovníci této profese v regionu. Jednalo se o zaměstnance knihoven a administrativních a technických oborů v kategorii B, celkem 2013 osob. Z došlých odpovědí byla vytvořena mozaika pracovních činností: 99 % tázaných vykonává základní knihovní služby a fyzicky spravuje sbírky dokumentů. Dále byly často uváděny služby komunikace s uživateli, jejich informování a školení nebo přidělování signatur. Téměř polovina tázaných se podílí na zajišťování meziknihovních výpůjčních služeb. V necelých 10 % případů byla zmíněna i digitalizace dokumentů.

Výsledky anket potvrzují, jak je pro skladníky knihoven důležité rozvíjet kompetence v oblasti technických a komunikativních know-how. Vzdělávací centrum se proto rozhodlo zájemcům nabídnout studijní program výhradně určený pro tyto pracovníky. Prohloubí si tak své znalosti, naučí se pracovat s oborovými nástroji, získají profesionální dovednosti pro komunikaci s uživateli a zdokonalí kompetence ve vyhledávání dokumentů.

DELHAYE, Marlène. Portrait métier # 1: bibliothécaire open access [Portrét povolání č. 1: open access knihovník]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2017, n° 13, p. 20–21. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2017-13-0020-002. ISSN 1292-8399.

Marlène Delhaye, koordinátorka odboru elektronických zdrojů a publikací na Univerzitě Aix-Marseille (Aix-Marseille Université, https://www.univ-amu.fr/) v rozhovoru přibližuje obsah nové knihovnické profese, jež jakýmkoli způsobem souvisí s volným přístupem – open access: „knihovník pro open access“ (le „bibliothécaire open access“) má co do činění s problematikou technických otázek řešení otevřených archivů a jejich propagací, se vzděláváním v oblasti ukládání dat, zabývá se publikační strategií, digitální identitou a zhodnocením uložených dokumentů, zprostředkovává právní asistenci, pracuje se systémem placení nákladů a analyzuje tendence vědecké komunikace. Stejně jako mnoho dalších profesí se musí umět přizpůsobit rychlému vývoji v oboru. Nezbytné kompetence se týkají zejména oblasti komunikace a propagace otevřených archivů u vědeckých pracovníků a vyučujících, vedoucích prací, studentů a knihovníků. Výzvou se pro tyto specialisty stává oblast valorizace vědeckých publikací v otevřeném archivu, viditelnost uložených dokumentů a jejich právní zabezpečení. Francie je prostředí pro otevřené archivy velmi příznivé: disponuje centrálním archivem národní vědecké produkce HAL (https://hal.archives-ouvertes.fr/) a zákonem Pro digitální republiku (Loi n° 2016-1321 du 7 octobre 2016 pour une République numérique, text zákona viz https://www.legifrance.gouv.fr/eli/loi/2016/10/7/ECFI1524250L/jo/texte, další informace např. na https://www.gouvernement.fr/action/pour-une-republique-numerique).

Spolu s celým procesem vědy a výzkumu se vyvíjí i tento typ profese, vše směřuje k hnutí „open science“, „open workflow“. Již nyní je třeba nahlížet na její poslání v interdisciplinárním měřítku ve spolupráci s dalšími univerzitními profesemi ve vědě a výzkumu, výuce a administrativě. Aby v této profesi dobře obstáli, informační pracovníci by měli být zvídaví, mít přehled o tom, na čem se pracuje na univerzitě, ve světě i v jiných oborech. Zaměstnavatelé by je v tom měli podporovat a umožnit jim další studium prostřednictvím online konferencí a kurzů mooc. Studenti oboru by pak měli poznat vydavatelský proces, a tím také lépe porozumět práci vyučujících a výzkumných pracovníků.

GAUTRET, Marjolaine. Portrait métier # 2 : bibliomètre [Portrét povolání č. 2: Specialista v bibliometrii]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2017, n° 13, p. 36–37. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2017-13-0036-004. ISSN 1292-8399.

Rozhovor na téma povolání specialisty v bibliometrii, vědní disciplíně zabývající se měřením a kvantitativní analýzou dokumentů komunikujících vědecké poznatky. Tento informační pracovník, ve francouzštině také zvaný inženýr bibliometrie (ingénieur en bibliométrie), stručně řečeno analyzuje obsah informací. Podle Marjolaine Gautret (Sorbonne Université, Campus Pierre et Marie Curie, http://www.upmc.fr/en /; sama autorka je ingénieur en bibliométrie) by takový specialista proto měl mít kompetence v oblasti informačního managementu, statistické analýzy dat a komunikace. Měl by spolupracovat se specialisty v informatice i rešeršéry v různých vědních disciplínách, čímž se přibližuje k profesi data scientist.

Vznik profese specialisty v bibliometrii odpovídá na narůstající množství výzkumných aktivit a potřebu dostávat informace v syntetizované podobě. Reaguje na obrovský přísun informací, jejich všudypřítomnost a velká data (big data). Tento pracovník definuje, plánuje a uskutečňuje analytické projekty zadavatelů, často v krátkých lhůtách. Musí předvídat, zejména při sběru informací a tvorbě terminologie a rejstříků. Tvorba korpusu představuje základní krok, při kterém je vyžadována největší pečlivost, protože kvalita dat přímo ovlivňuje spolehlivost výsledků a přesnost interpretace.

V univerzitním prostředí existuje velká poptávka po syntetizovaných informacích. Vedoucím a odpovědným pracovníkům pomáhají v procesech rozhodování a řízení a při tvorbě pozitivního obrazu instituce. Tím, že univerzitní knihovna tyto služby nabídne, zvýší svou atraktivitu pro vedení i vědeckou komunitu. Do budoucna se v souvislosti s existencí velkých dat počítá s tvorbou analýz rostoucího množství heterogenních dat. Analýzy mohou mít velký dopad na socioekonomické aktivity vědy a výzkumu. Při jejich zpracování se čím dál více uplatňuje design informací a data dostávají vizuální podobu. Ve spolupráci s vědeckou obcí se těmto specialistům otevírají zajímavé perspektivy.

CHAIMBAULT-PETITJEAN, Thomas. L’Enssib: Former à des métiers en évolution [Enssib: Jak vzdělávat k povolání, které se proměňuje]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2017, n° 13, p. 50–53. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2017-13-0050-007. ISSN 1292-8399.

Francouzská Státní vysoká škola informačních věd a knihovnictví ENSSIB (https://www.enssib.fr/), sídlící na předměstí Lyonu, pečlivě sleduje, jakým směrem se vyvíjí povolání knihovníků a informačních pracovníků. Dlouhodobě si klade za cíl poskytovat vzdělání, které bude co nejvíce odpovídat potřebám institucí a podniků, pružně reagovat na další vývoj v oboru a pokud možno jej i předvídat.

Všichni studenti získávají základní přehled v problematice vědecko-technických informací. Nestávají se tak experty na určitou oborovou větev, ale samostatnými vedoucími pracovníky, kteří dokáží porozumět aktuální situaci a dobře odhadnout další směřování oboru. Prestižní studium je doplněno několikaměsíčními stážemi v institucích. Ve výuce jsou často demonstrovány případové studie, řešeny praktické situace a vedeny debaty. Studenti spolupracují na dalších činnostech školy, ať se jedná o kulturní akce pro veřejnost nebo odborné aktivity (kolokvia, konference). Podílejí se na tvorbě digitálních dokumentů a svými pracemi přispívají do digitální knihovny školy.

Již existující systém interního doprovázení studentů tutorat interne bude doplněn tzv. mentoringem (mentorat). Znamená to, že pro každého studenta škola určí mentora z řad profesionálů v praxi, který jej bude při studiu doprovázet. Tímto způsobem si studenti prohloubí pozitivní vztah k oboru a svému budoucímu uplatnění. Zaměstnanost absolventů školy je s ohledem na sociální situaci ve Francii velmi vysoká: 95 % absolventů magisterských programů najde zaměstnání do 6 měsíců od ukončení studia.

V pedagogickém týmu působí odborníci z praxe i vědečtí pracovníci. Externí specialisté pak zasedají ve školních radách a komisích, kde jsou vítány jejich postřehy budoucích zaměstnavatelů absolventů školy.

Článek je zakončen malým statistickým přehledem: V roce 2016 studovalo na škole 63 státních zaměstnanců formou stáže, 170 studentů v pěti magisterských programech a 930 stážistů v programu celoživotního vzdělávání.

KARCHER, Sebastian, Dessislava KIRILOVA and Nicholas WEBER. Beyond the matrix: repository services for qualitative data [Na druhé straně matrixu: repozitáře pro kvalitativní údaje]. IFLA Journal. 2016, 42(4), 292–302. Dostupné také z: https://www.ifla.org/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-42-4_2016.pdf. ISSN 0340-0352 [print] 1745-2651 [online].

Při výzkumu v oblasti společenských věd vzniká velký objem dat, která mají být uchovávána pro pozdější využití. Na americké Syracuse University existuje centrum kvalitativního a multimetodického výzkumu (Center for Qualitative and Multi-Method Inquiry, CQMI, https://www.maxwell.syr.edu/cqmi/). V tomto centru byl vyvinut repozitář kvalitativních dat (Qualitative Data Repository, QDR, https://qdr.syr.edu/). Vzniku úložiště předcházela důkladná analýza procesu archivace, citace, opětovného využití a sdílení dat. V počáteční fázi vzniku repozitáře bylo kromě technické stránky uložení dat potřeba řešit také otázky duševního vlastnictví – i s ohledem na příslušnou legislativu. Určitá úskalí s sebou vždy nese také poměrně různorodá povaha ukládaných dat (https://qdr.syr.edu/deposit/data). Donedávna bylo zvykem, že vědci určitá data shromáždili pro jeden konkrétní výzkum a následně je „zahodili“. Jednou ze zamýšlených funkcí repozitáře bylo umožnit právě efektivní opětovné využití dat. Vědci, kteří data ukládají, si mohou zvolit, do jaké míry uložená data zpřístupní (zda přímo primární data z výzkumu nebo jen jejich část, nebo pouze abstrakt či metadata atd.). Informační profesionálové, kteří mají správu repozitáře v gesci, samozřejmě také vytvořili příručky pro vědce, jak data ukládat a spravovat, pořádají příslušné kurzy a školení a jsou stále připraveni zodpovídat související dotazy (https://qdr.syr.edu/guidance). Zajímavým trendem může být doplňování již uložených dat o další poznámky, anotace atd. Vznikla iniciativa s názvem ATI (Annotation for Transparent Inquiry, https://qdr.syr.edu/ati), která umožňuje vědcům, aby vybrané části svých prací obohatili anotacemi, které mohou volitelně obsahovat i link na související texty, které jsou také v repozitáři uloženy. Data uložená v repozitáři je možno vyhledávat dle nejrůznějších kritérií a ta, na která se neváže omezení, je možno stáhnout ve zvoleném formátu (https://data.qdr.syr.edu/). Projekt je financován Národní vědeckou nadací (National Science Foundation, NSF, https://www.nsf.gov/).

KOLTAY, Tibor. Data governance, data literacy and the management of data quality [Správa dat, datová gramotnost a management kvality dat]. IFLA Journal. 2016, 42(4), 303–312. Dostupné také z: https://www.ifla.org/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-42-4_2016.pdf. ISSN 0340-0352 [print] 1745-2651 [online].

Na informační profesionály zabývající se správou výzkumných dat a souvisejícími službami, jsou v poslední době kladeny stále větší požadavky. Služby na podporu výzkumných dat (research data service, RDS) jsou v největším rozsahu poskytovány především v akademických knihovnách. Jedná se o široké spektrum informačních a technických služeb. Dovednosti, které by si měl dotyčný personál osvojit, zahrnují především oblast správy dat, datovou gramotnost a také oblast managementu kvality dat. V poslední době se stává populárním pojem „data-intensive“, který skutečně můžeme doslova přeložit jako „datově intenzivní“. Setkáme se především s pojmy datově intenzivní výzkum, datově intenzivní věda nebo datově intenzivní prostředí. Tento přívlastek neznačí patrně nic jiného, než že dotčená oblast produkuje značné množství dat náročných na správu. S pojmem „data governance“, tedy správa dat (nikoli ale pouze ve smyslu prostého pořádání dat, ale spíše „dozor“ nad daty nebo „kontrola dat“) jsme se donedávna mohli setkat především v komerčním sektoru, nyní ale proniká i do oblasti akademických knihoven. Tento pojem odkazuje spíše k nadřízeným organizacím, které tuto správu provozují. Taková efektivní správa dat umožňuje nakládání s těmito daty přesně v souladu s informační (datovou) politikou a standardy příslušné organizace, dále umožňuje data propojit s dalšími skupinami dat a přesně definovat procesy spojené s jejich správou. Tyto procesy opět vyžadují porozumění a spolupráci vědců s informačními profesionály. Jde vlastně o výchozí předpoklad pro vlastní datový management (včetně správy metadat). Datová správa by měla stanovit nejen povahu různých množin dat a to, jak bude fungovat přístup k nim, ale také garantovat jejich kvalitu, věrohodnost, srozumitelnost, využitelnost atd. Pokud jde o již zmíněnou datovou gramotnost, v současnosti se jedná o klíčovou dovednost vyžadovanou ze strany informačních profesionálů. Někdy se setkáme přímo s pojmy „science data literacy“ nebo „research data literacy“, tedy gramotnost týkající se speciálně vědeckých nebo výzkumných dat. Se vznikem pojmu se objevila celá řada pokusů o jeho definici. Dle Wikpedie lze datovou gramotnost jednoduše definovat jako schopnost získávat nebo vytvářet, spravovat a zpřístupňovat (výzkumná) data. Stejně jako např. počítačovou gramotnost ji můžeme považovat za podkategorii informační gramotnosti (ostatně objevuje se i pojem data information literacy, tedy datová informační gramotnost), která se definuje jako znalost a uvědomění si, kdy a proč potřebujeme informace, kde je najít a jak je vyhodnotit, použít a jak je sdělovat etickým způsobem (Wikipedie). Výuka a podpora datové gramotnosti v současnosti je (nebo by měla být) důležitou součástí informační podpory studentů a vědců na všech vysokých školách.

MACY, Katharine V. and Heather L. COATES. Data information literacy instruction in Business and Public Health: comparative case studies [Výuka datové informační gramotnosti v oblasti podnikání a veřejného zdraví: srovnávací případové studie]. IFLA Journal. 2016, 42(4), 313–327. Dostupné také z: https://www.ifla.org/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-42-4_2016.pdf. ISSN 0340-0352 [print] 1745-2651 [online].

Autorky článku na dvou případových studiích přibližují iniciativy v oblasti zvyšování datové gramotnosti studentů na Indiana University – Purdue University Indianapolis (IUPUI, https://www.iupui.edu/). V lednu 2016 přijala Asociace univerzitních a výzkumných knihoven (Association of College &Research Libraries, ACRL, http://www.ala.org/acrl/) nový rámec pro informační gramotnost v oblasti vysokoškolského vzdělávání (Framework for Information Literacy for Higher Education), který nahradil o 15 let dříve přijatý dokument s názvem Information Literacy Competency Standards for Higher Education. Bylo potřeba co nejpřesněji definovat dovednosti, které by si studenti měli osvojit, a následně je vhodně integrovat do výuky. Požadované dovednosti se liší podle stupně vzdělání, tedy podle toho, zda student studuje stupeň bakalářský nebo vyšší. První případová studie se zabývá datovou gramotností vyžadovanou u studenta/absolventa bakalářského oboru podnikání. Potenciální zaměstnavatel bude vyžadovat především znalost digitálních technologií, sociálních médií, schopnost získávat, analyzovat a kriticky vyhodnocovat především velká data; to vše za účelem dosažení co nejlepších výsledků v oboru. V roce 2014 Asociace amerických vysokých škol a univerzit (Association of American Colleges & Universities, AACU, https://www.aacu.org/) nechala vypracovat studii na téma, které dovednosti zaměstnavatelé u absolventů nejvíce oceňují. Jako klíčová se ukázala schopnost efektivní ústní i písemné komunikace, smysl pro etiku a společenskou odpovědnost, kritické a analytické myšlení, schopnost vyhodnocovat a řešit složité problémy, schopnost vyhledávat, pořádat a vyhodnocovat informace z různých zdrojů a nakonec schopnost pracovat s čísly a rozumět statistikám. Přímo na úrovni dat je to pak schopnost datům rozumět, chápat je jako zdroj znalostí a inovací, schopnost tato data získávat z co nejrelevantnějších zdrojů, schopnost data číst, interpretovat a vyhodnocovat, schopnost data pořádat, tedy osvojit si základy managementu dat a metadat, schopnost syntézy a etického zacházení s daty. Například na Kelley School of Business, která je součástí Indiana University (https://kelley.iu.edu/) byly požadavky vyplývající z uvedené studie zahrnuty do tzv. I-CORE, což jsou vlastně jakési integrované studijní osnovy (plány), včetně pořádání souvisejících workshopů, kde si studenti mohou dovednosti prohloubit. Tyto iniciativy se setkaly se skvělou odezvou ze strany studentů.

Druhá případová studie se týká zvyšování datové gramotnosti studentů magisterského studia veřejného zdravotnictví, jehož absolventi dosáhnou titulu Master of Public Health (MPH). Jedná se v zásadě o multidisciplinární obor, který integruje poznatky z oblasti sociologie, komunikace, medicíny, nauky o životním prostředí, informatiky, statistiky atd. Data, s nimiž se v tomto oboru pracuje, jsou tedy velmi různorodá. Obor je zaměřen především na monitorování veřejného zdraví, na diagnostiku a výzkum zdravotních problémů a hrozeb, na informovanost populace o zdravotní problematice, tvorbu politiky a plánů na podporu veřejného zdraví a hodnocení kvality zdravotnických služeb. V současnosti, kdy je trendem veřejné zdravotnictví založené na důkazech (evidence based public health, EBPH), jsou základním stavebním kamenem služeb a výzkumu v oblasti veřejného zdraví data z oblasti monitoringu infekčních chorob. Touto problematikou se zabývá především Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (Centers for Disease Control and Prevention, CDC, https://www.cdc.gov/). Nové technologie na jedné straně tento dohled usnadňují, na druhé komplikují, protože dramaticky zvyšují nároky na dovednosti pracovníků, kteří s příslušnými daty pracují.

Studie ukázaly, že požadované dovednosti jsou v oboru veřejného zdravotnictví v zásadě identické jako v podnikatelských oborech a podobně jako tomu bylo v předchozím případě, se univerzita snaží integrovat výuku datové gramotnosti přímo do osnov. Na základě uvedených případových studií bylo možno stanovit určitá obecná pravidla pro tuto integraci. Prvním krokem je oslovit všechny zúčastněné, tzn. potenciální zaměstnavatele a profesionály z akademické sféry, aby se pokusili identifikovat nejdůležitější dovednostní nedostatky studentů/absolventů. Následně je potřeba zmapovat tyto dovednosti z hlediska datové gramotnosti a také ve vztahu k jednotlivým studijním programům, a ve třetím kroku tlumočit výsledek tohoto mapování příslušné fakultě. Poté může následovat samotné vytvoření návodu včetně vhodných příkladů. Jako vzor je možno využít již existující metodiky, např. Data Information Literacy Case Study Directory (http://docs.lib.purdue.edu/dilcs/) nebo Teaching with Data (http://www.teachingwithdata.org/).

MARCEROU-RAMEL, Nathalie. Référentiels métiers, référentiels de compétences: Bilan et perspectives [Rejstříky povolání, rejstříky kompetencí: zhodnocení současného stavu a výhled do budoucna]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2017, n° 13, p. 8–18. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2017-13-0008-001. ISSN 1292-8399.

Registry povolání (v českém prostředí se nejspíše blíží katalogu prací, pozn. red.) jsou již více než dvacet pět let nepostradatelným nástrojem při určování kompetencí zaměstnanců knihoven a informačních specialistů ve Francii. Článek shrnuje výsledky komparativní studie tří rejstříků. Knihovnický registr Bibliophil΄ z roku 2004 (http://www.enseignementsup-recherche.gouv.fr/cid23290/bibliofil-le-referentiel-de-la-filiere-bibliotheque.html) vytyčuje osm typů knihovnických povolání, avšak aktualizace se od svého vzniku do data sepsání článku nedočkal. V roce 2011 vydalo francouzské ministerstvo školství, vědy a inovací rejstřík REME (http://www.enseignementsup-recherche.gouv.fr/cid56838/repertoire-des-metiers-et-des-competences-du-m.e.s.r.i.html), který o šest let později aktualizovalo. Na rozdíl od Bibliophilu obsahuje pouze čtyři typy povolání, ale pokrývá i oblast informační a archivářskou. Třetím porovnávaným je Referens (http://www.enseignementsup-recherche.gouv.fr/cid106062/referens-le-referentiel-2016-des-emplois-types-de-la-recherche-et-de-l-enseignement-superieur.html), od roku 2002 používaný ve vědě a výzkumu a v univerzitním prostředí. Tento rejstřík je strukturně nejkomplexnější a vytyčuje sedm typů povolání. Ve všech rejstřících se navíc odráží složitý systém francouzské státní správy, kdy jsou všichni zaměstnanci na základě úspěšně složených konkurzů zařazeni do kategorií A, B nebo C podle dosaženého vzdělání, získaných kompetencí, odpovědnosti i následného odměňování.

Autorka zmiňuje problémy, na které při porovnávání narazila: rejstříky se například neshodují v oblastech získaných znalostí a dovedností. Ty je navíc nutné definovat, stejně jako vykonávané činnosti. Profesní slovník dosud nebyl ustálen. Rejstříky představují dobrý základ pro popis tradičních funkcí, ale nenechávají prakticky žádný prostor pro změny, které rychlý vývoj v oblasti knihovnicko-informačních povolání přináší. Nelze tedy charakterizovat kompetence nových, často hybridních povolání. Přitom v profesních inzerátech se objevují požadavky na pracovníky oplývající dynamickými kompetencemi, kteří budou schopni obstát v měnícím se prostředí organizací i rychlého technologického vývoje.

Do budoucna bude proto nezbytné obsah povolání a kompetence v oblasti knihovnictví a informačních služeb podrobně sledovat. Rejstříky by neměly tato povolání konzervovat, ale měl by být vytvořen otevřený přehled povolání, ve kterém se bude počítat s dalším vývojem a vznikem nových, různorodých činností. Inspirací by mohl být Rejstřík Asociace francouzských archivářů z roku 2016 (https://www.archivistes.org/Referentiel-metiers-et-fiches-de-poste) nebo o tři roky starší mapa povolání z dílny Sdružení odborníků v oblasti informací a dokumentace ADBS (https://www.adbs.fr/groups/lobservatoire-de-la-fonction-information). Jen takové nástroje budou moci doprovázet knihovnická povolání v jejich neustálém vývoji.

SESARTIC, Ana and Matthias TÖWE. Research Data Services at ETH-Bibliothek [Služba podpory výzkumných dat v knihovně ETH v Curychu]. IFLA Journal. 2016, 42(4), 284–291. Dostupné také z: https://www.ifla.org/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-42-4_2016.pdf. ISSN 0340-0352 [print] 1745-2651 [online].

Stále větší nárůst objemu výzkumných data klade zvýšené nároky na jejich zpracování, uchovávání a zpřístupňování. Také knihovna největší švýcarské technické univerzity, ETH Bibliothek (https://www.library.ethz.ch/) vyvíjí snahu, aby podpora práce s výzkumnými daty, které vědci z ETH produkují, byla co nejefektivnější, a to po celou dobu životního cyklu těchto dat. Existuje zde služba pro vědce s názvem Digital Curation Service (https://www.library.ethz.ch/en/ms/Digital-Curation-at-ETH-Zurich). V posledních letech je kladen důraz na kvalitní datový management, resp. v tomto případě konkrétně management vědeckých dat (research data management, RDM). Knihovna ETH iniciovala řadu školení a workshopů pro studenty a vědce na toto téma, např. ETH Critical Thinking Annual Programme. Významnou součástí procesu správy vědeckých dat je vytvoření plánu, jakým způsobem budou data během výzkumného procesu zpracovávána (data management plan, DMP). Tento plán vzniká obvykle hned na počátku výzkumného procesu a je vyžadován i ze strany poskytovatelů grantů. Kontrolní seznamy těchto plánů jsou jedním z klíčových výstupů projektu Swiss DataLife-Cycle Management (DLCM, https://www.dlcm.ch/), na kterém spolupracuje osm velkých institucí, např. EPF Lausanne, ETH Zürich, univerzity v Basileji, Ženevě, Lausanne, Curychu a další. Nedílnou součástí zajištění efektivní správy dat je také softwarová podpora, proto byla na ETH vyvinuta platforma s názvem openBIS (https://sis.id.ethz.ch/software/openbis.html). Knihovna ETH provozuje vlastní datový archiv (Data Archive) založený na komerčním systému Rosetta, vyvinutém pro dlouhodobé uchovávání dat. Do tohoto archivu mohou vědci ukládat svá data a nadefinovat přístupová práva k nim dle vlastního uvážení. Metadata k již publikovanému obsahu jsou zveřejněna na „znalostním portále“ (ETH Knowledge Portal) v indexu Primo Central a také v Data Citation Indexu. ETH (jako celá řada dalších institucí a v souladu s nejnovějšími trendy) podporuje otevřený přístup k výzkumným datům. Knihovna ETH (resp. Data Curation Office) také vydává seznam doporučených formátů pro efektivní a dlouhodobé uchování dat. Úspěšné vybudování a stálý rozvoj efektivního systému správy výzkumných dat se na ETH daří zejména díky úzké a stále se prohlubující spolupráci vědců, IT specialistů a knihovníků.

SWIATEK, Cécile. Quelles compétences pour les bibliothèques de recherche?: Les orientations Skills and competencies au sein de LIBER [Jaké kompetence by měli mít knihovníci ve vědeckých knihovnách?: Profesní dovednosti a kompetence v pojetí sdružení LIBER]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2017, n° 13, p. 22–35. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2017-13-0022-003. ISSN 1292-8399.

Sdružení evropských vědeckých knihoven LIBER (Ligue des bibliothèques européennes de recherche, https://libereurope.eu/) se již prostřednictvím svých prvních strategických programů zabýval kompetencemi pro rozvoj služeb a vedení vědeckých knihoven. Autorka článku se k nim vrací, aby posléze podrobněji popsala nejnovější strategii pro roky 2018–2022.

V roce 2009 sdružení LIBER zveřejnil svoji vizi pro následující čtyři roky: integrovat knihovny do pracovního prostředí vědy a výzkumu. Do roku 2012 byly vytyčeny tři důležité oblasti kompetencí, které můžeme dosud považovat za absolutní základ pro vědecké knihovny: kompetence v problematice národního kulturního dědictví, které se váží k otázkám digitalizace, kompetence spojené s vývojem a výzvami vědy na půdě univerzit a kompetence v oblasti řízení organizací a lidských zdrojů. LIBER v roce 2013 potvrdilo předchozí směřování a doplnilo je kompetencemi v oblasti správy vědeckých dat. Knihovny jsou tak ještě více zakotveny ve výzkumném prostředí univerzit.

Strategické osy pro roky 2018–2022 se rozbíhají do tří směrů, aby odpověděly na výzvy digitální budoucnosti: knihovny jako platformy pro inovativní vědeckou komunikaci; knihovny jako centra digitálních kompetencí a služeb; knihovny jako partneři vědecké infrastruktury. Na začátku roku 2018 byla vytvořena pracovní skupina zabývající se výhradně otázkami těch kompetencí v oblasti digitalizace, které by měli pracovníci vědeckých knihoven mít a následně předávat vědeckým pracovníkům (skupina Digital skills of library staff members and researches). Spolek LIBER se stává důležitým odrazovým můstkem pro propagaci knihoven v budoucnosti nevyhnutelně spojené s otevřenou vědou.

V několika odstavcích je objasněn rozdíl mezi frankofonním a anglofonním chápáním pojmů Skills a Competencies. Zájemci o detailnější studium historie tohoto spolku jsou odkázáni na další zdroje. Článek je zakončen podrobným popisem organizační struktury spolku, pracovních skupin a komisí.

VERBAKEL, Ellen and Marjan GROOTVELD. ‘Essentials 4 Data Support’: five years’ experience with data management training [Základy datové podpory: pět let zkušeností s výcvikovými kurzy v oblasti pořádání dat]. IFLA Journal. 2016, 42(4), 278–283. Dostupné také z: https://www.ifla.org/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-42-4_2016.pdf. ISSN 0340-0352 [print] 1745-2651 [online].

Již koncem roku 2011 vznikl v Nizozemsku vzdělávací projekt s názvem „Datová inteligence pro knihovníky“ (Data Intelligence 4 Librarians), iniciovaný federací tří technických univerzit: v Delftu, v Eidhovenu a Twente, známou tehdy jako 3TU (od roku 2016, kdy se k nim přidala Wageningen University and Research, je federace známá jako 4TU, https://www.4tu.nl/). Od roku 2014, kdy došlo k jejich revizi, se tyto kurzy se staly důležitou součástí projektu Research Data Netherlands (RDNL, https://researchdata.nl/en/), která spojuje iniciativy v oblasti sběru a zpracování výzkumných data hned tří institucí: 4TU.Centre for Research Data (https://researchdata.4tu.nl/), Data Archiving and Networked Services (DANS, https://www.knaw.nl/en/institutes/dans) a SURFsara (https://www.surf.nl/en/about-surf/subsidiaries/surfsara). Cílem kurzu nazvaného Essentials 4 Data Support bylo a je přispět k větší profesionalizaci personálu, který má za úkol být nápomocen vědcům při pořádání, uchovávání, zpracovávání a zpřístupňování jejich výzkumných dat (typicky se jedná o knihovníky a informační pracovníky, ale nejen o ně). Do května 2016 absolvovalo tyto kurzy na 170 osob. Kurz je možno absolvovat jednou ze tří forem. První z nich trvá šest měsíců, během kterých jsou studenti v intenzivním kontaktu se svými lektory a také s ostatními studenty. První a poslední den kurzu probíhá formou setkání „tváří v tvář“, přičemž první část je spíše teoretickým úvodem do problematiky datového managementu, závěrečná část je pak věnována především prezentacím studentů. Po celou dobu je na webové stránce projektu k dispozici otevřené fórum, kde mohou studenti a lektoři diskutovat. Druhá verze, tzv. Online+ kurz nabízí registrovaným studentům online materiály, ale nezahrnuje přímou podporu lektorů. Tito studenti ale mohou také přispívat do online diskuzí. Třetí možností je pak stát se „pouze online“ studentem, který přístup do fóra nemá. Student/absolvent během kurzu prohloubí své znalosti informačních technologií, seznámí se s nejnovějšími trendy z oblasti datového managementu, získá komplexnější povědomí nejen o výzkumných datech, ale i o výzkumu jako takovém, naučí se efektivně komunikovat a spolupracovat s vědci i dalšími členy akademické obce atd. Absolventi kurzu by měli získat větší sebejistotu při jednání s vědci, být schopni orientovat se i v související legislativě, znát publikační i citační normy atd. Jako velmi užitečné se ukázalo i setkání absolventů kurzu, které umožnilo jeho organizátorům získat zpětnou vazbu a podněty ke zlepšení. V roce 2014 byla též aktualizována (a od té doby je dále rozvíjena) webová stránka projektu (https://datasupport.researchdata.nl/en/). Systém vedení kurzů v Nizozemsku zaujal i v zahraničí, byla například navázána spolupráce v oblasti školení lektorů s dánským fórem pro správu dat (Danish Forum for Data Management), v němž figurují zástupci všech dánských univerzit, dvou národních knihoven a národního archivu.

Rubriku připravily: Veronika Tichá, Lenka Čížková, Anna Machová